Ork však můj útok vykryl bez sebemenších problémů pouhým pozvednutím svalnaté paže. To nebylo dobré, stál proti mne cvičený válečník, ne nějaký překvapený pobuda jako přátelé válečníka- lidožraví orkové, na kterých jsem si prve vyzkoušel nově nabité bojové schopnosti, které byly pochopitelně nevalné, k mému prospěchu poháněné vztekem.

Potom, co se díky orkovu krycímu úderu naše zbraně střetly, začal ork tlačit proti té mojí. Pokusil jsem se mu vzdorovat, ale proti jeho býčí síle to byla marná snaha. Postupně zatlačoval čepele mečů stále blíže k mému hrdlu. Ve chvíli, kdy už byly skoro na dotyk mého krku, chystal jsem se uskočit, když v tom zelenokožec náhle prudce mávl rukou, a tím tak nečekaně odstrčil i moji, držící zbraň. Něco podobného jsem vůbec nečekal, a meč mi vylétl z ruky. Ork se škodolibě usmál.

„Teďka chcípneš, chlapečku!” zavrčel.
„Ani náhodou!” řekl jsem, doufaje, že se stačím dostat k meči, ležícímu opodál.
„Že ne?” řekl skřet a znovu se usmál, nyní ještě škodoliběji a krvežíznivěji.
V takové chvíli by se jistě mnoho hrdinů vytasilo s nějakou uštěpačnou hláškou, která by vyhnala orkovi ten vítězoslavný úšklebek z úst. Ale znáte to, v normálním životě vás ve chvíli, kdy vám jde o život nic tak světoborného nenapadne. Popravdě, to, co jsem na něj zařval, zde raději nebudu uvádět. Důležité však je, co jsem udělal vzápětí, a sice že jsem se vrhl ke svému meči, ležícímu opodál. Sevřel jsem ho, a v poslední chvíli se odvalil pryč. Orkův útok, který by ze mne jistě udělal večeři pro mrchožrouty v oblíbeném stylu ”sněz, co můžeš,” mne tak naštěstí minul.

Vyskočil jsem na nohy a opět stanul tváří v tvář rozezlenému zelenokožci. Byli jsme opět na začátku. Začal jsem usilovně přemýšlet, pokoušel se nalézt třeba nějakou slabinu, jakoukoli, v té chvíli by mi přišlo vhod cokoli, co by se dalo využít v můj prospěch. Má snaha však byla marná. Stáli jsme na rovné mýtině poblíž řeky, nikde v dosahu žádný svah, nebo kopec. Řeka mi byla k ničemu, ty řeči o tom, že orkové mají strach z vody se mi v té chvíli příliš testovat nechtělo. Jeho brnění, ač značně opotřebované bylo pečlivě vyspravené, a na žádném místě nebylo nějak viditelně poškozené. Jediné, co mi v boji s mnohem zkušenějším soupeřem mohlo pomoci, byl zázrak, nebo dobré využití momentu překvapení, tak jako v mém prvním souboji s orky. Je s podivem, že právě v té chvíli se stal malý zázrak, který, jak už to tak bývá, se později ukázal jako mnohem větší šlamastyka, než ta, v jaké jsem právě byl.

Z lesa, ležícího několik desítek metrů od nás se ozval dusot, řev, a typické chrastění orkské zbroje. Těch pár kamarádů zřejmě dorazilo. Můj protivník se zle usmál, na chvíli se přestal věnovat našemu souboji, a věnoval krátký pohled scéně za sebou. Byl si tak jistý svým vítězstvím, že se nebál ohrožení z mé strany. Ta krátká chvilka mi úplně stačila. Dvěma rychlými kroky jsem překonal vzdálenost mezi námi dvěma. A než stačil skřet pozvednout zbraň či pěst k útoku, vší silou jsem jej nakopl do rozkroku. Ork zaskučel, upustil zbraň, a chytil se za citlivé místo.
„Tohle byla hned první věc, na kterou mne můj přítel naučil dávat pozor!” řekl jsem a bez zaváhání jsem mu usekl hlavu.

Sice byl neozbrojený, ale koho to zajímalo! Mě tedy rozhodně ne, obzvlášť když jsem si byl vědom, co by případě prohry čekalo mne. Za léta strávená v Monteře jako otrok jsem měl možnost shlédnout mnoho poprav, a byl jsem si jistý, že ten Thorus, nebo jak se jmenoval, chtěl mne i bezejmenného živé. Výhružky z orkových úst, že mne zabije, byly více než plané, tedy pokud by neměl tu čest být mým popravčím.

Pomyslel jsem na zvláštní chránič oněch důležitých partií, který jsem dostal od bezejmenného spolu se zbrojí a mečem. Pak jsem potřásl hlavou a pohlédl před sebe. Proti mne a bezejmennému, ležícímu v bezvědomí se řítil celý oddíl elitních orkských válečníků. Pozvedl jsem meč a připravil se na jistou smrt. Opět nastala ona chvíle, kdy by měl správný rek pronést něco uzemňujícího. Já se však zmohl jen na prosté, leč vše vystihující;
„Jsme v pěkný prdeli!”


„Líbí se mi ta rychlost, s jakou jste schopen předávat mé rozkazy dál, a jak jste stručný a přesný!” pravil Thorus ke svému vrchnímu písaři a pravé ruce, nedávno vrchnímu veliteli všech orků, kterého před několika dny sám Xardas degradoval, a plnou moc svěřil právě jemu, Thorusovi.

Kan, jeho písař však na to nic neříkal. Štěstí, že jsem si všiml, čím by mi ten bělokožec mohl být užitečný. Jenom tak se poznají vlastnosti pravého vůdce! Pomyslel si a samolibě se usmál. Právě si četl vlastní prohlášení o svém vůdcovství, které mimo jiné obsahovalo také vypsanou odměnu na bezejmenného, s upřesněními ohledně zrady a jiných zločinů, kterých se v Myrtaně dopustil, dále pak přímé rozkazy k podání zpráv o průběhu všech vykopávek.

Byl pyšný na svůj prozřetelný nápad poslat onu zprávu do všech měst, ale předně a co nejrychleji do Montery, kde byl Bezejmenný naposledy spatřen. Krátce po doručení Thorusovy písemnosti ráno dorazil do jeho nového sídla ve Faringu spěšný posel se sdělením, že bezejmenný i jeho otrok jsou pronásledováni a brzy budou dopadeni. Teď mu tedy nezbývalo než čekat. Položil listinu na stůl, kde kromě všeho ostatního spočívaly i jeho nohy, a pozorně pohlédl na Kana, stojícího před jeho stolem. Přestože díky Thorusovu povýšení přišel o svou čest, nezdálo se, že by mu dělalo problém se mobilizovat, a vytvořit si novou.

Notně mu zřejmě pomohl fakt, že se mohl nadále věnovat své vášni, na kterou kladl takový důraz; papírování. Byl to zkrátka bezpáteřní šmejd, který se dokázal až příliš snadno vzchopit. Thorus si v duchu přehodnotil své mínění o Kanovi. Musel si přiznat, že bez něj by jeho rozkazy nebyly tak rychle předány, přece jen proti němu stál člověk, který dokázal organizovat orkskou okupaci, a potažmo vládnout celé Myrtaně, jestli tedy měl kdy nějaké pochyby, týkající se Kanových velitelských schopností, nyní se zcela rozplynuly. Byl si jistý, že by se před ním měl mít na pozoru, a přesto využívat jeho vlastností, které se mu hodily nejvíce. Přátele si drž u těla, a nepřátele ještě blíž. Nebo tak nějak se to říkalo.
„Je jisté, že to, co dle Xardasových rozkazů hledáme ve vykopávkách okolo všech starobylých míst, už kdosi má. Mám na mysli toho zrádce, bezejmenného. Až ho polapí, budu mít i ony božské artefakty a s nimi i osud všeho a všech ve svých rukou,” poznamenal směrem ke Kanovi. Ten pokrčil zdánlivě lhostejně rameny a pravil: „Když myslíte, pane.”


„Nástup!” rozléhal se ostrý hlas Vareka, místodržícího Montery. Zvuková vlna se nesla celým spícím městem, jež díky chudé čtvrti, kde přebývali otroci, vykopávkám a pozastavenému obchodu ztrácelo svou pestrost, velkolepost a krásu, a přecházelo spíše v jednoduchost, účelnou prostotu a obyčejnost, hraničící s neobyčejnou ošklivostí. Kershak, který právě stál na stráži u vstupu do města, pohlédl na svého kolegu, stojícího opodál.
„Hele, platí to i pro nás?” pronesl pro orky typickým, hlubokým hlasem v jejich složité řeči, jež se sestává z výslovnostně těžkých, hrdelních, ba až vrčivých výrazů.
„Nevím, ale zněl celkem nasraně, rači tam pudem, vypadá to zas na nějaký mecheche,” odpověděl druhý ork bez sebemenšího zájmu.

Vykročili tedy k hlavní bráně, kde se před několika dny shromažďovali k velkolepému přivítání bezejmenného hrdiny. Dnes to byl hledaný zločinec. Jak rychle se vše měnilo, pomyslel si Kerschak. U brány se právě do řad scházeli žoldáci a orkové nejrůznějších šarží. Kerschak měl díky urozenému původu a udatnosti v bitevních vřavách vyhrazené místo v čestné první řadě. Mezi orky byl velmi ctěný, a uznávaný, a to díky své skromnosti, bojovému umění, mnohdy sveřepé zbrklosti, touze jednat, a inteligenci, s jakou se mohli chlubit jen ti nejvzdělanější šamani, díky čemuž se však už párkrát dostal do problémů.

Oblíbený však byl hlavně proto, že ač dosáhl velitelské hodnosti, nadále vykonával a plnil povinnosti řadového vojáka, od čehož ostatní skřetí vůdci často ustupovali. Pokynul kolegovi z hlídky, který do první řady nepatřil, a postavil se do pozoru, který spočíval v tasení zbraně. Varek stál před dlouhými řadami svých podřízených. Před ním stálo několik popravčích špalků.
Zase poprava. Pomyslel si Kerschak a zhluboka se nadechl. Tento zbytečně krutý způsob trestů neuznával a neměl rád, ať už šlo o rychlou popravu, nebo důsledné a cílené mučení. Šlo zkrátka o přežitek z dob dávno minulých. Přemítal, zda to má něco společného s početnou jednotkou, zrána vyslanou k dopadení bezejmenného a jeho otroka. Náhle nastalo ticho. Varek si vůdcovskými gesty sjednal klid a zhluboka se nadechl k proslovu.


Alespoň tedy umřu se ctí a v boji. Napadlo mě při pohledu na tu masu lítých zelenokožců, jimž z očí čišelo bojové šílenství. V té chvíli jsem si zdaleka nebyl jistý, zda bych právě takhle chtěl zemřít. Jistota, že mne a bezejmenného chce Thorus živé ze mne velmi rychle opadla při pohledu na hrozivé tasené zbraně. No jistě, k čemu bych jim taky byl. Chtějí jeho, mého učitele, a podle jeho slov mého otce, a ne mne.

Jistě by byl prohlášen za symbol odporu a exemplárně potrestán. Už byli skoro u mne. Zhluboka jsem dýchal a pokoušel jsem se potlačit strach ze smrti a třes v kolenou. Když už byli orkové na dosah pouhých několika desítek metrů, vzduchem zničehonic krátce po sobě zasvištěly dva šípy s červenobílým opeřením a dva orkové padli mrtví k zemi. Ohlédl jsem se po střelci, a opodál na kopci, ze kterého stékala říčka, jsem spatřil muže s dlouhými černými vlasy, oděného v podivné, červené brnění, jenž držel dlouhý luk, do jehož tětivy právě zasazoval další šíp. Víc jsem si jej však prohlédnout nestačil, protože jsem zaslechl řinčení zbraní a napadlo mne, že se snad bezejmenný probudil, ale v tom jsem zaslechl dobrácký hlas:
„Heleď hošku, nemoh by ses votočit a probudit si tady slečinku, přece nechceš, aby přišel vo to nejlepší?”

Pochopitelně mi nezbylo než se dle „rozkazu“ otočit a pohlédnout na scénu před sebou. Orkové, kteří nepadli pod přesným zásahem střel muže v rudé zbroji, měli co dočinění se snědým těžkooděncem, který se oháněl obrovskou dvousečnou sekerou, zahalen v závoji skřetí krve.
„Tak dělej!” Zařval na mě.

Člověka, kterému nečiní sebemenší problém porcovat skřetí válečníky těžkou obouruční sekerou, jako by byli z másla, je asi dobré poslechnout. Přiběhl jsem k bezejmennému.
„No tak, prober se sakra!” křičel jsem na něj.
Vypadalo to na vskutku zajímavý večer.