Otázka víry / Povídka
4.díl
„Zkuste mu najít výklenek někde u protější zdi a nechte ho tam,” zavelel rytíř Janiusz ke dvojici nespouštějíc oči z kněze. Ratim svého mrtvého kamaráda bez váhání popadl za ohořelé a popálené nohy, ale Slawek se neměl k tomu, aby na mrtvé tělo sahal.
„Chlapče, neboj se toho. Ukázal jsi zatím odvahu jako málokterý z tvých vrstevníků. I s mrtvými se musí nakládat s úctou,” přemlouval své páže rytíř, ale stále se snažil nespouštět oči z otce Mitroffa. Slawka konečně přemohl strach a roztřásl se. Nebyl s to udělat krok, natáhnout ruku k tělu, jen vyděšeně přejížděl očima po tvářích všech přítomných. „Musíš to udělat ty. Ten druhý je zbabělec a já musím dávat pozor na něj,” a mávnul revolverem směrem na kněze. „Nadechni se a ucti mrtvého. Takovou smrt jako on si nezaslouží nikdo. Tak buď statečný,” dodal ještě. Teprve potom se roztřesenýma rukama odvážil Slawek zlehka uchopit plameny strávené ruce nebohého Ratima a pomalu jej s Bajkem odnášeli stranou do některého z volných výklenků, kam se musela dřív ukládat nabalzamovaná těla.
„Tak co bude? Nechtějte po mně, abych vás donutil mluvit, Mitroffe. Vážím si lidského života a násilí nevyhledávám, ale vy jste nás sem zavedl a zatím to nevypadá jako země zaslíbená. Mluvte, u Stvořitele!” křikl na vyděšeného otce Mitroffa, který jen tiše drmolil modlitby, a z očí se mu draly ven slzy.
„Mému pánovi nesmíte ublížit,” ozval se najednou vedle rytíře Leslaw, který se během mrknutí oka vstal ze země a postavil se přímo mezi hlaveň revolveru a třesoucího se kněze. „On, on jen následoval Stvořitelův hlas. Nemůžete mu ublížit,” vychrlil rychle chlapec po prvním zakoktání a rytíře to překvapilo. Na moment uvažoval o tom, že spustí zbraň, ale na místo toho udělal rychlých pár kroků k Leslawovi a paží jej odstrčil. Chlapec neměl sílu se bránit, zavrávoral a dopadl tvrdě na studené kachle.
„Už i děti za vás budou muset pokládat život?” zeptal se ostře rytíř Janiusz a zdálo se, že se brzy přestane ovládat. „Mluvte!” vykřiknul z plných plic a jeho hlas se ztěžka nesl celou chrámovou lodí.
„To ten hlas. Ten šepot,” vzlykl konečně otec Mitroff a upřeně se zahleděl na rytíře, kterého zaskočila odpověď. Chvíli na sebe jen tiše hleděli a pak se kněz zhluboka nadechl. „Je to pár let, co jsem ho slyšel poprvé. Myslel jsem si, že jsem se stal nějak výjimečným a podle toho, co hlas říkal, jsem se také začal chovat. Opustil jsem Rasslaivat na severu, a začal putovat po císařství. Připadal jsem si jako Stvořitelem vyvolený,” vyprávěl polohlasem kněz. Než dokázal přestat, vrátili se mlčky Bajko se Slawkem, a všichni se zaujetím poslouchali knězovo vyprávění.
„Dostal jsem se až do Svyatilu, kde jsem zůstal několik měsíců a studoval spisy. Tak, jak mi našeptával Stvořitelův hlas. Dostal jsem se až k těm nejstarším a našel zmínku o Jormijovi, který jako první přišel s učením o našem Stvořiteli. Chyběla pouze zmínka o místu, na kterém se s ním setkal on. Dlouhé týdny jsem hledal sebemenší zmínku a z čirého zoufalství jsem si rval vlasy. On chtěl, abych něco našel. Musel jsem. Pak se mi ale jedné noci zdál sen. Bylo v něm město, ne daleko od Svyatilu. Polgow bylo to město. Neváhal jsem a hned dalšího dne jsem se tam vypravil. V tamní krčmě se mi pak v noci zdál sen, ve kterém bylo další město. A pak další.
Prošel jsem takhle další kus země. Cestou jsem přibral do učení Leslawa a blížil jsem se dál na jih. Stvořitel ke mně promlouval už jen málo kdy. Sny byly rozmazané, neurčité. Město v horách zapadané sněhem. To bylo jediné, k čemu jsem směřoval. Bylo mi jasné, že to musí být tyhle hory a ne ty severské. Proč by mě jinak vedl sem? A dál už víte, jak to pokračovalo. Potkal jsem vás a přemluvil jsem vás, abyste se ke mně připojili.
Musel jsem se sem dostat. Musel. Ten hlas byla jako droga. Čím víc jsme se blížili, tím víc jsem v sobě cítil síly a odhodlání dokončit tohle poslání. Ale tohle ” a pak se otci Mitroffovi zlomil hlas a jenom ukázal na stěnu.
„Lidé se zvířecí hlavou, vidím. Ale co je na tom?” nechápal pořád rytíř Janiusz, který už na Mitroffa nemířil revolverem, ale i tak nevypadal, že by polevil ve své ostražitosti.
„Vy to nechápete?” rozkřikl se Mitroff. „Copak tohle vypadá jako dům Stvořitele? Milujícího Stvořitele, který se mi zjevil a pomohl mi přečkat ty největší útrapy? To nejsou ani lidé, vypadají jako zvrácení démoni z podsvětí! Tohle nevypadá jako žádný svatostánek, který se ve jménu Stvořitele buduje po celé říši. Nemám ponětí, kde jsme, a když slyším jeho hlas, žádá si ode mě strašné věci!” křičel a v přívalu dalších slz se začal převalovat po podlaze.
„Mitroffe! Mitroffe, proberte se!” snažil se překřičet zmítajícího se kněze rytíř Janiusz. Pak k němu poklekl a ozvalo se plesknutí, jak dopadla kožená rukavice na knězovu tvář. „Chcete mi říct,” popadl Mitroffa za jeho plášť a pozvedl si jej tak blízko k sobě, že se jejich obličeje skoro dotýkaly, „chcete mi říct, že jste věděl, co se stane tomu nebohému prosťáčkovi?”
„Ten hlas, to ten hlas,” zajíkal se Mitroff. „Říkal mi, ať hoří v jeho jménu Ale kdo jsem, abych oponoval hlasu Stvořitele?”
„Jste člověk a musíte ctít život!” odsekl rozzuřeně rytíř a ztratil zbytky své sebekontroly. Pak se ozvalo křupnutí a Mitroff se držel za přeražený nos, do kterého dostal pěstí. Rytíř Janiusz se pak otočil k přihlížející trojici, která vše sledovala s děsem v očích a zatajeným dechem. Nikdy žádné obláčky páry od úst.
„Dnes tady musíme opravdu přečkat noc,” posteskl si už o poznání klidněji Janiusz, „takže Leslawe, Bajko. Běžte ven a podívejte se, jestli ten kůň, co jsme ho tam nechali, ještě žije. Pokud ano, vemte ho sem a uvažte ho někam stranou. Pořád lepší tady než venku,” oba jmenování přikývli a beze slova odešli. „Slawku, chlapče, běž prosím probrat mé věci a přines mi tu dřevěnou krabičku, ve které byl revolver. Já si ještě budu chtít promluvit s tímhle,” a ukázal na otce Mitroffa.
„Vy asi nejste skutečný věřící, že?” zeptal se nečekaně Mitroff, stále si přidržující nos, ze kterého kapala krev.
„Co tím chcete říct, Mitroffe?” Že nevěřím ve Stvořitele? Naopak. Myslím, že na rozdíl od vás, jsem skutečný věřící. Celým svým srdcem i duší jsem přesvědčený o tom, že Stvořitel nad námi bdí a po smrti nás čeká jeho říše.”
„A co po tom ta vaše zbraň?” ušklíbl se otec Mitroff a ukázal na revolver. „Paktujete se bezvěrci.”
Rytíř Janiusz se rozesmál: „Že věřím ve Stvořitele ještě neznamená, že jsem připravený zemřít jako ovce odváděná na porážku. Dokud dýchám, ovládám svoje tělo já. Řídím svůj osud. A budu klidnější, když budu mít u pasu meč a po ruce tenhle revolver od přátel z Unie. To vy se svým fanatismem nikdy nepochopíte.” Poté se otočil ke Slawkovi, který už stál kousek od něj s krabičkou, ve které byl před tím revolver.
Z krabičky rychle vylovil několik dalších nábojů, které si vzal k sobě a krabičku vrátil Slawkovi. Pak popadl otce Mitroffa za paži a zvedl ho na nohy. Opět na něj mířil. „Pojďte. Dneska budete pod dohledem. Ani na chvíli vás nespustím z očí,” pak ještě pokynul chlapci, aby ho následoval a všichni se odebrali ke kněžišti. Po chvíli se k nim připojili i Slawek s Bajkem a vybavením. Kůň venku nepřežil. Všichni směřovali své tázavé pohledy na rytíře, který právě přivazoval otce Mitroffa pevně ke kamennému oltáři uprostřed kněžiště. Každý měl na jazyku stejnou otázku, ale nikdo se ji neodvažoval vyslovit. Co bude dál?
„Teď rozděláme oheň,” prohlásil sebevědomě rytíř a ostatní se na něj dívali jako na blázna. Jak a z čeho? Už neměli žádné dříví na podpal. „Naštípejte nějaké dřevo. Je ho tu dost,” a ukázal na trouchnivějící lavice. Když mu po chvíli navršili malou hromádku kousek od středového oltáře zalovil rytíř opět v krabičce. Hned na to vytáhl předmět, který jedním škrtnutím vytvořil malý plamínek a ten začal okamžitě hladově stravovat staré dřevo. Rytíř se při zvědavých pohledech všech přihlížejících jen usmál a opět předmět skryl spolu s krabičkou ve svých věcech.
Na rozrůstajícím se ohni pak opekli něco málo koňského masa a hladově se do něj zakusovali. Svázaného kněze musel krmit Leslaw, protože rytíř Janiusz odmítal dát knězi možnost osvobodit se. Když konečně všichni dojedli, ospale se zahleděli do tančících plamenů. Bylo příjemné teplo. Ticho. Klid. Skoro jako by zapomněli, kde se vlastně nacházejí, a co je potkalo. Jeden po druhém pomalu usínali, až začala únava dopadat i na rytíře. Nebyl už nejmladší a tahle výprava ho stála už hodně sil. Nakonec se rozhodl přihodit na oheň ještě pár kousků dřeva, aby trojice spících přes noc příliš neprochladla a pak se sám nevelebil o kousek dál. Opřený o vysoký kamenný sloup koukal na podřimujícího kněze.
Několikrát se musel ujistit, že provazy opravdu pevně drží a teprve poté se rozhodl, že se pokusí usnout. S revolverem skrytým ve výstroji a mečem pod dekou ho velice rychle přemohl spánek. Přerývavé oddechování bylo po chvíli tím jediným, co se rozlehlým chrámem roznášelo. Tedy do doby, než se ozval tichý, skoro neslyšný, šepot.
„Hlad, velký hlad,” mumlal si pro sebe otec Mitroff, který se snažil vymanit z provazů. Když se mu konečně podařilo vytáhnout ruku, byla celá zakrvená. Sedřená kůže bolela a pálila, ale kněz na nic nedbal. Po chvíli se mu podařilo vymanit z provazů i druhou a jen chvíli na to už byl volný. „Hlad, musím jíst. Dodá mi sílu, Stvořiteli, slyším tě,” mumlal dál a na místo toho, aby se pokusil zaútočit na svého věznitele, pomalu se přesunoval pryč z kněžiště. Šouravým krokem přecházel hlavní loď.
Když se zastavil a sundal deku ze spáleného Ratimova těla, zahleděl se nahoru nad sebe a naposledy pronesl: „Hlad. Musím jíst.”
