...a tak se veliký bůh a všehostvořitel Innos rozhodl darovati svým lidem, jimž bylo doposud souzeno žít v bídě a strastech, kousek své moci a moudrosti. Nejprve si z řad lidu vybral svého prvního vyvoleného, kterého vyrval ze spárů strašlivé stínové šelmy svého bratra, boha temnoty Beliára. Tomuto neohroženému válečníkovi udělil Zářivý těžké břímě, vložil mu do rukou osud všeho lidu, a tak se vyvolený Innosův stal králem Rhobarem, prvním králem toho jména. Aby vládl pevnou rukou, předal mu Veliký kouzelné žezlo, symbol jeho nekonečné záře, které dnes zveme žezlo varantské. Aby mohl králi pomáhat, a promlouvati k němu, rozhodl se mu dáti své vidoucí oko, kterým hleděl na svět. Prvnímu vládci Myrtany se tak dostalo vzácného amuletu s nadpřirozenou mocí. Dále si však uvědomil, že se vládce neobejde bez moudrých rad, a proto si vybral z těch nejvzdělanějších stařešinů několik mudrců, jimž svěřil část vlastního světla, uloženého v kamenných tabulkách, které dnes zveme runami. Naučil je také přenášet sílu kouzel do svitků. Zářivý tak stvořil první mágy ohně, jejichž úkolem bylo bádat a schraňovat vědomosti, šířit vůli Innosovu, předávat své znalosti dál a pomáhat světelnou magií druhým. Mágové však nebyli dost silní, aby ubránili sebe a lid před stvořeními Beliára. Pán světel nemohl dál snášet běsnění nepřátel svého lidu, jež se skřetům nemohl bojovou zuřivostí a silou rovnat ni zdaleka, a proto usnesl se Vševidoucí, že musí dáti svým dětem sílu, by se vyrovnali ukrutným bestiím temnoty. Zářivý tedy uchopil svůj velký meč, tvořený prastarým světlem, pocházejícím z dob dávno minulých, kdy světlo bylo ještě divoké a nespoutané, donesl ho k prastaré nebeské peci z hvězdného kamene, kde meč vlastním ohněm přetavil na dvanáct pohárů. Dvanáct pohárů, v nichž plápolá věčný plamen Stvořitele. Dvanáct ohnivých kalichů. Z nejčestnějších a nejudatnějších rytířů krále Rhobara, daroval Zářivý dvanácti z nich ohnivé kalichy. Tak dal vzniknout prvním paladinům, neohroženým bojovníkům, ohánějícím se v boji mečem a kouzly, která čerpali ze svitků svých bratrů mágů, a z ohnivých kalichů. Dále se rozhodl upevniti svou m...
Úryvek z části dávno ztracené knihy, zvané „Dějiny Myrtany od prvního nádechu Innosova” (volný, nepříliš přesný, přesto však nejlepší možný překlad), kterou na svých poutích nalezl hrdina beze jména. Původní text, psaný v jazyce Jharkendaru přeložil za pomoci svých bratrů Adanových mág Vatras, zbytek knihy zůstává zatím nerozluštěn.
Po zasněžené stezce uprostřed Nordmaru kráčel vánicí snědý muž ve zbroji žoldáka. Několik metrů za ním klopýtala skupinka pěti orků, jeho tělesná stráž. Ne, že by pomoc potřeboval, soudě dle těžké halapartny, o kterou se při chůzi opíral, a jeden-a-půlručního meče, jenž se mu houpal u boku. Tvář měl ošlehanou větrem nesčetných bojů. V lalůčku levého ucha měl zasazenu kulatou, stříbrnou náušnici, jež jen podtrhovala dojem neohroženého bojovníka, který muž budil.
Skřetí válečníci byli nespokojeni, byli by radši zůstali se zbytkem výpravy v táboře, vždyť úkolem jejich oddílu bylo udržet pohraničí před zuřivými nordmarskými horaly, měli ho jen převést přes hory pod mágovu věž, a ne jej k ní následovat. Bohužel to byla pradávná tradice, zavazující hostitele zajistit svému hostu bezpečí, kterou musel jejich velitel dodržet, ať se jim to líbilo nebo ne. Nechápali, co provedli, že si vybral zrovna je. Asi to bylo tím, že byli ze všech skřetů z výpravy nejlepší a nejzuřivější vojáci. Velitel se zřejmě obával, že by se váženému žoldákovi mohlo u černokněžníka něco stát.
Žoldákovi byly obavy jeho doprovodu lhostejné. Nevšímal si jejich nadávek a supění. Řekl jejich náčelníkovi jasně, že žádnou tělesnou stráž nepotřebuje. Jen ho zdržovali. Skřeti nebyli stvořeni pro život v zemi ledu. Jejich těla byla zvyklá na mírné, teplé prostředí jejich vlasti, o níž bylo známo jen to, že je pokrytá rozpálenými stepmi, kam až oko dohlédne, prý je to drsný kraj, ale ne tak drsný jako ledové pustiny Nordmaru. Žoldák si byl jist, že je ti ledované drží v šachu právě díky tomu. Navíc se skrývali ve velmi dobře opevněných osadách na vrcholcích hor, které před útoky svých nepřátel urputně bránili.
Takzvaná severní armáda utrpěla při dobývání táborů nordmařanů ztráty tak vysoké, že jim nezbývalo, než se utábořit v okolí pohraničí a nejfrekventovanějších osad, a pouze je obléhat. Nezdálo se však, že by se tím ledované nějak znepokojovali, jídlo si vždy nalovili, a ubránit se jim zatím pokaždé podařilo, co bude dál, záleží jen na vůli osudu. Barbaři, co ani nevěří v bohy. Pomyslel si válečník. Nebezpečný byl taky onen klášter, kde se skrývali vzpurní mágové ohně. Přestože díky černokněžníkovi, za kterým se nyní vydával, zčásti přišli o svou moc, byli stále hrozbou.
Tok myšlenek mu zpřetrhal hluboký hlas jednoho ze skřetů: „Hele, Thorusi, nechceš trošinku zpomalit?”
„Pro tebe jsem nejvyšší velitel stráže Trelisu,” pravil trochu povýšeně Thorus, byl na svůj titul patřičně hrdý, právem, poněvadž dosáhnout mezi skřety respektu, je pro člověka prakticky nemožné, zvláště, když jim máte velet. „Nehledě na to, proč bych měl zpomalit?”
„Poňáč se něco blíží, nebo jste si toho nevšim, šéfiku?” zeptal se voják pohrdavě.
„Samozřejmě, že jsem si všiml, veliký mág Xardas určitě poslal uvítací výbor, není divu, nic mu neunikne,” odpověděl na to sebevědomě. To bylo nejdůležitější, vypadat sebejistě. Ve skutečnosti si nebyl vůbec jistý, zda ho bude Xardas takhle brzy očekávat, přestože si pro něj nechal poslat. Vědomostmi nabitá mysl starého mága měla někdy sklon z hlavy vytěsnit přebytečné myšlenky, které byly nahrazeny něčím mnohem důležitějším.
Jeho obavy se naplnily, když se za ohromného dunění z vánice vynořil mohutný ledový golem. To nebyl „uvítací výbor,” Xardas obvykle posílal Démony, kteří byli oproti golemům poněkud... výřečnější. Golem se zastavil, a chladným hlasem, dunivým jako jeho chůze se zeptal: „Co tu chcete?”
„Jsem Thorus, služebník mága Xardase a toto je můj doprovod.”
„Pán mi o žádné návštěvě nic neřekl, nejste tu vítáni.”
„To je omyl, jsem očekáván.”
„Nejste tu vítáni, nedovolím vám projít,” opakoval ledový muž tvrdošíjně.
„Pak teda projdem přes tebe!” zakřičel jeden z orků, a společně s ostatními tasil zbraň, a než je Thorus stačil zadržet, vrhli se k útoku.
Ledový golem napřáhl ruku, z níž vytrysklo vločkami ověnčené modré světlo, které skřetí válečníky namístě zmrazilo uprostřed útoku.
„Pitomci!” sykl Thorus, a otočil se ke golemovi, který se ho právě chytal rozmáčknout.
Počkal na vhodný okamžik, hbitě uskočil a překulil se, golemova těžká noha dopadla na místo, kde před chvíli stál. Rychle se napřímil, pevně sevřel halapartnu, a mrštil ji jako otěp po stvoření z ledu. To však byla hloupost. Golemem, skládajícím se z kousků ledu, těžká zbraň jen prolétla. Pravda, vzala s sebou pár úlomků, ty se však vrátily zpět na své místo.
Mysli Thorusi, mysli! Ten golem drží dohromady díky magii, ale led se dá roztříštit...
Pohlédl na skálu několik metrů za sebou. Že by si před ni stoupl, a nalákal protivníka, aby proti němu zaútočil? Ne, tak hloupí zase golemové nebyli. Pak si všiml kamene na kraji cesty. Měl tu správnou velikost... Vyhnul se dalšímu útoku rozzuřeného obra, popadl kámen, kterým mrštil proti překvapenému golemovi. Balvan prolétl vzduchem, a prudce zasáhl ledového obra přímo do hrudníku, tvořeného největším kusem ledu. Golem hlasitě zaburácel, poté se zapotácel, a zřítil se ze strmé, vysoké stezky na kraji Xardasovy hory.
Thorus pohlédl na zmrzlé skřety, pokrčil rameny, sebral ze země svou halapartnu, a pokračoval v cestě, která tentokrát nebyla ničím a nikým rušena, a tak se dostal až ke vchodu do Xardasovy věže. Klenutý vstupní portál byl tvořen kostrou mohutného draka, ze kterého Xardas před několika lety vysál všechnu jeho moc. Připadalo mu to tak dávno. Nebyly tam žádné dveře, mág měl zřejmě svůj způsob, jak udržet ve věži teplo. Hlava dávno mrtvé potvory se náhle pohnula, a oznámila se překvapenému žoldákovi; „Jdi dál, jsi očekáván.”
„No, konečně dobrá zpráva,” ušklíbl se Thorus, a vešel do věže.

Překrásný orel se majestátně vznášel mezi větrnými víry, vysoko nad zalesněnou krajinou poblíž prohnilé Montery, města, jehož dávná krása během skřetí okupace zanikla v prachu vykopávek. Zotročením jeho obyvatel se z ní stala rozpadající troska, která sloužila jako tábor pro orky a žoldáky. Krutý osud pro kdysi tak krásné město. Bohužel, takhle to v Myrtaně vypadalo všude. Tím hůř, že jsem si její krásu pamatoval. Proč se to vlastně muselo stát?
To se mi honilo hlavou, když jsem sledoval let toho svobodného dravce, kterému byly spory lidí a orků volné stejně tak, jako on jim. Byl svobodný, byl volný. Jaké to měl štěstí. A já? Mně se dostávalo jen strastí. Život mi dával rány pod pás, až jsem si zvykl je nevnímat. Ale jednoho dne to přestalo. Toho dne, kdy si pro mne přišel on, bezejmenný hrdina. Vznešený dravec se snesl z oblaků a přistál muži v těžkém brnění na napřažené paži.
„To je Eerkes, můj přítel a společník. Kdysi, když byl ještě mládě, jsem mu zachránil život, teď mě doprovází na mých výpravách.” Pohladil ptáka po hlavě, a pak jej vyhodil, pták párkrát mávl křídly, a vzlétl směrem k severu.
„Letí na lov,” usmál se hrdina skřetů.
Ode dne, kdy mne odvedl z Montery, se toho tolik přihodilo! Hned po tom, co mne přenesl z města na nedaleký kopec, mi podal lahvičku s mírně zářící tekutinou, rudou jako krev.
„To je elixír života. Vzácná esence. Vypij to, dodá ti sílu,” řekl mi s úsměvem. Stále jsem nepochopil, proč se ke mně chová skřetí žoldák tak hezky, ale bál jsem se zeptat, a tak jsem beze slova uchopil lahvičku a vypil její obsah. Ten nápoj byl horký, až jsem se bál, že se opařím. Chutnal po tom nejsladším víně a trpkých divokých bobulích, sálalo z něj štěstí a síla, která se mi vlévala do žil, až mě celého naplnila, až jsem měl pocit, že bych dokázal pohnout skálou.
Pod vahou toho nového pocitu jsem se zapotácel, a málem bych upadl, kdyby mě nezachytily mužné ruce onoho neznámého člověka, osvoboditele, o němž jsem vůbec nic nevěděl.
„Posaď se, zhluboka dýchej a počkej, až to odezní.”
Poslechl jsem. Po chvíli podivný pocit odezněl. Olízl jsem suché rty a pln nervozity jsem se rozhodl zeptat; „Můj pane. Proč...”.
„Takhle mi neříkej, jsi svobodný,” přerušil mě. „Vím, na co se mě chceš zeptat. Nemáme moc času. Vše ti vysvětlím, až budeme v bezpečí. Musím si ještě něco zařídit. Řeknu ti jen toto: jsi potomkem jednoho z velmi mocných mágů a byl jsi předurčen k tomu, abys udržoval pořádek v Myrtaně. Neboj se mě, jsem věrným služebníkem krále, a nikdy jsem nezabil jediného rebela. Od krále jsem dostal za úkol tě najít a dovést k mým přátelům, kteří tě spolu se mnou budou učit všemu, co potřebuješ znát. Už se mě na nic neptej, opravdu nemáme moc času.”
Stál jsem a neschopen slova zíral do prázdna.
„Vše pochopíš, až přijde čas. A teď vyměň tyhle staré hadry za něco lepšího.”
Podal mi tuniku, kalhoty s opaskem, lehkou rebelskou zbroj a krátký meč. Vděčně jsem se převlékl.
„Tak to bychom prozatím měli,” usmál se bezejmenný.
„Pojď, musíme vyrazit,” řekl, a svižným krokem vykročil kupředu. Opět jsem šel za svým osvoboditelem a hlavou se mi honilo ještě více otázek, než předtím. Nad hlavou nám opět kroužil orel, v pařátech měl mrtvou myš. Lov byl úspěšný. Svobodný... Jaké jsem to měl štěstí. Nebo ne?

Válečník vkročil do místnosti, spoře osvětlené několika pochodněmi. Přízemí věže nebylo nijak výrazněji ozdobeno, jen v pravé části stála čistě povlečená postel, poblíž které plápolal v krbu oheň. Nalevo se nacházel stůl s několika židlemi, jenž byl pokrytý nejrůznějšími útržky starých pergamenů, často vytržených z knihy, obvykle u nich bylo ještě cosi připsáno úhledným písmem, dost slov v textu bylo přeškrtáno a přepsáno. Dále na stole bylo několik prázdných runových kamenů, strojek k výrobě magických run a alchymistická kolona, obklopená nejrůznějšími bylinami a lahvičkami.
Uprostřed místnosti stál kostlivec, a s koštětem v ruce zametal. Typický služebník nekromancera. Pomyslel si Thorus.
„Kde je tvůj pán?” křikl na něj.
Kostlivec zvedl hlavu, zaklapal čelistmi a ukázal na schodiště, vedoucí do prostorné knihovny. Thorus vyšel po schodech, a spatřil Xardase, přehrabujícího se ve změti knih.
„Nejsou tu!” vykřikl posedle. „Dějiny Myrtany od prvního nádechu Innosova tu nejsou, musí je mít bezejmenný!”
„Thorusi, jsi to ty? Mám pro tebe nový úkol...”