Na konci cesty

Přehled povídky

Autor

NEkromanT

Diskuse

zde

Hodnocení

1,7 | 10x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

11.díl

Kolonie byla narození...Boj s draky bylo dospívání...Současnost...je smrt... Tušil jsem co mě po odjezdu z Idorathu čeká. Můj předpokládaný sled událostí byl však narušen fakty, která narušila mé myšlenky. Vatras byl zničehonic Adanův vyvolený, Xardas stál proti mně, Gomez se měl údajně přidat na tu dobrou stranu, ačkoli on sám sloužil kdysi Beliarovi. Vyšlo na povrch, že Proroctví je pouze to, co si mezi sebou řekli dva rozčilení bratři, Innos a Beliar. Já nebyl synem Myrtany, ale dávno mrtvé civilizace. Smrt mě provázela na každém kroku. Vyděl jsem umírat tolik lidí co jsem znal...Thorus, Vatras, Jorgen a teď Milten. Jeho jsem zemřít neviděl, což ale nezmění fakt, že je mrtvý. Mendar, můj jediný vzdálený příbuzný mě zradil. A já ? Moje minulost je snad ještě horší, než si kdokoli dokáže představit. Akorát si příliš nevzpomínám, co se vlastně stalo, proč jsem se dostal do Kolonie a podobně. Tak dlouho jsem ho nevyslovil, že si nevzpomínám na vlastní jméno. Je tomu těžké uvěřit, ale je to tak. Někde hluboko v paměti je, ale zablokované. Musel by se najít někdo, kdo by mě jenom naznačil jak se jmenuji a vzpomněl bych si, ale nikdo to jméno nezná, nikoho nezajímalo. Už nezajímá ani mě. Jde mi jen o to, ukončit tuhle válku. Ve válce, na jménech nezáleží...

Jsem vrah! Přemílal jsem stále v hlavě, jak se mohlo stát, že jsem zabil úplně nevinného člověka. A zvlášť příbuzného, nevlastního bratra mého otce, Mandora. Ve spánku se mi stále vracel obraz, v němž jsem mu bez milosti uťal hlavu. Jeho prosby o milost, o odpuštění. O tom že má rodinu, dva dospělé chlapce, o které se stále musí starat. O Mendara a mě. Tehdy jsem to nevěděl. Nevěděl jsem, čí tvář je zakryta tím pytlem. Slyšel jsem hecování diváků, kteří stáli okolo. Neviděl jsem jim do tváře, byli rozmazané. Pozvedl jsem svůj meč a podíval se na něj. Od jeho ostří se odráželo světlo. Byl krásný, nový a čerstvě nabroušený meč, aby bolest oběti byla co nejmenší. Pohlédl jsem na muže, který přede mnou klečel s rukama svázanýma za zády. Bylo slyšet že plakal. Chtěl jsem tomu všemu zabránit, ale jakoby mě ovládal někdo jiný. Napřáhl jsem meč a uchopil rukojeť oběma rukama. "Odpusť mi otče..." Hlesl jsem a máchl mečem před sebe. Meč projel skrze krk muže hladce. Cítil jsem, jak mi po tváři stéká slza. Tělo bez hlavy se bezvládně svalilo k zemi. Uťatá hlava se v pytli odkutálela pár metrů, než se pytel uvolnil a já pohlédl do té mrtvé tváře. Vyděl jsem Mandora, muže, který si mě po smrti otce vzal za svého druhého syna. Choval mě v tajnosti před Beliarovým zvědy. Měl jsem se u něj dobře. Takhle jsem mu jeho laskavost oplatil... Na rameno mi kdosi položil ruku. Neotáčel jsem se na toho člověka. Cítil jsem zlost, nenávist a obrovský smutek. "Teď jsi prokázal odvahu hochu, teď jsi jeden z nás. Vím že to teď pro tebe bude těžké, ale ještě víc oceňuji, že jsi se nezeptal, kdo je ten muž..." Řekl kdosi hlubokým hlasem. Padl jsem na kolena a rozplakal se. Vlastně to ani nebyl pláč. Nemohl jsem mluvit a zalykal jsem se, ale neslzel jsem. "NE !!!" Vykřikl jsem z posledních sil a zhroutil jsem se...Byl to sen a ve chvíli, kdy jsem v něm omdlel, v tom skutečném světě jsem se probudil...

"Připravte se na přistání ! Je tu nějaký zkalená voda, nevíme co od zdejších břehů můžeme čekat !" Slyšel jsem hlasy. Vlny houpaly s malým dřevěným člunem. Snažil jsem se posadit, ale bolelo mě celé tělo. Do ramene mě chytaly křeče. Rána po šípu byla dost hluboká. Otevřel jsem oči. Nade mnou jsem viděl Gorna s Saturase. "Lež klidně Vyvolený. Brzy budeme na pevnině." Zastavil Saturas mou snahu zvednout se. "Milen...Milen tam ležel. Nebyl mrtvý, cítil jsem to..." Vymáčkl jsem ze sebe. Mluvit mě stálo hodně sil. Byl jsem v dost zuboženém stavu. "Věřím ti. Nemohl jsi nic dělat. Pokud by ses jej pokusil zachránit, byli byste mrtvý oba." Uklidňoval mě Saturas. Gorn odvrátil tvář směrem k pevnině. Zakroutil hlavou a zakryl si rukou oči. Saturas mu položil ruku na rameno. "Mendar nás zradil. Zabil Miltena. Až se mi dostane do rukou, nepřežije to." Procedil Gorn skrz zuby. Nedokázal jsem u říct, že to je z části má vina. Kdybych nezabil svého strýce Mandora, Mendarova otce, kdyby mě tehdy neovládl hněv z toho, že jsem přišel o otce. Snažil jsem se myslet jako zločinec, jako vrah, abych pochopil co donutilo Goméze, tehdy neznámého vraha k tomu, že mi zabil otce bez výčitků svědomí. Pak jsem zabil já sám, nevinného člověka. Jeho tvář se mi nezjevila od té doby, co jsem tu strašnou věc provedl. Šok mě vymazal paměť. Teď už ani nevím...jak se jmenuji...

Člun s tvrdým nárazem přistál na pevnině a všichni začali vystupovat. Pár lidí včetně Gorna mě vynesli na pláž. Nikdo nevěděl, kde teď jsme. "Dlouho jsme pluli mimo kurz. Můžeme být prakticky kdekoli. Možná ani nejsme na Pevnině." Odhadoval kapitán. "Měli bychom prozkoumat okolí." Rozhodl Gorn. Pokusil jsem se zvednout z měkké pláže. Zapřel jsem se o ruce a pokrčil nohu. Ta podklouzla, podlomily se mi lokty a já padl obličejem do písku. Nevzdával jsem se. Zkusil jsem to znovu. Postavil jsem po chvíli snažení na nohy a nabral rovnováhu. Skupina trosečníků se na mě podívala. Gorn se ke mně přihnal, aby mě podepřel. "Jsi si jistý, že je dobré namáhat se ?" Zeptal se mě. "Půjdu na průzkum s vámi." Odvětil jsem polohlasem. "To nepřipadá v úvahu !" Okřikl mě Saturas. "Já sem se vás neptal, já vám to oznamuji." Odsekl jsem. "Lidi ! Pojďte sem !" Zavolal kdosi z dáli. Byl to voják, který stál opodál na kopci a ukazoval jakoby dál za něj. "Tohle musíte vidět !"

Vydali jsme se k vojákovi. Došli jsme na kopec a rozhlédli se. Byla tam vesnice, vypálená a vypleněná. Vydali jsme se k ní. "Je mi to tu povědomé." Řekl jsem. Jako bych tu už někdy byl. To místo, uspořádání budov. Byl jsem si téměř jistý, že už jsem tu byl. Když jsme se přiblížili, všimli jsme si zvláštní věci. Ačkoli byli všude stopy po boji a všechny budovy vypálené, nikde nebyla ani jedna mrtvola. Gorn mě dovedl k jedné z budov a opřel mě o zeď. "Počkej tady, prozkoumáme okolí." Řekl. Já se na něj zamračil a už jsem se nadechoval, abych mu odporoval, ale on mě zakryl pusu. "NE !" Sykl a odešel. Chtěl jsem jít za ním, ale ztratil jsem rovnováhu a padl obličejem do hlíny. "Dávej pozor !" Okřikl mě neznámý hlas. Pohlédl jsem vzhůru a uviděl jakéhosi fousatého vysokého muže v bílé róbě. Stejně bíle, jaké byli jeho vlasy a vousy. Mračil se. "Ta dnešní mládež..." Zamumlal a odešel. Zvedl jsem se na nohy tentokrát bez problémů. Vesnice najednou nebyla zničená, právě naopak. Všechny dřevěné budovy stáli bez škrábance na zdi, země se zelenala a všude chodili lidé. Prohlédl jsem si sám sebe a uviděl jsem malého kluka. Měl jsem na sobě jen koženou vestu a bederní roušku. "Sionne ! Kde se loudáš ?" Vykřikl kdosi. Sionne ! Uvidím svého předka ! Šel jsem do míst odkud přicházel hlas. "Sionne ! Okamžitě pojď sem, nebo tě přerazím !" Opět někdo křičel. Otevřel jsem pootevřené dveře do jedné z budov. Stál tam muž v bílém rouchu. Stál u alchymistické kolony. Otočil se. "Tady jsi, že ti to ale trvalo" Promluvil na mě. Byl jsem zmatený. Muž na se na mě chvíli upřeně díval. Pak se otočil zpět ke koloně. "Vím že se ti na mé hodiny moc chodit nechce Sionne, ale musíš si zvyknout. Brzy Rada Starších vyhlásí nového krále. Pokud se jím chceš stát, musíš ovládat alespoň základy alchymie, tak praví zákon." Řekl ten muž. Zřejmě si myslel, že jsem Sionn. Můj předek se měl stát králem ? To je zvláštní. Přišel jsem ke stolu a podíval se, co tam muž celou dobu dělá. Na stole ležel amulet. Na přívěsku byla baňka, do které muž naléval rudou, poměrně hustou tekutinu. Byla to dračí krev ! Ten amulet, bylo Innosovo Oko ! "A taky musíš mít důkaz, že jsi kralování hoden." Dodal muž a pozvedl amulet. Předal mi jej, a já si ho nasadil na krk. Pocítil jsem vlnu síly. Zavřel jsem oči a nechal moc Obnose prostupovat mým tělem. Pak mě kdosi strhl na zem. Otevřel jsem oči a vyděl, jak padá strop budovy do míst, kde jsem před chvílí stál. Budova však byla opět ohořelá. "Co to děláš ?! Zbláznil ses ?!" Vyhrkl na mě Gorn, který mě povalil. Vzal mě podpaží a vyvlekl mě z trosek budovy. "Nemusíš bejt všude. Možná si Vyvolený, ale si zraněnej a nebudeš se do všeho míchat." Poučoval mě Gorn. "Tohle je Ardea Gorne !" Křikl jsem na něj. Gorn se zarazil. Pustil mě a já se posadil. "Šel jsem za tebou, ale upadl jsem. Když jsem se zvedl, byl jsem tu, ale před mnoha lety. Tady žil můj předek, ten co napsal ten deník." Vysvětlil jsem. Gorn se rozhlédl. "Dobře, ale co se tu stalo ?" Zeptal se po chvíli. "To nevím." Když jsem se postavil na nohy, necítil jsem bolest ani únavu. Rána po šípu se zázračně zahojila a zbyla jen jizva. Sundal jsem koženou rukavici z ruky, ale rána, kterou mám od té doby, co jsem prošel Očistcem byla stále lehce otevřená, avšak ošetřená tak, abych nedostal infekci. Opřel jsem ruku o zeď spálené chatky.

Zem pode mnou se změnila. Otočil jsem se od zdi, která se sama opravila. Byla noc. Uviděl jsem zbytek vesnice v plamenech. Lidé pobíhali zmateně sem a tam. V zádech měli skřety. Chtěl jsem tasit meč, ale žádný jsem neměl. Náhle jsem uslyšel nesnesitelný řev. Obešel jsem chatku a uviděl velkého rudého draka. Nadechoval se, aby vychrlil oheň. Skočil jsem za chatku a doufal, že oheň neprojde skrz. Má bariéra byla během pár vteřin celá v plamenech. Drak si mě všiml a šel pomalým krokem ke mně. Pozvedl jsem Innosovo Oko. Drak se zastavil. "Jsi jen člověk. Nezáleží na tom kdo jsi. Stále zůstaneš člověkem." Řekl aniž by hnul tlamou. Nadechl se a vypustil z jícnu oheň. Všude kolem mě byli plameny. Cítil jsem jejich spalující účinky, ovšem nepoškodili mě. Když se ohnivá zeď rozplynula. Nikde nebylo živého člověka. Pouze sem a tam pobíhali skřeti. Mrtvoly byli pryč. Žádný ze skřetů si mě nevšiml. "Feornathan hlásí, že se sem blíží lidská loď. Schovejte se za támhleten výběžek. Má být během několika hodin sabotována. Budeme mít čerstvé maso !" Zavelel skřetí komandér. Horda zelenokožců se vydala pryč z vesnice. Pak se čas zrychlil. Přijely čluny. Viděl jsem sebe, jak jsem spadl do hlíny, jak mě Gorn zachránil před padajícím stropem. Pak jsem viděl sebe, jak couvá před drakem, který tu však nebyl, jak jsem se kryl před ohněm, který nikdy neexistoval. Jak jsem se postavil a došel na místo, kde jsem právě stál. Pak se vše vrátilo do starých kolejí. Gorn stál vedle mě a nechápavě se na mě díval. "Zavolej všechny muže. Ať se připraví na boj, za chvíli tu máme jednotku skřetů..."

"Saturasi, kde je Uriziel ?" Ptal jsem se za běhu Saturase. "Měl by být u člunů. Proč ?" Zeptal se Saturas. "Najdi Gorna, svolejte všechny muže a počkejte na mě !" Odpověděl jsem a běžel k člunům. U jednoho z nich ležel v látce zabalený Uriziel. Vzal jsem ho a rychle běžel zpět do vesnice. Tam už se ale bojovalo. Neváhal jsem a rozběhl se k prvnímu skřetovi, kterého jsem uviděl a zabodl mu Uriziel do zad. Z těch jsem meč vytáhl sekl doprava, kde nabíhal další skřet. Odrazil jsem tak útok jeho sekerou. Kopl jsem skřeta kolenem do břicha, vytáhl jsem dýku, kterou sem měl připevněnou na lýtku a bodl mu ji mezi lopatky. Když jsem ji vytáhl, hodil jsem ji po skřetovi, který dotíral na Saturase. Skřetů bylo hodně. Došlo i na kouzla. V jedné ruce jsem měl Uriziel, ale díky schopnostem Eriadorce, jsem byl schopný druhou rukou kouzlit. Vzpažil jsem tedy levou ruku proti skupince skřetů. Z rukou mi vyšlehl blesk, který se odrážel od skřetů. Jediné kouzlo tak zabilo čtyři skřety. Pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Z východu k nám přiběhla skupina vojáků, které vedl Lee. S bojovou náladou a křikem naběhli do vyděšených skřetů. Sekera, kterou Lee pevně držel v rukou protnula vzduch, aby se bezmocnému skřetímu důstojníkovi setnula hlavu a přetnula meč, kterým se skřet snažil neblahý osud oddálit. Skřeti byli obklíčeni. Čekali na popravu. Vystoupil jsem z kruhu bojovníků natěšených na to, až budou moci zelenokožce probodat svými meči. "Pokud mi řeknete co chci vědět, nechám vás odejít." Vyřkl jsem klidným hlasem svou nabídku skřetům, i když jsem věděl, jakou vlnu nezájmu tím vyvolám u svých lidí. "Co to děláš ? Nemůžeš je nechat jít !" Okřikl mě Lee. "Věř mi !" Sykl jsem. "Kdo je váš vůdce ?" Zeptal jsem se. Z přeživších skřetů vystoupil jeden. Brnění měl důstojnické, ale na zádech měl oproti ostatním důstojníkům černý plášť. Důstojníci obvykle mívají plášť také, ale červený. "Já jsem Ur-Gren. Jsem velitel pozemních jednotek Eärendilu. Doufám že si nemyslíš, že ti něco řeknu ? Pokud mám na výběr mezi tím, zda si uchovat svou čest, nebo zemřít, pak volím smrt." Zahučel skřet. "Budiž." Odvětil jsem a napřímil ruku proti němu. Skřet se si položil ruku na spánek a zavřel oči. Snažil jsem se mu dostat do mysli. Jakkoliv to bylo u Ur-Shaka nebo Ravena jednoduché, tento generál, nebo jakou hodnost vlastně měl, byl proti psychickým útokům velice dobře bráněn. Mezi mnou a jeho myšlenkami stála neprostupná zeď. Když jsem chtěl jeho "obranu" prolomit kouzlem, rozhodli se skřeti zaútočit. Chopil jsem se meče. "Zabijte všechny kromě jejich vůdce !" Zavelel jsem. Tomu vůdci se podlomily kolena a nebyl téměř schopen boje. Skřetů bylo již teď méně než nás, ale o to urputněji bojovali. Snažil jsem se prosekat si cestu až vůdci skřetů, ale ačkoli těch zrůd nebylo mnoho, bylo jich dost na to, aby se mi nepovedlo se skrz ně dostat. Pak mě jeden z nich řízl do levé paže. Zasyčel jsem bolestí jako had. Pozvedl jsem Uriziel a bodl ji skřetu, který mě poranil, do břicha. Ten se potom, co jsem meč vytáhl sklátil k zemi. Lee a Gorn bok po boku, oba se sekerou v rukou sekali skřety. Zároveň si dávali pozor, aby jeden druhému neuťal hlavu. Skřetů už bylo opravdu málo. Zbytek našich mužů se na ně sesypali jako kobylky. Poslední členové skřetí jednotky padali v bolestivých mukách k zemi. Pozoroval jsem muže, jak ještě sekají do mrtvol. Ve vítězné euforii jim usekávali hlavy. Nezajímali je potoky krve, které na ně cákali. "Pouze" oslavovali vítězství. Ano, byli v tu chvíli stejní jako skřeti. Vzpomněl jsem si na Xardasova slova: "Skřeti nejsou zrůdy. Mají své zákony, mají svou kulturu, stejně jako my. Mají ji možná i déle než mi..." Řekl mi jednou v kolonii. Hodně se od té doby změnilo. Při vzpomínce na Xardase se mi vařila krev v žilách.

Mezi mrtvými těly se zvedl jediný živý skřet. Rozhlížel se kolem sebe. "Zabíjíte nás, protože si myslíte, že jsem zvířata !" Křičel na mě skřetí vůdce, zatímco jsem se k němu blížil. "Myslíte si, že nikdo kromě lidí nedokáže racionálně přemýšlet. Že vy jediní máte mozek !" Pokračoval. Dělilo mě od něj už jen pár metrů. "To vy jste na tento svět přinesli zkázu. Nemoci, smrt. To všechno je dílem člověka ! Dokonce válčíte i proti sobě ! Vaši lidé zničili Eriador a vy ho teď nazýváte Myrtanou ?" Když řekla poslední slova, zastavil jsem se. "Co víš o Eriador ?" Zeptal jsem se ho. Skřet se mi podíval do očí. Pak se zařechtal hnusným hlasem. "Vyvolený !" Zvolal. Opět se zasmál. Sáhl do malého váčku co měl u opasku. Vytáhl malou bańku se zelenou kapalinou uvnitř. Když ji otevřel, začal se z baňky linout zelený kouř. Jedový plyn, stejný který jsme použili v Khorinisu při útěku z vězení se Sergiem ! Chtěl jsem zabránit tomu, aby se skřet otrávil, ale bylo pozdě. Z plných plic se plynu nadechl. Bezvládné tělo se svalilo k zemi. Byl mrtvý.

Nanosili jsme všechny mrtvé skřety na hromadu a zapálili hned poté, co jsme důstojně pohřbili naše padlé. Do vzduchu se vznesl puch pálícího se nečistého masa. Nevnímal jsem ho, přemýšlel jsem o tom, co jsem slyšel. Dá se tomu skřetu věřit ? Nesnažil se zachránit si kůži ? Proč by se pak ale zabil ? V mém dumání mě přerušil Lee. Přistoupil ke mně. "Co to mělo ráno znamenat ?" Zeptal se mě vážným hlasem. "Chtěl jsem pročíst myšlenky. Mohli bychom se dozvědět co Beliara chystá." Vysvětlil jsem. "Každý ví co Beliara chystá !" Zvýšil Lee hlas. "Díky tomu, že jsi se předváděl před ostatními, jaké máš úžasné schopnosti, zemřelo zbytečně několik dalších dobrých chlapů, který v poslední bitvě mohli zabít pár skřetů navíc !" Pokračoval. "Dobrá ! Je mi to líto ! Chtěl jsem pomoct !" Zarazil jsem Leeho v přednášce. "Co se stalo s vaším záchranným člunem ?" Zeptal jsem se ho, abych změnil téma. "To samé jako v noci s loděmi. V jednu chvíli vás vidím, jak s Gornem padáte do vody, pak jak se hrabete na člun. Otočím hlavu, kouknu se zpět a vy nikde. Pluli jsme k pevnině, kterou jsme viděli před námi. Dopluli jsme až k ránu. Bez pádel je to těžké. Ráno jsem vyslal zvědy, aby vás našli. Když se vrátili hlásili že na západě jsou známky pohybu, druhý tvrdil že dál na sever jsou skřeti. Svolal jsem všechny muže a vyběhli jsme vám na pomoc." Odpověděl Lee. "Měl by sis jít odpočinout. Najdeme mapu. Prostuduji ji a pak se rozhodneme, co budeme dělat dál." Dodal. Nic jsem nenamítal, protože jsem byl docela unavený a navíc jsem utrpěl během posledních pár hodin dost zranění. A to jak fyzických, tak psychických.

Šel jsem si lehnout ke stromu, kde ležel Gorn. Usnul jsem, ale ne nadlouho. Usínal jsem dopoledne a probudil se, když už slunce bylo dost přikloněno k západu. Řekl bych, že byli takové čtyři hodiny odpoledne. Otočil jsem hlavou a uviděl Gorna jak se na mě dívá. "Co se děje ?" Zeptal jsem se. "Jak si věděl, že tu jsou skřeti ?" Odpověděl mi Gorn otázkou. "Měl jsem jakousi vizi. Nevím co přesně to bylo. Byl jsem tu v noci, kdy jsme viděli tu ohnivou bouři na horizontu. To byli draci. Zřejmě jsme už té noci pluli mimo kurz." Vysvětlil jsem. Přišel k nám Saturas a řekl nám, ať ho následujeme. Byl čas rozhodnout, co bude dál. Přišli jsme ke skupince lidí. Uprostřed kruhu z lidí byl stůl, vytažený z nějaké budovy z vesnice. Na něm byla mapa, u které stál Lee a pozorně ji zkoumal. Přišel jsem ke stolu s mapou. "Máš už nějaký plán ?" Zeptal jsem se Leeho. "Dá se to tak říct." Odpověděl a naklonil se nad mapu. "Ostatní lodě, na který byli i Diego, Lester, Angar a další mají jistou šanci, že se dostali do Vengardu. Někomu evidentně šlo jenom o to, odklonit naši loď. Měli bychom se po pobřeží vydat do Vengardu a varovat všechny o tom co jsme doposud viděli a zjistili. Ovšem měli bychom se taky dostat na severozápad do Bakareshe, abychom varovali Varant. Jejich pomoc bude proti Beliarovým vojskům potřeba. Musíme se rozdělit." Vysvětlil Lee svůj plán. "Ale co Eärendil ? Pokud je tohle opravdu Ardea, tak je Les pár dní cesty. Nepokusí se skřeti dostat přes něj ?" Zeptal se jeden z přihlížejících důstojníků. "Skřeti by si zbytečně prodloužili cestu. Ví, že jejich výhodou je moment překvapení. Hlavně by museli jít značnou část cesty přes hory. Ty hory ještě nikdo nepřešel. Je jen jediná cesta. Hranice. Když půjdeme do Varantu, vezmeme s sebou zpět do Vengardu i vojáky z Hranic. Mělo by tam být dva tisíce našich mužů. Skřetů je několik set tisíc. I proti tak početnému vojsku jsme schopni se za hradbami Vengardu bránit několik dní. Můžeme vyslat posli do Khorinisu pro zásoby Musíme jim tu výhodu vzít." Odpověděl Lee. "Tak dobře. Já a Lee půjdeme do Varantu. Potřebuji Leeho jako průvodce. Vy ostatní, včetně tebe Saturasi a tebe Gorne, půjdete zpět podél pobřeží do Vengardu. Varujete všechny, ať se připraví na bitvu, a ať připraví evakuační lodě." Rozhodl jsem, ale Gorn byl proti: "Mě se takhle nezbavíš Vyvolený. Půjdu s vámi dvěma." Chtěl jsem mu odporovat, ale nemělo by to smysl. "Saturasi, ty doufám budeš mít víc rozumu a poslechneš mě." Řekl jsem ironicky a Saturas se zasmál. "Samozřejmě, potřebuji si promluvit s mágy Ohně." Řekl. Bylo rozhodnuto. Skupina lidí se rozešla. Šel jsem se připravit na cestu. Podle Leeho může cesta zabrat i několik dní. Nikdy mě nenapadlo, jak moc je Pevnina rozlehlá.

Schylovalo se k večeru a já pořád přemýšlel nad tím, co se stalo Miltenovi. Když jsem ho tam viděl ležet, nebyl mrtvý, ale o pár minut později když vybuchla loď, pohasla ve mně veškerá naděje. To nemohl přežít. Bohužel ani Mendar ne. Nepokládám mu za zlé, že chtěl pomstít mě, ale za to, že zabil Miltena, ho budu do smrti nenávidět. Už se s ním nikdy nepotkám. Ale to ani s Vatrasem, ani s Jorgenem. Vatras by se tomu zřejmě nevyhnul, ale ostatní...Kdybych je nepotkal, nic takového by se jim nestalo. Mám strach i o ostatní. O Gorna, Diega, Leeho, Lestera, prostě o všechny, kteří mi kdy pomohli. Snad je nečeká zlí osud. Snad se dožijí času, kdy bude konec Beliara. Skřetů je ovšem strašně moc. Neuvěřitelný počet, který se nedá představit. Vengard padne. Potom i celá Pevnina. Bude pod nadvládou skřetů, nemrtvých a jiných bestií. Padnu i já. Jsem už unavený. Kdyby si pro mě v tuhle chvíli přišla smrt, s radostí bych jí podal ruku. Neváhal bych ani minutu. Možná bych nechal všechny ty nevinné duše napospas Beliarovi, ale byl bych volný. Nebyl bych svázán osudem, který mě drží v okovech před radostmi okolního světa. Už to musí někdy skončit...

Nastala noc a já byl tak unavený, že jsem během několika minut, potom co jsem ulehl, usnul. Zdálo se mi sen. Zvláštní sen. Stál jsem uprostřed černých síní. Tam kam světlo slunce nemohlo nikdy dolétnout. Jediný svit vydávali planoucí pochodně na stěnách. Stál jsem tam, jak nahý ve tmě. Měl jsem na sobě zbroj svého otce. V pravé bezvládné ruce jsem nepříliš pevně svíral Uriziel. Jakoby jsem čekal až mi sám vyklouzne z dlaně. Stál jsem tam, celý od krve, pořezaný, poraněný. Pak jsem upustil Uriziel na zem. Padl jsem na záda a zavřel oči. "Konec..." Hlesl jsem.

Probudil jsem se. Ani jsem nechtěl vědět co ten sen měl znamenat. Oblékl jsem svou lehkou zbroj bandity a vydal se na kraj vesnice, kde jsem měl sraz s Gornem a Leem. Zbroj byla lehká, pružná a vykryla vše jako jiné zbroje. Ostatní lidé, co tu byli s námi už se vydali k hlavnímu městu. "Jdeme ?" Zeptal se mě Lee. Kývl jsem na souhlas. Vydali jsme se tedy do nehostinných krajin Varantu, abychom varovali tamější lid. Možná už je pozdě, možná že ne. I přesto tam půjdeme...
Načítám data ...
Nahoru