Lov

Přehled povídky

Autor

Paulie

Diskuse

zde

Hodnocení

1,23 | 30x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

Popis

Jaký je život mladého lovce na pokraji dospělosti? O tom nám tato povídka povypráví. Ingvar je maldý lovec, jehož právě čeká obvyklá zkouška dospělosti. Jak bude vypadat, dopadne úspěšně? Pokud Vás to zajímá, jste na správném místě. Je začátek Frosu, do sněhové peřiny se chumlá maličká víska a náš Ingvar právě vyráží na svůj první velký lov.

6.díl

Ve chvíli, kdy se prvním ranním paprskům podařilo prorazit špinavé skleněné tabulky v oknech loveckého srubu, Ingvar si oddechnul a byl rád, že všichni přežili noc. Rozhlédl se po místnosti, všichni ostatní ještě klidně spali. Z počátku je nechtěl rušit, ale věděl, že ho pomalu začíná tlačit čas a tak se rozhodl posnídat a rychle se vydat na lov. Přešel srub a ze spíže pod podlahou si vzal kousek uzeného masa, půl bochníku postaršího chleba a džbán vody. Bylo zvykem udržovat takovéto spižírny ve všech loveckých srubech v zemi pro případ, že by byli jeho obyvatelé donuceni v něm strávit delší dobu odříznutí od zásob. Věci jako uzené ryby nebo jiné druhy uzeného masa, chléb a voda byly tím nejtypičtějším, co se v nich dalo najít. Ingvar se posadil ke stolu a mlčky jedl. Byl hladový a stále ještě zesláblý, čemuž bezesná noc příliš nepomohla. Zrovna když dojídal, probral se konečně Karl. Chvíli jen mžoural kolem sebe, rukama si mnul obličej a hlavu, která ho zřejmě po nepříjemné noci, a notnému množství pálenky, bolela. Stále beze slova, pomalým šouravým krokem, došel ke stolu a svalil se vedle Ingvara. Nejprve sebral se stolu džbán s vodou a mohutnými doušky do sebe vpravil téměř všechnu vodu, kterou mladý lovec nechal. Hlasitě si říhnul, což mu na tváři vykouzlilo úlevný úsměv a pak se konečně obrátil na Ingvara.

„Takže, mladíče, kam se chystáš?„
„Musím pokračovat v lovu, ale mám starost o Lasseho, takhle se sám domů asi nedostane,„ odvětil Ingvar a vložil si do úst poslední kousek masa.
„Myslím, že ho můžeme doprovodit. S takhle pokousanou nohou by sám daleko nedošlo. Má štěstí, že mu zůstala celá,„ kroutil hlavou Karl. „Kam ho mám vlastně dovést?„
„Skogen, ale nemám sebemenší ponětí, kterým směrem to je. Vlastně ani nevím, kde teď sám jsem,„ odvětil napůl s plnou pusou Ingvar a hlasitě polknul.
„Skogen? Máš štěstí, tam jsme měli stejně namířený,„ řekl znuděně Karl, „bude to tak půlden cesty na jih od téhle barabizny.„ Ingvar neodpovídal, jen pokyvoval hlavou a přemýšlel, jak se mu povedlo dostat na sever, když ještě před dvěma dny vycházel s Ulfem západní cestou z vesnice. Musel udělat pěkný okruh než se dostal sem. Karl zatím dál mluvil. Lovec zaslechl něco o tom, proč jdou do jeho rodné vesnice, jak dlouho jsou na cestě a spoustu dalších informací, kterým nevěnoval pozornost a jen v duchu přemýšlel, kam se vydá on sám. Najednou ale zpozorněl.
„...jenom ti vlci mě nedají spát,„ nezastavoval se v monologu Karl, „něco je muselo pořádně vyplašit a vyhnat z těch kopců na severu. Podhůři může být drsný, ale když je drsný i pro vlky? Pche, moc rád bych viděl toho nebo to, co nás málem mělo na svědomí,„ mumlal si dál pro sebe Karl a Ingvarovy myšlenky konečně nabraly jasnější obrys. Zkusí svoje štěstí a půjde se podívat na sever. Takhle blízko u hor ještě nikdy nebyl, ale když nezačně riskovat, mohl by vyhrát Ulf se svým podvodem. Při té myšlence se Ingvarovi zkřivil obličej a opět se dostavila nepříjemná pachuť v ústech.

„Asi pomalu vyrazím,„ řekl konečně mladík a utnul tak Karlovo vyprávění v půli věty o jeho nevydařené cestě za Tordenské hory, v jejichž nejvyšší hoře leželo hlavní město celého království, Ornereir. „Jestli tě to uklidní, podívám se po těch vlcích na severu,„ dodal ještě.
„Jo? To je dobře, že tam někdo půjde,„ uznal s povděkem Karl, „asi to řeknu někomu tam u vás, řek' bych, že budete nejblíž a mělo by se o tom vědět.„
Ingvar pokýval hlavou a začal si balit věci na cestu. Karl mezitím plesknutím po tváři vzbudil svého přítele a šel ven vykonat ranní potřebu. Zatímco bojácný lovec vstával a protahoval si rozlámané tělo z nepohodlného spánku na podlaze, probudil se i Lasse, který se s Ingvarem ještě krátce rozloučil a mladý lovec vyrazil ze srubu. Venku se ještě pozdravil s Karlem, dostalo se mu přání šťastného lovu a pak už mu vůbec nic nebránilo vyrazit po nové kořisti.
Najít vlčí stopy nebyl vůbec žádný problém. Slunce svítilo velice jasně, obloha byla čistá, bez jediného mráčku a z lesa samotného vyzařovalo nadšení z krásného dne. Ingvar chvíli zkoumal chumel vlčích stop a pak se vydal na sever tak, jak mu doporučil Karl.

Čas pomalu plynul a Ingvar si ani nepřipadal jako na lovu, ale spíš jako na procházce v lese. Nezahlédl ani živáčka kromě několika prozpěvujících ptáků, kteří zůstávali v těchto končinách i přes Fros. Stopy ve sněhu byly krásně čitelné a téměř vůbec nezabočovaly, jen se hnaly směrem na jih, odkud Ingvar přicházel. Podle slunce mohlo být po poledni, když byl Ingvar konečně nucen zbystřit. Pod kmenem jednoho z mohutných jehličnanů leželo roztrhané vlčí tělo, na kterém byly vidět rány způsobené drápy i zuby. Něco muselo mít velký hlad, když se rozhodlo zabít a sežrat vlka. Mladý lovec ještě neslyšel o zvířeti, které by lovilo vlky. To oni mají být nebezpečnými lovci mezi zvířaty. Pak se na chvíli zarazil a zavrtěl hlavou. Jenom babský povídačky, nic takovýho nežije, říkal si v duchu a pokračoval v cestě.
Po chvíli narazil na další mrtvolu. Tentokrát to byl statný divočák. Vypadal ještě hůř než vlk. Ingvar se rozhodl prozkoumat mrtvolu zblízka. Něco to prase zabilo a vlci se pak pustili do mršiny, jak je u nich zvykem. Predátorovi se to asi nelíbilo a tak se rozhodl pustit do vlků, domýšlel si Ingvar a musel se pousmát tomu, jak absurdně celá myšlenka zní. Vlčí stopy se sice pomalu ztrácely a rozbíhaly různými směry, jedny, které určitě nebyly vlčí, ale vedly dál, lovec se rozhodl sledovat právě ty. Vyvedly ho na okraj lesa, k samotnému úpatí hor.

Stromy řídly a Ingvarovi se naskytl pohled na kořeny mohutných hor. Žádné pozvolné stoupání, ale mohutné hory, na dosah ruky. Chvíli se nechal unášet velikostí černých hor před sebou a pak zahlédl skoro neznatelnou cestičku. Vedla přímo do hor a nebýt toho, že si ji zvíře muselo důkladně prošlapat, asi by jí nikdo nepřikládal žádnou váhou. Ingvar ale neváhal a vydal se po cestičce do hor. Konečně měl také možnost si důkladně prohlédnout stopy, které měl v úmyslu sledovat. Vypadalo to jako kočičí tlapky. Tlapky veliké jako dlaň dospělé muže. Ingvar přemýšlel. Rys? Na ty je takhle severně moc velká zima. Severský lev? Ti jsou na druhé straně hor, těžko by jeden přešel hory... Pak mu na mysli vyvstal jeden ohrožený druh. Říkalo se, že na světě jich už moc není, ale patří k jeho nejstarším obyvatelům. Mrtvý, napůl snědený srnec. Jestli je to pravda, tak to zvíře přece nemůžu zabít, říkal si Ingvar. Další okousané kosti, na kterých ještě visely cáry masa.

Ingvar se dostal do slepé skalní soutěsky, na jejímž konci uviděl jeskyni. Z nebe se začal snášet sníh. Jako s nějakého hrdinského eposu, pousmál se opět Ingvar a pomalými kroky se přibližoval ke vstupu do jeskyně. Najednou se zastavil jako opařený a hned na to sebou praštil do sněhu. Naskytl se mu neuvěřitelný pohled. Z jeskyně vyšla sněhobílá kočkovitá šelma. Dlouhé štíhlé tělo samý sval, huňatý ocas, i na dálku jasně zářící oči a... „Šavlozubec,„ vydechl mladík do sněhu. Zvíře mělo dva veliké zahnuté zuby, asi loket dlouhé, kterými právě vytahovalo z jeskyně zbytek těla nějakého zvířete. Souboj s takovým predátorem schopným ulovit z hladu i člověka by byl v těsné soutěsce sebevraždou, uvědomil si okamžitě Ingvar a zatímco šavlozubec ožíral zbytky, které vytáhnul, vyplížil se co nejrychleji z dohledu a zběsilým během vyrazil zpět k lesu.

Musím toho šavlozubce odlákat, říkal si Ingvar a zoufale se rozhlížel kolem sebe. Potřeboval nějaké zvíře, čerstvou krev, kterou by dokázal dostat kořist na širší prostranství. Soumrak se nezadržitelně blížil a Ingvar se konečně dočkal úlovku v podobě zajíce, se kterým okamžitě vyrazil zpět k soutěsce. Byl jen kousek od spícího sněhobílého zvířete, když svým loveckým nožem naříznul mrtvého zajíce. Bylo mu ho skoro líto. Pak začal pomalu kontrolovat krev tekoucí z řezné rány a se zatajeným dechem sledoval, jak houstnoucí rudá tekutina ztěžka stéká do sněhu. Opakoval to ještě několikrát dokud se nedostal opět ven ze soutěsky, pak zajíce zlehka položil do sněhu a čekal. Slunce se už nořilo za špice těch nejvyšších stromů a Ingvar se konečně dočkal. Loudavým krokem domácí kočky ze soutěsky vyšel šavlozubec. Na chvíli se zastavil a nasával vzduch, sporozoval zajíce. Dvěma krátkými skoky se dostal k bezvládně ležícímu zajíci. V tom na něj od lesa vyletělo několik šípů. Ingvar vložil do prvních střel veškerou sílu a energii, kterou mohl postrádat a podařilo se mu vystřelit neuvěřitelnou rychlostí. Dva šípy našly svůj cíl ve zvířecím boku. Šavlozubec zařval bolestí a rozběhl se přímo na Ingvara. Dlouhým skokem se vrhl přes nízký lesní porost a jen těsně minul lovce, který se v poslední chvíli odvalil bokem.
„Zatraceně,„ zaklel Ingvar. Luk mu při převalení vyklouznul z ruky. Jediné, co mu zbývalo byl dlouhý lovecký nůž. Je po mně, pomyslel si v duchu, rychle vstal a dal se na ústup.

Šavlozubec mezitím zaujal agresivní postoj a snažil se dosáhnout tlapou na couvajícího Ingvara. Šelma cenila zuby a každý krůček byl následován seknutí tlapou. Podobně se choval také mladý lovec, který měl strach v očích a cítil, že brzy propukne panice. Byl tak nadšený lovem, že se na něj dostatečně nepřipravil a Šavlozubce podcenil. V tom zvíře zavrčelo a ztratilo na malý moment pozornost, kterou upoutal pták v houští. Ingvar seknul. Zásah! Lehké škrábnutí na přední noze ale nebylo nijak vážně a šelmu jen víc rozzuřilo. Frekvence úderů se zvýšila Ingvar několikrát jen se štěstím nepřišel o nohu. Jak rychle uhýbal před běsnícím zvířetem, zakopnul a nůž mu vypadl z ruky. Zmateně šátral rukou ve sněhu ve snaze najít nůž. Šelma se zastavila a připravovala ke skoku. Ingvar se loučil se životem a polknul. Sněhobílý zabiják se odrazil a vyskočil. Mladík konečně něco nahmatal. Pud sebezáchovy zvítězil a Ingvar nastavil nahmataný kus větve letící šelmě. Stejně jako nůž projíždí máslem, projel tělem šelmy úlomek větve. Zvíře zařvalo bolestí a z posledních sil se rozmáchlo. Vzápětí zařval bolestí Ingvar. Šavlozubec se dočkal a těsně před smrtí svou tlapou zasáhnul Ingvarovo rameno.

Bolestí omdlévající Ingvar ležel na chladné zasněžené zemi a z ramena mu vytékalo několik pramínků krve. Na něm bezvládně ležela mohutná šelma, z jejíhož těla trčela zkřivený zakrvácený pahýl. Mladý lovec koukal nahoru nad sebe a zdálo se mu, že vidí hvězdy. Po chvíli se setmělo úplně.
Načítám data ...
Nahoru