Probral jsem se. Ještě se mi trochu motala hlava. Cítil jsem, že mám ruce pevně svázané lanem. Byl jsem v nějaké chatrči. Všimnul jsem si malého okna. Podle toho jsem poznal, že je noc. Místnost, ve které jsem byl, připomínala celu. Uslyšel jsem kroky. Otevřeli dveře. Ozářila mne mohutná vlna světla. Vešel nějaký muž.
"Už se probral. Nemuseli jste ho tak zmlátit.", řekl druhému muži, jež přišel s ním. Nyní se obrátil směrem ke mně:
"Poslouchej mne a nic neříkej.", začal. "Mé jméno je Senyan a jsem vůdce cechu banditů. To my vlastníme hornické údolí. Skřeti nám nevědomky poskytují ochranu pro naše aktivity. Prozraď mi, co tu chceš. Je mi jasné, že jde o něco cenného. Jinak by jsi sem nešel."
"A co když ti to neřeknu?", tázal jsem se zvědavě.
"Tak zemřeš.", dostalo se mi jasné odpovědi.
"Tak tedy.", neměl jsem na výběr, "Jsem tu na výpravě s ..." Najednou se ozval strašný řev.
"Přepadli nás, přepadli nás!", slyšel jsem. Ozývalo se řinčení mečů a sténavé křiky zasažených mužů. Začínalo mi být pořádně horko. Mezitím samozřejmě odešel vůdce i jeho pobočníci. Podle okna v cele jsem si všiml plamenů, které sevřeli chatrč. Začal jsem panikařit. Potřeboval jsem přeříznout lano, které připoutávalo mé ruce k jakémusi kůlu. Uslyšel jsem rychlé blížící se kroky. Do mé cely vběhl muž. Diego!
"Dělej vstávej!", křikl na mě.
"Nemůžu. Jsem svázaný. Musíš přeřezat lano.", křikl jsem na něj. Diego ke mně ihned přiskočil a uvolnil má pouta. Rychle jsem vstal a následoval svého spasitele. Vyběhli jsme z chatrče a rychle zmizeli do tmy. Stavení celé vzplálo. Ještě z velké dálky byl vidět stoupající dým osvětlený žárem ohně.
"Díky, žes pro mě přišel.", dal jsem najevo svou vděčnost, když jsme už byli v bezpečí. "Už jsem myslel, že bude po mě.", dodal jsem.
"To je samozřejmost. Přece tě tam v tom nenechám. Ty bys udělal to samé.", řekl Diego.
"Máš pravdu. Tak mě napadlo. Jak jsi mne vůbec našel. A kdes byl sakra, když mě ti banditi odvlekli?", ptal jsem se zvědavě.
"Vstal jsem a řekl jsem si, že se půjdu trochu projít a obhlídnout terén. No a když jsem se vracel, tak jsem z dáli viděl, jak tě odvádějí ti banditi."
"A to jsi to nechal jen tak. Měls je vyřídit už tam.", přerušil jsem ho.
"Ty jsi blázen. Kdybych se o to pokusil, určitě by tě zabili dřív než já je.", vysvětlil mi. "Pak jsem vás sledoval. Zavedli tě do té chatrče. Musel jsem počkat na noc, abych tě zachránil. Ve dne by nás oba zabili."
"A co ten oheň? Ten jsi udělal také ty?"
"No jasně. Cos myslel. Vyzkoušel jsem experiment, o kterém mi nedávno říkal Milten. Prý v klášteře používají různé alkoholické nápoje jako silné hořlavé látky. Snaží se najít látku s nejlepšími vlastnostmi. Říkal jsem si, že oheň by vzbudil velkou paniku. Tak jsem si vyrobil šípy, které když jsem polil tvým ginem, tak výborně hořely. Pár jsem jich střelil na tu chatrč a bylo vystaráno. Ještě když jsem k ní přiběhl, tak jsem na ni vylil zbytek ginu. Aby lépe hořela..."
"Ty jsi opravdu machr.", obdivoval jsem ho. "A že se tak ptám, kam teď vůbec jdeme?", naposledy jsem se zeptal.
"Jdeme to toho rudařského tábora paladinů. Tam, kde je náš chňapavec. Nemáme na vybranou. Už nemůžeme na nic čekat. Přenocujeme tam a ráno pak sejmeme příšeru a mizíme do Khorinisu. Nějak nemám náladu tu být delší dobu."
"Jo já celkem taky ne. Ještě mě trochu bolí hlava od těch bastardů.", zasténal jsem.
"Aspoň jednou jsi dostal pořádně přes hubu.", zasmál se Diego
"Ha ha, strašná sranda.", dodal jsem ironicky. Najednou jsem uslyšel menší zachrastění za námi.
"Slyšel jsi to?", ptal jsem se.
"Ne co?"?
"Ukaž. Dej mi pochodeň.", Diego mi ji dal a já s ní namířil do tmy, odkud vycházel chrastění. Byl tam! Stál přímo proti nám. Skřetí šaman!