Noc uběhla rychleji než si spící Ingvar myslel, takže když konečně otevřel po vydatném, byť nepohodlném, spánku oči, svítilo již slunce a les pokrytý sněhem celý zářil. Chvíli trvalo než se mladík dostatečně rozkoukal a detailně si vybavil události předešlého večera. Njal byl samozřejmě dávno pryč a oheň byl prakticky vyhaslý. Starost o kamaráda je jedna věc, vyhrát lov druhá, uvědomil si Ingvar a pochopil, že jeho přítel se zcela jistě tiše vytratil hned za svítání.
”Musím se do toho konečně pustit,” řekl nahlas, jako by snad chtěl varovat všechna zvířata v lese. Vstal, sesbíral své věci a za pochodu snídal. Zjistit, ve které části lesa se vlastně nachází se nakonec ukázalo býti daleko větším problémem než si zpočátku Ingvar myslel. Přes noc muselo alespoň něco málo nasněžit, protože stopy byly pryč a mladík nemohl najít ani Njalovy stopy, čemuž dost dobře nerozuměl. Odcházel přece až k ránu. Teprve, když bylo slunce vysoko na obloze, podařilo se Ingvarovi narazit na zvířecí stopu. Po nějaké době jejího sledování narazil na dva srnce, kteří se potulovali kolem zamrzlého potoka a snažili se napít z praskliny v ledu. Mladíkovi bylo jasné, že mladým srncem na nikoho dojem neudělá, ať už by to byl člověk nebo orel. Ta doba byla dávno pryč. Vzpomínal na nadšení, když přiběhnul domů s prvním chyceným zajícem nebo když ho otec nechal ulovit prvního srnce. Bylo mu něco přes jedenáct a tehdy si připadal jako král světa. Teď už byl ale dospělý a čekaly se od něj skutečné úlovky.
Při pozorování zvěře Ingvara napadlo, že by se třeba mohli dva odloučení srnci připojit k nějaké větší skupině. Na základě Hjornova vyprávění Ingvar usoudil, že předložit jako úlovek urostlého jelena s mohutným parožím, by mu mohlo celou soutěž vyhrát. Neváhal a našel si místo v křoví, ze kterého měl výhled na celé prostranství kolem potoka, a zároveň bylo osvobozeno od větru, takže ho zvěř nemohla ucítit.

Čas pomalu ubíhal a srnci se neměli vůbec k odchodu a mladý lovec začínal být netrpělivý, což se mu velice rychle vymstilo. Při všem vrtění a poposedávání ulomil Ingvar několik větviček, jejichž zvuk zbystřil srnce. Naneštěstí pro lovce se srnci se dali do pohybu a vyběhli každý jiným směrem. Ingvar se pustil do pronásledování toho, který běžel blíže k němu a začal zběsilý hon. Srnec nezpomaloval, jen zrychloval a mladíkovi na zasněženém terénu selhávaly nohy. Sníh měl hlouběji v lese na povrchu ztvrdlou vrstvu z ledu, po které běžel srnec jako by nic nevážil. Naopak lovec a jeho těžké kroky způsobovaly propady hlouběji do sněhu. Po chvíli pronásledování se Ingvarovi srnec ztratil a nebohému lovci nezbývalo nic jiného než začít opět od začátku. Po chvilce oddechu se Ingvar vydal v srncových stopách a brzy to přineslo své ovoce. Srnec byl stále dost mladý a tak se rozhodl nalézt útočiště mezi svými a jeho stopy se spojily s dalšími členy větší skupiny. Mezi stopami kopyt a kopýtek jedny vyčnívaly. Ingvar pocítil vzrušení, zrychlil se mu dech i tep. Jelen. Velký. Nemůže být daleko. Lovec byl už unavený, ale čerstvý příliv adrenalinu jej probral a dodal mu novou sílu. Ingvar vyběhnul jako smyslu zbavený a hnal po stopách hlouběji do lesa.

Nadšení z něj ale velice rychle vyprchalo když zjistil, že v plném nadšení nedával pozor a ztratil stopu. Jak, tomu sám nerozuměl. Vždyť přece není možné ztratit skupinu zvířat. Ingvar se cítil trapně a jeho jedinou útěchou byl fakt, že ho nikdo neviděl. Představa jeho otce, který jej učil lovit, vyvolávala v Ingvarovi paniku. Lovec, který ztratí stopu, není žádný lovec. Utopen ve vlastních nepříjemných myšlenkách, bloudil mladík dál bezcílně lesem a na lov vůbec nepomyslel. Šel pomalu, líným nenuceným krokem a po chvíli dostal zlost na sebe i na celý nespravedlivý svět kolem, na který se rozhodl svalit svůj neúspěch.

V tom mu svitla naděje, se kterou už vůbec nepočítal. Jen vteřinu poté se ale zastyděl. Kousek před sebou uviděl mezi stromy krmelec. Místní lovci sice lovili pro maso a kožešiny, ale nechtěli riskovat, že by přišli o všechna zvířata a tak jim pomáhali s přečkáváním Frosu a zároveň hájili mladé a březí samice před nečekanými návštěvníky z jiných koutů země. Počkat u krmelce na kořist byla pro zoufalého Ingvara lákavá vyhlídka, ale zabít zvíře, které se přišlo najíst? Ingvar nenáviděl prohry, ale pokud by musel prohrát, chtěl prohrát alespoň čestně. Přesto se rozhodl, že u krmelce chvíli zůstane a nabere trochu síly. Znaveně se svalil u pařezu stojícího nedaleko zvířecího přístřešku a posilnil se několika hlty bylinného odvaru z žoku. Když v tom si v dálce všimnul mohutného zvířete.

Los! Veliký překrásný los! Ve chvíli, kdy si Ingvar uvědomil, jaká lákavá kořist na něj čeká, vyskočil opět jako smyslů zbavený a hledal si nejlepší cestu blíže k obřímu samci. Měl štěstí. Velké množství losů během Frosu opouštělo oblast Skogenu a mířilo o něco jižněji, kde nebývalo tolik sněhu a zároveň byl dostatek potravy. Tenhle byl asi jeden z těch, co zůstával a patrně si to namířil právě ke krmelci. To Ingvarovo nadšení velice rychle změnilo ve zlost. Nebudu ho plašit, nebudu ho střílet. Rozhodl se pevně mladý lovec zatímco čekal ve svém úkrytu na další losův pohyb. Ten právě olizoval kus kamenné soli v krmelci, která tam pro něj byly nachystaná.

Jak se ukázalo, nebyl Ingvar jediný, kdo čekal na další krok mohutného zvířete. Veliké zvíře, s krásnou lesklou tmavě hnědou srstí a parožím, které mělo rozpětí o výšce dospívajícího chlapce, najednou vydalo mučivý zvuk plný bolesti. Ingvar nevěřil vlastním očím. Z obřího samce, který ještě před vteřinou klidně olizoval sůl, trčel oštěp. Než mohl mladý lovec cokoliv udělat, vyletěl odkudsi i druhý a těsně za ním třetí. Všechny trefily cíl a způsobovaly zvířeti velké bolesti. Mladík se nedokázal na trpící zvíře, které bylo zbaběle přepadeno, jen dívat. Vyběhl ze svého úkrytu a hnal se ke zvířeti, které bylo sraženo k zemi. Mohutný samec se vzdal nadějí na záchranu a těžce oddechoval zatímco se sníh pod ním barvil krví, která tenkými potůčky vytékala z jeho ran. Ingvar si připadal bezmocný, jediné, co mohl udělat, bylo ušetřit zvířeti další bolest. Po krátkém nádechu už zvíře dál netrpělo. Bylo po všem.

”Co to děláš?!” ozval se najednou za klečícím Ingvarem známý hlas. ”Co si ksakru myslíš, že děláš?! To je můj úlovek ty jeden... Ingvare?!”
”Ulfe...” vydechl pln překvapení a zděšení Ingvar. Jeho nejlepší přítel, někdo, kdo s ním vyrůstal a chodil na lovy, hrál si s ním v jeho nejstarších vzpomínkách.
”Co si myslíš, že děláš ty? Nevíš nic o pravidlech? Tohle by udělal akorát ubožák a zbabělec!” začal křičet na Ulfa sotva se pořád nadechnul. ”Jak můžeš? Zrovna ty! Myslel jsem, že máš úctu ke zvířatům i k sobě!”
Ulf stál jako opařený a nechápal: ”V čem je problém?” odseknul, ”jdu po něm už od včera a konečně se zastavil. To jsem měl čekat kdovíjak dlouho než se se mi namane taková příležitost? Podívej se na to paroží, Ingvare! Podívej!”
Ingvar se ale díval na Ulfa, který mluvil jako blázen. V očích měl divný lesk a mysl mu musela zamlžit představa výhry a nepředstavitelné budoucnosti. Pořád nechápal, jak se jeho přítel mohl za jediný den změnit.
”Hele, buď teď aspoň od té dobroty a nech mě si vzít to paroží, co ty na to?” řekl Ulf a aniž by čekal na odpověď odstrčil klečícího Ingvara od mrtvého zvířete a chystal se vzít si svou trofej.
V tom se v Ingvarovi vzepřela zloba nad Ulfovým počínáním. Během mrknutí oka za sebe zahodil léta přátelství a povalil Ulfa do sněhu. Ingvar se snažil získat na svým přítelem převahu, ale snaha zaklenout mu paže byla marná navzdory tomu, že pěst mířila přesně a nečestnému lovci začal z úst vytékat pramínek krve. Ulf se bránil se vší zuřivostí a také zapomněl na jejich přátelství. Vší silou udeřil Ingvara do obličeje. Podruhé. Potřetí. Vstal a uštědřil svému příteli několik kopanců.
”Teď už si snad budeš pamatovat, kdo je tady pán,” a vyplivnul do sněhu krev z úst. Pak se otočil a začal se sběrem trofeje s mrtvého losa.

Ingvar ležel ve sněhu neschopný se pohnout. Bolelo ho celé tělo. Necítil svůj obličej a na jazyku cítil chuť krve. Ulf mu jeho ránu vrátil i s úroky. Mladý lovec nevěděl, jak dlouho jen bezvládně ležel ve sněhu a teprve tma vkrádající se do lesa ho přinutila vstát a pokusit se najít místo k přenocování. Ulf byl dávno pryč, stejně jako losova kůže a paroží. Ingvar jen smutně zakroutil hlavou.
Po chvíli zmatené chůze se ukázalo, že má mladý lovec víc štěstí než rozumu. V houstnoucí tmě uviděl obrys loveckého srubu a v něm světlo. Ve chvíli, kdy vstoupil Ingvar do srubu, rozjasnil mu nateklý obličej úsměv. Kromě dvou dospělých lovců sedících u stolu, které neznal, uviděl Lasseho, který se ohříval u ohně v krbu.

”Co tu děláš?” oslovil s úsměvem přítele.
”Pronásledoval jsem kance a narazil na tyhle dva,” pohodil Lasse hlavou k cizím lovcům, ”Stmívalo se a pozvali mě na pití. Copak bych odmítnul?” a rozesmál se, pak ale zvážněl: ”Co se stalo tobě?”
Ingvar jen zavrtěl hlavou a mávnul rukou.
”Nevadí. Slyšel jsi vlky?” zeptal se s obavou Lasse, ale od Ingvara se mu odpovědi nedostalo.
”Vlci?” ozval se jeden z neznámých lovců.
”Sem si netroufnou, jsme čtyři, jsme v domě a máme oheň, klid,” odbyl ho druhý lovec, ale když viděl, že nikdo z ostatních se necítí o nic klidnější. ”Víte co, poserové? Budeme se v noci střídat na hlídce. Spokojený?”
V odpověď se mu dostalo souhlasné mručení.
”Fajn,” odseknul onen lovec, ”začnu. Běžte si lehnout, hrdinové,” uchechtnul se ještě jednou a pak již nikomu nevěnoval pozornost.

Ingvar, který v sobě pocítil neuvěřitelnou únavu se s radostí svalil na slaměnou matraci na podlaze. Bolel ho každý sval v těle a už jen doufal, že se mu dostane klidného spánku.