Občan Myrtany, aneb život otroka / Povídka

Přehled povídky

Autor

Gustik 5

Diskuse

zde

Hodnocení

93% | 91x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

Popis

Povídka je zasazena do období Gothicu 3. S příběhem nás obeznamuje prostý chlapec, jenž právě dospívá v muže. Po vpádu skřetů do jeho rodné Myrtany byl podobně jako spousta dalších obyvatel, kteří byli věrní králi, zotročen a nucen tvrdě dřít v Monteře. Vše se však změnilo, když do města přijel záhadný válečník v orkském brnění... Dobrodružství začíná!

7.díl


Varek se s vrozenou nadřazeností a pýchou sobě vlastní rozhlédl po sešikovaných podřízených. Samolibě se usmál a pravil; „Dal jsem vás zde shromáždit, abych vyjádřil svou radost nad svědomitostí, s jakou plníte rozkazy. Už brzy bude tato země podrobena a zcela v našich rukou, poslední zbytky odboje jen marně oddalují svůj neodvratitelný a jistý konec. Chtěl bych dnes hovořit o někom, o kom jsme byli přesvědčeni, že je velkým hrdinou.”

Odmlčel se a všechny přítomné si změřil spokojeným pohledem, tohle vše bylo divadlo a Varek byl výborný řečník, mezi orky se říkalo, že je dokonce obratnější s jazykem, nežli s mečem. Koneckonců to byl bělokožec, vznešený ork, který měl nejblíže k divokým šamanům, žijícím na poloostrově Khorinis a proto se opíral spíš o barvitá slova a mocnou magii svých „primitivních” ostrovních příbuzných, nežli o umění boje se zbraní. Ostatně díky ostrému jazyku byl místodržícím Montery. Když se dostatečně vynadíval na skupiny orků, sledujících každý jeho pohyb, nadechl se a pokračoval v projevu.

„Leč cesty Beliarovy jsou nevyzpytatelné a ukázalo se, že onen... „vyvolený,” kterého jsme všichni pokládali za nejvěrnějšího spojence, je zrádcem. A proto budou v tento den dle platných nařízení, ustanovených nedávno zvoleným nejvyšším velitelem Thorusem popraveni zrádci, kteří jsou nebo byli v kontaktu s rebelským hnutím, nebo s velezrádcem, jehož jméno nám není známo, kterému jsem ještě před několika dny velkoryse věnoval jednoho z našich nejlepších otroků. Na mně tedy zůstalo, abych na zrádce vypsal odměnu a přikázal každého, kdo se s oním zrádcem beze jména stýkal chytit a popravit.”

Kerschak si tiše povzdechl. Bylo to tu zase. Trestání nevinných jenom aby to vypadalo, že se něco děje, Varek navíc lhal. Ten otrok byl v zcela zuboženém stavu. A ani malebná opona Varekova proslovu nemohla zakrýt pravdu.

Varek pokračoval ve svém projevu. Mezi orky se mnozí začali ošívat a ozývalo se tiché šeptání a vrčení jejich hrdelních hlasů. Někteří byli podobného názoru jako Kerschak, že s lidmi by se přece jen mělo zacházet poněkud ohleduplněji, přičemž další, a těch bylo mnoho, byli namísto toho nespokojeni s tím že nejvyšším velitelem orkstva byl člověk, zatímco jiní naopak s Varekem souhlasili a přede všemi ho hájili.

„Ticho!” rozlehl se hlas Varekův. A všichni, ač neochotně, ztichli. Svému veliteli věřili a vážili si ho, i přes někdy přílišnou krutost, leč té bylo ve válce třeba a lidé byli nepřáteli, tak proč nějakých okolků? Koneckonců, zvolili si ho sami. Bylo tradicí, že velitel, ať už jakkoli vysoce postavený, byl volen předními válečníky a šamany z řad těch nejlepších. Xardas ji tím, že na stolec nejvyššího velitele dosadil Thoruse hrubě pošlapal a zneuctil. Varek pokračoval, jako by ho nikdo nepřerušil, avšak se stávajícím zapálením.

„Chápu vaši roztržitost, moji milí bratři. Xardas vskutku pošpinil dávné zvyklosti našich předků. To, aby nám velel člověk je v naší historii a kultuře nepoznaným faktem. Nicméně ptám se vás, nebyl to člověk, nekromancer, který nám umožnil získat Myrtanu bez většího problému? Nebyl to člověk, kdo má a vždy měl k Beliarovi nejblíže? Ano, Xardas je možná výstřední, ale je to moudrý a silný muž, který naši rasu přivedl do této krásné země. Pokud má někdo právo rozhodovat o našem vládci, neměl by to být on? Jsme v zemi lidí, a kdo zná povahu člověka lépe, nežli člověk sám? Chceme- li rozdrtit odpor rebelů, musíme mít ve svém čele někoho kdo zná obě strany, někoho kdo dokáže uvažovat jako oni, což ani naši nejlepší šamani nesvedou. Proto si myslím, že byl Thorus dobrou volbou. Kromě toho jsem slyšel, že veliký Kan získal úřad správce archivu, vrchního písaře a dokonce i rádce, takže se stále podílí na velení nezanedbatelnou měrou.”

Tahle řeč sice nezapudila vztek, ale alespoň významnou měrou zchladila rozbouřené hlavy. Varek však ještě pokračoval.

„Proto navrhuji, abychom se dohodli s veliteli jiných měst na tom, že budeme příkazy našeho nového velitele plnit, dokud nepřikáže něco, co by se nám z hloubi duše příčilo, pokud se tak stane, tak v té chvíli se k němu otočíme zády a vzbouříme se, bez nás bude Thorus malým pánem. Proto ještě tohoto dne vyšlu posly nejbližších měst nabídkou dohody, jež jsem právě vyřkl.” Tohle už znělo slibně. Orkové začali souhlasně pokyvovat.

„Ten Varek, to je panečku hlava!” šuškali si.

Varek však stále ještě neskončil, ačkoli pro mnohé už nastávající chvíle nebyla nijak zajímavá, neb popravy byly už poněkud vyčpělou zábavou, museli si to odtrpět.

Varek teatrálně rozpřáhl ruce. „Abychom mohli této přenádherné zemi vládnout, je třeba rozdrtit sémě odporu tak, aby už nikdy nemohlo zhoubně kvést. A proto v souladu s nařízeními, která jsem už zmínil, je třeba popravit všechny kolaboranty a rebely, kteří byli usvědčeni z napomáhání bezejmennému a jeho otrokovi,” pravil a převzal od jednoho ze svých šamanů listinu se jmény odsouzenců.

„Prvním je Lares- obviněn z velezrady, několikanásobné krádeže a napomáhání vyvolenému Innose, podvodníku, který údajně patří mezi samotné vůdce rebelů.”

Dva lidští žoldáci v naleštěné zbroji, jimž se této pocty dostalo za odhalení Laresových záměrů, přivedli v okovech šlachovitého muže v bederní roušce a prosté tunice odsouzených. Sejmuli mu z hlavy pytel, a násilím podrželi hlavu tak, aby každý viděl jeho strachem ani zoufalstvím nedotčenou, klidnou tvář s odhodlaným a pevným pohledem člověka, který se smířil s osudem a nehodlal se pokořit.

Kershak ho znal, byl to zkušený bojovník a dobrý společník, několikrát ho potkal v Geldernu, když byl vyslán na nějaké jednání. Věděl o tom, že Lares vedl různé drobné kšeftíky, které se pohybovaly na pomezí zákona, ale vždy tak obratně, že mu nikdo nemohl nic dokázat. V několika z nich mu dokonce sám pomáhal. Pokud mu bylo známo, tento muž se nikdy příliš nezajímal o politickou situaci, nebo to na sobě alespoň nedával nijak znát.

Šamani zatím potřeli popravčí špalek shaulgnem, rostlinou z orkských plání, která se používala při mnoha náboženských obřadech pocházejících ještě z dob, kdy byli orkové divokým národem, nespoutaným vírou k Beliarovi a věřilo se proto, že shaulgnen dokáže svou svůdnou vůní po smrti zemřelého zamezit jeho duši cestu do síní zemřelých k bohovi, ve kterého dotyčný věřil.

Bylo to nejhorší prokletí, jaké se mohlo člověku, i jakémukoli jinému nepříteli dostat. Kershak vztekle vrtěl hlavou nad tou neslýchanou krutostí. Toto gesto však neušlo Varekovi, který se jen vztekle zašklebil a pokračoval ve čtení seznamu odsouzenců. Dalšími předvolanými byli nějací chycení rebelové, pár úředníků a mágů, kuchaře Snafa, který se provinil snad jen tím, že plnil svou povinnost a dával hledanému otrokovi najíst stejně jako všem ostatním otrokům, v závěsu za ním kráčel jakýsi otrok jménem Mud, který si však vysloužil popravu za obcování se zvířaty a krádeže za pomoci cvičených žravých štěnic, které údajně roznášely po městě nemoci, a za ním bylo přivedeno ještě několik dalších otroků. Potom, co byli všichni na smrt jdoucí donuceni pokleknout před popravčí špalky, které byly všechny potřeny posvátnou a zároveň proklatou bylinou, tasil Varek těžký meč z černé oceli, sloužící dle starodávných tradic k popravám. K stínání hlav se však překvapivě neměl. Chystal se opět něco říci. A jednalo se o slova, která hnula světem a pomohla probořit jisté mýty mezi lidmi a orky, o tom však později. Varek pravil:

„Čest být popravčím patřila odedávna nejvyšším velitelům hordy, nicméně se velitel může vzdát této pocty ve prospěch některého ze svých pobočníků, níže postavených velitelů a projevit mu tak vděčnost za vykonané činy. Já se nyní tohoto popravčího práva vzdávám ve prospěch někoho, kdo si již delší dobu zasluhuje mou pozornost, a je jím Kershak, chrabrý válečník! Nechť předstoupí a zhostí se tohoto úkonu se ctí sobě vlastní.”

Mnozí se cítili být tímto rozhodnutím pobouřeni a začali si vztekle špitat. Většina však znala Kershakův odpor k podobným popravám a věděla, že to pro Kershaka není pocta, ale urážka a ponížení. Kershak vystoupil z řady. Vykročil k Varekovi a napřáhl ruce, aby převzal povinnost. Chladná čepel ho zastudila, když mu Varek na vztažené ruce obřadně položil popravčí meč, načež se na něj pohrdavě ušklíbl. Kershak uchopil meč do obou rukou. Hlavou se mu proháněly myšlenky rychlostí běžícího chňapavce. To, co měl udělat, nebylo správné. Smysl pro spravedlnost v něm zvítězil.

„Ne,” řekl, a před zraky všech vrazil Varekovi meč do břicha.


Rudá oblaka dávala na vědomí, že se blíží noc. Slunce zapadalo za obzor a nebeská klenba byla potřísněna rudým svitem přivřeného Innosova oka, když se jako každý jiný den ubíral do říše spánku, kde bděl nad dušemi lidstva. Zatímco druhé oko, jež daroval svým dětem, dlelo v nekromancerově truhle a jeho moc byla zřejmě navždy pohaslá, stejně jako Innosovo spojení s lidmi.

Prostý poutník by se býval možná pozastavil, hleděl na tu krásu a uznal by, že jedině Innos, ať už je jakýkoli, je hlavně tím největším umělcem ze tří bohů.

Já však na nic takového neměl ani pomyšlení. Zbarvení oblohy nade mnou evokovalo v mé mysli možná jen smrt. Kolem mne a bezejmenného se rozpoutala šarvátka oddílu orků a dvou válečníků, kteří mi zachránili život, nebo možná jen oddálili smrt či pokud by nás zajali živé, jiný strašlivý a nevyhnutelný osud, myslel jsem si tehdy.

Klečel jsem u těla bezejmenného a snažil se ho probudit ze stavu bezvědomí, přivozeného tvrdým úderem do spánku. Rána byla velmi pohmožděná. Nevypadalo to dobře. Hrdina sice unikl smrti, tep jsem nahmatal, ale probudit ho z mrákot bylo pro tuto chvíli nemožným úkonem.

Tenkrát jsem nevěřil, že z toho vyvázneme živí a snad proto jsem se obkročmo postavil před tělo svého údajného otce a jal se bránit svůj a jeho život stůj co stůj, či padni.

S taseným mečem a nesmělým třasem mladíka, který sice nějaký ten boj už zažil, ale stále to pro něj bylo jako poprvé, jsem zaujal bojový postoj a čekal, co se bude dít. Nikdy jsem v žádné bitvě nebyl a vše rozumné ve mně křičelo, abych utekl a schoval se. Ty myšlenky jsem však okamžitě zahnal, byl jsem uprchlý otrok, podle všeho i hledaný zločinec a díky mé lehké zbroji myrtanského odboje i rebel.

Neměl jsem kam jít, mohl jsem jen zůstat a „bránit se zadržení.” Když jsem se posléze rozhlédl kolem, můj údiv byl nesrovnatelný s čímkoli pojmenovatelným. Atmosféru rudých oblaků dokonale, ba až scénicky podtrhovaly proudy krve, poletující všude kolem.

Původcem toho všeho byl onen snědý válečník. Před několika okamžiky bílý kožich na horní části zbroje měl zabarvený rudou orčí mízou a právě tak svalnaté paže se mu leskly krví, z níž snad žádná kapka nebyla jeho, tedy nepočítáme- li zanedbatelné oděrky a škrábance na už tak zjizveném těle. V očích měl výraz naprostého bojového šílenství.

Žádný skřet se mu nemohl rovnat silou, ni mrštností, kterou bojovník i přes svou robustní postavu oplýval a ačkoli se možná trochu podobal orku, co do stylu boje si s nimi nezadal. Potyčka, která měla skončit rychlým zajetím dvou hledaných nepřátel vznikající skřetí říše, jež měla být postavena na zničených základech té lidské, se proměnila v groteskní masakr. Když jsem to spatřil, neubránil jsem se sarkastickému úsměvu. Celý boj vypadal velmi prostě, orkové vždy chvíli stáli v bezpečném odstupu od snědého válečníka. To však dalo jen možnost onomu lučištníkovi v rudé zbroji, jenž se jal zelenokožce v houfu ostřelovat šípy, které jen málokdy minuly cíl, což způsobilo pokaždé velký zmatek, poněvadž mnozí orkové začali vytahovat své těžké kuše a opětovat palbu, jenže onen střelec byl tak dobře ukrytý, že nikdo nevěděl kde přesně se nachází.

To se mnohým orkům příliš nelíbilo, a vždy nad některými zvítězila typická pýcha a čest, a vrhli se znovu do boje, což je stálo život. Bylo nepsaným pravidlem, že pokud stál proti více orkům jen jeden nepřítel, stanul mu tváří v tvář vždy jeden protivník. Jednalo se o osvědčenou metodu, jak nepřítele unavit. Brzy však poznali, že tady to tak snadné nebude. Snědý válečník na sobě zatím nedal znát sebemenší známky únavy a jeho pevná ruka, vedoucí sekeru ani jednou nezaváhala.

Bezmoc, v jaké se orkský oddíl octl, jen podnítil jejich hněv. Náhle všichni jako jeden muž zařvali hlubokými hlasy plnými zuřivé touhy po krvi, a všichni do jednoho se s tasenými meči vrhli do útoku na jediného muže. Ten se však jen usmál, pozvedl sekyru k nebi a křikl:

„Teď, Miltene!”

V té chvíli se ozvalo mohutné zahřmění, a na oddíl orků se snesl déšť ohně, který nebylo možné uhasit ani udusat, neb byl magického původu. Hoří, dokud nestráví místo na těle protivníka, na které dopadl. Na kopci, kde jsem prve spatřil lučištníka v rudé zbroji, byl nyní mág v černočerveném rouchu s vyšitými plameny. Stál tam s rozpaženýma rukama a ovládal ono složité kouzlo.

Mezi orky zavládl zmatek, přesto několik zasaženo nebylo a podařilo se jim proniknout až ke snědému válečníkovi. Ten se s řevem vrhl do boje. Pravou rukou, v níž třímal sekeru prudce odrazil výpad prvního orka, druhou paží v okované rukavici ho silně udeřil, načež proti padajícímu orkovi v protisměru sekl pravou rukou, a setnul zelenokožci hlavu, tady však jeho pohyb neustal, tanečním krokem ukročil do leva a vyhnul se tak útoku dalšího orka, který minul, a zmateně kolem něj proběhl a než se stačil jakkoli vzpamatovat, měl válečníkovu dvoubřitou sekeru zatnutou hluboko v zádech. Tu však nastal komický okamžik, poněvadž se válečníkovi nedařilo sekeru vytáhnout, zatnul proto zuby a zvedl sekeru i s orkem, kterého postavil před sebe jako jakýsi štít. Proti němu se rozeběhl další nepřítel, který byl naštěstí zasažen šípem černovlasého lučištníka, který vystřelil v běhu, načež si luk pověsil na rameno a tasil lehký meč, ne nepodobný rapíru, a s obdivuhodnou mrštností a obratností se pustil do boje. Snědý válečník si mezitím zapřel nohu o orkovo tělo a pokusil se sekeru vyprostit. Tu si však všiml mne a zářivě se na mne usmál. Když na to dnes vzpomínám, jsem přesvědčen, že by tu sekeru dokázal vytáhnout, ale chtěl zřejmě vidět, co svedu.

„Hej, teď by se mi vážně hodila tvoje pomoc holobrádku!” Zakřičel, a udeřil zpoza svého nového štítu orka, který na něj dorážel. Chvíli jsem váhal, poněvadž jsem se bál nechat tam bezejmenného v bezvědomí, kdo si mne však uchopil za paži a jemně mne postrčil vpřed. Byl to onen mág z kopce. Na první pohled mě udivilo jeho stáří. Mágové, pokud mi bylo známo, získávali svá roucha většinou v poměrně vysokém věku po splnění náročných zkoušek a po dlouhých letech těžkého studia. Tomuto muži však podle všeho nemohlo být více jak třicet let. Musel být neuvěřitelně talentovaný. Povzbudivě se usmál a řekl příjemným, dobráckým hlasem lehkého tónu i barvy; „Běž těm dvěma pomoct, postarám se o něj.”

Ani mne nenapadlo nijak protestovat. Přikývl jsem, tasil meč a vyběhl do boje, který následně vypadal tak, že jsem stál za oním snědým válečníkem a zpoza něj a jeho štítu bodal a sekal do jakéhokoli orka, který se dostal přes lučištníka v rudé zbroji, jenž se bil před námi. Naším úkolem bylo nepustit žádného orka k bezejmennému, jímž se zabýval onen mág. Po chvíli už mi však začaly docházet síly. To však „kolega u štítu” včas zaznamenal, prudkým trhnutím dostal sekeru ven z těla mrtvého orka, a jal se zbývající nepřátele rázně porcovat.

Po chvíli už zbyl jen jeden ork, který však upustil zbraň a dal se na útěk. Nebyla v tom zbabělost, jen zdravý rozum. Postavit se proti šílencům, kteří právě pobili celý oddíl elitních válečníků, byla celkem jistá sebevražda. Lučištník už už sahal po své dalekonosné zbrani, zastavila ho ale svalnatá snědá paže. Válečník se rozeběhl, a vší silou mrštil svou dvoubřitou sekeru. Ta se ve vzduchu několikrát protočila, a zasáhla orka do hlavy, pokračovala dál a téměř ho rozpůlila, načež se zastavila někde nad pasem. Takovou měl ten člověk sílu! Lučištník obdivně hvízdl. Válečník smutně pravil; „A já z něj chtěl udělat dva malý!” načež mi uštědřil herdu do zad, burácivě se rozesmál a vydal se pro svou sekeru.

Ze vší nervozity a strachu a hlavně z adrenalinu v krvi se mi rozklepaly nohy a obrátil žaludek, pach krve nebyl to, co bych po tom všem zrovna vyhledával. Pustil jsem meč, padl jsem na kolena a vyzvracel jsem se. Na rameni jsem ucítil čísi ruku. Byl to onen lučištník. Usmál se na mne, a pomohl mi vstát, načež mne podepřel.

„Vedl sis dobře, nechtěj vědět, jak jsem na tom byl po první bitce já, tenhle zub mi vod tý doby připomíná moji hloupost,” řekl a vycenil na mne svůj chrup, kde se mezi ostatními korunkami vyjímala jedna zlatá.

„Dostal jsem pěkně do zubů od jednoho šmejda,” usmíval se zasněně. Na nejistých nohách jsem se s jeho pomocí vydal k bezejmennému, nad kterým se stále skláněl mág s napřaženou rukou, a cosi odříkával.

„Jinak, kdyby tě to zajímalo, jmenuji se Diego,” řekl lučištník.

„Já jsem Mot, odpověděl jsem slabě a stiskl mu nejistě ruku.

To už nás doběhl snědý muž, natáhl pařátu a málem mi rozdrtil prsty.

„Já jsem Gorn a támdleto je Milten,” řekl a ukázal na mága, zabraného do jakéhosi zaklínadla, kterým bezejmennému hojil ránu od jílce orkského meče na spánku.

„Těší mne,” řekl nepřítomně. Načež se postavil a řekl. „Vypadá to, že bude v pořádku, měl by se každou chvíli probudit.”

„Tak to trochu urychlíme, řekl Gorn, přičemž odkudsi vytáhl vak na vodu, došel k potoku a nabral vodu, poté se vrátil a chrstl ji bezejmennému do obličeje.

Ten otevřel oči, nechápavě si nás prohlédl a řekl.

„To jsem asi přišel o hodně co?”

Diego napřáhl ruku a řekl: „Vítej v Kolonii.”

Hrdina ji přijal, postavil se a s úsměvem řekl: „Táhni k čertu.”

Pak se objal s Miltenem a při pohledu na zakrvácený kožich na Gornových náramenících řekl:

„Ale ale Gorne, ty ses nám nějak zamazal. To tvoje žena Marylda nebude mít radost.”

Gorn se zašklebil, ale nic na to neřekl. Zbylí tři muži se rozesmáli. Teď jsem byl zase já, kdo nechápal.

„Vy se odněkud znáte? A kdo je Marylda?”

„Marylda je Gornova líbezná ženuška. A to druhé je dlouhý příběh, někdy, až bude čas ti ho jistě někdo z nás poví, ale teď musíme jít. Rada rebelského odboje na nás čeká,” řekl Milten.
Načítám data ...
Nahoru