Padlý paladin

Přehled povídky

Autor

Kofi

Diskuse

zde

Hodnocení

1,35 | 99x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

Popis

Býval tím nejlepším z nejlepších. Innosův paladin, ale padl až na hluboké dno ...
Jeho rodina byla zavražděna a obviněn byl on. Nyní je tím, kterými tolik pohrdal - vrahem, zločincem na útěku.
Tak nebo tak, jedno je jisté.

Teď už jeho pomstě nestojí nic v cestě.

2.díl - Přechodné útočiště

("Něco se děje, pane. Zvířata se chovají podivně. Vypadá to, jakoby měla z něčeho strach.")

Pokud chcete dlouho žít, musíte se držet vždy o krok napřed před svými nepřáteli. Tímhle jednoduchým heslem jsem se řídil vždy. Klíčem k tomu všemu jsou pak informace. Vědět, kde nepřítel je, je stejně důležité, jako vědět, kde není. Díky Sariusovi jsme měli přehled takřka o všem, co se v Khorinisu dělo. Pravidelně posílal krátké vzkazy po poštovních holubech. Fakt, že nás jeho pomocnice zradila, jsme se dozvěděli ještě dřív, než se do tábora z Khorinisu vrátila. Přestože mi stále není jasné, proč se vůbec vracela. Mohla v klidu a bezpečí městských hradeb počkat, až by si pro nás vojáci přišli. Tak či tak. Důležité bylo, že jsme stále drželi v rukách pár trumfů. Takže zatímco domobrana obkličovala náš úkryt v ruinách bývalého dolu, my obloukem postupovali lesem okolo Serafovi, bývalé Onarovy, farmy na sever do hor. Nechtěl jsem riskovat cestu blízko farmy, protože jsem si byl jistý, že mladý Serafa by okamžitě nasměroval domobranu naším směrem, jakmile by nás zahlédl. Těžko mu to mít za zlé. Farmáři nemají lehký život. A poté, co byl Onar po válce popraven za zradu koruny, drží Khorinis ostatní statkáře pořádně zkrátka. Milice znamená pro farmáře vždy jen potíže.

Pochodovali jsme celý den i noc. Přestože zejména pro mladší členy to bylo po takovém terénu hodně náročné. Navíc každý z nich na zádech nesl pořádnou porci zásob z našeho bývalého tábora. Postupem času za zbylými vojáky zaostávali. Kolem poledne následujícího dne jsme byli nucení pochod zastavit úplně. Mým cílem bylo dojít až do hor, jež by nám poskytly snadné krytí, než bychom se stočili na západ ke Slunečnímu kruhu. Nakonec jsme ale došli jen k jezeru u útesu Černého trola. To nebylo zas tak špatné. V jedné z bývalých důlních šachet ukrytých v malém hájku jsme rozbili provizorní tábor a především rozdělali oheň. Počasí bylo sice teplé, ale nic neposílí unavené tělo víc, než pořádný kus opečeného krysokrtího masa.
Nechal jsem ostatní dělat svou práci a sám se odklidil na jednu z mnoha dek kolem ohniště. Zbývalo už jen napsat krátkou zprávu Sariusovi. Vzal jsem proto z jednoho ze zavazadel do ruky brk a namočil ho do flakónku s inkoustem. Uvažoval jsem, co vlastně napsat. Zmocňovaly se mě, jako ten den už poněkolikáté, pochybnosti. Nemohl jsem mít jistotu, že naše korespondence vždy dorazí do těch správných rukou. Ne po tom, co se stalo v táboře mezi ruinami. Možná, že bude tentokrát lepší, když zprávu vynechám...
Otřel jsem brk do koženého ubrousku a pečlivě vrátil do pouzdra. Natáhl jsem se na deku a s žádostí, aby mě někdo vzbudil, až na mě přijde řada s hlídkou, jsem zavřel oči.
Ten den padla na Khorinis opravdu temná noc. Nebe se zatáhlo tak, že nebylo vidět jedinou hvězdu. Všechna lesní zvěř také utichla, jakoby se bála na sebe vůbec upozornit. Připočtěte si k tomu hustou mlhu, jež se přelévala nad jezerem, a dostali jste poměrně znepokojující atmosféru. S trhnutím jsem se probudil, když mi jeden z paladinů poklepal na rameno. Bez jakýchkoliv protestů jsem vstal a začal si připevňovat k pasu svou těžkou dvouhlavou sekyru. Od toho pádu ze schodů, kdy má pravá noha utržila těžkou několikačetnou zlomeninu, jsem musel paladinský meč odložit. Nebyl jsem už tak obratný jako dřív. Naštěstí tvrdý vojenský výcvik přinesl své. Od mala nás učili bojovat s několika druhy zbraní. A je to logické. Uprostřed bitevní vřavy se vás nepřítel taky neptá, když třeba ztratíte zbraň, jestli nechcete raději počkat, sebrat si ze země nějakou, která vám vyhovuje nejlépe, a pak jej teprve zabít. Prostě popadnete první ostrý klacek a uděláte mu piercing plic.
Pravda, s mečem jsem byl nejlepší, ale na druhou stranu sekyra zmírňovala alespoň můj handicap v pohyblivosti. Její těžké ostří bylo mnohem průraznější a následky útoků o mnoho drtivější, než jakýkoliv výpad mečem. A já měl v táboře dostatek času svůj bojový výcvik oprášit a jednou nebo dvakrát ho ještě vyleštit.

Přesunul jsem se k ústí dolu, kde se už opíral o kopí nejmladší člen celé výpravy. Teprve osmnáctiletý syn jednoho z rybářů v Khorinisu. Stejně jako ostatní, kteří před vyhnanstvím patřili k milici, měl na sobě lehkou koženou tuniku vyvedenou do rudých barev s vyšitým žlutým innosovým vzorem na hrudi. Pro větší ochranu byla zbroj na některých místech vyztužena tvrzenými kovovými pláty. To nejobyčejnější, co mohl nováček dostat. Rozhodně nic, co byste si vzali do bitevní vřavy proti hordám rozzuřených skřetů. Ale alespoň nijak neomezovala v pohybu. Dřív bujnou tmavou hřívu nahradil na hlavě svalnatého mladíka přísný krátký vojenský sestřih. Když jste žili v přístavní čtvrti, byla milice, potažmo armáda vaše jediná možnost, jak se dostat do lepších kruhů. Častokrát se stávalo, že rodiny posílaly do kasáren hned několik mužských potomků, přestože moc dobře věděli, že stačí jediný rozkaz, jediný konflikt na pevnině a následné převelení a už své děti nemusí nikdy vidět. Situace pak byla o dost horší, pokud jste měli jediného syna. Oni riskovali budoucnost svého řemesla kvůli pár zlatým, které ti kluci dostávali jako žold. Pořád to bylo víc, než by si vydělali oni...
Tohle byl stejný případ. Jedináček. Nezkušený, ale v očích mu stále plálo mladické odhodlání. Pečlivě pátral v okolní tmě po jakýchkoliv známkách nebezpečí. Nedával na sobě znát strach, přestože se tmou rozléhalo vlčí vytí. Bylo slyšet stále blíž.
"Vyspal jste se dobře, pane?" přivítal mne mladík, aniž by spustil oči ze stínů lesíka před sebou.
Postavil jsem se vedle něj. "Jsem zvyklý na horší podmínky," odvětil jsem. "Co hlášení předchozí hlídky? Něco zajímavého?"
Mladý voják přikývl. "Něco se děje, pane. Zvířata se chovají podivně. Není slyšet ani živáčka. Vypadá to, jakoby měla z něčeho strach. Z něčeho co je tam v lesích," řekl a na chvíli se odmlčel. "A to není všechno."
"Co ještě?"
"Vlci. Spousta vlků, pane. Než zapadlo slunce, byli jsme na průzkumu okolí. Oni se k nám stahují. Z lesů na západě u Slunečního kruhu i z ruin na východě. Jako kdyby nás sledovali. Jaká je situace teď, nevíme. Když slunce zapadlo, neodvážili jsme se do lesů jít. Nechtěli jsme riskovat nějaké zbytečné ztráty."
Zamračil jsem se a dal tak na obdiv nespočet vrásek. To opravdu bylo divné. Samozřejmě, byli jsme vetřelci v jejich revíru, ale podobné chování bylo neobvyklé. Vlci se neodvážili zpravidla stopovat větší skupinky lidí. Pokud je k tomu zoufalost z hladu nedonutila. Což byl v tomto případě nesmysl. Lovné zvěře bylo v lesích dostatek.
Otočil jsem se zpět do uměle vyhloubených chodeb. Okolo poklidně praskajícího ohně leželi moji vyčerpaní následovníci. Mnozí z nich byli tak unavení, že se po utáboření sotva drželi na nohou. Jestli vlci zaútočí v nějakém hojném počtu, mohla by mít výprava ještě vážné starosti.
"Pane," špitl najednou mladík.
Okamžitě jsem sjel pohledem okolí, abych zachytil jakékoliv známky nebezpečí. "Co se děje?"
"Tam," řekl a ukázal na hustě rostoucí stromy na západě.
Marně jsem napínal oči. "Co jsi viděl?"
Mladík vyděšeně polkl. "Bílou vlčici."
"To je nesmysl," odvětil jsem rázně. "Asi se ti jen něco zdálo."
"Je to možné... já. Ale ten vlk byl obrovský, pane. Mihl se mezi stromy, přísahám."
Znepokojeně jsem si odplivl. Možná to bylo jen stresem, ale nesmím nic nechat náhodě. Pokud se mladý kolega mýlí, tak se nic nestane. Jestli tam opravdu pobíhá velký vlk... "Kdo z ostatních spí nejdéle?"
"Paladin Kron a seržant Jared, mají mít hlídku hned po nás."
"Dobrá, tak jdi a vzbuď je. Řekni, že s nimi potřebuju něco probrat."
Mladík přikývl, nechal kopí opřené o stěnu a zmizel v jedné z postranních chodeb bývalého dolu.
Načítám data ...
Nahoru