Rytíř Janiusz se velice rychle oklepal z krátké ztráty vědomí. Bohužel i ten krátký čas si vybral svoji daň, byť mohla být nesrovnatelně větší. Velkým překvapením bylo pro rytíře to, že vůbec žije. Sám by na knězově místě neváhal a zabil by se. To se ale nestalo, na místo toho před sebou viděl krvavou stopu vedoucí po schodech nahoru ze sklepení. Instinktivně chtěl z chladné země sebrat svůj revolver, meč a vydat se na lov, ale místo toho jen hlasitě zaklekl. Revolver byl pryč a jediné, co mu kněz nechal, byl jeho meč.
„Ten blázen si se mnou hraje,” řekl do ticha chrámového sklepení rytíř a nechápavě se vydal po stopách krve zpátky do hlavní chrámové lodi v naději, že jeho dva zbývající společníci jsou stále ještě mezi živými. Tělo měl po souboji s knězem rozlámané. Každý krok po schodech jej bolel , ale on jen zatnul zuby a pokračoval. Kde se vzalo v takovém vetchém knězi tolik síly? Měl neuvěřitelnou sílu, kterou by mu mohl závidět kdejaký profesionální voják, říkal si v duchu rytíř Janiusz a opatrně vyšel ze schodů do široké chodby. S nejvyšší možnou opatrností přistupoval ke každým dveřím, na které po cestě narazil v domnění, že by se snad právě za nimi mohl skrývat kněz připravený překvapivě zaútočit. Občas ale narazil krvavou stopu, která se vinula dál jinak prázdnou chodbou, teprve na křižovatce chodeb nedaleko východu z chrámu, se rytíř opět na chvíli zastavil.
Nedávalo to smysl, na místo toho, aby se Mitroff pokusil zmizet z dohledu a odnést si svou kořist někam na klidné místo, zůstával i nadále v chrámu. Krvavá stopa totiž opět sílila a mířila na druhou stranu chrámu, kterou ještě nestihl prozkoumat. Třeba je ve slepé uličce a ve třech ho dostaneme, zajásal na malý moment rytíř, a rozběhl se na jih směrem k chrámové lodi. Stejně jako cesta po točitých schodech, i běh rytíře bolel, ale adrenalin proudící jeho rozlámaným tělem mu dodával dostatek síly. Bez přemýšlení vtrhl do velkých dveří a pak ztuhl úlekem. Slawek a Bajko byli oba připravení na příchod šíleného otce Mitroffa, a tak bez váhání vyskočili ze svých úkrytů připravení bojovat o své životy.
„Ne! Stůjte! To jsem já,” vykřikl rytíř Janiusz a rychle dal ruce na hlavu, aby si dvojice uvědomila, že on pro ně nebezpečí nepředstavuje.
„Kde je Leslaw?” tu nejbolestivější otázku položil bez jediného zaváhání, ale s obavou v hlase, Slawek a hned na to si vyměnil vyděšený pohled s Bajkem, kterému se očividně ulevilo, že nebude muset použít meč, který patrně držel v ruce poprvé.
„Mitroff na nás čekal ve sklepení, nechal jsem se rozptýlit a on toho využil. Prokousl tomu chlapci, vlastnímu učedníkovi, hrdlo a nechal ho krvácet. Tělo pak někam odvlekl, mě omráčil a vzal mi můj revolver, ale…”
„Jsme mrtví. Všichni tady umřeme,” začal vykřikovat Bajko. Vrhnul se v zoufalství na kolena, spínal ruce k nebesům a modlil se ke Stvořiteli o záchranu života. Rytíř Janiusz udělal několik rychlých kroků a uštědřil Bajkovi políček.
„Prober se. Jestli se chceš dostat živý domů, musíš se spolehnout sám na sebe. Copak nevidíš, že tady Stvořitel nepomůže? Měl to být jeho Dům. Místo, kde bude přebývat. Místo, na kterém nás všechny osvítí a ukáže nám nepoznané. Na místo toho jsme zatím viděli jenom smrt a utrpení. Neuvěřitelné zvrácené praktiky… Začínám si myslet, že žádný Stvořitel není,” dodal ještě polohlasem rytíř, ale když viděl výraz ve tváři prostého vesničana, bylo mu jasné, že by ho možná rád upálil za kacířství. Nemohl pochopit, co se tady děje. Nechápal to ani sám rytíř, ale musel dělat všechno pro to, aby přežili.
„Slawku, chlapče, přines mi ještě jednou tu dřevěnou krabičku. Mám v ní ještě jedno překvapení pro našeho drahého otce Mitroffa.”
Slawek neváhal a po chvilce přinesl, co si rytíř poručil. Ten zatím ukazoval Bajkovi, jak by měl co nejlíp držet meč, kam seknout a jak se pokusit ubránit. Dokud s krátkou přednáškou neskončil, neodvažoval se chlapec svého pána vyrušit. Pak mu jen mlčky předal krabičku a pokusil se o malý úsměv. Rytíř Janiusz z krabičky vylovil tři kulaté předměty, ne větší než chlapcova pěst. Měly prazvláštní povrch a zdálo se, že na jinak hladkém povrchu mají něco jako spínač. Rytíř se usmíval, když si dva kulaté předměty založil do výstroje a třetí si nechal v dlani. Krabičku nechal ležet na zemi a do volné ruky uchopil pevně svůj meč.
„Proč prostě neodejdeme, pane?” zeptal se najednou třesoucím se hlasem Slawek a zdálo se, že vteřinu poté litoval své otázky. „Promiňte, pane, neměl jsem zpochybňovat vaše rozhodnutí.”
Na rytířově ztrhané tváři se objevil upřímný úsměv. Meč vrátil zpátky do pochvy u pasu a volnou ruku položil Slawkovi na rameno, zatím co Bajko vše se zaujetím pozoroval.
„Už nejsi malé dítě, prozradím ti pravdu. Musíme toho parchanta zabít. Musíme získat spravedlnost pro mrtvého Ratima i Leslawa. Ani jeden z nich by nemohl dosáhnout posmrtného klidu, kdyby jejich vrah dál volně chodil po tomhle světě. Je to naše svaté poslání. Rytíři mají bránit slabé, já to nedokázal. To nejmenší, co teď můžu udělat je, pokusit se tomu šílenci v dalším vraždění. Rozumíš mi?”
Já,” začal opatrně chlapec a očima přebíhal od rytíře, přes Bajka, po chrámu, ve kterém zažíval ty nejhorší chvíle svého života, zase se vracel k rytíři, který se na něj dobrosrdečně usmíval, „já asi rozumím, pane. Budu bojovat do posledního dechu,” řekl s hlasem, v němž se mísilo odhodlání se strachem.
„To doufám nebude nutné,” odvětil rytíř, naposledy se usmál a pustil Slawkovo rameno. Hned na to opět tasil meč a pokynul dvojici, aby ho následovala. Tentokrát už kráčeli z hlavní chrámově lodě všichni tři společně, bok po boku a modlili se. Každý asi k někomu, nebo něčemu, jinému, ale výchova se v nich nemohla zapřít ani po všech těch krutých zážitcích. Museli doufat, že je něco lepšího, protože je s velkou pravděpodobností čekala krutá smrt uprostřed zapomenutého města kdesi vysoko v horách.
Na křižovatce chodeb odbočili vlevo, i když se zdálo, že Bajko má silná nutkání vyběhnout ven z chrámu a nechat všechno za sebou. Nakonec ale přece jen následoval rytíře s panošem ponurou chodbou. Dvakrát narazili na další rozcestí, které ale pokaždé ignorovali. Na koncích bočních chodbiček viděli zavřené dveře a je stejně zajímala krvavá stopa na kamenné podlaze. Chvíli za druhou křižovatkou se chodba lomila opět vlevo, na jih, a po několika metrech narazili na postranní pootevřené dveře. Krvavá stopa najednou zmizela a celou skupinku přepadl strach.
„Půjdeme dovnitř?” zašeptal Slawek, který se bál zvýšit hlas, ale stále vypadal odvážněji než Bajko, který se s mečíkem držel o několik kroků za chlapcem a hlavou stále těkal zpátky, jako by nepřestával uvažovat o zběsilém úprku.
Rytíř Janiusz ale na místo odpovědi přiložit prst k ústům. Pomalými opatrnými kroky přistoupil ke dveřím a pokusil se nahlédnout dovnitř. Zdálo se, že pohled dovnitř ho příliš neuspokojil. Pohodil proto kulatým předmětem v ruce, zmáčkl to, co vypadlo jako pojistka, a po zemi poslal předmět do místnosti. Ozvalo se zasyčení a chvíli na to se na chodbu vyvalil kouř. Rytíř na nic nečekal, rozrazil dveře a vběhl do místnosti s mečem připraveným k okamžitému boji. Kouř se ale velice rychle rozplynul a ukázalo se, že stojí v naprosto prázdné místnosti, která musela někdy v minulosti sloužit jako ubikace. Po poměrně rozlehlé místnosti byly rozsety rozpadlé postele, na některých byly vidět i zbytky matrací, na kterých musely desítky let hodovat krysy.
„Co to bylo?” zeptal se zvědavě Slawek, který vběhl do ubikace prakticky okamžitě po rytíři.
„Říkají tomu dýmovnice a v Unii to používají speciální vojenské oddíly,” vysvětloval rytíř Janiusz a výstroje si opatrně vylovil druhou, kterou na moment půjčil Slawkovi do ruky. Chlapec si dýmovnici se zájmem prohlížel, ale pak ji raději vrátil rytíři. „Dokáže to vrátit moment překvapení na tvou stranu. Nebo to minimálně vyžene a rozkašle toho, koho chceš dostat odněkud ven. Ta technologie má svoje kouzlo,” pokrčil už pak jen rameny rytíř a spolu s chlapcem a Bajkem prošli ubikací ke dveřím na druhé straně, které vedly zpátky na chodbu.
Chodba pokračovala dál na jih až do rohové místnosti. Dveře do ní byly otevřené dokořán a na zemi se opět objevila krvavá stopa. Byla skoro neznatelná, ale byla tam a byla čerstvá. Tentokrát trojice procházela něčím, co vypadalo jako jídelna. U zadní stěny byly dvě ohniště a jinak byla místnosti zaplněna dlouhými stoly, kolem kterých byly ze všech strach lavice. Dlouhé i krátké. Teď už ale zchátralé, rozpadlé, stejně jako stoly samotné. Dřív se tady ale muselo scházet neuvěřitelné množství lidí, říkal si rytíř Janiusz, když po několikáté přejížděl pohledem po celé jídelně. Nemohl se zbavit dojmu, že kráčí do pasti, když pokynul svým společníkům, aby ho následovali ke dveřím v levé části jídelny. Tolik chodeb, tolik možností, kde by si na ně mohl ten šílenec počíhat.
Jakmile otevřeli dveře a objevila se před nimi další chodba, přidal se k jejich úžasu i doléhající zvuk praskajícího ohně a pečeného masa. Bajko se hladově olízl a chtěl vyrazit jako první vpřed.
„Zbláznil ses?” obořil se na vesničana rytíř Janiusz a zabránil mu v chůzi. „Zamysli se. Kdo tam může být, a co může opékat. No? Nic tě nenapadá?”
Bajko se zhrozil a chtěl vykřiknout. I tomu ale rytíř v poslední chvíli zabránil. Nepotřeboval, aby kněz věděl, že už jsou tak blízko. Ale proč si vybral zrovna kuchyň? Bylo to tak morbidní, že si těžko dokázal představit něco horšího. Při představě toho, co mohl najít uvnitř, se mu zvedl žaludek.
„Musíme být opatrní. Nejdřív tam hodíme obě dýmovnice, chci mít jistotu, že buď vyběhne ven, nebo získáme dostatečně velkou převahu, když dovnitř vpadneme.”
„Co mám dělat já a Bajko?” zeptal se Slawek, ve kterém se probudilo neuvěřitelné odhodlání.
„Prostě se jen držet za mnou a dělejte přesně to, co řeknu. Na hrdiny se budeme hrát, až bude po všem, jasné?” rozkázal nekompromisně rytíř Janiusz a oba jeho společníci přikývli.
Pomalu pak vyrazili ke dveřím přímo naproti nim s vědomím, že tohle jsou dveře, které rozhodnou o zbytku jejich života. Těsně před nimi se zastavili. Rytíř gestem poslal Slawka s Bajkem na stranu, zasunul meč do pochvy, do volné ruky uchopil druhou dýmovnici a přikročil ke dveřím. Další dění se odehrálo tak rychle, že si nikdo ze zúčastněných nebyl jistý, co přesně následovalo. Rytíř Janiusz vykopl dveře a ve stejnou chvíli vhodil dovnitř obě dýmovnice. Hned jak spatřil kouř, který zahlcoval podlouhlou místnost, pokynul svým dvěma společníkům a všichni tři vrazili dovnitř. Sotva ale přešli přes práh, ozvalo se něco, s čím rytíř nepočítal. Ani ho nenapadlo o tom uvažovat. Výstřel. Čtyři štěknutí revolveru.
„K zemi!” křikl v zoufalém pokusu zachránit sebe i ostatní. Jeho kulka netrefila, to věděl s jistotou, ale co ti zbylí dva. Pak se ozvalo tupá rána na zem, jak něco dopadlo. Kouř byl hustý a stěžoval teď pohyb i orientaci především rytíři. Ten litoval toho, že nepočkal, jak měl původně v plánu. Ale ten adrenalin, ta zloba, touha pomstít se. Plazil se vpřed, dokud nenarazil na překážku. Nevěděl, co čeho vrazil, ale bylo to velké a chladné. Možná nějaký roh? Ani neměl dost času prohlédnout si místnost. Zachoval se jako naprostý hlupák.
Najednou vykřikl, protože mu něco chňaplo po noze. „To jste vy, pane?” ozval se hned na to hlas těsně u něj.
„Netrefili tě, chlapče?” odvětil rytíř a byl rád, že Slawek žije. I tak ale netušil, co se bude dít dál.
„Pane rytíři, vaše víra v rouhačskou technologie nic dobrého nepřinesla, nemyslíte?” rozezněl se místností zvučný hlas, který nemohl patřit nikomu jinému než otci Mitroffovi. „A víte, co s těmi ubohými vynálezy udělám? Nechám Stvořitele, aby se o to postaral,” a rozchechtal se.
Chvíli na to ucítil rytíř Janiusz ledový vzduch, který vanul odněkud z druhého konce kuchyně. Okna! Ani s tímhle v chrám už vůbec nepočítal, protože skoro všude, kam vkročil, byly pouze a jenom neproniknutelné stěny. Netrvalo tak dlouho a veškerý kouř z dýmovnic byl ten tam.
„Proč se ani nezakuckal? Proč nekašlal? Já nemohl skoro dýchat,” šeptal směrem k rytíři Slawek, který jak se ukázalo, ležel natažený podél rytířovy levé nohy a neodvažoval se pohnout. „Kde je vůbec Bajko?” špitl pak ještě a opatrně se rozhlížel kolem. A pak ho uviděl. Ležel nedaleko od dveří, kterými všichni vběhli dovnitř. Jako jediného ho zasáhla kulka z revolveru. Prošla mu lebkou a tělo se už pak jen bezvládně svezlo na podlahu. Kolem se rozlévala kaluž krve. Slawek měl pocit, že se rozpláče.
„Přijměte Stvořitele a jeho nezměrnou moc. Poznejte jeho pravou tvář a sdílejte se mnou nový a lepší svět,” volal na celou rozlehlou kuchyň otec Mitroff. „Pojďte a hodujte se mnou!”
Rytíř Janiusz, který se opravdu opíral za jedním z mála výklenků po stranách kuchyně, vyskočil na nohy a běžel k prvnímu dalšímu vhodnému místu, za kterým se mohl skrýt. Cestou se snažil co nejvíc vštěpit si rozložení kuchyně. Ohniště, krby, několik výklenků na jižní straně, na které byly také okna. Přímo vprostřed místnosti se po téměř celé délce táhl pracovní stůl s kamenným základem a dřevěnou desku nahoře. Rytíř si všiml, že je rozdělený na několika místech, aby bylo snadnější přesunovat se po kuchyni. To mu nahrávalo. Jen ještě pořád neviděl na kněze. Musel být vzadu za něčím schovaný.
„Pojďte, mí bratři. Přidejte se k mé hostině,” zvolal opět kněz a rytíř ho konečně spatřil. Na konci kuchyně byl ještě jeden výklenek, větší než ostatní. Z něj vyšel kněz a na háku za sebou táhnul zbytky rozřezaného těla svého vlastního učedníka. „Ten, kdo pozře tělo a duši může poznat, jaké to je být Stvořitelovi opravdu nablízku. Ucítíte život, jak vám probíhá každým kouskem těla. Je to tak omamný pocit! Pojďte, jen pojďte,” chechtal se dál Mitroff. To už ale nevydržel Slawek a vyřítil se ze svého úkrytu, proběhl kolem rytíře a pokusil se zaútočit na kněze. Ten ale asi čekal nějakou reakci. Pustil hák s tělem, uskočil stranou a vrhl po chlapci kuchyňský nůž, který ho jen těsně minul a dopadl na zem. Slawek se po knězi ohnal přes pracovní stůl, ale ten se nenuceně vyhnul každému Slawkovu pokusu. Rytíř Janiusz se zatajeným dechem, neschopný pohybu, sledoval dění bez mrknutí oka. Byl hrdý na svého svěřence.
Pak se ale ozval další výstřel a rytíři se nahrnuly slzy do očí. Předposlední kulka z revolveru prošla chlapcovým nechráněným krkem. Hned na to se začal dusit vlastní krvi, kterou kašlal všude kolem sebe. To už vyběhl i zničený rytíř. Ani toho kněz netrefil vrženým nožem a zdálo se, že nechce riskovat výstřel, když mu zbýval jeden poslední náboj. Pohyboval se ladně jako peříčko, které si jen tak poletuje ve větru. S takovou grácií uhýbal každému dalšímu rytířovu pokusu o zásah mečem. Úmyslně navíc couval zpět k výklenku, ze kterého vyšel.
„Mě nemůžeš porazit, člověče. Na mé straně stojí Stvořitel,” vykřikl najednou otec Mitroff a zpoza hrany výklenku vytáhl mohutnou obouruční sekyru, jejíž čepeli byla ještě vrstva čerstvé krve. Bez váhání ji zvedl nad hlavu a přešel do zběsilého protiútoku. Rytíř Janiusz nedokázal pochopit, kde se v něm bere tolik síly. Naštěstí pro rytíře byla sekyra hodně neobratná zbraň pro nezkušeného válečníka, kterým kněz bezpochyby byl. Zdárně tak blokoval rány a uhýbal pořád dál.
Jak společně se zbraněmi oba tančili v rozlehlé kuchyni, nedával ani jeden z nich příliš pozor na to, kam šlape. Jako první na to doplatil rytíř Janiusz, který málem zakopl o tělo svého mrtvého učedníka. Jen o chvíli později ale ztratil rovnováhu otec Mitroff, který kolem sebe zuřivě mával sekyrou. Ve stejnou chvíli mu podjely nohy na krvavé kaluži a kněz se zhroutil na zem a tvrdě se udeřil do hlavy. Rytíř na moment odložil všechno, co povyšovalo rytíře nad obyčejné žoldáky a hrdlořezy, přiskočil k ležícímu knězi a prohnal mu meč nejprve břichem a podruhé hrudí. Sklonil se k němu, nahmatal v jeho plášti svůj revolver a pak zaujatě sledoval, jak z kněze vyprchává život.
„Nevím, proč jste tohle všechno udělal a vaše smrt mi klid nepřinese, Mitroffe, ale aspoň jsem pomstil ty nebohé chlapce. A teď vás čeká peklo, aspoň doufám,” dodal ještě rytíř Janiusz a zahleděl se knězi do očí.
„Já ale nezemřu,” řekl najednou Mitroff, posadil se a odnikud vyčaroval dýku, nebo možná jen další z kuchyňských nožů, který zabodl rytíři do stehna, které nebylo tak dobře chráněné jako hruď. „Když pozřete něčí tělo a duši, nemůžete jen tak zemřít, když na vás dohlíží On! Chápete? Nemůžete mě zabít! Klidně mě zkuste zastřelit, ale já si vás najdu, ulovím vás tady v těch horách jako divou zvěř a pak vás pozřu.”
Vyděšený rytíř Janiusz se nezmohl na odpor, když sledoval jak otec Mitroff vstává ze země a jeho utržená zranění jako by neexistovala. Věděl moc dobře, že se ho kněz pokusí nechat vykrvácet a patrně si pro něj připraví ten nejhorší možná scénář pomalé a bolestivé smrti. V ruce ještě stále držel svůj revolver, který ho zatím nikdy nezklamal. Zatím co pomalu přibližoval dlaň s revolverem ke svým ústím, byl si jistý, že revolver nezklame ani naposled. Pak se ozval vysoko v horách, v opuštěném a zapomenutém městě, poslední výstřel a rozhostilo se ticho.
KONEC