Kapitola 1. Dlouhý běh.

Myrthana kdysi bývala zemí, jenž patřila pouze lidem. Honosná města chránili udatní rytíři, pevnou a spravedlivou rukou vládl moudře král Rhobar. Tyto špatné časy se naštěstí vytratily tak, jako slunce zmizí z oblohy každý večer. Nyní již nepanovali v oné zemi ti slabí lidé, ale Myrthana patřila nám, silným, statečným a inteligentním tvorům. Lidé nám říkali skřeti. Při tom slově mi vždy projel mráz po chlupatých zádech. Ty červy jsme snad každý den tloukli do hlavy , aby pochopili, že nás mají oslovovat orkové.
Ale tak, jako slunce vychází každé ráno, tak se i blížila doba, kdy se vše opět mělo změnit a vrátit do starých časů. Přestože jsme vládli pevnou rukou, každé město tehdy patřilo nám a panoval mír, tak se lidé začali bouřit. V době, kdy jsme se připravovali na útok na poslední svobodnou zem na severu Nordmar, se stále u více ohňů mluvilo o rebelech. Vůdce orků Khal proto vyslal skupiny zvědů, aby vypátraly vzpurný lid a potlačily jej.

Seděl jsem s mojí družinou u plápolajícího ohně poblíž lesa. Byli jsme skupinka orkských zvědů v lehkých zbrojích s šedými plášti. Ani jsem nevěděl, kde vlastně jsem. Všechny ty smradlavé lidské osady vypadaly tak stejně, že v tom by se ani člověk nevyznal.

Nad ohýnkem se pěkně opékal rebel. Večerní idylku přerušilo chvástání jednoho z mých spolubojovníků. Sekeru měl velkou jako dospělý člověk, ale mozek menší než žravá štěnice: "Řikám to pořád, chro, chro. Ten obr velký jak dva obři a já zabít mou sekyrou."
Hned jsem poznal, že jde o lež. Obr je přece velký jako obři tři: "Ty lžeš, Gulaku. Ty nezabiješ ani mrchožrouta." Tuto větu jsem doplnil výsměšným: "Chro."
Chvástající skřet, orkem si nezasloužil být nazýván, se na mě obořil: "Gulak zabít víc obrů, než ty sníst rebelů. Hehehe, chro." a přitom ukázal na svůj náhrdelník z vlčích zubů.
Jindy bych se na Gulaka asi vrhl a ukázal mu, kdo je větší rebeložrout, ale oheň mi příjemně ohříval chlupaté tlapy, a tak jsem nejsilnějšímu a nejvychloubavějšímu orkovi odpustil.

Dlouhou dobu se kromě chrochtání nic nedělo. Potom však přišel se svým nápadem Gnár. Tvrdil, že pokud půjdeme stále na jih, tak nakonec vylezeme na severu v Nordmaru a napadneme tamější obyvatele ze zálohy. Do toho se však přimíchal Shadak, který se pokoušel přesvědčit ostatní, že pokud půjdeme na jih, tak dojdeme ještě víc na jih a dostaneme se tak moc na jih, že nás prý spálí slunce. Atmosféru vyprávění dodávala vůně rebela, který se nám trošku připálil.
"Naše večeře být černá jako mta." Vykřikl Gulak. To se na něj obořil Gnár:" Říká se tma, Gulaku" Gulak už sahal po své sekyře a chystal se jít ulovit večeři, nebo udělat novou z Gnára. Ze tmy se však vynořila postava v černém plášti. Přicházel k nám jeden ze šamanů, které jsme velmi uctívali.
Postavil se přede mě a pravil: "Mám pro tebe těžký úkol. Rebelové osvobodili osadu. Chci abys vedl družinu a tuto vzpouru potrestal." Očíčka mi zazářila štěstím a já zvolal: "Opravdu já mám vést? Bude mi..." V tom mě však šaman zarazil: "Ne, ty smradlavý červe!" Přitom ukázal prstem na Gulaka a dodal: "On vás povede!"
Gulak začenichal, zachrochtal, zavrčel a odpověděl: "Já najít rebely a já sníst rebely."
Našeho nového vůdce, nemůžu nedodat s inteligencí člověka chytrého jako žravá štěnice, jsme podpořili hlasitým řevem a mlácením předměty, popřípadě nejbližšími spolubojovníky, o zem a o stromy.
Popadli jsme zbraně a běželi za tím červem, vlastně naším novým velitelem. Pod tlapami dvanácti bojovníků se třásla zem. Spíše jsme se třásli zimou my, protože v samém radování z nového úkolu jsme nechali přikrývky a veškeré zásoby v tábořišti, které nazval Gnár:" U spáleného rebela. "Kdybych jen byl šamanem. Mohl bych Gulaka usmažit ohnivou koulí a ohřát tak mé přátele.
Náhle se naše malé vojsko zastavilo a Gulak vykřikl: "Móóc zima tady. My dál nejít. Pokácejte oheň, rozdělejte stromy:" Gnár si neodpustil poznámku: "Říká se to opačně."
Občas se v Gulakově hlavě zrodí i dobrý nápad, a tak každý z nás přitáhl jeden strom. Čím ork přitáhne delší strom, tím smí sedět na lepším místě kolem kulatého ohniště. Tento zvyk jsme dodržovali po celou řadu let.
Dopadla na nás únava a kolem plápolajícího ohýnku panovalo ticho, dokud nezačal Gnár čenichat kolem sebe. Najednou zvolal: "Shadakovy nohy smrdí jako lidská bota, chro, hehe." Takovou urážku si Shadak líbit nenechal a vrhl se na provokujícího orka. Chvíli jsem sledoval, jak se mí spolubojovníci rvou a mlátí, pak mě však přemohl spánek.

"Vstávejte, červi! Čeká nás dlouhá cesta." Otevřel jsem velké oči a na mé šedivé chlupaté tělo dopadly sluneční paprsky. Začenichal jsem kolem sebe a nabyl pocitu, že cítím člověčinu. Pak mi došlo, že ležím blízko Shadakových končetin. Alespoň jednou za lidský měsíc by si ty nohy mohl umýt.
Vedeni naprostým tupcem jsme započali dlouhý běh. Narážky na Gulaka bych si asi mohl odpustit. Ano, Gulak má místo mozku chlupů hrstku, ale jako válečníkovi se mu nikdo nevyrovná.

Už se blížilo k poledni a nás zastavila zvednutá Gulakova ruka. "Cejtim domov."
Dorazili jsme do jedné z mnoha osad, které se táhly kolem jižního pobřeží. Jako téměř všude, i zde vládli orkové. Gulak rozhodl, že si v osadě chvíli odpočineme.
Čmuchal jsem, kde bych našel něco k snědku, ale všechno rušil pach lidských otroků. Pak se přede mnou v poledním světle objevila nádherná orčice. Dlouhé zelené vlasy jí sahaly až po ramena a zkažené tesáky jí vyčnívaly z tlamy. Oblečená v ocelové zbroji na mě mrkla a zmizela v jednom z nízkých dřevěných domů.
Protože jsem moc dobře věděl, jak se má správný ork v takové chvíli zachovat, přivolal jsem na pomoc Gnára a Shadaka. Zkrotit takovou samici by stálo mnoho sil a mě ještě čekala dlouhá cesta. Společně jsme rozrazili dveře příbytku a vtrhli dovnitř. Na malém stole se povalovala zbroj se sekerou a na posteli pokryté vlčí kůží ležela nahá hnědá krasavice s okouzlující hřívou kolem krku. "Shadaku, slintáš mi na tlapu, chro." vypustil z tlamy Gnár. To už však slintající ork ze sebe strhl šedý plášť a zbroj orkského zvěda a vrhl se na postel. Já s Gnárem jsme na sebe dlouho nedali čekat a skočili jsme na svůdnici také.
Naší formu potvrdilo i lůžko, které se pod náporem ukájení svalilo na zem, což nám nezabránilo v ukončení příjemných chvil. K tomu nás přinutil o chvíli později až Gulakův roh, který naznačoval odchod z malé osady.

Gulak už odcházel, když za zády zaslechl otroka, jak z pusy vypustil: "Konečně jdou ti skřeti pryč." Takovou urážku nemohl vystát. Od počátků věků se má rasa jmenovala orkové. Pocházeli jsme ze severu a naše kůže měli šedé nebo hnědé zbarvení. Od hlavy přes krk a po zádech se nám táhla kratší hnědá hřívá. Dlouhé chlupy po celé tváři a ostré tesáky nám dodávaly na přitažlivosti pro naše samice. Skřety jsme nazývali tvory o hlavu menší než člověk, kteří žili v podzemí a pracovali v dolech kdesi na jihu. Tito zelenokožci se nám nikdy nemohli rovnat.

Gulak se otočil k otrokovi a lámanou řečí plnou zlosti pravil :"Morra, ty nás nazvat skřeti, ale my ne skřeti, my orkové!" Lidé nám říkali skřeti a my každému člověku na oplátku říkali morra. Nevím jak slovo morra přesně vzniklo. "Mor" znamenalo v orkštině "krysa" a "Ra" znamenalo "sluha".

Otrok se snažil vymluvit, ale to už ho pod krkem držel rozzuřený Gulak a prohodil jej dveřmi nejbližší chatrče. Odplivl si a pravil: " To ti patřit, ty drzá štěňavá žranice!" Gnár si opět dovolil vůdce poopravit: "Říká se žravá štěnice, Gulaku."
Gulak vykřikl: "Nechte ty smradlavce být, rebelové čekat nedaleko. Čím dřív my vyrazit, tím dřív my večeřet."
Zmínka o jídle potěší každého orka, a proto jsme podpořili velitele hlasitým chrochtáním a halekáním. Natěšeni na bohatou hostinu jsme se rozběhli směrem k sousední osadě na jihu, o které nám pověděl jeden ze šamanů. Večeře na nás čekala. Chro.