Celá skupinka vyrazila ke světlům s modlitbami na rtech. Otec Mitroff se v čele div nezalykal, jeho učedník spolu s rytířovým pážetem byli uneseni neuvěřitelnou podívanou. Za nimi kráčel dvojice vesničanů, Ratko s Bajkem, na kterých byl poprvé vidět stejný fanatismus, jako u otce Mitroffa. Kráčeli bok po boku a prozpěvovali si modlitby. Každou chvíli také zdvihali ruce k nebesům a děkovali za zázrak. Jako poslední šel opět rytíř Janiusz, který jen pohyboval rty. Slova z něj ale nevycházela.
Město tam muselo stát už staletí, možná tisíciletí, říkal si Janiusz. Nebylo ho vidět, je hluboká noc. V tom se zahleděl na oblohu, kde zářil měsíc a hvězdy. Ale mělo by být vidět, alespoň trochu. A kdo zapálil ty ohně? Byly jich desítky a všechny se objevily ve stejnou chvíli. Jak by tady dokázal někdo přežít, nedává to smysl, uvažoval tiše stárnoucí rytíř a tiše si povzdechl. Vidina neumrznutí ve všech vzbudila skryté síly a tak postupovali k městu velice rychlým krokem i přes jen těžko schůdný sníh. Jasná noc dávala tuhnout krev v žilách, ale většina skupiny to necítila. Se zatajeným dechem a nekonečnou zásobou modliteb pokračovali krok za krokem k mohutným hradbám.
Teprve když se rytíř Janiusz dotkl šedivého kamene na městských hrabách, rozhodl se přijmout město jako fakt.
„Chlapče,” zavolal rytíř na Slawka a zahvízdal. Chlapce to vytrhlo z rozhlížení se po okolí a rychle přiběhl ke svému pánovi.
„Pojď kousek stranou a pomoz mi rozbalit zavazadla. Mám v nich něco, co bych měl teď raději po ruce. Pořád se mu tady něco nelíbí,” řekl téměř šeptem rytíř a díval se směrem, kterým bez ohlížení kráčel otec Mitroff. Zaklekl spolu s chlapcem k brašně a dekám a po chvíli odkudsi rytíř vytáhnul dřevěnou krabičku, asi stopu dlouhou. Opatrně ji otevřel a chlapec s úžasem zíral na předmět, který rytíř vytáhl.
„Co to je, můj pane? Něco takového jsem ještě neviděl,” žasl dál a prohlížel si podivně tvarovaný kus kovu s dřevěnou rukojetí.
„V Unii tomu říkají revolver,” vysvětlil rytíř Janiusz a podal ho chlapci. „U nás jsou tyhle věci zakázané, protože si církev myslí, že je stvořili démoni. Kdyby věděli, jak jsou tyhle věci užitečné… Víra je krásná věc, ale tohle ti zachrání život spíš,” dodal opět polohlasem a opět střelil pohledem po vzdalujícím se otci Mitroffovi.
„Jak to funguje?” ptal se zvědavě chlapec a stále revolver převracel v dlaních a díval se do ústí hlavně.
„Jednoduše,” řekl Janiusz a vzal si revolver od chlapce zpět. „Sem,” a vyklopil bubínek, „se dávají náboje. Jako jsou tyhle,” a vytáhl pár z krabičky. Velice rychle zaplnil všech šest komor a zaklapl bubínek zpět. „Teď už jen namíří a zmáčkneš spoušť. Pak se ozve rána a kulka vyletí velikou rychlostí. Kvalitní kulky hravě projdou skrz kyrys. A ne, teď už ti revolver nepůjčím,” dodal ještě rychle když viděl, jak Slawkovi zajiskřilo v očích.
Oba pak rychle sbalili zbylé vybavení a rázným krokem vyrazili ke zbytku skupiny, která už prošla nedalekou branou do útrob prazvláštního města. Jak procházeli branou, viděli už jen zbytky starých rezavých pantů, na kterých musela dřív viset mohutná vrata. Slawek pak zakopl o vyvrácenou mříž z kalené oceli, která měla bránit město poté, co byla vyvrácena vrata.
Najít zbytek výpravy nebylo těžké. Jinak tichými ulicemi města se neslo čím dál hlasitější prozpěvování otce Mitroffa, který právě pěl z plných plic jeden z nejstarších dochovaných chvalozpěvů. Slawek přidal do kroku a vrátil se zpátky k Leslawovi, který držel krok s otcem Mitroffem. Ratim a Bajko dál omámeně kráčeli bok po boku a rytíř Janiusz měl ruku položenou na rukojeti svého revolveru, který mu teď spočíval v pouzdře u pasu.
Většina staveb už byla dávno zpustošená. Kam jen oko dohlédlo, zůstávalo z budov jen obvodové zdivo, občas vydržel boj se časem i nějaký ten štít značící, že některé stavby musely být dost vysoké. Rytíře překvapovalo, že i ze všudypřítomných ruin na něj dýchalo něco z majestátnosti celého místa. Muselo být opuštěné už stovky, možná tisíce let, ale zachovalo si svoje kouzlo. Tady se psala historie, uvědomoval si, jak zlehka našlapoval na vrstvu sněhu.
Další z věcí, které zcestovalého rytíře překvapovaly, byly široké ulice. Takové vídal jen ve městech Unie, kde se stavitelům platily nemalé peníze za to, aby města vypadala k světu. Nedalo se to vůbec srovnat s malými křivolakými uličkami zaplavenými bahnem a často i horšími věcmi, na které bylo možné narazit všude v císařství. Po chvíli se konečně zdálo, že se otec Mitroff s ostatními zastavil. Rytíř přidal do kroku, aby je dohnal, a pak jen vydechl úžasem. Obláček páry se rozplynul a on stále ještě nevěřil tomu, co vidí.
Otec Mitroff klečel ve sněhu a asi šest set stop před ním se tyčil obrovský chrám, od jehož nejvyšší věže se odráželo měsíční světlo. Zbytek města ležel v troskách, ale tohle místo bylo jako by to postavili včera. Tmavé zdi z mohutných kvádrů se tyčily do černé oblohy a skleněné tabule v oknech byly snad čistší než sníh. Zatím co otec Mitroff radostí plakal a chlapci spolu s vesničany nedokázali pochopit, co se děje, rytíř Janiusz se velice rychle vrátil do reality. Viděl snad všechny svatostánky v císařství, které byly postaveny na počest Stvořitele. Viděl i staré kresby původní Svyatilské katedrály, ale tohle nevypadalo jako nic, co mohlo být postaveno na počest Stvořitele.
„Synové moji,” prolomil konečně mlčení otec Mitroff, který vstal a do rukávu otíral slzy. „Synové,” a díval se na Ratima s Bajkem, „běžte pro oheň na hradby a přidejte se k nám potom v domově našeho Svořitele. Budeme vás tam očekávat,” a ukazoval při tom na chrám za sebou. Oba muži pokorně přikývli, cestou políbili knězi ruku, a pak zmizeli ve tmě. „A vy, moji drazí, následujte mě do domu samotného Stvořitele. Dočká se nám nepoznaného blaha!” a s rozpřaženýma rukama vyrazil ke schodům vedoucím do chrámu.
Chlapci jej bez váhání následovali a rytíř Janiusz neochotně také. Pořádně se nedokázal zbavit dojmu, že tady vůbec neměli být. Nebo je sem opravdu přivedl Stvořitel? Ale proč by to dělal? Schody byly téměř bez sněhové pokrývky a rytířovy těžké boty na ně s dusotem dopadaly. Pak čtveřice stanula před vchodem do chrámu. Oblouk byl lemován vytesanými propletenými ratolestmi a z nitra chrámu se ven linul starý zatuchlý vzduch, který svědčil o tom, že se o chrám opravdu nemohl nikdo starat.
„Přijímáme tvé poznání, Stvořiteli, a pokorně ti děkujeme za tvou pohostinnost,” zvolal otec Mitroff. Hluboce se poklonil a vešel do chrámu. Chlapci jej opět bez zaváhání následovali a rytíř, s první upřímnou modlitbou za několik posledních dní, také. Procházeli dlouhou chodbou. Podél stěn byly co pár kroků výklenky se sochami, ale žádná z nich neměla hlavu a všechny byly oděné do nějaké róby. Po chvíli se před nimi objevily zavřené dveře. Otec Mitroff vzal bez váhání za kliku a dveře se za strašlivého skřípění otevřely.
Všichni s úžasem vydechli. Nacházeli se v obrovské hlavní lodi, která musela sloužit pro modlitby a kázání. Naproti nim se zvedalo kněžiště do výšky asi čtyř stop, ze kterého musel být dobrý výhled na hlavní lodě.
„Zde zůstaneme. Za denního světla budeme pokračovat,” sdělil mimoděk otec Mitroff, aniž by komukoliv vysvětloval, kam nebo jak budou ráno pokračovat. Chlapci podle pokynů rytíře Janiusze zamířili na vyvýšené kněžiště, kde měli nachystat lůžka a něco, do čeho by bylo možné umístit oheň. Sám rytíř pak následoval otce Mitroffa, který zamířil prohlédnout si malby na stěnách. Jak se ale blížil, uslyšel starého kněze mumlat.
„Děje se něco, otče?” oslovil Mitroffa opatrně a nedokázal se zbavit pocitu, že by měl držet v ruce svůj revolver. Bez odpovědi. Zeptal se znovu a po krůčcích se přibližoval. Jak se blížil ke knězi, rozpoznal v jinak nesrozumitelném mumlání dvě slova – ne a špatně. Rozbušilo se mu srdce. Na místo aby vzal do ruky revolver, vytasil neslyšně meč a udělal posledních pár kroků ke knězi.
„Co se stalo?” zeptal se, tentokrát už rázně a položil ruku na knězovo rameno, aby ho mohl otočit. Pak se ale zahleděl na nástěnné malby. Skoro se mu podlomila kolena a vteřinu na to se střetl jeho pohled s Mitroffovým. Viděl v nich stejné zděšení, které musel vidět i v těch svých. „Nerozumím,” vydal ze sebe kněz a ve stejném okamžiku se ozval výkřik, který se velikou hlavní lodí roznášel jako nekonečná ozvěna.
Byl to Bajko. Zběsile se řítil směrem ke kněžišti a vůbec se neotáčel. Jenom o pár vteřin po něm se ve dveřích objevil Ratim. Hořel.
„Pomoc! Pomoc!” jeho zoufalé výkřiky se roznášely ještě silněji než ty Bajkovy. Ratim se v zoufalém pokusu uhasit vrhnul na chladnou kamennou podlahu a začal se převalovat. Nepřestával křičet a prosit o pomoc a slitování. V tom se ozvala rána. Ratim už se nehýbal a obrovskou hlavní loď plnil zápach pálícího se masa. Stál nad ním rytíř Janiusz s revolverem v ruce a hlavně vycházel uzoučký pramínek kouře.
„Chci odpovědi, otče,” řekl po chvíli a namířil revolverem na třesoucího se kněze.