Nový život

Přehled povídky

Autor

Nika

Diskuse

zde

Hodnocení

1,88 | 8x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

1.díl

Je dobojováno. Nemrtvý drak leží v prachu jeskyně indorathského chrámu a my jsme připraveni vydat se na cestu domů. Ale mám se vůbec kam vrátit? Na khorinidském ostrově je jen málo lidí, kteří mě budou postrádat. paladinové si jistě najdou jiného poskoka, který bude plnit jejich absurdní úkoly. Obchodníci začnou sdírat z kůže někoho jiného. Ani žoldákům nebudu zvlášť chybět.

Jasně že tam nechám i několik svých přátel. Diega, člověka, na něhož jsem se mohl vždycky spolehnout. Miltena, dobrého přítele a talentovaného mága, nebo třeba Harada, svého mistra a učitele kovářského umění. Ale vše už je naplánováno, přirazíme v Khorinisu, vyložíme přebytečný náklad a chudáka Giriona, kterému už loď už asi nikdy nevrátíme. Nabereme zlato, nějaké ty potraviny a lektvary, samozřejmě zbraně a vypadneme hned jak nám to mořské proudy dovolí.

To jsem si to ale představoval moc jednoduše. Čím blíže jsme byli Khorinisu, tím častěji jsme se s Leem a Gornem zavírali v podpalubí té paladinské kocábky, abychom probrali detaily našeho přistání. A čím víc jsme nad tím hloubali, tím víc nám docházelo, že tak snadné to nebude. Město je dobře střežené a jen se ukážeme v přístavu najde se určitě nejeden pár rukou, co nám bude chtít utrhnout hlavu. Neměli jsme plán a pevnina se blížila.

Bohužel jednoho večera, zrovna když jsme plánovali tu nejlepší strategii zátahu na khorinidské obchody, připletl se před dveře naší poradní kajuty Girion. Ve chvíli, kdy jsem poutavě vyprávěl o tom, jak se asi budou paladinové tvářit až jim zamáváme z paluby jejich vlastní lodě, se rozrazily dveře a dovnitř vtrhl rozzuřený paladin se zbraní v ruce a s obličejem zrudlým vztekem.

"Ty parchante, to jsme si nedomluvili! Slíbils že loď vrátíš. A já blbec ti věřil!"
"No tak,"opáčil jsem hned jak jsem se probral z počátečního překvapení. "nic není tak zlý jak to vypadá. Prostě tě vyhodíme v přístavu a odplujeme. Nedramatizuj to!"
"Jak to nemám dramatizovat? Lord Andre mě zabije až se dozví, že jsem nechal jedinou galéru pod jeho velením tobě a partě žoldáků!" Girion divoce gestikuloval a máchal svým obouručákem ze strany na stranu. "To prostě nepřipustím!"
"Dobře jak chceš." Přešel jsem do kamarádštějšího tónu. "Když se tak bojíš Andreho a těch jeho kamarádíčků, můžeš plut s námi. Podíl se pro tebe určitě najde." Lee po mně vrhl nesouhlasný pohled. Mrkl jsem na něj abych ho uklidnil. "A určitě nebude malý!"
"Jsi zrádcem své víry!" Zaburácel kajutou Girionův hlas. "Jsi zrádcem všech paladinů." Prudce se třásl a bylo vidět, že svůj vztek jen těžko drží na uzdě. "Žádný hrdina, jsi jen obyčejný zloděj a vrah!"
Přimhouřil jsem oči, vědomí nadcházejícího souboje mě naplňovalo vzrušením. Přesto když jsem promluvil, můj hlas zněl klidně a vyrovnaně. "Jestli nejdeš s námi, jdeš proti nám. Já tě nechci zabít tak nezlob. Ještě stále máš šanci odejít a předstírat, že jsi do téhle místnosti nikdy nevstoupil."
Girion na okamžik zaváhal. V jeho očích se odrážel vnitřní boj. Na jedné straně odpovědnost a víra, které sloužil celý život, na druhé touha žít. Dlouho však nepochyboval. Ve tváři se mu objevilo odhodlání a on se s bojovným výrazem rozběhl.

"Za Innose!" vykřikl a s překvapivou silou vyrazil proti mně. Útok vedený ve zlosti nebývá příliš efektivní a tak jsem stihl tasit a ránu bez problémů vykrýt. Silou vlastní setrvačnosti udělal paladin dva kroky dopředu. Využil jsem jeho zakolísání a pokusil se zasáhnout nejslabší místo jeho brnění – podpaží. Ocel zařinčela a meč sklouzl do mezery. Na naleštěné rytířské zbroji se zaleskla krev. Girion zaúpěl. Rána mu přeťala sval a jeho levá ruka teď bezvládně visela podél těla. Řemen držící hrudní pláty pohromadě s hlasitým rupnutím povolil a krunýř se svezl na zem. Paladin zůstal nechráněn. Udělal jsem krok vzad, abych se připravil k druhému útoku. Ale to byla chyba, která se mi mohla stát osudnou. V zápalu boje jsem zapomněl na židli, ze které jsem předtím vstal a v momentě mého prozření už bylo pozdě. Pádu už se nedalo vyhnout. Dopad na dřevěnou podlahu mi vyrazil dech. Meč se odkutálel kamsi pod stůl. Ztěžka jsem zvedl víčka a pohlédl svému osudu do tváře. Girion tam stál jako Bůh pomsty, v ruce meč, ve tváři vítězoslavný výraz a napřahoval se ke smrtící ráně. Zavřel jsem oči. Vždyť kdo je při umírání statečný?

Chvíli se nic nedělo. Najednou na mně přistálo paladinovo bezvládné tělo. Překvapeně jsem oči zase otevřel. Nade mnou stál rozkročený Lee, pohazoval si svou válečnou sekerou a zářivě se usmíval. Podal mi ruku.
"Tak vstávej ty bábovko. Tak ty jsi skolil draka jo?" Setřásl jsem ze sebe mrtvé tělo postavil se na ztuhlé nohy.
"Díky Lee, nebýt tebe..."
"Na mě se nedívej, to Gorna napadlo ti pomoct. Já pořád tvrdil, že to zvládneš!"
"Vždyť jo, to ta židle..."
"Jo jasně, to bude tim!" Gorn se posměšně ušklíbl."Pojďte, musíme se zbavit toho otravy."
A tak jsme uprostřed noci hodili tělo mrtvého paladina do vody a vrátili se do podpalubí. Bylo třeba vymyslet co dál. Za svítání nás probudil křik posádky.

"Muž přes palubu!" přeřvávala se polovina chlapů na lodi. "Muž přes palubu!" Rychle jsem pohledem přelétl všechny v dohledu.
"Kdo je přes palubu?" odtušil jsem se staženým hrdlem. Vyklonil jsem se přes zábradlí a lehce mi zacukaly koutky. Girion se nám přes noc krapítek nafoukl a nějakým nešťastným řízením osudu stále plul s lodí. Když ráno kapitán uviděl jeho tělo ve vodě, myslel že se topí a zburcoval posádku. A zatímco na lodi vládl zmatek dole už si mrtvolu našli žraloci. Paladin už byl celkem solidně naporcovaný a jen sem tam plující zbytek oblečení prozrazoval o koho šlo. "Muž přes palubu! Zachraňte Giriona!" ozval se ještě občas nějaký sólista. Já sám pochybuji, že by mu někdo pomohl, i kdyby to ještě šlo. Na lodi, jejíž posádku tvoří převážně žoldáci a bývalí vězni z trestanecké kolonie, nemůže paladin čekat žádnou extra oblibu. Přesto jsme celý zbytek dne hlavně smutně mlčeli. Za prvé jsme nechtěli okolnosti Girionovy smrti zrovna dvakrát rozebírat a za druhé bylo slušné vzdát alespoň tímto způsobem čest jeho památce.

Druhý den ráno jsme svolali posádku, abychom jim vysvětlili svůj plán. Každý znal svou roli, věděli jsme že při západu slunce budeme už jen pár mil od Khorinisu. Protože paladinskou galéru blízko u pobřeží by těžko přehlédli, rozhodli jsme se zakotvit sice na dohled pevnině, ale v odlehlejší části ostrova.

Sotva padl soumrak, spustili jsme čluny. V prvním jsem plul já, Lester, Gorn a Lee. Ve druhém Diego, Milten a Bennet. Voda narážela do boků loděk a my vytrvale veslovali směrem ke břehu. Za svou základnu jsme si vybrali písečnou pláž severně od přístavu. Podle všeho byla uzavřena ze tří stran útesem, všude jen písek, šutry, jedna stará opuštěná rybářská bouda a sem tam nějaké to křoví. Ideální.

Jen co se trupy našich člunů dotkly dna, vyskočili jsme do vody a vytáhli je na břeh. Konečně pevnina! Oddechl jsem si, čekal jsem problémy, boje, přepadení ze zálohy, cokoli, jen ne klidné přistání. Ale klid nám neměl být dopřán. Jakoby z dálky se ozvalo slabé zasyčení. Ztuhli jsme. V Miltenově pravici se objevilo ohnivé kouzlo, žoldáci tasili. "Prej, nic tam nebude, jen šutry." Napodobil můj hlas s úsměvem Gorn. Úsměv mu ale z tváře zmizel, hned jak se zasyčení ozvalo podruhé.

"Ticho," zarazil jsem sílící protesty "odkud to jde?"
Všichni se s zatajeným dechem rozhlíželi. V tom se zasyčení ozvalo znovu a zpoza velkého skaliska vykročili dva ještěři. Nebylo proč váhat. Diego a Lee naběhli na prvního. Byl jsem připraven vyrazit jim v případě potřeby na pomoc, ale nebylo to třeba. Diego sice neměl zrovna nejlepší vybavení, ale Lee svým obouručákem bez problémů zachraňoval situaci. Bývalý stín vlastně působil jako návnada. Jen občas ještěra šťouchl a jakmile se po něm plaz ohnal, zasadil mu Lee těžkou ránu do boku. Zvíře teď silně krvácelo. Tělo poseté zářezy se prudce chvělo. Ještě stihl udělat dva kroky směrem k Diegovi a potom padl do písku. Nedaleko už ležely i ostatky druhého ještěra. Milten ho uzemnil jednou dobře mířenou ohnivou koulí a spálené maso teď nepříjemně zapáchalo.

Do nastalého ticha se ozval výkřik. Třetí ještěr se připlížil zezadu a zakousl se Bennetovi do lýtka.
"Ty bestie!" zařval kovář, na patě se otočil a přibil slizkou hlavu k zemi jedinou ranou těžkého kladiva. Pláž byla čistá a my konečně mohli rozbít tábor. V noci jsme spali neklidně, rušil nás příboj a údery vln do skal, částečně i obavy z odhalení. Město bylo blízko a tak jsme raději ani nerozdělali oheň.

Druhého dne jsme už jen dokončovali přípravy na "velkou akci."
V poledne jsme já, Diego, Lester, Gorn a Lee skočili do vody. Plavali jsme na jih, směrem k přístavu. Netrvalo dlouho a v dohledu se nám objevil vchod do bývalého zlodějského cechu. Ještě že jsem měl stále svůj klíč! Vklouzli jsme za dveře a setřásli ze sebe poslední kapky vody. Ač neútulná měla se stát khorinidská kanalizace na několik dní naším domovem a základnou našich výprav za zásobami. Zabydleli jsme se v pokoji, který kdysi obývala Cassia a Lester s Gornem vyrazili na lov krys do stoky. Po dvou hodinách se vrátili se čtyřmi velkými hlodavci a jedním zraněným kotníkem.
"Ty mrchy" nadával Gorn, zatímco kulhal k pohovce. "Bylo jich hodně, a...a byly ...to, no hrozně zákeřný!"
"O tom by se dalo diskutovat." poznamenal se smíchem Lester. "Rozdělili jsme se, abychom chodby prohledali rychleji. Neušel jsem ani dvěstě metrů a slyším jak Gorn řve. Tak se otočím, běžím zpátky a co nevidím? On tam leží, kope kolem sebe, do nohy ho zuřivě kouše krysa, druhou odhání divokým mácháním rukou a další dvě na něj dorážejí zleva. Dalo mi zabrat než jsem se přestal smát a utrhnul tu potvoru co mu visela na noze."

Ošetřili jsme Gorna a připravili se na noc. Jakmile nastala dostatečně noční hodina a my si byli jistí, že všichni spí, vykradli jsme se tajnou chodbou pod hotelovým schodištěm a ukrytí ve stínech jsme se vydali do temných uliček Khorinisu.
Načítám data ...
Nahoru