Lov

Přehled povídky

Autor

Paulie

Diskuse

zde

Hodnocení

1,23 | 30x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

Popis

Jaký je život mladého lovce na pokraji dospělosti? O tom nám tato povídka povypráví. Ingvar je maldý lovec, jehož právě čeká obvyklá zkouška dospělosti. Jak bude vypadat, dopadne úspěšně? Pokud Vás to zajímá, jste na správném místě. Je začátek Frosu, do sněhové peřiny se chumlá maličká víska a náš Ingvar právě vyráží na svůj první velký lov.

2.díl

V místnosti to zašumělo zaujetím a nikdo se neodvažoval promluvit nahlas. Každý jen šeptem sděloval své nápady nejblíže sedícímu společníkovi. Když si i ten poslední mladík uvědomil, že se rozhostilo ticho a zaujetí tak silné, že bylo slyšet venku šumící les, kmet se rozhodl pokračovat:
”Je tomu tak odnepaměti. Traduje se, že všechno začalo s jedním mladým lovcem. Sven se jednou vypravil na lov. Nejprve se mu nedařilo nalézt žádnou lepší kořist než pár zajíců. Rozhodl se proto zůstat v lesích a lovit do chvíle než najde takovou kořist, která bude hodna jeho šípů. Po nějaké době se už vzdával naděje na úlovek, když najednou spatřil obrovského jelena. Vysoký jako dva urostlí muži, na vrcholku hlavy vznešené paroží značící jeho vysoký věk. Když jej Sven spatřil neodolal a začal zvíře pronásledovat. Jelen byl ale připravený na nejhorší a jevil se jako zdatný soupeř. Unikal několik dní a jeho pronásledovateli začaly docházet síly stejně jako jeho neveliké zásoby jídla a vody. Dávno opustili lesy a jelen se rozhodl ztratit se lovci někde v horách. Fros byl prý tenkrát obzvláště krutý,” kmet se na chvíli odmlčel a zahleděl se z okna na zatím stále krásné počasí v obavě, co může přijít. Pak se nadechl a pokračoval: ”Fros byl krutý, jak jsem již říkal. Na vrcholcích hor zuřila vánice ale Sven stále nepolevoval navzdory tomu, že byl na pokraji sil a zbýval mu poslední nevystřelený šíp. Kořist se zdála být neúnavná i přes několik šípů ve svém majestátním těle. V tom lovec zahlédnul siluetu jelena jak stojí u skalní stěny. Neváhal. Napnul luk a vystřelil v naději, že tento šíp už jelena definitivně skolí. Jeho naděje se vyplnily. Kořist se ještě jednou pokusila o úprk, ale po pár krocích skončilo jelenovo obrovité tělo ve sněhu, který se pomalu barvil jeho krví.
Sven se rozběhl, aby si mohl prolédnout svůj úlovek. Zíral na obří zvíře, jak leží ve zvětšující se krvavé stopě a přemýšlel, jestli opravdu stálo za to, položit život za úlovek, jímž se už ani nikomu nepochlubí. Vyčerpáním se svalil vedle mrtvého zvířete a snažil se popadnout dech. Zaklonil hlavu ve snaze zahledět se do modravých výšin, ale obloha nad ním byla čímsi zastíněna. Když se pokoušel znovu zahledět do výše, zjistil, že stín nabývá tvaru a přibližuje se. Poslední zbývající zbraní byl lovecký nůž, který vytáhl z pouzdra a pevně jej stihl v dlani.
Stín se snášel níž a níž a po chvíli vyčerpaný lovec s vytřeštěnýma očima hleděl na obrovského orla, jak usedl do sněhu kousek od něj. Jestli jelen byl veliký, potom orel byl obrovský. Mohutná křídla ladně složil podél těla, jasně žlutý zobák mu vyčníval z bílého peří na hlavě postupně přecházející v sametově černé. Orel jako by přeměřil pohledem nejen mrtvého jelena, ale také Svena a pak vydal zvuk: ”Jsi v nesnázích, člověče?”

”Cože?! Mluvící orel? Co je to za pohádky?” vykřikl najednou Ulf a vstal.
”Mladíku, posaď se,” přerušil svoje vyprávění Hjorn, ”to, co zde slyšíš nejsou pohádky. Je to naše historie. Ty věci se opravdu staly. Přestaň mne tedy přerušovat,” a gestem ruky usadil zaraženého mladíka se zrzavými vlasy. ”Chápu, že se ve vašich myslích honí bezpočet otázek, ale vyčkejte s nimi až na konec tohoto příběhu,” pak kmet ještě jednou přelétl všechny přítomné a pokračoval.

”Sven netušil, co se děje. Nikdy předtím neviděl mluvící zvíře ani žádné takové velikosti, jako byl onen orel. Byl zmatený a nezmohl se na slovo. Orel tedy pokračoval:
”Sleduji tě jak lovíš už nějakou dobu. To zvíře je vskutku úctyhodný úlovek. Já o něj ale stojím také. Pro mne a mé bratry jsou taková zvířata zdrojem obživy.”
”Tebe a tvé bratry?” vzpamatoval se konečně Sven, ”je vás víc?”
”Ó ano, je,” odpověděl Orel, ”já se jmenuji Arn a jsem vůdce mých bratří a sester. Žijeme zde od počátku věků, ale nikdy jsme nepřišli do styku s vaší rasou. Ne přímo. Rád bych ti ovšem v této chvíli nabídl pomoc.”
”Pomoc?” vydechl udiveně člověk, ”a jakou?”
”Snesu tě na svých křídlech dolů, k tvým lidem. Pokud přenecháš tento úlovek mně a mému rodu.”

Sven seděl ve sněhu, opřený o mrtvého jelena a stále nechápal, co se děje. Před ním stál největší orel jakého kdy viděl, mluvil na něj a chtěl mu zachránit život. Jaký hlupák by se měřil s takovým zvířetem. Lovec proto souhlasil. Arn ve stejnou chvíli vydal hrdelní zvuk a rozpřáhl svá křídla. Byla obrovská.
”Teď opatrně, člověče,” oslovil lovce opět Orel, ”usaď se mezi křídly a pevně se drž. Vrátím tě zpátky k tvým lidem.”
Zatímco zničený lovec pomalu a nejistě vkládal svůj život do Arnových křídel, z nebes se snesli dva menší orli, kteří popadli mrtvého jelena a stejně jako se nečekaně objevili tak také zmizeli ve vánici,” Hjorn se odmlčel a jako již mnohokrát, pohledem přejel po všech tvářích kolem něj. Mladíci seděli jako opaření a stěží chápali, co jim zde kmet vykládá.

”Od toho dne se začalo utvářet přátelství mezi lidmi z Hor a Orli. Sven a Arn se stali přáteli a mnohokrát se spolu vypravili na lov. Když začal Sven stárnout, vládce Orlů usoudil, že obě strany ze své spolupráce získávají své. Lidem se loví lépe než Orlům, zvláště v lesích, ale lidé těžko urazí velké vzdálenosti bez zásob. Arn se tehdy rozhodl, že jedincům, kteří dokáží, že jsou hodni loveckého umění, budou jeho bratři pomáhat a tato tradice pokračuje až do dnes. Sven se zároveň stál prvním králem našeho lidu, sjednotil všechna roztroušená města a nechal vystavět město Ornereir vysoko v horách, ve kterém spolu žijí lidé i Orli. Další města na sebe nenechala dlouho čekat a našemu lidu se podařilo rozšířit své území i na druhou stranu hor, mnohem dál na sever.
Vy, kteří tu teď sedíte budete soupeřit mezi sebou o nejlepší úlovek. Bývalo zvykem, že pokaždé, když dospěl jeden z Orlů, naši mladí se utkali mezi sebou v lovu a vítězové si zajistili společníka až do smrti,” kmet si odkašlal a napil se z lahve, kterou vyčaroval odkudsi se spleti kožešin na svém těle. Pak pokračoval: ”Bohužel, orlů ubývá a teď je dospělý pouze jeden jediný. Vás je deset. Čtyři z vás znám dobře, Ignvare, Ulfe, Lasse a Njale. Vy další jste přišli z Fjoltusu a Borgu. Pouze jeden z vás se ale stane Orlím jezdcem a začne svůj nový život v jednom s horským měst nejen jako lovec, ale také jako ochránce našeho národa. Je to jen na vás.”

Tím Hjorn skončil. V místnosti se rozeznělo ticho a nikdo, ani Ulf, si netroufal pronést první slovo. Všichni jen kmitali očima mezi ostatními a jako by v hlavě přemýšleli, koho mají považovat za svého soupeře. Párkrát se ozvalo Ingvarovo a Njalovo jméno stejně jako jméno jednoho z mladíků z Fjoltusu.
”Jak dlouho na ten lov máme?” ozval se konečně jeden z cizích mladíků.
”Správná otázka,” odvětil Hjorn, ”začnete všichni společně. Vyrazíte z mého domu a je na vás, kterým směrem se vydáte.”
”Co až budeme mít kořist?” zeptal se vzápětí Lasse.
”Severně odtud, den cesty, je vstup do posvátného háje. Věřím, že jste u něj mnozí již byli. Tentokrát vám ale bude dovoleno vstoupit do něj. Projdete alejí a v samotném středu háje naleznete runové kameny. Tam vás bude od dnešního poledne dalších sedm dní čekat Vel, nejmladší z dospělých. Orel si sám vybere, nejpozději však za sedm dní, rozumíte?” zeptal se pak už jen Hjorn.
Všichni mladíci přikývli a začali se zvedat. Místnosti zaplnilo hrkání a vrzání židlí a nábytku, jak se mladí lovci snažili co nejdřív dostat ven. Kmet se začal hlasitě smát, pak ale vykřikl:
”Stát! Nikdo neodejde od domu s předstihem. Počkejte na mě venku,” pak se rozkašlal a sám zmizel v sousední místnosti domu.

Již po několika minutách se ale venku na denním světle stupňovalo napětí. Mladíci navzájem srovnávali svoje dosavadní úlovky, porovnávali své vybavení a přeměřovali své zbraně. Netrvalo dlouho a vypukla i první hádka. Vzápětí ji ale přerušil Hjorn, který se nečekaně vynořil ze svého příbytku.
”Poslední radu vám teď poskytnu, poslouchejte dobře. Zvítězit může jen jeden, na to dobře myslete, ale zároveň nezapomínejte na to, co vás odlišuje od zvířat, která budete lovit,” už naposled přelétl kmet nedočkavé tváře všech mladíků, ”můžete vyrazit!”

S těmi slovy započal naprostý chaos. Mladíci se jeden před druhého vrhli do sněhu a snažili se najít co nejkratší cestu k lesu, aby mohli začít stopovat zvířata. Jediní dva zůstali na místech. Ingvar s Ulfem.
”Takhle akorát všechnu zvěř vyplaší. Vezmete to po lovecké stezce?” zeptal se Ulf.
”Souhlasím, nejde přece o rychlost. Navíc bych si rád nabral před cestou zásoby” usmál se Ingvar na svého přítele.
”Jsi moudrý mladík,” ozval se na Ingvarovými zády Hjorn. ”Ti ostatní vůbec netuší, do čeho se pouští. Jako by snad vůbec neposlouchali mé vyprávění,” a smutně zavrtěl hlavou, ”nyní už však jděte, oba dva. Hodně štěstí,” a opíraje se o hůl vyrazil k severnímu cípu lesa, směrem k posvátnému háji. Oba mladíci už na ni nečekali a po rychlé návštěvě svých domů, a nabalení zásob, společně vyrazili na lov.
Načítám data ...
Nahoru