Noc hrůzy

Přehled povídky

Autor

Garrett

Diskuse

zde

Hodnocení

1,67 | 6x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Popis

Vítězná povídka soutěže Zlatý Diego 2014, napsaná starým veteránem Garrettem na téma "Noc hrůzy".

Novy3 Smrákalo se. Okolím se rozléhalo kvákání žab. Nad močálem se začala kupit mlha. Nadzdvihl se a natáhl se k velkému proutěnému koši, který byl hustě vystlaný malými otýpkami sušených bylin. Jeden trs vzal a hodil jej do ohniště. Okamžitě se vyvalil hutný a štiplavý dým a po chvíli jej do nosu praštila typická nasládlá vůně. Vůně? Pcha! Odfrkl si. Jen další z věcí, která jej nesmírně vytáčela. Ostatně jako všechno tady. Ty otravné rituály, ranní modlitby, močál, větrné a studené chatrče v korunách mechem olezlých práchnivých, staletých stromů. Mračna komárů, kvůli kterým musel co chvíli přihazovat do ohně tu zapáchající bylinu, pro kterou navíc musel alespoň jednou týdně vyrazit daleko od tábora, aby si jí pracně obstaral dostatečné množství, nasušil a nemusel ji kupovat od prohnaného Fortuna, který si za každý sušený trs nechal náležitě zaplatit.
Jediná věc, která jej ještě držela na nohou a díky které byl život v táboře mezi močály poněkud snesitelnější, byla tráva. Už dávno se přestal zabývat myšlenkami na to, zda-li neobětoval příliš mnoho tomu malému smotanému potěšení, kterého si zde léta bohatě dopřával, a jehož zde v bažině nikdy nebyl nedostatek. Tráva tu byla k mání všude a velmi levně. Dokonce byl zavedený standardní denní příděl drogy zdarma. Už dávno věděl, proč mistři tento příděl zavedli. Do tábora to přivábilo mnoho nových mužů, mnoho nových duší. A mnoha mužům to taky zcela zatemnilo mozek. Kdysi dávno i jemu. Ale to bylo kdysi. Dnes už to neplatilo. Zahleděl se na své, složitými vzory potetované paže a povzdechl si. On dnes už věděl…
Hlavou se mu prohnalo několik nepříjemných vzpomínek na minulost. Myšlenky na nenaplněnou naději jej teď navštěvovaly čím dál tím častěji. Uplynuly už roky. Kdysi věřil, že je na správné cestě. V ten den, kdy vstoupil do řad Bratrstva, věřil, že konečně našel smysl života. Doufal, že nalezl klíč k odpuštění a jeho cesta konečně namíří přímo. Přímo pryč z tohohle bohy zapomenutého a prokletého ostrova. Přímo k slíbeným zářným zítřkům. Dnes už nevěřil ničemu z toho, co kněží Bratrstva hřímali na každodenních setkáních před Chrámem. Naučil se skrývat své myšlenky a vsadil na jinou kartu.
Zahřmělo a příšeřím vůkol problesklo modré světlo. Bezděky sebou škubl. Škvírami v rákosové plentě, která chatrči sloužila namísto zdi, bylo vidět skrze mezery v korunách stromů na nebe, na kterém se zrovna odehrával zevšednělý, ale přesto úchvatný obraz. Obrovská masa nesmírné energie se pnula jako kopule nad širokým krajem. Modré blesky křižovaly oblohu a temné burácení se neslo bažinami, odráželo se daleko v horách a spěchalo zpět, aby prolétlo nad korunami stromů, rozeznělo každou puklinu v dutých velikánech a vzneslo se nad moře přes říční nivu a zmizelo v dálavách. Bariéra v celé své kráse a hrůze! Neskutečné vězení, které jej spolklo a odsoudilo na doživotí.
Tonul v myšlenkách. Modrá hra světla a stínu ustala. V chatrči zase potemnělo. Železné ohniště dohořívalo. Uhlíky spoře osvětlovaly jen nejbližší okolí. Ani nevěděl, jak se mu do ruky dostala sušené chaluha. Netušil, kdy nabral z váčku hrstičku trávy a umotal si pečlivě vyvedené cigáro. Sledoval uhlíky, hbité uvyklé prsty se činily a mysl se toulala jinde. Bezděky se natáhl pro oharek a připálil si. Vdechl dráždivou esenci a ponořil se hlouběji do proutěného pohodlného křesla.
Stále a znovu přemítal o událostech posledních dní. Byl napjatý, protože něco viselo ve vzduchu. Když se tu zjevil Cizinec, rozvířil svými činy vřeteno událostí, až z toho jednomu šla hlava kolem. Dostalo se k němu několik znepokojivých zpráv, kterým zatím odmítal uvěřit. Avšak měl je ze spolehlivých zdrojů, a tak vyčkával. Rozhodl se pro nebezpečnou věc a teď už nebylo cesty zpět. Hodně riskoval. Ale ten opojný vzrušující pocit, který dokáže zažít jen rebel, který je vždycky o krok napřed před svými nepřáteli a pronásledovateli, ten jej opájel víc než kouzelná tráva, jenž dokázala povznést mysl nad starosti a ubohost všedních dnů. Byl hráč a vzal svůj osud do vlastních rukou. Trvalo dlouho, než našel odvahu.
Zaslechl vrzání lanového můstku. Strnul a nastražil uši.
Starý mistr zemřel před několika dny. Y’Berionova smrt zapůsobila na obyvatelstvo tábora jako blesk z čistého nebe. Všem rezonoval v paměti onen záhadný rituál – velké vzívání Spáče. Smrt proroka byla pro všechny šokem. I jeho samotného překvapila a vzbudila v něm podezření. Slova, která starý mudrc pronesl na smrtelné posteli, a u kterých bylo jen několik nejvěrnějších uší a Cizinec, způsobila hotový poprask! Kdekdo jim odmítal uvěřit. Okamžitě přinesla napjetí a rozkol mezi těmi, co zvěst odmítali a hotovili se uklidnit situaci třeba i silou, zavést staré pořádky, zvolit nového vůdce a věc důkladně vyšetřit a těmi, co v tom všem viděli zlé znamení a chtěli odejít z tábora a nalézt útočiště na Starém hradě a nebo u vzbouřenců. Bylo jasné, že situace se nebezpečně vyhrotila. Propukly nepokoje, ani zvýšený příděl kouzelné byliny nepomohl situaci uklidnit. Spíše naopak! Došlo i k půtkám. Objevilo se několik samozvaných proroků s teoriemi, jak postupovat, jak znovu obnovit starý pořádek, jak utěšit rozzlobeného boha. Dokonce padl návrh vykácet bažinu a postavit loď spásy! Pche! Jako by snad byla naděje proplout tou prokletou Bariérou.
Ha! Nebylo pochyb! Po lanovém mostě kdosi přicházel k chatrči. Lana skřípala a vrzala. Byl napjatý. Pohledem sklouzl k malému stolečku, o který stál opřený jeho palcát. Jedno hmátnutí, jeden rychlý pohyb a lebka pukne jako zkažené vejce! Scénka mu proběhla před očima v jedné vteřině. Měl obavy. Už tu pro něj nebylo bezpečno. Doneslo se mu několik varování, ale snažil se nedat najevo strach. Hrál o čas. Měl tu ještě úkoly a nemohl zklamat přátele. Ale po smrti Y’Beriona byla půda v Bratrstvu horká. Nikdo nezapomněl, že jej viděli s Cizincem. Na Cizince padlo hlavní podezření ohledně prorokovo smrti. A zlé hlasy vedly své nitky pomluv ještě dál a omotávaly mu je jako smyčky pomalu kolem krku. Už tu nikomu nevěřil a zdálo se, že málokdo věřil jemu. Ještě pár dní a zmizí... Ale teď opatrně!
Kroky se přibližovaly, zatímco myšlenky mu táhly hlavou rychlostí blesků. V černém portálku dveří, kam úkosem hleděl, připravený na všechno, se pomalým krokem mihla postava stráže. Rozpoznal ji podle obrysu širokých nárameníků. Oddechl si. Hlídka jen prošla netečně kolem. Zpocenou dlaní nahmátl popelníček, kam před tím spěšně odložil cigáro. Malá rulička se mu skulila mezi prsty. Uhasla. Musel si znovu připálit.
„Máš ještě?” hlas jej vytrhl z klidu! Strašlivě se lekl, až kopl do stolu. Palcát bouchl o podlahu. Sehnul se pro něj, ale zastavila jej čísi ruka. Silný stisk na rameni! „Klid. Nebudeš to potřebovat.” Stisk ruky jej zlehka zvrátil zpět do křesla. Nebránil se. Rulička cigára mu vypadla z ruky a kamsi se zakutálela.
Sevření povolilo, neznámý poodstoupil a obešel křeslo. Postava v šeru z uhlíků na otevřeném ohništi získala obrysy. Dotyčný měl na sobě kněžské roucho. Naklonil se ke koši s otýpkami, sebral dvě a přihodil je na oheň. Plameny hladově olízly suché stonky a lístky. Oheň zazářil. Hutný dým se vyvalil vůkol, ale nezakryl obličej příchozího, ani jeho pátravý pohled.
„Baal Joru? Co tě sem přivádí?” zeptal se nenuceně a usmál se.
„Přišel jsem tě navštívit, příteli. Promluvit si,” i na tváři kněze hrál úsměv. Nebylo však pochyb, že je to jen maska.
„Mluv tedy," pokynul mu přátelsky. "Nabídl bych ti trávu, ale došla mi přídělová várka a cigáro se mi někam zakutálelo.”
„Nevadí, posluž si ode mně. Na, tuhle," šátral v záhybech svého roucha. "Nová receptura. Vyvíjel jsem jí a testoval přímo s Cor Kalomem. Ukáže ti nové rozměry víry! Doporučuji užívat jí před motlitbou a meditací. Již jsem ji nechal poslat mezi bratry. Spáč k nim opět promluvil konejšivým slovem. Ztratili své pochybnosti a ty by jsi ty své měl odložit taky.”
Baal Joru se dál usmíval, zatímco lovil svou novou recepturu v koženém váčku u pasu. Přisedl si na dřevěnou lavici za stolek čelem ke dveřím a nespustil ze svého hostitele oči. Byl to pohled hada, který trpělivě čeká na sebemenší pohyb své kořisti. Bylo třeba jednat opatrně. Nepřišel k němu jen tak. Konsolidoval totiž moc po svém nedávném zvolení a povýšení do kněžského stavu. Na návštěvu přišel kvůli řečem, které bratři vedli. Kvůli tajnému spiknutí vedenému Cizincem, které prý stálo za smrtí Y’Beriona a mělo na svědomí selháním rituálu. Za všechno mohl Cizinec a jeho nohsledi. Podezřelí byli všichni, s kterými byl Cizinec viděn a nebo ti, kteří byli nepohodlní nové klice, jenž převzala moc.
„Blahopřeji ti k tvému zvolení, bratře,” řekl a snažil se, aby to působilo co nejupřímněji.
„Ó děkuji! Milé slovo! Zvlášť z tvých úst, bratře, jej slyším rád.” odvětil Joru a na oko se tvářil potěšeně. Přesto se nedalo přeslechnout malé uštknutí, které v jeho slovech bylo skryto. „Jak jistě víš, je třeba upevnit poslušnost a pořádek. Jistě jsi slyšel, že jsme dali pátrat po zběhlých bratrech. Nemůžeme dopustit, aby ty zbloudilé duše trpěly v divočině a nebo se staly obětí zlovůle některého z tyranů," povzdechl si Joru. "Události posledních dnů byly tak děsivé a smutné. My ale musíme být silní! Nemůžeme dovolit, aby naše cesta byla takto násilně přerušena a všechno úsilí vyšlo na zmar. Vše se musí vyšetřit! Proto jsem ostatně tady,” usmál se a vytáhl z váčku konečně pláténko, které rozprostřel na stůl, a tak odkryl jeho obsah.
Rozhostilo se ticho. Ani jeden z mužů nepromluvil. Vyčkávali. Cosi zlověstně viselo ve vzduchu. Joru po chvíli ticho přerušil. „Tak nač čekáš? Posluž si, bratře! Ochutnej Boží prozřetelnost. Uvidíš, co ti doposud bylo skryto. Vše je jenom Božím plánem. To, co se stalo, je jen zkouška naší víry. Spáč do svých řad přijímá jen pravověrné učedníky, jakým bezesporu jsi i ty. Vždycky jsi jím byl, že? Nemám pravdu?!”
Byl na tenkém ledě. Baal Joru z něj nespouštěl pohled. Hadí oči se zařezávaly a pátraly po sebemenším náznaku jeho slabosti a strachu. Pláténko na stole spoře ozařovaly dohořívající plamínky z otýpek. Ani tak ale nešlo přehlédnout zvláštně rudou barvu, kterou koření mělo. Nemusel se dvakrát domýšlet, aby si spojil podivné tupé pohledy, jenž mu utkvěly v hlavě po několika posledních povinných společných modlitbách. Nebyly to otupělé pohledy zkouřených bratrů, kteří v blaženosti polehávali v poledním slunci pod kořáním kostnatých stromů u kamenného chrámu. Byly to pohledy tupých rozumu zbavených hovad!
„Jsi laskavý, bratře," osmělil se k odpovědi. "Velmi ti děkuji, ale dnes jsem již měl dost. Krom toho se mi motá hlava z puchu repelentu. Už abychom měli to komáří rojení zase za sebou,” usmál se. „Chválím tvé úsilí a plně tě podporuji. Ano. Je třeba obnovit pořádek a sehnat poplašené bratry, ukázat jim znovu správnou cestu, poučit je o Boží vůli, která je naší cestou, plánem a zákonem. Pomohu ti hledat ty uprchlíky. Proto jsi tady, že? Rád se přidám k pátrání po Cor Kalomovi a jeho družině. Domnívám se, že on by mohl být vhodným nástupcem našeho Mistra. Je škoda, že tu není. Jistě by nám byl velmi nápomocen v našem snažení," na moment se odmlčel, aby našel vhodná slova, ale nic jej nenapadalo. "Děkuji ti za návštěvu," pokračoval tedy. "Můžeš se mnou plně počítat! Zítra tě vyhledám a prodiskutujeme další kroky... Nyní mě ale omluv, jsem malátný a unavený.”
Baal Joru se už neusmíval. Jeho pohled byl chladný. Bílé prsty, kterými svíral okraj stolu, byly zaťaté a zrcadlily vnitřní napětí kněze a vztek, jenž v něm zlověstně hořel. Mlčel dlouhou chvíli, a pak znenadání vyštěkl:
„Nabídni si koření! Hned!”
Ticho po jeho slovech by se dalo krájet.
„Ne! Děkuji. Řekl jsem, že nebudu,” neuhnul pohledem. Už věděl, že je za hranou.
„Ty! Ty…!” sykl kněz, ale vzápětí v sobě vzdouvající se zuřivost potlačil. Zaklonil se, uvolnil své křečovitě zatnuté prsty. Znovu nasadil úsměv, falešný a zlý.
„Ty moc dobře víš, že jsem nepřišel jen tak tlachat! Viděli jsme tě všichni! Jak se paktuješ s tím otrapou, co se vlísal do přízně toho starého hlupáka, až jej nakonec zahubil! To on pokazil náš rituál! Máme důkazy! O spiknutí! Všechno je to dost podezřelé, nemyslíš?! Byl jsi s ním jedna ruka! A nejen s ním, ale i s těmi psy ze Starého a Nového tábora! S mágy! Vím všechno! Nezapírej!”
Baalův bledý obličej se opotil, jak prskal svá zlá slova a obvinění přes stůl. Když vychrlil svoje, odmlčel se a jeho oči se zvedly ke komusi nově příchozímu.
Že nejsou sami, bylo jasné už nějakou chvíli. Uhlíky dohasínaly a v místnosti byla skoro tma. Už před tím, než se Joru rozohnil, kdosi musel vstoupit do dveří. Když se totiž během plamenné řeči plné výhružek s mocným burácením znovu zavlnila Bariéra, modré světlo, které proniklo i hustou klenbou prastarých stromů porostlých dlouhými vousy mechu, vrhlo dovnitř stín rozkročené postavy, stojící v obrysu temných dveří. Mohutné nárameníky siluetu prozradily.
„Mýlíš se, bratře," zkusil to opatrně. "Jsou to všechno nařčení, co šíří bezvěrci, kterým jde jen o osobní prospěch a motivují je jejich nízké choutky. Ospravedlním se! Na svou obhajobu mohu říct…”
„Dost! Dost škody jsi už nadělal! Svou šanci jsi promarnil!” vyprskl rozzuřený kněz a mrskl rukou po stole tak, že z něj odlétlo plátýnko a podivné rudé býlí se rozsypalo po stole. Baal kývl na neznámého muže ve dveřích. Ozval se kovový zvuk ostří vyjíždějícího z pochvy.
Teď! Vyskočil ze všech sil a zvrhl stolek na Baala, který se s výkřikem skácel přitlačen k pletené stěně. Ta se pod jeho vahou prohnula, ale zadržela jeho tělo před pádem ze strašlivé výšky dolů do bažiny.
„Zabij ho!”
Bleskurychle se otočil a podvědomě se sehnul. Chladné ostří mu prosvištělo nad hlavou! Shýbl se k ohništi a hrábl do žhavých uhlíků. Vykřikl, když se rudé uhlí přilepilo na jeho dlaň, ale mrsknul rychle hrst tam, kde tušil útočníkův obličej. Neminul. Řev plný bolesti se vydral z hradla neznámého muže. Uhlí mu zapadlo pod nákrčník, část uvízla v jeho vlasech. Pustil tasený tesák a ten spadl k zemi a zaduněl na starých prknech.
„Zabij ho!” řval jako smyslu zbavený kněz, který se hrabal z nebezpečného místa, přiražený těžkým převráceným stolem k nepevné a zrádné pletené stěně chatrče. Noha mu prošla skrz plentu a on řičel strachy, že se zřítí do hlubiny. Nemohl se vyprostit.
„Zabijte ho! Stráže! Nenechte jej utéct! Vraha!”
Vyběhl z chatrče na podlážku. Byla již skoro tma. Bariéra zhasla. Vůkol zářily jen lampy a pochodně rozvěšené tam, kde se talany, podlaže a chatrče křižovaly s vratkými můstky a lávkami vedoucími přes ramena močálu a nad ostrými skalisky vystupujícími z vody u pat vysokých stromů. K nejbližšímu žebříku to bylo sotva pár metrů, ale když pohlédl dolů, viděl dva templáře, jak se cpou jeden přes druhého na žebřík. Křik plný nenávisti, který se dral ven z chatrče, zvedl celý tábor na nohy. Odevšad se sbíhala světla pochodní a luceren. Na pavlačích před chatrčemi se objevovaly siluety. Žebříky a lanové mosty vrzaly a chvěly se pod údery běžících nohou.
Nebylo moc času! Vyběhl opačným směrem tam, kde věděl, že nalezne osamocenou chatrč a za ní, hluboko dole tůň, do které kdysi jako novic skákal s ostatními a poměřoval se s nimi, kdo doskočí dále. Doufal, že je tůň stále hluboká, a že do ní za ta léta nenapadalo příliš stromů a větví a nezaneslo ji bahno. Byla to jediná šance!
Rozběhl se. Rozzuřený templář se mezi tím zbavil horkých uhlíků, uhasil si vlasy a teď se smyslu zbavený vyřítil z chatrče ven, aby ho zabil. Že jej pronásleduje poznal, když se pod ním lanový můstek nebezpečně zhoupl a rozkomíhal na všechny strany.
"Stůj!"
Málem klopýtl, ale zachytil se zábradlí z lana a běžel dál.
Už byl skoro u chatrče, když tu se před ním zjevila postava! Nic se nerozmýšlel a udeřil neznámého muže do tváře. Vší silou znásobenou strachem. Muž zaúpěl, zlomil se pod ránou v pase a sesunul se na mostek. Cesta byla volná! Už byl na talanu! Zahnul kolem dveří chatrče. Patřila novicovi jménem Samuel. Byla prázdná. Samuel teď bezvládně ležel v cestě templářovi, který přes něj bezohledně klopýtl. Hlasitě zaklel, když ztratil rovnováhu, a jen taktak se zachytil lana.
Ještě tři kroky! Teď!
Skočil do prázdnoty. Tma v této části močálu byla hutná a černá jako samotné bahno na dně studené smrduté vody. Zdálo se mu, že letí věčnost. Natáhl ruce před sebe v hrůzném očekávání smrtícího nárazu. Výkřik v hrdle mu odumřel. A pak se nepřipraven ocitl pod hladinou hluboké tůně. Skoro okamžitě se zabořil do hnusného mazlavého bahna na jejím dně. Lokl si stojaté jedovaté vody a zoufale a ze všech sil se začal drásat zpět na hladinu. Nešlo to vůbec snadno. Bahno jej stahovalo. Už už si myslel, že je po něm, když tu nahmátl jakési utonulé dřevo. Byl to starý shnilý kmen. Posloužil mu však jako dostatečná opora a on se po něm s vypětím všech sil vytáhl nad hladinu. Bez něj by se ven z bahna nikdy nedostal. Skoro okamžitě zaslechl výkřiky.
„Skočil dolů! Dolů do tůně! Nevidím ho! Dolů k tůni bratři! Zadržte toho zkurvysyna živého!”
Drápal se z bláta, které ohavně zapáchalo. Jak svým pádem a následným bojem o život rozryl staré vrstvy usedlého bahna, vyvalil se puch, který jej málem omráčil. Ale pud sebezáchovy velel jednat! Vydrápal se z tůně a po paměti zamířil nejkratší možnou cestou na pevnější půdu. Klopýtal, padal, ale spěchal, seč mu síly stačily. Tma jej ukryje! Jen se dostat přes močál na druhou stranu k lesu! Musel proběhnout kolem chatrčí, kovárny a proklouznout mezi stromy na rozhraní močálu a chrámového nádvoří. Na těch místech bylo teď moc živo a všude zářila spousta světla. Na poslední chvíli změnil směr, aby se vyhnul hloučku postav, které mávaly pochodněmi, vzájemně se burcovaly a spěchaly jej najít a sedřít z něj kůži.
Rozhodl se, že to vezme po kamenité pláži a proplíží se kolem chrámového schodiště. Od mistrovy smrti tam nikdo nehlídal. Vše, co uvnitř bylo, nechali kněží vynést a zavřít v nejpevnější chatrči. Doufal, že se mu tamtudy povede proklouznout nepozorovaně. Snad mu nikdo nezkříží cestu! Odtamtud jen překonat řeku a ztratit se v rákosí a bude volný.
Zradila jej modrá záře kamenů světla. Tyto záhadné relikty šířily kolem sebe tajuplné namodralé světlo a rozsvěcovaly se samy vždy, když padl soumrak. Nikdo nevěděl, kdo je nechal zbudovat. Snad to byli původní stavitelé Chrámu, o kterých nikdo nevěděl nic bližšího, než to, co se tradovalo v mlhavých pověstech.
Zahlédli ho, když se plížil podél schodů pod svatyní. Tušili, že to tudy zkusí, protože nebyla naděje uniknout druhou stranou přes močál plný smrtících tůní a dravých močálových bestií. Dobře to věděli! Zpoza jednoho sloupu vyskočil stín s taseným mečem.
„Tady jsi! Stůj!”
V mžiku tu byli další. Brzy jej natlačili ke zdi. Líté pohledy odrážely světlo pochodní. Shluk vzteklých psů dorážejících na kořist, která se tiskla zády k ledově chladné otesané zdi Chrámu.
„Tady jsi! Myslel jsi si, že unikneš ty zrádče! Zaplatíš! To ti povídám! Zaplatíš za smrt našeho mistra!” řval smyslu zbavený Baal Joru. Z bolestné chůze, kterou přichvátal, sotva bratři zajali svou kořist, bylo zřejmé, že si v chatrči zle pochroumal nohu.
„Už ho máme! Zabte ho! Pověste ho! Hoďte ho žralokům!” neslo se sborově.
V tom se davem prodral templář s ošklivě popáleným červeným obličejem. Jedno opuchlé oko měl zavřené. „Tady jsi!” zasyčel. Pozdvihl svůj veliký meč a ostatní bratři podvědomě odstoupili. Lačnili po jeho krvi. „Ne! Ještě ne!” snažil se templáře zadržet Baal Joru, ale byl příliš pomalý.
Templář s výkřikem pozdvihl svůj meč nad hlavu a pak se to stalo!
Země se zachvěla! Mohutné trhnutí podlomilo jako mávnutím proutku nohy všem, kteří se nacházeli před Chrámem. Skoro v tentýž moment zaburácela Bariéra jako nikdy před tím! Rozežhnula se oslepujícím bílým světlem, jaké nikdy před tím nikdo neviděl! Paprsky světla a roj blesků daly vyniknout celé její báni a to ještě nebylo vše! Země se pohnula podruhé. Mocněji. Zaburácel hrom! Vyděšení muži se plazili po zemi. Mrtvolně bledé tváře plné děsu vzhlížely ustrašeně k obloze. Černé ostré stíny se rýsovaly proti modrošedé zemi. Shluk propletených těl se pokoušel postavit na nohy.
V tom dopadly první kameny uvolněné ze skály nad Chrámem. Tupé údery a křik. Několik mužů už nevstalo. Zůstali ležet s rozdrcenými hlavami, přelámanými kostmi, mrtví či smrtelně zranění. Kdo mohl, dal se na útěk. Popálený templář ležel na znak. Ve stříbrné záři bylo dobře vidět místo, kde jeho zbroj zasáhl velký kámen. Rozdrtil mu žebra a vnitřnosti a odvalil se stranou. Těžký meč ležel opodál. Vedle meče leželo další tělo, které mělo přes celý obličej krvavou otevřenou ránu. Jak meč padal k zemi, tnul nebožáka přes tvář i krk. Stačila jen mrtvá váha zbraně, aby chlapíka zabila.
V horách odeznělo poslední silné zahřmění a nebeská podívaná se změnila. Jakoby v tisíce jiskřiček se rozprskly blesky z kouzelné báně a počaly se jako bájný stříbrný déšť snášet k zemi. Světlo z nich pomalu sláblo. Kolem dokola nezůstal nikdo živý. Všichni se rozprchli. Sebral tedy spěšně těžký meč z kaluže krve. Neuměl s ním zacházet nijak zdatně, ale bylo to lepší než nic. Popálená ruka jej bolela, ale zbraň svíral pevně. Rozeběhl se přes chrámové nádvoří v dohasínajícím stříbrném světle směrem k řece, která oddělovala tábor od okolního světa. Na vysokých kůlech tam stála brána, u které nyní nebyla žádná stráž, ale dostat se k ní by znamenalo pustit se přes vnitřní tábor přes lávky a můstky dlouhou zacházkou. Na to neměl čas. Bylo jisté, že by na někoho narazil. Běžel proto přímo. Chybělo jen pár desítek kroků, pak dlouhý skok do chladné a čisté vody, pár temp a vnořit se do rákosí.
V tom jej kdosi srazil k zemi! Těžká váha jej strhla, až upustil meč.
„Ty hajzle!”
Kdosi jej sevřel a tu jej někdo jiný kopl. Bolest! Převrátil se na záda. Kryl se před údery. Kolem něj se shlukly tři postavy. V jedné z nich rozpoznal Baala Joru, zbylé dva nerozeznal. Jiskřičky na obloze klesaly a slábly, ale vůkol bylo pořád dost stříbrného světla. I přes bolest a strach na vteřinu užasl nad tou nádherou. Nikdy nic takového neviděl. Napadlo jej, že Cizinec…
Tupý úder do hlavy přerušil tok myšlenek.
„Zabiju tě! Ty svině!” chrčel šílený Joru a kopal do něj jako zběsilý. Zbylí dva Baala povzbuzovali.
"Zab ho!"
Najednou se mu zablesklo před očima! Oslnivé bílé světlo vystřídal ve zlomku vteřiny obraz, ve kterém viděl rytíře v zářivé zbroji, jak stojí v temně modrém pruhu světla. Světlo vycházelo z podivné brány klenuté v kameni a v ní - ó Bohové! V ní se svíjel obrovský obludný pavouk, či snad štír! Bestie umírala. Ve smrti jej volala! Slyšel ten kovový hlas a cítil jej jako vibraci v každém kousku svého těla.
„Povstaňte!” volala Bestie. „Následujte mě! Vzkřísíte mě v jejich krvi! Povstaňte!”
Převrátil se na všechny čtyři. Přes silnou bolest vyvrávoral na nohy. Otočil se a spatřil ďábla! Obludná černá postava s rudýma očima se svíjela na kolenou, držela se za hlavu a skučela a úpěla. Opodál další dva démoni! Plazili se a svíjeli a řvali strašlivým hlasem. Tu po něm jeden démon vrhl nenávistným pohledem a v tom červeném plameni se smála smrt! Démon se vymrštil a rozběhl se k němu. Strach mu dodal síly. Spatřil meč! Chmátl po něm rychlostí, kterou v sobě doposud nikdy před tím nenašel. Vykřikl, napřáhl se a otočil se spíše podvědomě vstříc démonovi. Ťal bezmyšlenkovitě a vší svou mocí! Démon kvikl a přepadl přes něj bezvládně za jeho záda a ztuhl ve smrtelné křeči. Nebylo na co čekat! Rozpřáhl se po druhé bestii. Ta stála opodál, objímala se kolem ramen a úpěla, jakoby byla mimo sebe. Mocný sek skolil ďasa bez hlesu k zemi.
V tom jej cosi udeřilo do zad. Meč mu znovu vypadl z rukou. Úder těžké masy nečekal. Vyrazil si dech. Vyděšený k smrti převrátil se s velkým úsilím pod vahou útočníkova těla a spatřil Ďábla. Rudé oči bez panenky byly bezedné jámy ohně. Cítil nesmírnou bolest. Sípal a nemohl popadnout dech! Před očima se mu zatmělo. Řval z plných plic, ale výkřik nevyšel, jen přidušené úpění. Nahmatal bestii hrdlo a stiskl a držel. Držel a nepustil. Vší silou! Držel i dlouho po té, co Ďáblovo tělo bezvládně zchřadlo. Chrčel jako šílenec v posledním tažení, ale nepustil. Lapal po dechu a tiskl netvora dál a dál, nehledě na stíny, které s šíleným řevem tu a tam proběhly kolem, aby zmizely kdesi v černotě.
Znovu se mu zablesklo před očima! Pohlédl na své zkrvavené ruce pokryté drobnými černými linkami a obrazci. Prsty měl zabořeny hluboko v hrdle Baala Jory! Mrtvola měla hrozivě vypouklé oči. Vyděsil se, škubl sebou a vytrhl své prsty z nebožákova těla. Vyskočil na nohy a odtáhl se. Popadal dech. S hrůzou se rozhlédl.
Chrámové náměstí tonulo v šerosvitu modrých lamp. Kam se jen podíval, viděl tratoliště krve. Kus od Jorova těla spatřil dva mrtvé bratry. Jeden z nich měl ošklivou sečnou ránu přes hrudník, vnitřnosti se válely kolem na chladném kameni a krev se vpíjela mezi spáry. Druhý padl pod strašlivým sekem vedeným z hora tak, že jej meč rozťal od pravého ramene do půle hrudníku, než vyšel opět ven. Tělo bylo bílé jako křída a kaluž krve se černala pod ním na studeném dláždění. Meč ležel nedaleko.
Uvědomil si, že slyší pravidelné a hrozivé rány. Ve stínech na okraji náměstí se míhaly postavy. S hrůzou spatřil tetovaného muže, který jakoby omámen kráčel směrem k němu, ústa i hruď měl od krve a v ruce třímal cosi, co vypadalo nejvíce jako chuchvalec zamotaných vnitřností s střev!
„Bum! Bum!” slyšel tupě. „Bum! Bum!”
Bylo to jeho srdce! A ty šílené zvuky vichřice, to bylo v jeho hlavě!
„Povstaňte!”
Pryč! Pryč! Rychle pryč! Rozběhl se jako šílený. Kdosi za ním zaúpěl jako vzteklé zvíře. Slyšel kroky pronásledovatele. Někdo se za ním hnal, ale kroky se vzdalovaly! Běžel jako vítr, k smrti vyděšený. Byl to mžik! Dlouhý skok a pád do studené vody. A pod hladinou tupě bily zvony.
„Bum! Bum!”
Plaval jako šílený. Voda byla ledová, ale téměř jí nevnímal přes sílící a palčivou bolest hlavy. Cítil, že mu hlava co nevidět pukne! Zešílel! Vydrápal se z vody a prodral se rákosím.
„Bum! Bum!” zněl zvon. „Bum! Bum!”
Z hloubi močálu zaznívalo vytí a srdcervoucí křik. Do lesa se však hluk neprodral. Jen v korunách zněla přízračná vichřice. Hučení a pískání a neodbytné, zraňující, zabíjící "BUM! BUM!"
Zvedl oči plné slz z neuvěřitelné bolesti, kterou cítil. Jakoby mu hlavu sevřeli železnými okovy a někdo utahoval šrouby. Nad obzorem nad korunami stromů se cosi mihlo! Něco strašlivě hrůzného plachtilo temným nebem a vznášelo se nad horami! Vykřikl děsem a omdlel.

Snil a nebo bděl, nevěděl. Potácel se kamsi, ale nic pořádně neviděl a nic neslyšel, krom dunění a pískotu a lomozu vichřice v uších, vichřice jenž se vracela ve vlnách. Klopýtal šerosvitem. Kvílení v hlavě neustávalo, bolest byla zdrcující. Padal a zase vstával. Den zmizel. Nebyla ani noc. Jen šerosvit. Podivné bezčasí. Někdy měl pocit, jakoby se vznášel nad svým vlastním tělem. Jakoby byl ve snu. Procházel fantaskní místa. Některá se mu zdála povědomá, jiná neznal. Pak padal do hloubi noci a do temnoty. Čas se zastavil. Ocitl se v pekle? Nejedl a nespal, jen tu a tam omdlel a pak zase pracně vstal, aby zas omdlel. Snad na hodinu a nebo na rok? Netušil.
V určitý okamžik zpozoroval, že se jaksi vrátil koloběh noci a dne. Toulal se temným lesem, až ztratil kompletně pojem o čase i o tom, kdo byl. Přihnal se hlad! Obrovský, strašlivý, živelný a stravující hlad! Tak jedl, co našel. Matně se vybavoval útržky vidin. Zelené bobule, pach nasládlé krve, kůra, hlína a kořeny. Víc si však nevybavil. Opět začal počítat dny. Ale nedokázal si připomenout, co bylo před nimi.
Jednoho rána objevil pod jednou skalou stráň porostlou trsy obrovských borůvek a strávil celé dopoledne tím, že se na nich pásl. Hlava jej stále bolela jako střep, ale už se cítil lépe. Vzpomínal si už dokonce, kdo je. Pamatoval si na všechno, až do toho osudného dne, kdy Bariéra vzplanula modrým ohněm, ale pak se vše ztrácelo v mlze. Nevěděl, kolik času uplynulo, ani kde je. Trsy borůvek jej dovedly strmým svahem až do odlehlé skalnaté rokle. Plížil se hustým lesem jako šelma. Bolesti hlavy ustoupily na pozadí. Pořád byly přítomné, ale už se vracely jen v krátkých, ale o to intenzivnějších záblescích oslepující bolesti. Pískot v uších ustal. Podivně se mu ale zostřily smysly. Někdy měl pocit, že už více není člověk, ale šelma.
Shledal, že do údolí vede jen jedna přímá cesta starým skalním tunelem, který však obývaly jakési podivné bestie. Jednu z nich v přítmí spatřil a připomněla mu důlního červa - nelítostnou, dravou a zákeřnou zrůdu, kterou znal z Hornického údolí, takže se vyděsil k smrti a vzal nohy na ramena. Zjistil, že jedinou cestou zpět je ona krkolomná stráň porostlá borůvkami.
V jednom odlehlém konci skalnatého údolí objevil starou jeskyni. Prozkoumat ji se však po předešlých zkušenostech neodvážil. Netušil, k čemu mohla sloužit. Zevnitř vanul lezavý chlad a pach hniloby. Před jeskyní našel nějaké staré haraburdí a mezi tím objevil vetchou rezavou sekeru. Kdysi tu zřejmě tábořili dřevorubci a nebo lovci. Muselo tomu být ale velmi dávno. Údolí vypadalo opuštěně. Sekera mu posloužila jako nástroj i zbraň. Ulovil si s její pomocí lstivě dokonce několik lesních krys a rozpomněl se, jak rozdělat oheň. K tomu mu posloužilo staré křesadlo, co našel ve věcech před podivnou jeskyní. Bylo to štěstí! Troud si opatřil snadno ze starého pařezu. Ale i kdyby mu štěstí nepřálo, snědl by krysy syrové - takový měl hlad!
Opět se mu přitížilo. Rozhodl se, že přenocuje v údolí, ale protože mu nepřipadalo příliš dobré pro delší pobyt, brzy bude muset vyrazit. Riskl to. Potřeboval načerpat síly a s masem, které vykuchal z krys a dostatkem dřeva a se sekerou tu alespoň jednu noc přečkat dokáže. Nic jiného mu nezbývalo. Vybral nejlepší místo pro odpočinek, rozdělal vatru a povečeřel.
Mohlo být krátce před půlnocí, když se nad horami začalo blýskat. Probralo jej to z polospánku u dohasínajícího ohniště. Nejprve si myslel, že je to Bariéra, ale na nebi ji nespatřil. Blýskalo se přímo jakoby pod skalami. Bylo to podivné. Připomněl si, co viděl onen den před Chrámem a vzpomněl si na Cizince. Že by se mu přece jen podařilo…?
V tom se mu zčistajasna zablesklo před očima! Prudká bolest se přehnala jeho vědomím a omráčila ho. Propadl se do temného snu. V něm viděl pekelné démony, lezoucí po skalách. Krkolomně poskakovali, hnusnými pařáty drali a trhali skálu na kusy a házeli těmi balvany po sobě v pitoreskním tanci a reji. Jiné bestie skákaly vysoko do vzduchu a metaly kotrmelce. Chytaly balvany a nosily je pod horu, kde mrňaví mužíčci s tvářemi podobnými rozpraskané borové kůře, porostlí divokými plnovousy, tesali velké kvádry a stavěli je jeden na druhý.
Budovali cosi nepojmenovatelného! Něco strašlivého! Tyčilo se to temně proti skálám ozářeným blesky. Zubilo se to a neustále rostlo, jakoby to bylo živé. Nad tím vším vysoko nahoře stál na útesu skály šedivý stařec v temném rouchu a pozoroval rej. Dlouho se mlčky díval, stál bez hnutí a potom pomalu stočil svůj černý pohled do údolí.
„Ty! Kdo jsi?” zazněl dutý a hluboký hlas z nehybných úst v jeho hlavě.
S trhnutím se probudil. Byl to jen sen! Hlava jej bolela jako střep, ale dokázal se posadit. Zjistil, že všechno nalovené maso mu v noci cosi sežralo. Popálená ruka mu opuchla a pálila. Tělo měl rozlámané a zesláblé.
"U Beliárových koulí!"
Byl mrzutý, špinavý a skleslý na duchu. Rozhrabal pracně popel a přihodil větévky a polena. Stařičká sekera se už povážlivě viklala. Měla práchnivé topůrko a moc dlouho už asi námahu nemohla vydržet. Bude muset vyrazit pryč a poohlédnout se po něčem lepším.
V korunách se prohnal vítr a zašelestil lístky. Zvedl bezděky oči tam, kde se nad jeho hlavou modrala průrva s modrou oblohou a spatřil zjev, co mu vyrazil dech! V mezeře se nad korunami stromů tyčila černá věž z velkých tesaných kvádrů! Byla nesmírná! Hrozivě se čněla do výše a jakoby pohlcovala paprsky slunce. Poznal ji! Viděl ji ve snu. Ale jak je to možné?! Vždyť včera tam přeci nebyla?! Dal by na to krk! Ještě včera, když se slunce klanělo k západu, pozoroval výběžky skal, které teď přes černou hmotu věže nebyly ani vidět.
Zachvěl se. Před očima se mu znovu míhaly bestie ve svém divokém reji. Ale vždyť to byl sen! Nebo nebyl? Věž stála přímo na skále nad borůvkovou plání, odkud sestoupil do údolí a co se po ní chtěl vyšplhat zpět vzhůru. Žádnou věž tam před tím neviděl! Nebo zešílel?!
„Třeba je to jen sen? Další pitomý sen!” špital si a mumlal pod neoholené strniště na tváři, zatímco upíral vystrašený pohled na obludnou stavbu nad korunami.
V lese za jeho zády znenadání cosi zašustilo! Zprudka se otočil a zaposlouchal se. Něco běhalo v křoví. Krysa? Vlk? Nebo něco horšího?!
Na sucho polkl a nahmátl sekeru. Sevřel ji pevně do ruky. Nadechl se a vyrazil opatrně směrem za zvukem...

Načítám data ...
Nahoru