Otázka víry

Přehled povídky

Autor

Paulie

Diskuse

zde

Hodnocení

1,2 | 10x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

5.díl

Novy8 Rytíř Janiusz se několikrát během noci probudil, ale neodvažoval se otevírat oči. Pokaždé se jen zaposlouchal do klidného oddychování svých společníků, které jednou nebo dvakrát doprovázelo něco vzdáleného, zvláštně mlaskavého. Něco, co nedokázal přesně popsat. Pokaždé ale došel k závěru, že to musí být jen myš nebo něco, co v těch prapodivných zdech přežívá. Jakmile se cítil dostatečně ujištěn situací okolo sebe, schoulil se pod tenoučkou dekou a opět se na chvíli odevzdal do náruče spánku. V tom ho vytrhl ze spánku křik.
„Kde je? Jak se dostal pryč?” a jen o vteřinu později už s rytířem cloumal Slawek, který se snažil svého pána co nejrychleji vzbudit. Rytíř Janiusz neochotně otevřel oči a v duchu proklínal Stvořitele za úděl, který pro něj všemohoucí připravil. Sotva se ale posadil a viděl zakrvavené provazy, o které si musel otec Mitroff poranit při útěku ruce, ozval se znovu křik.
„Zabiju ho. Vlastníma rukama ho zabiju,” hřímal na celý chrám Bajko a jeho hlas se zlověstně roznášel do všech koutů. Velice rychle byl ale vystřídán zoufalými vzlyky. To přimělo rytíře vyskočit na nohy a podívat se, co se stalo. Okamžitě si všiml klečícího Bajka jen kousek od výklenku, do kterého uložili Ratimovo spálené tělo. Rychle popadl svůj meč a revolver a rozběhl se za vzlykajícím vesničanem. Jeho těžké boty bušily do kamenné podlahy chrámu a pak se najednou rozhostilo úplné ticho.
„Vidíte? On... On... Ratim...,” Bajko to nedokázal vyslovit a ani rytíř Janiusz neměl odvahu to popisovat chlapcům, kteří opatrnými kroky blížili k oné hrůzné scenérii. V duchu začal prosit Stvořitele, kterého ještě před chvíli proklínal, aby mu ten obraz vymazal okamžitě z paměti. Otisky zubů na pažích, okousané maso na břiše a stehnech.
„Kdo může něco takového udělat?” zeptal se slzami v očích Bajko nevěřícně zírajícího rytíře. „To snad ani nemůže být člověk,” dodal a hlasitě se rozplakal. „Ještě včera žil. Šli jsme pro ten oheň a on vtipkoval, že až se vrátíme, musíme se odstěhovat někam do tepla i s rodinama. Vždyť měl tři děcka,” skákal Bajko od jedné myšlenky ke druhé. „Šli jsme pro ten oheň, jak chtěl velebníček. Sotva ale vzal Ratim do ruky pochodeň,” ošklivě se zasmál, „ ten oheň byl živý a přeskočil na něj. Co je tohle za místo?” nepřestával mluvit Bajko a probodával rytíře pohled, jako by snad od něj čekal vysvětlení.
„Slyšel jsem o kmenech kanibalů z Mosquery a prý je pojídání lidí běžné v džunglích někde daleko na jihu. Nebo jsem to aspoň slyšel,” skočil konečně do Bajkovy samomluvy rytíř Janiusz, „ale tohle je zvrácené. Musíme toho šílence najít.”
„Najít a zabít!” vykřikl Bajko.
„Pokud nebude jiná možnost, tak ano. Zabít,” řekl neochotně rytíř. Snažil se nezabíjet, pokud to nebylo nezbytně nutné. Po tolika bitvách nebyl k zabíjené lhostejný. Nevadil mu pohled na krev, smrt ani nic podobného, ale dobře věděl, že je lepší smrt nepokoušet. „Teď se musíme rozdělit, jestli máme najít to zvíře. Já půjdu s Leslawem. Chlapče,” otočil se rytíř na svého panoše, „ty zůstaneš s Bajkem tady. Když se rozutečeme po celém tomhle prokletém místě, nemusí se už nikdo z nás vrátit.”
„Vy si vážně myslíte, že se můžeme vrátit?” ozval se nejistě Leslaw. „Podívejte se, co se stalo mému pánovi. Zešílel! A my tady umřeme,” propadal zoufalství chlapec a vypadalo to, že ani Slawek nemá daleko k tomu, aby se zhroutil. Snad jenom touha udělat dojem na rytíře Janiusze mu bránila v podobném chování. Rytíř ale nebral na chlapcovo kňourání ohled a pokračoval.
„Vybal z mých věcí rezervní meč a dej ho Bajkovi. Snad ho nebudete muset použít. Já budu spoléhat na to, že vlastního učedníka ten blázen nezabije,” s těmi slovy hodil povzbuzujícím pohledem po Leslawovi, který byl ale stále vyděšený a třásl se. Rytíř Janiusz mu položil paži kolem ramen a bez dalších slov ho odváděl od místa, na kterém ještě před nedávnem hodoval zvrácený kněz.
Pomalu spolu kráčeli, bok po boku, opuštěnou chodbou, která vedla z hlavní chrámové lodě ven. Pomalu za nimi doznívaly hlasy jejich společníků, kteří měli bránit jejich primitivní základnu. Když byly na dohled slabému dennímu světlu, které pronikalo do chodby chrámovými vraty, rytíř zpomalil a rozhlédl se. Stáli na křižovatce a on si byl skoro jistý tím, že šílený duchovní neodešel ven. Neměl pro to jediný důvod. Ostřílený bojovník se obával, že by jejich nečekaný nepřítel rád ochutnal i z dalších členů výpravy a musel zůstat někde ve spletitém rozlehlém chrámovém komplexu. Nakonec pokynul chlapci a zvolili pravou chodbu. Krok za krokem postupovali neprobádanou částí chrámu. Chodbu lemovaly výklenky se sochami tak, jako tomu bylo i v hlavní chodbě. Tu ta tam se objevily postranní dveře, ale všechny byly zavřené a rytíř neměl pocit, že by se kořist skřívala na tak snadno odhalitelném místě.
Rytíř Janiusz svíral rukojeť svého meče a v druhé ruce měl připravený svůj revolver. Neměl už moc nábojů. Běžně jej nepoužíval, a když byl ve válce jako žoldák, měl přístup i k daleko nebezpečnějším zbraním. Unie byla svým zbrojním průmyslem nejen vyhlášená, ale především posedlá. Vládci se tam měnili jako na běžícím pásu, ale jejich zbrojní arsenál neustále vzkvétal. Najednou se rytíř zarazil a zastavil i chlapce, který velice neochotně následoval kroky svého ochránce. Další křižovatka. Tentokrát ale měli volbu cesty usnadněnou tím, že cesta směrem ven z chrámu nebyla vůbec možná, přímo před nimi byly dveře a jedinou volbou tak bylo dát se opět vpravo, směrem, kterým jako by se vraceli do chrámové lodi. I přes to ale rytíř nejprve kopnutím vyrazil ztrouchnivělé dveře před sebou. Ukázalo se, že stojí v malé, ale dobře vybavené zbrojnici. Bylo to matoucí. Zbrojnice v chrámu? Všude kolem byly části zbrojí z tvrzené kůže, hole s okovanými špicemi, dlouhé dýky a vrhací nože v sadách na silných opascích. Rytíř neváhal a jedním se okamžitě vybavil. I přes obavy z chlapcovy loajality mu raději svěřil jednu z dlouhých dýk. Pak pokračovali jedinou možnou cestou dál.
Chodba se po chvíli točila vlevo, hned zase vpravo a pak pokračovala ještě kus dál až k dalším dveřím. Nikde žádné výklenky, nikde žádné odbočky nebo místnosti. Když se rytíř Janiusz dostal dostatečně blízko uviděl to, co hledal. Dveře vypadaly poškozeně. Čerstvě poškozené a byly maličko pootevřené. Zhluboka se nadechnul a rozrazil je. Pak téměř ztratil rovnováhu. Před ním se objevilo točité schodiště vedoucí někam dolů a hned za dveřmi byl první z mnoha schodů, který rytíř nečekal. Na poslední chvíli a převládly jeho léty utužované reflexy a on se zachytil za trouchnivějící rám. „Musíš být pořád ve střehu, vidíš?” řekl pak s úsměvem knězovu učedníkovi, který ale vypadal, jako by zahlédl smrt. Bledý a roztěkaný. „Musíme dolů, je mi líto,” dodal konejšivě rytíř a vykročil.
Ukázalo se, že schody se několikrát zatáčí, ale kolik ji bylo, to si rytíř v té chvíli netroufal hádat. Když pod sebou konečně ucítil pevnou zem, uvědomil si, že ve sklepení není ani zdaleka taková tma, jakou by čekal. Po levé straně se nacházelo několik průduchů vedoucích na povrch, kterým do jinak tmavých prostor vnášely úzké proužky světla.
„Vylezte, Mitroffe. Slibuji vám spravedlivý soud před očima Stvořitele!” vykřikl na celé sklepení rytíř Janiusz a čekal na odpověď. Nic. Jen hrobové ticho. „Slyšíte mě?” vykřikl znovu a tasil meč. Nebyl si jistý, proč tak zareagoval, ale jeho instinkty si během vteřiny ukázaly jako naprosto správné. Ze tmy vyletěl kámen a jen o loket minul rytířovu hlavu. „Děláte si to jenom horší, Mitroffe,” zařval zlostně rytíř a bezmyšlenkovitě se vyřítil do tmy ve snaze narazit na útočníka. Při běhu ho opět těsně minul další kámen, tentokrát ale z úplně jiného směru. Takhle ho nikdy nechytím, pomyslel si rytíř a ztuhnul. Konečně se rozhodl zaposlouchat a pokusit se určit, kde slyší šlápoty nebo šustění roucha. Ztěžka oddechoval. Nebylo to dobré. Jeho těžký dech byl jako vábička na zvěř, přesně určoval jeho polohu. Ze všech sil se snažil svůj dech zpomalit a veškerou energii věnovat smyslům, které měly zachytit šíleného kněze.
„Nemůžete mě chytit,” ozval se najednou skřípavý hlas, ze kterého byl vzdáleně poznat otec Mitroff. „Stvořitel mi otevřel oči tak, jako nikomu už po staletí. Vidím líp, slyším líp, cítím líp. I v téhle tmě z vás cítím tu nezaměnitelnou vůni strachu, je tak omamná. Nemůžu se jí nabažit,” a najednou ztichnul. Rytíř totiž opatrně kráčel za hlasem a pak kolem sebe několikrát mávnul mečem. Musel být blízko, když to přimělo kněze zmlknout.
„Jste pomalý, Janiuszi. Tak pomalý,” a zase ticho. Kněz si hrál s rytířem na kočku a myš a myš neměla sebemenší šanci se kočce rovnat. Bylo možné, ale Stvořitel opravdu někoho povznesl? Zlepšil jeho vnímání? Udělal jej nadčlověkem? Rytíř nejistě našlapoval a bál se dalšího kamene nebo čehokoliv, co by si pro něj mohl ten blázen přichystat. V tom došlo na nejhorší. Ve všem tom opojení z honu na kněze zapomněl dávat pozor na Leslawa, který už nestál u paty schodiště, ale sám se přesunul do jednoho s úzkých paprsků světla. Snad aby sám viděl útočníka. Už ho ale nenapadlo, že útočník může snadno vidět jej.
Chlapec nepřestával křičet a s rytířem cloumal amok. Věděl, že teď už nemůže nic dělat, když viděl, jak se otec Mitroff znovu a znovu zakusuje do chlapcova bílého krku a rve z něj ze všech sil maso. Krev nebohému chlapci barvila jeho učňovské roucho, z ruky mu vypadla dýka, která zazvonila o kamenné základy sklepení. Chlapec už ani neměl sílu křičet a pomalu z něj vyprchávaly zbytky života.
„Zvíře!” zařval rytíř Janiusz a ohnal se mečem po knězi, který nečekal společnost tam rychle. Ústa od krve, pramínek mu stékal po bradě, ale v očích mu poskakovaly ohýnky a zdálo se, že nemá z rytíře sebemenší strach. Bez váhání se po něm vrhnul a povalil jej na zem. Rytíř při dopadu povolil sevření svých dlaní a revolver i meč mu vyklouzly na zem. Pohotově ale vymrštil ruce před sebe a snažil se odtlačit dorážejícího kněze, který mu šel po krku stejně jako umírajícímu chlapci. Oproti chlapci byl rytíř dospělý a trénovaný muž, který disponoval daleko větší silou a tak se mu povedlo kněze na chvíli otlačit. O moment později už mu zasadil pěstí tvrdou ránu do obličeje a ozvalo se křupnutí, které značilo zlomený nos. Kněz zaúpěl a napřímil se, takže na chvíli ztratil zbytek převahy. Rytíř ho převalil a zaklekl mu paže. Nečekaným kopancem se ale kněz začal opět bránit, i když bylo ve zbytcích světla vidět, jak krvácí z přelomeného nosu. Podobně jako rytíř, i kněz znenadání získal převahu a podařilo se mu vymanit se z rytířova sevření.
Oba už stáli na nohou a zírali na sebe v očekávání, kdo zaútočí první. V tom rytíř zavadil nohou o revolver. Rychle přelétl pohledem od kněze na revolver a ohnul se pro něj. Ve stejné chvíli jej ale udeřil kněz něčím tvrdým do hlavy a rytíř se odporoučel k zemi. Na chvíli se mu všechno zamlžilo. Měl svůj čas spočítaný. Umře kdesi v horách rukou šíleného kněze, který má život bránit. Čekal ránu z milosti, stále se neschopný pohnout. Slyšel kolem sebe ale kroky a pak zvuk, jako když někdo táhne těžký náklad.
Ze všech sil rytíř zvednul hlavu a viděl, jak otec Mitroff táhne tělo svého mrtvého učedníka směrem k točitým schodům. Jediné, na co se zmohl, bylo vykřiknout nesrozumitelné slovo a vystřelit z revolveru. Pak se ozval výkřik, který musel patřit knězi, a hned na to ztratil rytíř vědomí.

Načítám data ...
Nahoru