Začalo svítat a já byl stále na cestě do kolonie. Byl jsem příšerně unavený, ale nemohl jsem zastavit. Tenhle kraj byl pro mě příliš nebezpečný. Musel jsem zmizet. Vzhůru mě udržovaly myšlenky na to, jak mi bude, až tohle všechno skončí. Pokud se toho dožiji. I smrt bude lepší, než to co dělám teď. Nikdy nekončící den, nikdy nekončící noc. Za posledních pět nocí jsem prospal asi tři. Tohle rozhodně nebyla jedna z nich. Už byl den a já procházel průsmykem. Moje první kroky vedli na hrad. Došel jsem k zavřené hlavní bráně. Zkusil jsem se dostat k tomu beranidlu, které tady dřív bylo. Teď tady ale nebylo. Uslyšel jsem hlasy. "No tak pohněte těma zadkama. Tahle strana musí bejt zejtra hotová !" Křičel jeden z nich. Popoběhl jsem k místu, odkud ty hlasy vycházely. Bylo tam asi deset dělníků a dvacet paladinů, kteří taky pracovali. Pak mi to došlo. Všichni tam rekonstruovali hrad ! Přišel jsem k jednomu z paladinů, který byl ke mně otočený zády. "Ehm... Pane ? Mohl byste mi říct co se tady přesně děje." Zaťukal jsem na rameno. Když se otočil, měl úsměv na rtech. "Co si myslíš, že se tady děje mladej ? Cha ! Vyvolený ! Věděl jsem, že se vrátíš příteli !" Smál se paladin. Byl to Orik, jeden z paladinů z Garondovi stráže. "Jsem rád že tě vidím Oriku. Doufám, že mi neřekneš to co nechci slyšet." Vážně jsem doufal v to, že Garond ještě žije. "Je mi to líto. A je mi taky špatně když to říkám. Garond, náš velitel zemřel." Smutněl Orik. "Něco o tom vím. Ví se, kdo to udělal ?" Když jsem vyslovil tato slova, Orikova tvář se zamračila a pak Orik procedil skrz zuby: "Byl to můj nejlepší přítel. Byl vždy po mém boku. Teď nás ale zradil. Jednou v noci zabil Garonda. Zjistili jsme to, až když se jednu z dalších nocí pokusil otevřít skřetům bránu. Vlastně ji otevřel. Skřeti začali proudit dovnitř. Byl to Parcival, to on zabil Garonda, to on otevřel bránu skřetům. Než byl skřetů plný hrad, my paladinové se stihli opevnit v trůním sále a v ubytovnách. Byli jsme rozděleni. Skřeti se nemohli dostat dovnitř. Zkoušeli vše rozbít, ale neměli k tomu prostředky, a hlavně k tomu neměli mozek. Takhle jsme odolávali asi den. Dalšího večera, kdy už jsme ztráceli nervy, nás totálně dodělal příchod dalšího pluku skřetů. Měli na sobě zvláštní brnění, takové jsem nikdy neviděl. I skřeti vypadali jinak. Tací se na Khorinisu nevyskytují, pokud vím. Je možné, že byli z Pevniny, možná přímo z Northlandu. Nám ale stačilo že přišli. Moc jsme ve tmě neviděli, ale zřejmě si sebou přitáhly beranidlo a nějaké vrtáky. Za chvíli se dostaly do trůnního sálu. Všechny je tam zabili. Všechny kromě Parcivala. Nemohl jsem uvěřit, že jim pomáhal. Byl jsem vzteky bez sebe. Měl jsem takovou zlost, že jsem zapomněl na sebeovládání. Bývali by o našem úkrytu nevěděly. Ani Parcival si nevšiml toho, že jim pět vojáků chybí. Já ale v tu chvíli nemyslel. Chtěl jsem jen pomstu. Bez ohledu na to, jestli se prozradím, vypálil jsem ze své kuše na Parcivala. Šipka se mu zabodla do krku. Skřeti hned poznali, odkud výstřel pocházel. V ubytovnách jsme však byli opevněni lépe než v trůnním sálu. Bylo nás pět. Všichni jsme měli připraveny kuše a namířili jsme je na jediný možný vchod. Slyšeli jsme, jak skřeti mlátí do barikády, ale nemohly se přes ni dostat. Pak jsem si všiml dalších dveří v místnosti. Byl hlouběji v hradu. Rozhodli jsme se tedy naházet před dveře všechen nábytek a něčím to zapřít. Když jsme se ale chtěli přesunout do té další místnosti, zjistili jsme, že je zamčená. Zevnitř jsme ale slyšely hlasy. Pak se nám rozsvítilo. Na hradě byl přece ještě zbytek drakobijců a žoldáků. Tloukli jsme na dveře a prosili ať nás pustí dovnitř. Moc se žoldákům nechtělo, ale nakonec přistoupili. Odemkly dveře a mi se rychle nahrnuly dovnitř. Žoldáků tam bylo asi deset. To nepatrně zvýšilo naše šance na udržení se naživu. Žoldáci tu měli i svoje zásoby asi na dva dny. Doufali jsme, že tam neskejsneme na tak dlouho. Taky jsme nemuseli..." Odmlčel se na chvíli, aby zkontroloval probíhající práce. Nemohl jsem tomu věřit. Parcival byl zřejmě od začátku Beliarův sluha. Byl jsem napůl naštvanej, na druhou stranu jsem byl rád, že to dopadlo tak jak to dopadlo. Všiml jsem si, že měl Orik úplně skleněné oči. To bylo pochopitelné, protože zabil svého nejlepšího přítele a co jsem viděl v mé vizi Garondovi vraždy, dal na radu Parcivala a šel spát místo toho, aby s Garondem zůstal. Musel se druhý den cítit strašně. Chtěl jsem se však dozvědět, co se dělo dál: "Oriku ? Mohl bys mi to dopovědět prosím ?" "Jistě. Kde jsem skončil ? Á, že jsme nemuseli čekat než si pro nás skřeti přijdou. No, celou noc se snažily dostat do ubytoven. Vím, že se jim to nepovedlo. Pak se ale stalo něco, co jsme nikdy nepředpokládaly. Toho rána jsme slyšely válečný roh. Ten co je v Khorinisu ! Poznali jsme na rozdíl od skřetů co se děje. Hagen přicházel. Přišel asi s dvaceti paladiny, deseti mágy a přišli dokonce někteří žoldáci, aby zachránili své přátelé. Skřetů bylo asi padesát. Už z dálky mágové zabili skřetí šamany, aby měli vojáci lehčí přístup do hradu. Rozhodli jsme rychle odházet barikádu a jít jim pomoci. Skřeti byli obklíčeni. Strhla se velká bitva. Mnoho mužů padlo. Nikdy nezapomenu na hrdinství svého družstva. Snažili se prosekat se k bráně a tam čistit cestu. Většina jich padla, ale jejich plán vyšel a pak jsme obklopili skřety a mágové je pomalu zabíjeli. Pak už tam zůstaly ti zvláštní skřeti. Na nějaké znamení se rozdělili na dvě družstva a každý se rozběhl na jednoho z mágů. Nikdo je nestihl zastavit. Zabili nám všechny mágy ! Pak se strhla bitva na ostří nože. V tu chvíli už jsme měli převahu. Skřeti však byli silnější. Jeden dokázal skolit dva naše muže. Nakonec jsme slavili vítězství. Když jsem setnul hlavu poslednímu ze skřetů, stalo se něco divného. Kamenitá hlína pod našima nohama se změnila v hnědý písek. Venku před hradem začaly obrůstat vyschlé stromy. Tráva se začala zelenat. Obloha se vyjasnila a já zase po několika týdnech spatřil slunce. Všichni jsem skoro oslepli, bylo to, jak vylézt po letech z vězení. Kolonie už zase vypadala lidsky jako Khorinis. Byla hezčí než za dob bariéry. Vše dopadlo relativně dobře. Žoldáci odešli, Hagen nám tady nechal sedm paladinů a slíbil že pošle další vojáky a hlavně dělníky. Chtěl abychom začaly s rekonstrukcí hradu, aby vypadal tak jako dřív. Od té doby jsme zde skřety neviděly." Dokončil Orik své vyprávění. Mě už bylo vše jasné. Orik zřejmě zabil posledního skřeta v kolonii, ne-li na ostrově. "Jak probíhají práce ?" Zeptal jsem se. "Vše běží podle plánu. Pozítří bychom měli mýt hotovou tuhle jižní část. Celý hrad by měl být dokončen asi za dva týdny. Kam máš namířeno teď ? Nechceš se tu chvíli zdržet ?" Zepral se Orik. Bylo mi hloupé říct, že ne, že jim nepomohu se stavbou, ale neměl jsem čas. Měl jsem jistý plán. Mé zbraně nebyly už moc dobré. Nosil jsem je dlouho. Chtěl jsem zapátrat po nejlepší zbrani, kterou jsem měl tu čest nosit v rukou. " Rád bych vám pomohl se stavbou, ale nemám čas. Musím ještě udělat hodně důležitých věcí. Možná se tu ještě objevím. Naschle Oriku, snad se ještě setkáme." Rozloučil jsem se s Orikem. Na důkaz přátelství mi nechal zabalit batoh toho nejlepšího jídla a pití, co měli na hradě. Toulec mi naplnil šípy a já se vydal na cestu.

Měl jsem namířeno do bývalého skřetího města tady v kolonii. Šel jsem tam, kde byl Spáčův chrám. Když jsem asi po hodině cesty došel na místo, uviděl jsem, jak je celé město v troskách. Přeskočil jsem přes řeku, protože most, který zde kdysi stál byl také zbořen. Před troskami města jsem našel dva svitky. Ve věznici Khorinisu se mi oživila paměť a já si přečetl runy na svitku. Oba byly teleporty. Jeden do chrámu Spáče, druhý před starou Xardasovu věž. Divné, měl jsem v plánu jít do obou míst. Náhoda ? Neřešil jsem to. Vzal jsem ten teleport do chrámu. Ozářila mě modrá záře a já se povznesl do vzduchu. Za okamžik jsem se objevil v ruinách. Byla tam hrozná tma, vlastně spíš asi byla. Nevím, protože já ve tmě vidím. Procházel jsem starými známými, ale ne dobrými, chodbami. Všechny dveře odemykatelné jen hlavolamy byly zničené. Šel jsem pořád dál. Všude se válely kostry. Tu skřetí, tu démony a dokonce i lidí. Byli to posedlí templáři, kteří nechtěli přijmout skutečnou tvář Spáče. Spáč je posilnil. To jim ale nepomohlo. Stejně jsem je porazil. Myslel jsem si, že tady skončilo všechno. Přitom to byl jenom začátek. Po dlouhém bloudění jsem se dostal do mě až příliš známého místa. Do haly, kde trůnil Spáč. Nyní tam nebylo nic, kromě koster posedlých noviců a Cor Kaloma, bývalého hlavního Guru v táboře v bažinách. Všude byly kameny a sochy popadané ze stropů a ze stěn. Dlouho jsem chodil a hledal to, pro co jsem přišel. Prohledával jsem hromady sutin, ale nikde nic. Už jsem byl unavený, ale nechtěl jsem to vzdát. Po další dlouhé době hledání, jsem se uviděl zvláštně poskládanou hromadu kamenů. Když jsem přišel blíž, uviděl jsem to, co jsem hledal. Přišel jsem si pro Uriziel, pro tu nejlepší zbraň. Byl nádherný. Diamant v rukojeti byl však matný. Musel jsem ho dobýt. Musel jsem najít nějaké místo, kde se soustředí velká energie. V chrámu se mi už nechtělo déle zůstávat. Hodil jsem Uriziel na záda a z kapsy vyndal druhý teleportační svitek a použil ho. Objevil jsem se před Xardasovou starou věží. Pomalu se starým mečem jsem se vydal po schodech na vrchol věže. V první patře jsem uslyšel zvláštní chroptění. Nakoukl jsem za roh a uviděl jsem tam starého známého, Xardasova démona. Když jsem k němu přišel, ozval se uchraptěný hlas. "Jediný ! Můj pán tě už očekává. Zde máš teleportační runu." Pronesl démon. Než jsem odešel, zeptal jsem se ho: "Proč mě nazíváš jediným ?" Démon suše odpověděl: "Jsi jediný, kdo vyřešil pánovu a mojí hádanku." Teleportoval jsem se na pentagram, nebo jak se to nazývá, v druhém patře. Opět jsem pro jistotu vyndal meč a šel pomalu po schodech na vrchol. U vchodu do hlavní komnaty na mě čekal... jeden z Pátračů !? "Vyvolený Innose, mistr Xardas už na tebe čeká." Pronesl typickým nelidským hlasem. Pak mě bez řečí pustil do komnaty, kde u pěti pulpitů stáli čtyři Pátrači a Xardas uprostřed. "Áá, vyvolený. Můj příteli. Asi jsi mě tu nečekal, že ?" Zeptal se Xardas podezřele přátelsky. "Co máš za lubem Xardasi ? Co se tu děje ? Proč jsou tu oni ?" Zeptal jsem se potichu Xardase a všichni Pátrači se na mě udiveně podívali. "Pamatuješ na tu knihu, pro kterou jsem tě sem posílal ? No. Tak jsem si uvědomil, že tě nemůžu vystavit pokušení se do ní podívat. Mohlo by tě to poznamenat. A tihle znamenití pomocníci se spolu se mnou odtrhli od Beliara. Poznali, že mé záměry jsou i pro jejich dobro." Odpověděl Xardas tónem hlasu, který jsem neznal a poplácal mě po zádech. Pak vyvalil oči a zastavil se zíral mi na záda. "T-ty si ho n-našel ? Ty máš Uriziel ? Svatou zbraň ? Dej mi ho !" Vykoktal Xardas a nespouštěl oči z Urizielu. Nevěřil jsem mu. "Ne !" Vykřikl jsem a odtrhl mu ruku od Urizielu, když se pokusil mi ho vzít. Všichni Pátrači vytasili runy s kouzly a začali je vyvolávat. "Xardasi ? Co to je ? Co se s tebou děje ? Uriziel ti dám jen přes mou mrtvolu !" Naštvaně jsem křičel na Xardase. "Věř mi vyvolený. Zabíjel bych tě opravdu nerad." Řekl chladně Xardas a vyndal z róby svou runu. "Co ? Ty bys mě zabil ? Co se stalo ? Myslel jsem, že jsi se Beliara vzdal a teď bys mě zabil ? O co ti de ?" Křičel jsem čím dál hlasitěji. "Teď už ti to mohu říct. Ano, vzdal jsem se Beliara. Byl jsem však chvíli vůdce pátračů, démonů a nemrtvých v jeho temné armádě. Získal jsem na ně velký vliv a přesvědčil je, že pod mím osobním velením, můžeme porazit Myrtanu i Beliara a nebudeme muset nikomu sloužit, že každý dostane určitý kus země, se kterým bude každý moct dělat co chce. Abych ale porazil Innose i Beliara potřebuji Svatou zbraň. Z proroctví, které je sepsané v této knize, jsem vyčetl, že je jí Uriziel. Přidej se ke mně ! Ani skřeti, ani lidé neporazí moji armádu ! Nebuď hloupý." Vyřkl Xardas svůj plán. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem slyšel. Jak se jen tohle mohlo stát ? Nerozmýšlel jsem se dlouho. Podíval jsem se Xardasovi do očí a uviděl, že mluví pravdu. Rychle jsem se otočil a začal utíkat. Pátrači po mě začali házet firebally, ale já se jim s přehledem vyhnul. Vyskočil jsem z věže na blízká skaliska a utíkal dál. Ohlédl jsem se a uviděl, jak Xardas vyvolává ohnivý déšť. Všude kolem mě začaly padat plameny. Jen se štěstím jsem se jim vyhnul. Za pár minut jsem byl mimo dosah . Byl jsem naštvanej na celej svět. Rozhodl jsem se dojít si pro Dextera. Možná to byl poslední člověk, který mě mohl pomoci. Asi nebude moc vlídnej, když jsem mu překazil plány. Neměl jsem však na vybranou. Musel jsem najít kouzelnou formuli, která by obnovila sílu Urizielu a mága, který by ji vyřkl. Pro tyhle věci jsem musel najít Miltena. Jen on věděl, kde je formule skryta.

Bylo načase se podívat Dexterovi na zoubek. Přihnal jsem se k jeho táboru a běžel přímo do jeho chatrče. Vstoupil jsem dovnitř a zjistil jsem, že tam není sám. Nějaký otrhanec s ním mluvil. Byl to jeden z těch banditů, co jsem osvobodil z vězení v Khorinisu. Dexter se na mě otočil. Byl pěkně naštvanej. "Ty jsi mě zradil ! Co si myslíš ?! Že můžeš dělat co se ti zamane ? De po tobě celej Khorinis a ty místo toho, aby si se spojil s nejvlivnější skupinou na ostrově, obrátíš se proti ní ! Seš úplnej magor ! Ty hajzle ! Už mi neutečeš ! Na něj ! Zabte ho všichni !" Zuřil Dexter jako nikdo v celém království. Všichni bandité se na mě vrhly. Vytasil jsem starý meč a vyběhl ven z chatrče. Každého banditu, který se mi připletl do cesty jsem sekl. V celém táboře jich nebylo víc jak třicet. Než jsem doběhl k bývalému chrámu, kde pobýval Y'Berion, kdysi vůdce bývalého tábora v bažinách, dostal jsem jich deset. Vyběhl jsem nahoru po schodech a tam jsem zabil dva stráže vchodu. Měl jsem výhodu terénu. Vyměnil jsem meč za luk a přesnými ranami jsem oddělal další desítku hlupáků, kteří mysleli, že neumím střílet z l ku. Do každého jsem střelil dva šípy, pro jistotu. Byla to právě má vlastní hloupost, která zavinila, že jsem se takhle připravil o všechny šípy. Muselo dojít na souboj meč proti meči. Z vyššího bodu se mi lépe bojovalo. Jak jsem couval, dostal jsem se dovnitř chrámu, kde moje výhoda zmizela. Odrážel jsem nepříjemné útoky nepřátel. Moje rány byly několikrát tvrdší. Dexter si nevybral zrovna nejlepší bojovníky. Po minutách urputného boje jsem v duši slavil vítězství. Můj pohled z mrtvol kolem mě se přesunul na postavu stojící naproti. Byl to Dexter s vytaseným mečem. Snad se mnou proboha nechtěl bojovat. "Teď je to už jenom mezi námi vyvolený. Přišel jsem o vše. Jen kvůli tomu, že jsem ti věřil, že jsem ti chtěl pomoci. Nyní zemřeš !" Řekl napůl tajemně napůl zoufale. Rozběhl se s křikem proti mně. Meč napřímil směre na můj hrudník. Když byl tak dva metry ode mě, vykopl jsem mu meč z ruky a z otočky jsem mu dal pěstí do obličeje takovou silou, že se rozmázl na podlaze chrámu. "Ne, prosím, nezabíjej mě !" Škemral ten největší srab, jakého jsem kdy viděl. "Nechci tě zabít, jen mi řekni, co si myslel tím, že když ti pomohu obsadit Khorinis, dáš mi něco co potřebuju." Zeptal jsem se Dextera a držel ho výhružně pod krkem. "Je to aktivační kouzlo portálu, který tě přenese do Jharkendaru. Vím, že tam chceš jít. Teď už i proto, že tam jsou tví přátelé." Odpověděl Dexter. "Dej mi ho ! Hned !" Trhl jsem s ním. "Já ho nemám, má ho.... Můj pán !" Mluvil vystrašeně Dexter. Už mě to nebavilo. Pozvedl jsem meč a přiblížil ho k Dexterově hlavě. "Přestaň s tím ! Okamžitě mi řekni, kdo je tvůj pán nebo..." Vyhrožoval jsem. "Dobře, dobře ! Je to...... Gomez !" A zakryl si obličej. Gomez ? Bandité se spojili s Gomezem ? S Beliarovým vyvoleným ? Že by nevěděli, že je Gomez Beliarův vyvolený ? Je to nějaký divný. Rozkázal jsem Dexterovi, aby mě k němu zavedl. Vedl mě, kolem hradu do údolí, kde měl kdysi lovec Cavalorn svou chatku. Šli jsme stále na jih. Něco se mi nezdálo. Šli jsme do Nového tábora ! Led, kterým byla tato oblast po pádu bariéry pokryta, byl pryč a všude se to zelenalo. Mladá tráva i stromy. Zvláštní. Nikde nikdo nebyl. Jen v jeskyni, kde byli ruiny Nového tábora bylo asi pět lidí. Měli na sobě zbroj stráží Starého tábora. Jednoho z nich jsem poznal hned. Byl to Thorus, kdysi velitel těchto stráží, další byli nějací jiní vyšší důstojníci, které jsem neznal. Pak jsem uviděl muže v černé zbroji, ve stejné zbroji, kterou měl na sobě muž, který zabil mého otce. Byl to Gomez. Došli jsme k němu oba s Dexterem. Měl jsem zaťaté pěsti a zuby. "P-pane ? Přivedl jsem vyvoleného." Vykoktal Dexter. Všech pět mužů se na mě podívalo. Thorus dokonce s takovým pošklebkem, který by se dal nazvat úsměvem. "Skvěle Dextere. Šlo vše podle plánu ?" Zeptal se Gomez svým jako obvykle nepříjemným tónem hlasu. "No pane, ne tak docela. Víte, on nám vlastně tady vyvolený překazil náš plán uskutečnit." Řekl vystrašeně Dextere a sklopil hlavu. "Výborně vyvolený !" Tleskal mi Gomez. "Výborně ! Ty se neboj srabe. Potřebuju tě i nyní. Ale k věci. Jsi tu určitě pro ten klíč k portálu do Jharkendaru. Tady je. Vem si ho. Mám svůj vlastní. Mám jednu podmínku. Vezmeš si tady mé muže, včetně Dextera. Doprovodí tě do Jharkendaru. Věř mi, budeš jejich pomoc potřebovat. Myslím, že až zjistíš, kdo má tvé přátelé, budeš velmi, velmi překvapený. Zdržel bych se, ale mám hodně věcí na práci. Ještě se uvidíme." Pronesl Gomez zdvořile a někam se teleportoval. Určitě se setkáme, pomyslel jsem si v duši. Pomstím svého otce. Podíval jsem se na zvláštní kámen, který jsem pevně svíral v dlani. Podíval jsem se na všechny Gomezovi muže a chladně řekl: "Jdeme !" Thorus se nabídl, že půjde první, protože jako jediný věděl, kde je portál. Vydali jsme se na cestu. Vydal jsem se zachránit své přátelé a oddálit rozhodující bitvu. Šli jsme dlouho. Slunce zapadlo za západní pahorky. Byla noc....