Kapitola II. Cesta

Když se probudil z bezvědomí, nebylo mu o moc líp. Převaloval se mezi kožešinami. Měl horečku, nebo zápal, a otlučená žebra tlačila na hrudi a s prsty na ruce nemohl hýbat, byla to děsivá, tupá bolest, jak sám říkal. V tom k Maximu přišel jeden z vojáků a hodil po něm kus oblečení. Potom zase rychle odešel, nestihl tak ani poděkovat.
„Obleč si to. Nemůžu ti dát něco lepšího, ale trochu ti to pomůže.”
Jak se oblékal, zjistil, že je to armádní tunika pod zbroj. Byla krásně modrá, a nosili ji všichni ti vojáci kolem.

Cesta byla dlouhá, a nic se nedělo. Pořád spal, jen občas jej někdo vzbudil ránou do břicha nebo do nohou, aby se najedl. Dostal starý chléb a ledovou vodu z kalného potoku k pití.
Putovali horami, kde cesta byla úzká a strmá. A koně nezvládali táhnout celý vůz. Proto Maxima přinutili, aby šel pěšky. Spoutali jej řetězy a do rukou mu vrazili zdobenou bednu s nějakými zásobami. Byla to spíš pokladnice než bedna. Zlaté zdobení na rámech a mohutný zámek zabránil vniknutí. Nevěděl, co v tom bylo, ale podivně to chrastilo. Při pochodu se zdálo, jako by se to hýbalo.

Pokaždé, když kolem prošel některý z vojáků nebo jiný ozbrojený, dostal ránu pod koleno nebo do zad. A když upustil pokladnici, dostal deset ran bičem.
Blížil se večer, Maximus byl hladový, tak jako většina karavanu a nohy jej bolely z dlouhé chůze a ruce z tíhy té bedny. Nebyla sice nějak moc těžká, ale po několika zmlácení a s rozmáčklou rukou se nesla špatně.
Celá skupina došla na náhorní plošinu. Z jedné strany byla skála, která se táhla ještě vysoko k obloze, a z druhé propast do údolí. Rozdělali oheň a vozy postavili na druhou stranu od skály, aby se teplo a světlo odráželo k nim. Až teď si všiml, že otroků je tu mnohem víc než strážných, ale jen asi o dva lidi. Naneštěstí pro něho, všichni otroci byli fyzicky mnohem zdatnější, než on sám. On byl oproti nim téměř kost a kůže.

Začalo se opékat jídlo. Nejprve byli na řadě důstojníci, potom vojáci, a po vojácích už moc jídla nezbylo. Spíš žádné než moc.
„Tady máte, to je pro vás.” Hodili mezi otroky ten malý zbyteček, co oni nesnědli.
Začala řež.
Všichni ti svalovci se do sebe pustili na pobavení vojáků. První co se vzpamatoval, nejprve uhodil svého přísedícího a rozběhl se po jídle. Stihl si kousnout a v tom na něho naskákali další, a další. Potom ti opozdilci, co někoho z té hromady vytáhli a zmlátili jej. Krev cákala všude okolo, sem tam bylo slyšet hlasité zapraskání a následný řev. A do toho všeho burácející smích vojska. Maximus se dál raději nedíval a odešel někam pryč.
„Tu máš,” ozvalo se vedle. Pomalu otočil hlavou směrem k hlasu. Stál tam ten samý voják, co mu dal tuniku. A držel krajíc chleba.
„Proč to děláš? Vždyť...”
„Neměl bys se ptát,” odeskl a pokračoval. „A radši brát.”
Chytl jej za ruku a vrazil do ní krajíc. Potom si s lehkým úsměvem přisedl.

Maximus o něho nejevil moc zájem, zakousnul se do suchého chleba, jako by to byla královská hostina s dlouhým stolem, plným jídla. Prase s bramborem, kuřata s rýží, nadívaní králíci a bažanti. A do toho spousta přílohy. A hned vedle stůl s pochoutkami.
„Williem,” pronesl, jako by jen tak mimo řeč, když se díval, jak se cpe.
Polkl tedy poslední sousto a zahleděl se na něho.
V tlumených paprscích táborového ohně si jeden druhého prohlíželi. William byl poměrně mladý, a do tváře mu padaly prameny dlouhých černých vlasů. Zbroj mu byla až příliš velká, nárameníky mu vůbec neseděly na ramenou a drátěná košile mu lezla ze spodu brnění i z rukávů. Ne tak, jak by správně měla být, jen kousek přes, ale jemu přesahovala o dobrých dvacet čísel.
Vzájemně se prohlíželi ještě chvíli. Když už se začal nudit, pronesl: „Jmenuji se Williem, ale říkej mi Willy. Ale pouze mezi náma.”
Kývl hlavou na souhlas, protože se nemohl vzpamatovat, že mu voják, co jej vězní, pomáhá.
„Maximus,” odpověděl. Nenapadlo ho, co víc říct.
„Protože otroci a zajatci se nesmí bavit s vojáky, pokud nejsou tázání,” dodal.
„J-jo jasně, už to chápu,” vytlačil ze sebe.
„Měl bych radši jít mezi svoje,” pronesl, když se zvedl ze země. „Tak se měj.”
„Jo, ty taky.”

Strávil ještě chvilku přemýšlením nad tím, co se za posledních pár dnů stalo. Už dozníval řev rváčů, dokonce i smích vojáků. Všichni šli pomalu spát, zůstala jen jedna skupinka vojáků, kteří se ještě o něčem velice potichu bavili a pořád sledovali okolí.
Mezi tím už byly na nohou hlídky s pochodněmi na cestách, sice nikomu nedávalo smysl, proč by je chtělo něco nebo snad někdo přepadnout zrovna tady, v těchto pustinách, ale to skoro nikoho nezajímalo. Pak už i skupinka potichu se bavících vojáků ulehla k spánku.
Seděl sám a nemohl usnout. Zkoušel spočítat, kolik je tu asi vojáků a kolik otroků. Po dlouhé době napočítal přibližně třicet vojáků a deset vězňů, osm párů koní, z toho čtyři páry tažných koňí na vozy a další pro jezdce.

Budíkem pro něho byl kopanec vyztuženou botou do boku. Okamžitě byl na nohou. A hned ráno nebylo příjemné, čekal jej další celodenní pochod s tou samou bednou jako včera.
Cesta byla o něco lepší než včera. Pochodovali v celku po rovině, takže občas mohl náklad dát zpět do vozu, ale už musel jít po svých. Co bylo lepší, bolavá ruka už se trochu zlepšila, nejspíše nějakým zázrakem. Bednu mohl nést již v obou rukou, ne na předloktí pravé ruky a levou ji spíš přidržovat. Naštěstí nebyla moc těžká, měla možná dvacet kilo.
Sem tam kolem prošel Willy, ale nemluvili spolu pro bezpečnost. Ale ostatní vojáci Maximovi pořád podkopávali nohy. Ze svého včerejšího poučení, nevzpírat se, raději spadl na zem, a snažil se nebouchnout bednou o zem. I přesto se párkrát nepoštěstilo a dostal několik ran bičem. Po každém podkopnutí nebo výprasku se všichni vojáci vždy zasmáli.

Pozitivní bylo, že to nedělali jen jemu, i ostatní otroci byli trestáni. A sem tam se i nějaký pokusil protestovat. Většinou to skončilo větším počtem rán bičem a těžším nákladem.
Přibližně v poledne se jich vzbouřilo víc najednou. Zahodili svůj náklad a řetězy popadli nejbližšího vojáka pod krkem a snažili se jej udusit. Nebo shodit z pěšiny. Ze čtyř vzbouřených otroků zabili dva hned. Kvůli zbylým se zastavil celý pochod.
Nahnali otroky k sobě. Přišel velitel, byl to vysoký chlap s velkým upraveným knírem a tvář měl plnou jizev z různých bitev.
„Vy parchanti,” rozkřikl se. „Vy si myslíte, že se můžete vzpírat? Že si nezasloužíte být tady a nést tento náklad? Vidíte tyhle dva?” Zatímco karabáčem ukazoval na dva mrtvé otroky. „Tak tihle si mysleli, že jsou lepší než mí vojáci, a dopadli špatně.”

Mezi tím, co křičel, několik vojáků připravilo provizorní kůly a připoutalo k nim zbylé dva otroky.
„... Podívejte se na támhlety, berte si z nich příklad, kdo se ještě postaví proti nám, dopadne, jako oni!”
Vojáci s dlouhými luky natáhli tětivu a čekali na rozkaz. Mezi nimi byl i Willy. Velitel mezi křikem bičoval připoutané. Poté z ničeho nic máchl mečem dozadu od sebe.
Krev se rozstříkla po okolí, dokonce i po popravčí četě, která stála několik metrů od nich. Když se Maximus podíval znovu, hlava jednoho z připutaných na krku visela za malinkatý kousíček kůže a pak se i ten odtrhl a hlava spadla do zkrvaveného sněhu. Druhý se začal třást strachem a v tom se mu do hrudi zabořilo půl tuctu šípů s modrými pery na koncích. Stejná barva jako jejich zbroje a oblečení. Všechny šípy se mu zabořily do stejného místa hluboko do prsou.
„Doufám, že se poučíte a necháte toho!” naposledy křikl velitel.
Muž byl na místě mrtev. Nechali jej na místě a pokračovali dál v putování skrz hory.
Od té doby se až do večera nic zajímavého nestalo. Dokonce i útoky vojáků na otroky ustaly. Nejspíše nechtěli vyvolat další nepokoje.