Jmenuji se Mot, já vím, divné jméno, ale rodiče si asi řekli, že když se dědeček, velký mág, jmenoval Tom, tak bude originální jeho jméno převrátit a pojmenovat tak mne. Právě čtete mou osobní zpověď, ale nebojte se, není to žádný z oněch typických, přeslazených deníčků, a ani to vlastně není deník, no, popravdě to není ani zpověď. Je to zkrátka příběh mého života, tak, jak jej na zažloutlé stránky knihy s mým jménem napsal sám krutý a nestranný Osud. Tak jak začít? Nuže, asi tam, kde to vše začalo, tam, kde do mé doposud neslané, chudé a nemastné polévky života vtrhlo štěstí, okořenilo ji špetkou důvtipu, dodalo jí trochu pikantnosti, řádně prohřálo, a začalo ji servírovat.
Ten den, kdy se materie mého života zřítila jako domeček z karet, aby z jeho trosek mohl být postaven hrad, začínal jako každý jiný. Malebným ránem v páchnoucí, žravými štěnicemi prolezlé chatrči, v objetí plesnivých slamníků, z nichž nás, zbídačené otroky, budily sladké, příjemné hlasy skřetích dozorců a jejich žoldáků, kombinované se všemi otroky oblíbenými ranami nejrozmanitějšími druhy bičů, důtek či holí. Za onoho zpěvného hlasu našeho dozorce, žoldáka, jehož hlas byl stejně krásný, jako hvízdání polních škůdců, jsme byli obdarováni vskutku vydatnou stravou, čítající řídkou, tuřínovou polévku, a chléb, o němž se říkalo, že jej zruční pekaři připravují z těsta, tvořeného dřevěnými pilinami. O tom žádná, že naše kadibudky...
No, nebudeme to rozebírat. Nu, a po této skvělé snídani jsme byli rozděleni do čtyř skupin, z čehož první měla z nedostatku lepší možnosti takzvané „volno”, což znamenalo, že jste byli jaksi „k odběru” a kterýkoli ork či žoldák si vás mohl vypůjčit pro vlastní účely, zároveň však existovala naděje, že nebudete celý den pracovat. Druhá skupina byla poslána pracovat do farem poblíž města, třetí byla přesunuta do sirných dolů, nic příjemného na čich, ale byl tam alespoň chládek. A čtvrtá měla za úkol kutat na monterských vykopávkách v nesnesitelném vedru, přičemž kdokoli našel něco zajímavého, musel to nezbytně odevzdat, samozřejmostí je, že pokud dozorce spatřil, jak nepracujete, šlehl vás bičem, nebo když jste byli velmi pohublí a nafouklí z hladu, tudíž bylo vidět, že už dlouho žít nebudete, tak zkrátka vzal kuši a dotyčného zastřelil (proč zbytečně plýtvat jídlem).
Nezbytno dodávat, že pracovní tempo na vykopávkách bylo díky tomu vskutku velice vysoké, vyčerpávající, a je myslím jasné, že to byla nejhorší práce ze všech jmenovaných.
Špatným nápadem také bylo si cokoli z vykopávek odnést, neb pokud to u vás našli, tak vás buď zbičovali, či pokud to bylo něco opravdu cenného, vás prostě pro výstrahu zabili. Nebudu příliš popisovat způsoby zabití, či poprav, ale věřte, že skřeti byli v tomto oboru vskutku vynalézaví, snad nejhorší smrtí bylo pomalé a bolestivé nabodávání dotyčného zaživa na kůl. I přes to všechno se našli otroci, kteří měli kontakty, a nalezené předměty dokázali prodat, či vyměnit za jídlo.
Říká se, že hlad je nejlepší kuchař, což je bezpochyby pravdou, zvláště pakliže máte hlad neustále, a tak se v našem táboře začala objevovat spousta nápadů, co všechno by se dalo sníst bez vážnějších následků. Nejoblíbenějším pokrmem bylo asi ragů ze žravých štěnic, které bylo (oproti tuřínové polévce), když jste ho dokázali správně připravit, celkem chutné, a navíc, vzhledem k počtu štěnic v našich chatrčích, to byl jeden z ustálených a snad nevyčerpatelných zdrojů potravy.
Měl jsem to štěstí, že jsem se přátelil s otrokem jménem Snaf, což byl bývalý kuchař, který dokázal uvařit ragů snad úplně ze všeho, co člověk dokázal pozřít. Jeho specialitou bylo ovšem ragů ze žravých štěnic. Uměl ho připravit na stovky způsobů, ale vůbec nejoblíbenějším bylo ragů s démoními houbami, to jsme však měli málokdy, protože démoní houby rostou jen v chladných jeskyních, nebo v zimě. Dozorci občas projevili jakousi „dobrou vůli” a pustili Snafa ke kotli. Jelikož, jak už bylo řečeno, jsem se se Snafem přátelil, vždycky mi dal větší porci, a rozdělil se se mnou o to, co zbylo. Dalším, a mým posledním přítelem byl zoofil, idiot a otravný, vlezlý budižkničemu, jménem Mud.
Mud, nejenom, že měl zvířata „rád”, jak sám říkával, ale dokázal je velmi obratně cvičit. Tvrdil, že si jednou ochočil mrchožrouta a „jezdil” na něm (nikdy jsme nezjistili jak). V táboře otroků se tato jeho schopnost velice vyplatila, cvičil vlastní „speciální” žravé štěnice. Měl krabici plnou vycvičených štěnic, které mu na povel hledaly jídlo ve městě, a pokud nějaké našly, nosily ho jemu. Tyto speciální štěnice byly označeny červeným puntíkem, aby hladový otrok poznal, že tohle na ragů nepoužije.
Můj život odjakživa provázela smůla, a tak se není čemu divit, že jsem dostal práci na vykopávkách. Pamatuji si a rád vzpomínám, že než do dříve slovutné Montery přišli orkové, patřila mé rodině farma, ležící blízko města, když však skřetí armády obsadily celou Myrtanu, všechen majetek byl lidem odebrán, tím pádem byli lidé nemajetní, a tak byli zotročeni a rozvezeni do měst po celé Myrtaně, či dokonce až do dalekého Varantu. Jen ti, jež se dokázali prosadit v bojových arénách, se stali žoldáky, kteří byli alespoň za svou práci placeni, a ti, kteří se nastolenému režimu vzbouřili, se nazývali rebely a skrývali se v lesích, věrni svému králi, jenž nad svou zemí zcela ztratil kontrolu. Bohužel, bylo to tak. Paladinové, válečníci boha Innose, a věrní rytíři královi, přišli o svou mocnou magii.
A my, otroci, prostí obyvatelé zelené Myrtany, v srdcích stále ještě naplněni touhou po svobodě, čekáme, čekáme, až přijde den, kdy orkům rebelové vrazí dýku do zad. Ale každou hodinou tvrdé práce na horkém Innosově slunci, každým týdnem plným krutého týrání, hladu a nedostatku spánku, snižují se naše naděje, i víra v dobro a vykoupení. Dozorce vás může udeřit, může vás zbičovat, dokonce i zabít, ale co nikomu nevezme, je naděje. Tu nám neberou údery důtek, leč vzpomínky na život před tím vším, tehdy, kdy byl svět ještě místem, kdy jste si alespoň mohli být něčím jisti, a nemuseli jste se tolik bát, co přinese zítřek. Zoufalství a strach nám sžírají duše a málokdo už věří, že se vše obrátí k lepšímu.
Kopal jsem, kopal. Zdálo se mi, že snad sto roků. Puchýře na dlaních už dávno nahradily mozoly, bosé nohy už mne nepálí, kůže se mi neloupe ani při nejprudším poledni. Zesílil jsem, přizpůsobil jsem se. Něco mi dává sílu, něco ve mně mi nedovoluje uvěřit, že tady stejně nakonec zemřu. Mud měl štěstí, přidělili ho na farmu, parchanta, určitě si tam teď válí šunky a przní dojnice. Zato Snaf měl smůlu, přidělili ho do sirných dolů.
Dnešek se mi nějak nezdá, dozorci působí nervózně, dokonce nikoho nepráskli bičem, ani nezbili. Zato se neustále ohlížejí k městské bráně, jako by měl přijet někdo významný. Co se to tu bude dít?
Měli jsme pauzu. Ano, dozorci si uvědomili, že pracovat neustále může být celkem vyčerpávající, a tak byla každý den půlhodinová přestávka. Pokud byla opravdu velká vedra, byl oddychový čas delší, trval skoro hodinu. Jak milosrdné. Přestávky byly jen horší, při práci nebyl čas přemýšlet, avšak tady byl. Živili v nás naději, protože doufali, že budeme žít déle. O přestávce byl každému přidělen vak s vodou. Vrátit se do práce pak bylo o to těžší.
Zatímco jsem, sedíce u vyhaslého ohniště s několika otroky poblíž, pil bahnitou vodu, hleděl jsem na bránu, kolem níž se nyní do řad seřadily dva oddíly nejudatnějších orků. Na konci průchodu mezi dvěma zástupy stál vládce Montery, Varek. Chvíli se nic nedělo, pak se ale zablesklo, a v bráně stál muž ve skřetí zbroji. V ruce svíral naleštěný kulatý kámen, jehož okraj byl okovaný zlatem. Na zádech mu na koženém popruhu visela mohutná kuše a překrásný, podivný meč, s velkým, zlatým jílcem, složený ze tří fialových čepelí.
Obličeji hrdého válečníka vévodil poněkud hákovitý nos, šedomodré oči s pevným pohledem, kterým na vážnosti dodávalo husté černé obočí. Tvář mu navíc zdobila pečlivě zastřižená bradka a krátké vousy. Orkové, stojící opodál, tasili své zbraně k poctě příchozího. Kdosi z mých společníků řekl: „Kdo to ksakru je?”.
„To je bezejmenej hrdina, velikej válečník a jedinej morra, jemuž bylo dovoleno nosit zbroj pro elitní orkský válečníky,” odpověděl skřetí strážný, stojící za námi.
Bezejmenný mezitím kamsi schoval onen lesklý kámen a vykročil mezi zástupy, vstříc Varekovi, který se před ním uklonil, a poté se s ním začal o čemsi bavit.
Skřet, který odpověděl na otázku, týkající se reka v orkské zbroj začal mumlat něco ve svém rodném jazyce, a podle tónu to asi nebylo nic slušného. Stejný otrok, který se tázal před chvílí, řekl směrem k onomu brblajícímu strážnému, „Poslyš, a proč vůbec nejsi v tom uvítacím zástupu?”
„Drž hubu! Nebo tě vosobně zbičuju!” odsekl ork.
Znovu jsem se zahleděl k městské bráně a všiml si, že neznámý s Varekem kráčí směrem k nám.
„Seřadit, seřadit vy chásko líná!” křičel na nás onen dozorce.
Když jsme se seřadili do úhledných řad, předstoupil před nás Varek a pravil:
„Jeden z vás, chátry tohoto světa, bude mít dnes štěstí. Jeden z vás, otroků se možná stane služebníkem Svatého přítele, osvoboditele, slovutného bezejmenného bojovníka!”.
Otroci si začali šuškat. K čemu proboha může ten „bezejmenný” potřebovat vyzáblého a znaveného otroka? Vrtalo mi hlavou. Bezejmenný v blyštivé zbroji kráčel kolem otroků a každému hleděl na pravé rameno, pokud je dotyčný měl zahalené, bylo bezkompromisně odkryto. S každým prohlédnutým člověkem se hrdina zdál být zoufalejší, jako by něco hledal a stále nenacházel. Tak po dlouhé době došel ke mne. Na pravém rameni mám odjakživa vytetovanou podivnou značku, jejíž původ neznali ani moji rodiče. Nechápu, co znamená, nicméně jsem si na ni tak nějak zvykl. Jakmile ji onen cizinec spatřil, silou mne prudce otočil tváří k sobě a zeptal se mě na mé jméno.
„Mot,” odpověděl jsem.
„Našel jsem tě! Díky Innosi! Konečně,” pravil poněkud zastřeným hlasem, zvláště jméno boha světla pronesl velmi tiše, tak že jej nezaslechli ani opodál stojící otroci, jen já. Pevně mě chytil za zápěstí a neurvale mne odtáhl před Vareka.
„Vezmu si tohohle.”
„Jak si žádáš, ó veliký. Chtěl jsem se jen zeptat, proč sis místo zdravého otroka vybral pohublého ubožáka, který je očividně na pokraji sil,” řekl s udiveným výrazem velitel orků v Monteře.
„Všichni zdejší otroci jsou na pokraji sil, vybral jsem si toho, který vypadal nejlépe,” odpověděl rek.
„S tím nemohu souhlasit, haníš tak mou čest. Dovol mi proto, abych ti ukázal nově pochytané otroky, kteří jsou mnohem čerstvější než všichni tady. Snad si pak nějakého vybereš,” nabízel se Varek.
„Je to velkorysá nabídka, já se ale spokojím s tímto. Spěchám, a potřebuji už jít,” řekl bezejmenný.
„Doufal jsem, že tu alespoň chvíli pobudeš, byl bych poctěn, kdybych mohl hostit někoho tak vznešeného.”
„Bohužel mě volají povinnosti, rebelové opět začali vystrkovat růžky a já se musím postarat, aby nenadělali paseku. Nejsem tak vznešený, jak říkáš, své postavení jsem si vydobyl v bojí a skutcích, které jsem vykonal pro dobro Myrtany,” pravil hrdina beze jména.
„Jak myslíš, doufám, že nás zase někdy poctíš svou návštěvou. Měj se tedy. Nechť na tobě stále spočívá zrak Beliarův,” loučil se Varek.
„Na tobě též,” odpověděl orkský rytíř a vyvedl mne branou ven, kde vytáhl další lesklý kámen, podobný tomu, který měl, když dorazil do města.
A tak jsem se stal služebníkem orky uznávaného hrdiny, válečníka beze jména, který možná mohl za zotročení a tyranii spáchanou na lidu Myrtany! Innosi, za co mne trestáš?