Lov

Přehled povídky

Autor

Paulie

Diskuse

zde

Hodnocení

1,23 | 30x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

Popis

Jaký je život mladého lovce na pokraji dospělosti? O tom nám tato povídka povypráví. Ingvar je maldý lovec, jehož právě čeká obvyklá zkouška dospělosti. Jak bude vypadat, dopadne úspěšně? Pokud Vás to zajímá, jste na správném místě. Je začátek Frosu, do sněhové peřiny se chumlá maličká víska a náš Ingvar právě vyráží na svůj první velký lov.

5.díl


”Vstávej, vstávej, kurva, dělej!” hlas a cloumání vytrhlo Ingvara z klidného spánku. Byl to Lasse, v očích měl strach a druzí dva lovci zběsile pobíhali mezi okny a krbem a snažili se nakrmit skomírající oheň veškerým dřevem, které bylo po ruce.
”C-co se děje?” zeptal se konečně s hlasitým zívnutím Ingvar a stále nechápal nečekaný shon uprostřed noci. Venku byla jen černočerná tma. Ani měsíc nesvítil.
”Vlci. Ten mladší byl na hlídce a pak něco zaslech'. Šel se podívat a všiml si dvou vlků, jak na něj koukaj ze skály. Pak uviděl další,” odvětil Lasse a polohlasem dodal, ”stahují se sem...”
”Je to blbost,” halekal přes lovecký srub starší z lovců, ”kdo ví, co tomu poserovi zdálo. Nikdy jsem neviděl, že by se vlci takhle chovali, takže...”

Větu už nedokončil. Jeho slova se ztratila ve vlčím zavytí, které nenechalo dlouho čekat na odezvu. Do teď tichou nocí se neslo jedno zavytí za druhým. Byli blízko. To by poznal i zcela nezkušený lovec, ale v lovecké chatce byli čtyři, kteří dobře věděli, že vlci se chystají na lov a bylo jim jedno, jestli jejich kořistí bude člověk nebo zvíře, které si v noci vyšlo na krmení. V chatě propukl chaos a jediný, stále rozespalý, Ingvar se stěží stavěl na nohy a snažil se co nejrychleji uvést všechny svoje smysly do pohybu. Nejstarší z přítomných lovců neváhal ani vteřinu a hnal se s toulcem šípů k ohništi, ve kterém se zatím rozhořel mohutný oheň. Jeho plameny tančily skloněnému lovci na tváři, která byla zkroucena nemilosrdným šklebem. Konečně se mu podařilo zapálit jeden z šípů, přičemž ostatní nechal v toulci u ohniště. Bez vteřiny zaváhání se hnal i s lukem a hořícím šípem k oknu a střelil do tmy.

”Vždyť nám nezůstane dost šípů!” vykřikl najednou Lasse a snažil se zastavit zběsilého lovce.
”Nezacláněj, mladej. Musíme udělat okruh kolem chaty. Když to bude hořet, vlci si netroufnou tak blízko, aby měli šanci dostat se dovnitř,” s těmi slovy se lovec vrátil k zapalování šípů a bylo těžké rozeznat, jestli oheň v jeho očích je opravdu jenom odrazem plamenů z ohniště.
Lasse neváhal, vzal do ruky vlastní vybavení a začal napodobovat staršího lovce.
”Zpomal a dávej pozor!” okřiknul ho lovec. ”Nemůžeš mířit bez rozmyslu. Chceme je vylekat. Né podpálit vlastní zadek,” zakroutil ještě nechápavě hlavou a staral se dál jen o sebe. Zatímco Lasse, teď už s větší rozvahou, střílel šípy po vzoru staršího lovce, a mladší z cizích lovců se vyděšeně choulil v koutě, Ingvarovi se konečně podařilo vstát. Pomalu přešel ke krbu a snažil se trošku ohřát. Tělo měl
ztuhlé a rozbolavělé ze včerejšího střetu s Ulfem. Sotva si na něj vzpomněl, vlila se mu do úst hořkost a udělalo na zvracení. Pořád nechápal, jak se mohl zachovat takhle uboze. Rovnou mohu zabít samici s mláďaty nebo ještě hůř březí. Štěstí, že během Frosu takový scénář prakticky nehrozil.

”Hodláš tady jenom překážet?” nedalo staršímu z lovců a zeptal se Ingvara. ”Můj kolega,” mávnul směrem do kouta, ”má z vlků hrůzu, jak to tak vypadá,” pak se odmlčel a chvíli si mladíka prohlížel.
”Ne, ne, určitě ne,” vyhrknul rychle Ingvar a začal se rozhlížet po svém luku.
”To rád slyším,” usmál se konečně starší lovec. ”Sice nevěřím tomu, že by vlci dělali problémy, ale každá ruka se může hodit. Jsem Karl, mimochodem,” a s těmi slovy napřáhl ruku.
”Ingvar,” odvětil mladík a cítil ocelový stisk Karlovy dlaně. S tím bych nechtěl přijít do křížku, pomyslel si. Karl konečně povolil sevření. Ingvar pocítil neuvěřitelnou úlevu, když mu krev konečně opět nahrnula až ke konečkům prstů.
”Dost už tlachání,” ukončil Karl debatu stejně rychle jako ji začal. ”Seber luk a ukaž, jak umíš střílet,” přátelsky poplácal Ingvara po rameni a odešel k oknu zhodnotit situaci.

Ingvar během chvíle našel luk a zjistil, že na střílení hořících šípů je něco neuvěřitelně zábavného. Lasse střílel bezhlavě jeden za druhým. Sice dobře mířil, ale sotva jeden šíp vystřelil, běžel pro další. Ingvar si každý výstřel vychutnával. Sledoval se zatajeným dechem, jak se tvoří hořící ocas, který se pozvolna snáší za zapáleným hrotem k zemi. Výjimečně se stávalo, že šíp se celý zabořil do sněhu a zhasnul, ale většinou zůstal ležet na zmrzlém povrchu a dál vytrvale hořel.
Kolem loveckého srubu se rychle podařilo třem střelcům vytvořit ohnivý půlkruh, který osvětloval malý kousek lesa kolem. Zcela mrtvý kousek lesa. Karl, Lasse ani Ingvar nebyli s to spatřit jakýkoliv pohyb. Čas ubíhal tak pomalu, že se mohlo zdát, jako by se snad zastavil. V lese se nic nedělo. Nebylo slyšet vůbec nic. Sovy, vítr, sníh, jak padá z větví stromů k zemi.
”Tohle není normální,” zabručel Karl a poprvé na něm bylo vidět jakési znepokojení. Chodil od okna k oknu a pořád vyhlížel vlčí smečku.
”Chci se jít podívat ven. Jeden z vás, mládenci,” obrátil se k lovcům ze Skogenu, ”mě doufám doprovodí. Zjistíme, co se stalo s našema huňatýma kamarádama a hned se vrátíme. Snad už pak budeme mít do rána pokoj... Takže, kdo půjde?”
Lasse si s Ingvarem chvíli mlčky vyměňoval pohledy a bylo na něm vidět, jak se celý klepe na noční dobrodružství.
”Jen běž,” řekl s úsměvem Ingvar, ”vidím na tobě, jak se nemůžeš dočkat vlčí kožešiny.”
”Vážně?” rozjásal se Lasse. ”Třeba zabiju dvě mouchy jednou ranou. Taková vlčí kůže by byla pěkná trofej...”
”Soutěžíte, mládenci?” vložil se do rozhovoru zvědavě Karl.
”Vysvětlím to cestou, vyrazíme?” odpověděl nedočkavý Lasse. Rychle si zapnul kožešinový plášť, vzal luk a zbytek šípů, zkontroloval krátký mečík u pasu, natáhnul si rukavice a vyrazil za Karlem do noci.

Ingvar je chvíli sledoval z okna. Nejprve Karlův a poté Lasseho stín rychle zmizel za hořícími šípy v temnotě lesa. Pomalu se začínal bát. Ve srubu si připadal sám navzdory tomu, že v koutě stále seděl Karlův přítel, který ale nejevil sebemenší zájem se s někým bavit nebo se vůbec tvářit, že je naživu. Asi si myslí, že kdyby se vlk dostal dovnitř, nevšimne si ho, zasmál se Ingvar v duchu a vrátil se ke sledování ohňového kruhu. Na některých místech už dohořívaly šípy. Místo toho, aby je doplnil, jen mlčky zíral do tmy a do chvíle, kdy se ozval křik. Ingvar bez váhání vyběhnul ze srubu a viděl jak se ze stínů noří dvě postavy. Karl podpírajíc Lasseho, kterému krvácela noha. Sotva se dostaly do světla zápalných šípů, všimnul si Ingvar dalšího rýsujícího se obrysu. Jeden z vlčí smečky se rozhodl prozkoumat chatrč z blízka. Když se dostal do blízkosti ohně, stalo se něco, co nikdo nečekal. Vlk se nezastavil, jen zpomalil, jako by si rozmýšlel, co udělá. Pak se za běhu odrazil a skokem překonával ohnivou bariéru, kterou lovci pečlivě vytvořili. V tom mu projel srstí na krku šíp. Ingvar neváhal ani vteřinu, když pochopil, že zvíře nemá z ohně strach. Vlk ztěžka dopadnul do sněhu těsně u ohnivého plotu. Další se zatím neukazovali. Karl s Lassem se zatím dostali do bezpečí srubu, kde se k nim rychle připojil i Ingvar.

”Nikdy, nikdy jsem neviděl, aby se vlci chovali takhle agresivně bez důvodu,” kroutil hlavou Karl a začínal panikařit. ”Být trochu pomalejší a mladej by byl v lepším případě bez nohy, zatraceně,” zuřil a bušil pěstí do dřevěné zdi srubu.
Lasse nemluvil. Byl bílý jako sníh a zdálo se, že při dalším pohledu na pokousanou nohu asi bude zvracet. Ingvar se ho snažil uklidňovat a mezitím mu ránu obvazoval kusem hadru, který mu ve srubu našel panikařící a zároveň zuřící Karl. Lněná látka, kterou Lassemu stáhnul pokousanou nohu, sotva znatelně prosakovala krví.
”Skoro to nekrvácí. Bude to dobrý,” konejšil znovu Ingvar přítele. ”Ráno tě dostaneme zpátky do Skogenu a Hjorn se tě ujme. Pár dní a budeš zase běhat jako laň.”
Lasse jen mlčky přikyvoval a s povděkem popíjel pálenku, kterou odkudsi vyčaroval Karl. Silná a průzračně čistá tekutina voněla lesem a modrými bobulemi Törbenu byla oblíbeným pitím v celém Einharu. Sotva se dotkla Ingvarova jazyku, ucítil teplo, které se rozlévalo celým jeho tělem jak pálenku polykal. Chuť lesního plodu zůstávala dlouho jasně zřetelná.

”Co teď budeme dělat?” rozhodl se konečně zeptat Ingvar. ”Ti vlci si z ohně vůbec nic nedělají.”
”To jsem viděl sám,” odsekl Karl, ”pobít je. Ale v tomhle stavu? Jeden podělanej k smrti, druhej pokousanej a ve dvou je to sebevražda...”
”Potom počkáme do rána, když nemáme jinou možnost,” zareagoval Ingvar a sledoval, jak Karl brunátní. Opět nastalo ticho a zdálo se, že lovec polyká nejen pálenku ale také nejednu nadávku.
”Co nám zbývá,” povzdechnul si nakonec Karl. ”Jenom by mě zajímalo, co ty vlky vyhnalo tak hluboko do lesa. V těch jeskyních na severu se asi něco usadilo,” mumlal si dál polohlasem a jako by už dál odmítal věnovat pozornost dění venku, usadil se na slaměnou matraci a dál popíjel.
Ingvar pomohl Lassemu uložit se ke spánku. Netravalo to ani minutu a naprosto vyčerpaný mladík usnul. Po chvíli se srubem začalo roznášet hlasité chrápání v sedě spícího Karla, který usnul s měchem pálenky na klíně a konečně také usnul vyděšený lovec v koutě.
Ingvar ještě hodnou dobu sledoval mlčky z okna noční les. Stále zahalený do temnoty, stále děsivý. Světlo ze skomírajících zapálených šípů rychle mizelo a když se zdálo, že v lese se už nic nehýbe, rozhodl se jít mladý lovec také spát. Až do svítání sebou ale škubnul při každém zavití, které vyšlo z lesa. Do rána se už ale žádný ke srubu nepřiblížil.
Načítám data ...
Nahoru