Kapitola I. Příchod

„Povím vám příběh, těžko uvěřitelný, přesto pravdivý. Příběh muže, jenž byl zajat, aby byl osvobozen, bojoval, konal skutky hodné bohů, ale taky hrůzné činy, jež ničily celá království a zabíjely mnoho lidí. Tento příběh začal kdysi dávno, v dobách, kdy města vzkvétala a překypovala životem, radostí a štěstím. Bohatá království vzkvétala a rozšiřovala se do všech koutů zatím neobydleného světa. Zakládala se nová města, osady ale i hrady s mohutnými hradbami, majestátními věžemi, které byly vidět již z veliké dálky.
Překrásné období míru, ale žádný mír netrvá věčně a náš svět není výjimkou. Následovali dlouhé roky války a bojů, do kterých se zapletl i náš hrdina, Maximus Litus Perimides. Začněme zprvu obyčejným dnem, který mu ale změnil život.”

„Jdete s námi,” řekl admirál, zatímco si městská garda chystala pouta.
„Proč bych měl s vámi chodit, nikam nejdu,” řekl na odpor.
„Prostě jdeš s námi, a basta!” zakřičel admirál. Ozbrojenci jej začali zatýkat.
Ohnal se loktem dozadu a trefil jednoho muže, tomu se ihned začala z nosu řinout krev. Druhý z mužů se k Maximovi rozběhl, zastavil jej však přímý kopanec do břicha. Poslední jej chytil mezi tím zezadu za pas, strhnuvši Maxima k zemi. Jejich boj pokračoval na zemi, strážník kleče a rozdávaje rány. Zatýkaný se bránil, ale občas i přesto dostal ránu do hlavy. Najednou ruka vystřelila a ozbrojenec se chytil za čelist. Okamžitě se mu vyhrnula krev z úst. Převrátil jej a uštědřil mu kop do žeber. První muž se mezi tím zvedl, a rozběhl se jeho směrem. Obránce utekl nakopnutí obratným kotoulem. Pociťoval, jak mu docházely síly, nutně tak potřeboval něco vymyslet.
Hledajíc cestu pryč, rozhlížel se po místnosti. Dveře byly zastoupené admirálem. Zbývalo pouze okno na opačné straně pokoje. Věděl, že pod oknem je stánek s masem, měl stříšku. Rozběhl se a proskočil oknem. Dopadl těžce na prkennou stříšku. Seskočil dolu, do prostoru tržiště a začal tak svůj útěk.
„Za ním, chyťte toho grázla!” ozývalo se za ním z pokoje.
Utíkal městem dolů, do doku. Vrážel do lidí a vojáci mu byli v patách. Už jim stačilo pouze deset kroků na dopadení. Zatočivši doleva, prchal dál. Minul řezníka, kováře, mistra tesaře a další. Konečně dorazil do chudinské čtvrti. Kamenné domy se zde změnily v pobořené dřevěné chatrče. Z prostorných ulic se staly uzoučké uličky, kde se těžko minou dva lidi. Zde se orientoval výborně, znal to tu poslepu již od útlého věku.
Odbočil vlevo, následně vpravo. Jednotlivé chatrče se míhaly všude kolem. Shazoval věci za sebou, pronásledovatelé se tak zdržovali překonáváním různých překážek. Konečně trochu utekl vojákům. Honem na sebe naházel několik krabic a sudů a vylezl na střechu. Věci se za ním sesypaly do cesty.
„Skvěle, a teď si hledejte páprdové,” řekl si s hlubokým oddechováním píchaje jej v břichu, z nezvyklého rychlého pohybu. Při práci v alchymistické dílně toho člověk přeci jen moc nenaběhá.
„Kde je ten parchant?” pokřikovali vojáci všude okolo.
„Nebudete spát, dokud ho nenajdete!” křičel na oplátku admirál.

Takhle to šlo až do brzkého rána dalšího dne. Maximus ze strachu ani nespal. Ráno za svítání vojáci konečně odešli. S obrovskou úlevou si oddechl. Přemýšlel co dál. Musel zmizet někam pryč. Tehdy ještě nevěděl, co mu chtěli, ale nic dobrého to asi nebylo.
„Musím někam na jih. Ale musím nějak projít bránou, aby si mě nevšimli,” říkal si v duchu, zatímco vymýšlel plán.
Sehnal si nový oděv. Plášť, takový, který nosí všichni poutníci a jiní různí tuláci. A nějaký kožený oděv. Sice potrhané a zničené, ale aspoň něco jiného. Taky několik batohů jsem sehnal a nacpal do nich nějaké věci, co lidi nepotřebovali, ale mohly působit, že to bude chtít prodat. Měl různé džbány, korbely, tácy a další zbytečnosti. Do druhého z batohů si nabral jídlo. Zásoby přibližně na týden. S dostatkem prodejního zboží vyrazil tedy na cestu.

Prošel kolem několika vojáků, naštěstí pro něho mu kapuce dostatečně zakrývala obličej. Ale u brány nastal problém. Hlídali, aby se nikdo nesprávný nedostal ven. Jenže už bylo pozdě, neboť jej začali prohledávat. Byl v koncích, věděl to. A když mu strhnuli plášť a uviděli alchymistův obličej, sesypali se na něho jako supy na mrtvolu. Ani se nevzpouzel.
„Tak konečně tě máme, ty zmetku,” ozval se s posměškem v hlase správce města.

Byl spoután takovým způsobem, že se nemohl ani pootočit, jak ležel na zemi. Ruce měl úplně rozpažené, uzavřené do přesně sedících odlitků z železa, zapečetěné několika kouzly. Kolem těchto rukavic poletovaly jiskřící, magické kuličky. Rukavice byly mezi sebou spojené kovovou tyčí, která zajišťovala nehybnost. To samé na nohou. Spojené s horní částí. V puse měl nacpaný hadr napuštěný octem. Znehybňoval mu tak všechny svaly v puse, a zaručoval nemohoucnost promluvit. Všude kolem byla spousta svíček, ze kterých stoupal štiplavý zápach. Jejich oheň nebyl normální, červenožlutý, ale měl podivně zelený plamen. Svíčky jej štípaly do očí. Působením těchto plynů mu oči téměř ochrnuly a on tak přestával vidět.
Dokola stálo několik postav, zahalených v temně rudých pláštích. Skrytí pod kapucí, mumlali dlouhá zaklínadla. Na zemi se rozprostíral jakýsi ornament z drážek, v nichž protékala krev. Jeho krev. Tento ornament byl znakem Temných, o kterých se později dověděl více.

Ležel tam jak vysoký tak široký na podlaze a čekal. Nečekal však dlouho. Postavy v pláštích začali jednohlasně vykřikovat to stejné, ale nebylo jim rozumět, co to bylo.
Oslepující záblesk. A dál si toho moc nepamatoval. Pouze matné záblesky.
Nějaká veliká místnost, spousta lidí. Nacházel se u soudu. Nevěděl vůbec, co se děje, srozuměl vždy jen části rozhovorů.
„... Lorde, obviňuji toho muže...”
„Zapalte ho!” ozývalo se kdesi zezadu.
„Klid prosím!”
„Chceš něco říct na svoji obhajobu?” zeptal se soudce od svého stolu.
Chtěl ze sebe něco vymáčknout, ale hadr napuštěný octem udělal své.
„Ne-e, hauva he me to,” vypadlo z něho při pokusu promluvit.

Následovalo několik měsíců pobytu ve vězení. Už nebyl držen v magických poutech. Vězení probíhalo poměrně v pořádku. Dostával starý chléb a trochu vody. Přes den společně s dalšími vězni chodili pracovat po městě. Uklízeli ulice, a další podobné práce.

Když nastalo léto, začali pracovat na stavbě chrámu. Práce začínala ještě před svítáním a končila pozdě po tmě. To bylo hrozné.
Protože ani tehdy nepatřil mezi statné muže, dělal podřadné práce. Nosit vodu dělníkům, poslíčka a tak dále.

Jednou za týden se za ní stavila zahalená postava. Nasadila mu na krk kovový pásek. Po chvilce začal strašně pálit a potom se rozskočil na tisíce kousků. Takto to bylo pořád dokola. Občas dostal na ruce podobné pásky. Ty nosil do té doby, než přišla postava a vzala si je. Ty taky pálily, ale jen občas.
A když začala zima, zahalená postava přestávala chodit. Objevovala se u něho čím dál tím méně.

A pak, jednoho bílého dne přišel admirál. A s ním i několik vojáků.
„Tentokrát neutečeš,” říkal, a hned všichni tasili.
„Ani se nebudu pokoušet,” bylo mu odpovědí.
„To ti taky radím.” Vojáci jej ihned začali poutat.

Vyšli ven z věznice a před ní čekala skupina ozbrojenců. Čekali ještě na několik dalších. Přivedli pouze dva.

Vyrazili na cestu. Pochod trval dlouho. Putovali za hustého sněžení a mrazu. V těch pár cárech byl za chvíli děsně promrzlý až na kost. Takto to trvalo několik dní. Vždy večer se rozdělal jeden velký oheň a na něm se opékalo maso. Pro naši skupinu, o dvaceti lidech, toho vždy bylo dost, a tak se dostalo i na odsouzené. Dvacátý prvý den už jim zbývalo již jen několik kilometrů. Když dorazili, čekali na místě a odpočívali. Zanedlouho přijelo několik mužů na koni. Společně s nimi ten samý soudce, ten, který před devíti měsíci odsoudil Maxima.
Stál tam jen v šortkách, prochladlý, a unavený. Zde na Jubakaru byly zimy dlouhé a kruté. Přede mnou stál malý mužík, zabalený v kožichu ze všech různých zvířat a příšer. Kolem něho asi dva tucty stráží z vrchního města. To jsou ti, co mají příbuzné na vysokých místech. Dělají to stejné jako ti z vnějšího okruhu, akorát mají víc peněz a míň práce.

Hlídali je, ačkoliv se zimou nedokázali téměř pohnout a navíc ti druzí dva, co tam stáli vedle Maxima, měli asi posledních pár hodin.
Ten mužík cosi říkal, kvůli myšlenkám jej moc neposlouchal.
„... A z nařízení krále Nera VII. jste odsouzen k doživotnímu žaláři za bariérou,” pronesl klidným hlasem. A pokračoval: „ Máte nějaké poslední přání?”
Ptal se, jako kdyby šel na okamžitou popravu. Vlastně, za bariérou, to je poprava. Každý to věděl, proto spousta odsouzenců, co tam měla být poslána, raději spáchala sebevraždu, než aby museli jít pracovat do zemí za bariérou.

Bariéra byla vlastně postavena okolo menší země, proslavené hlavně svým nerostným bohatstvím. Země je uzavřená uprostřed několika pohoří. Pohoří mají tak prudké vrchy, že se nedají přelézt a za pohořím, až na rovinách je celá tato země obestavena hradbou, aby nikdo nemohl utéci. Jediný možný vstup a zároveň jediná možnost úniku byla právě zde.
„Já jsem nic neprovedl,” naposledy se snažil zachránit.
„Ale to my přece víme. Buď rád, že jsi nebyl popraven na místě, tohle pro tebe bude vysvobození.” Prohodil s výsměšným tónem.
„Ne,” pronesl smutně.
„Hodtě jej tam,” křikl již na cestě pryč.
Pak už jen rána do hlavy a dál už jen matné vzpomínky.

Vzbudila jej opět rána do hlavy. Tentokrát ne rukojetí meče. Byla rukou a přesně na tvář. Přepadl dozadu a plival jsem krev z úst. Potom se na Maxima vrhlo několik dalších mužů a následovaly rány do obličeje, kopy do žeber a údery do břicha.
„To by stačilo,” ozval se jakýsi hlas a ulevilo se mu. Jak ode něho vstávali, stačil mu ještě někdo dupnout na ruku. A pořádně v ní zapraskalo.
Kdosi jej zvedl za vlasy, a když vstal a snažil se otevřít oči, moc to nešlo. Měl monokly na očích a moc toho neviděl. Ale bylo světlo a stála tam nějaká postava. Jak vypadala, to nevěděl. Jediné, čeho si dokázal všimnout, bylo, že je plešatá.
„Tohodle berem, ty dva tu nechte, buď dokážou utéct anebo je sežerou drakovci.” V tom se všichni dali do smíchu. Maximus nevěděl, co jej čeká, ale taky netušil, kdo nebo co jsou to drakovci. A navíc byl vyčerpaný a bez jakékoliv pomoci nebo zbraně.
Naložili jej na vůz mezi kožešiny, bedny a potraviny. Vůz začal poskakovat a tak byli zase na cestě. Zajatý ještě chvíli vnímal kodrcání vozu a potom upadl v hluboké bezvědomí.