Padlý paladin

Přehled povídky

Autor

Kofi

Diskuse

zde

Hodnocení

1,35 | 99x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

Popis

Býval tím nejlepším z nejlepších. Innosův paladin, ale padl až na hluboké dno ...
Jeho rodina byla zavražděna a obviněn byl on. Nyní je tím, kterými tolik pohrdal - vrahem, zločincem na útěku.
Tak nebo tak, jedno je jisté.

Teď už jeho pomstě nestojí nic v cestě.

3.díl - Bílá vlčice

("Tohle není žádnej prašivej zloděj, kterýho sejmeš a pak se teprve ptáš.")

Bílá vlčice. Nesmysl. Pouhá legenda, pověra, řekla by většina. Každý hospodský ožrala ji popisuje jinak. Někdy je to krvežíznivá bestie vysávající krev z mláďat dobytka. Jindy je to ochránkyně ztracených poutníků. Potom zase plenitel kurníků a vrah ovcí. Na popisu se ale kupodivu většina shoduje. Údajně je mnohem vyšší, než kterýkoliv jiný vlk. Tlapy větší než pěsti silného kováře. Srst bělejší, než čerstvě napadlý sníh ...
Postupem času zlidověla natolik, že teď už slouží jen k vystrašení nezbedných dětí.
A samozřejmě farmáři jí zarputile přisuzují sebepodivnější zmizení jakéhokoliv zvířete na své farmě. Už i já jako malý jsem slýchával příběhy o Khorinisské smečce, tehdy se tak jí a jejím vlkům říkalo.
Jenomže i pohádky mívají občas reálný základ.
Kdysi jsem v jedné z klášterních knih narazil na několik zmínek o podobných příbězích. Ne v Khorinisu, ale v Myrtaně, několik i ve Varantu. Nordmarské legendy dokonce hovoří o jakémsi Bílém smrťákovi. Obrovském mytologickém vlkovi, který přichází na zasněžené planiny Nordmaru v dobách, kdy se čas naplní nositeli artefaktu, známém jako Kámen vlka. Ten pak odejde do divočiny na svůj poslední lov. Na poslední cestu, aby změřil síly s Bílým smrťákem. Ve skutečnosti odchází zemřít a odevzdat své tělo předkům. Říká se, že mýtický vlk pak čeká na místě, kde onen bojovník padl, dokud nepřijde lovec dostatečně silný, aby Bílého smrťáka zabil a získal tak moc svého předchůdce.
Můžou snad mít všechny ty příběhy nějakou souvislost?

Nezvyklé noční ticho najednou protnulo mohutné zavití. Snažil jsem se zůstat klidný, přesto má levá ruka instinktivně sjela k rukojeti sekyry. Fakt, že se vzápětí a tentokrát o dost blíž ozvalo další zavití v odpověď, na klidu moc nepřidalo.
To už se ale z jeskyně za mnou přibližovaly kroky jednoho z paladinů v doprovodu mladého miličníka. Otočil jsem se a kývl na pozdrav. Nově příchozí mi rychlým zasalutováním pozdrav oplatil.
Asi šedesátiletý, sto osmdesát centimetrů vysoký Kron byl služebně jeden z nejstarších a také jedním z mála paladinů, kteří nedali dopustit na staré vojenské zvyky, přestože díky paladinskému statusu de facto salutovat vůbec nemusel. Byl to jednoduše člověk, který armádu miloval. Už ve svých patnácti prý bojoval pod zástavou samotného Rhobara I. v bitvě na Jižních ostrovech. Sám o své minulosti příliš nemluví, nicméně v Myrtaně se vážil velké oblibě a uznání. Jeho hrdinství v bitvách mu na stará kolena vynesla až povýšení do šlechtického stavu a přijetí do řádu Innosových svatých bojovníků. Nedlouho poté odcestoval sem na Khorinis, aby pomáhal trénovat mladé muže v boji s kopím, se kterým byl doopravdy smrtící. Dost možná v duchu litoval, že už nepatří k milici, k obyčejným vojákům, a proto se rozhodl ještě naposledy pozvednout svou zbraň. Kron vůbec jako první veřejně zpochybnil mé obvinění a nebýt jeho, pravděpodobně by měla družina členů o poznání méně, protože jeho slovo na ostrově něco znamenalo.
"Co se děje?" ozval se jeho typický hluboký chraplavý hlas.
Ve svitu měsíce se na jeho zjizvené svraštělé tváři zračila únava, avšak držení těla prozrazovalo, že kdyby přišel na řadu boj, on by byl připravený.
"Kde je Jared?" zeptal jsem se na místo odpovědi.
Starý paladin pokrčil rameny. "Tady bažant ..." řekl a kývl směrem k mladému členovi milice. " ... mě probudil jako prvního a jelikož se žádná panika nekoná, tak jsem si řekl, že situaci nejdřív obhlídnu sám, než budu budit někoho dalšího. Všichni jsou tím dlouhým pochodem pořádně vyčerpaní. Doufám, že to nevadí," dodal jen tak mimochodem.
Zavrtěl jsem hlavou. "Ne, máš pravdu, zatím nic nehoří."
"Takže?"
Sklouzl jsem pohledem zpět k lesíku rozprostírajícímu se jen pár metrů před naším přechodným táborem.
"Vlci," odpověděl jsem suše. "Podle všeho spousta vlků. A tady náš mladý kolega viděl mezi stromy něco velkého, co vypadalo na vůdce smečky. S bílou srstí."
Kron nasadil pochybovačný výraz. "Hádám, že mi nechceš vyprávět pohádky, zrovna jsem se probudil."
Povzdechl jsem si. "Ne, jen nemůžeme nechat nic náhodě. Tam venku se pohybuje dost velká smečka a podle toho, co hlásili zvědové, tak máme důvod se obávat, že se stahují k nám. Chci tu mít někoho, kdo ví, jak se zachází se zbraní, kdyby přišlo na nejhorší. Celá družina by byla při bránění tohohle úzkého vchodu stejně zbytečná."
Válečný veterán se uchechtl a demonstrativně zabodl své kopí do země. "Tak to sis vybral sakra správně."

Pak události nabraly, jako už několikrát předtím, poněkud rychlejší spád. Zpoza houští na západě se vynořila hlava hnědého vlka. Nepatřil k těm největším, jaké jsem už v životě viděl, ale i tak jeho svalnaté tělo budilo do jisté míry respekt. Vlk se rozhlédl po mýtině před ústím jeskyně, jako kdyby hodnotil situaci a pak se vydal přímo naším směrem. Pomalu, nenuceně. Asi sedm metrů od nás se zastavil a posadil se. V jeho očích se jemně odrážel svit ohniště z nitra jeskyně.
V rukách našeho mladého miličníka, jenž předtím znovu na okamžik zmizel uvnitř tábora, se objevila natažená kuše.
"Na to ani nemysli, mladej," zavrčel Kron a rukou sklonil hlaveň zbraně k zemi.
Mladík na mě vrhl nechápavý pohled. "A-ale, pane, ten vlk."
Zdviženou pravou dlaní jsem další protesty umlčel.
"Ten vlk si sedí na zadku," pokračoval dál trpělivě Kron. "Tohle není žádnej prašivej zloděj, kterýho sejmeš a pak se teprve ptáš. Tohle je šelma a nechová se nepřátelsky. A my nechceme nikoho takovýho zbytečně provokovat, jasný?"
Horečné přikývnutí našeho mladého společníka mělo znamenat, že rozumí. Nerozuměl ničemu. V akademii ho naučili jen jediné. Nepřítel je cokoliv, co tě ohrožuje na životě. A nejspíš ještě, že jediný dobrý nepřítel je mrtvý nepřítel. Řadový voják je veden od mala k tomu, aby nejprve konal. Bez otázek, bez váhání nebo pochybností. Ideální vraždící nástroj. Mohli jsme děkovat bohům, že tyhle mladé zajíce také učí sebeovládání a jednoduchému "pal teprve, až to nadřízený přikáže".
Zmocňoval se mě neklid a podle Kronova zasmušilého výrazu tváře jsem nebyl sám. Naše zkušenosti a instinkt doslova mlátili helmicí o zeď na znamení, že tu něco nehraje.
Jak se následně ukázalo, zcela právem.

Zlověstné ticho pod zamračenou oblohou jako blesk z čistého nebe protrhlo šustění listí a drobných větviček křoví, jež se ohýbaly a lámaly pod vlčími tlapami. Ozývalo se všude okolo nás. V té chvíli bylo doslova ohlušující. O několik vteřin později se objevila v porostu další vlčí hlava. Poté druhá. Třetí. Čtvrtá a pátá ... Na mýtinu před naší jeskyní se volným krokem nořilo několik desítek vlků. Nikdy předtím jsem tak obrovskou smečku neviděl.
Bylo tu ale ještě cosi jiného. Mnohem důležitějšího a nebezpečnějšího než byli vlci. Mou mysl zahalil podivný opar. Paže, ve kterých jsem už svíral svou válečnou sekyru, ochably a já je svěsil volně podél těla. Byl to zvláštní pocit, předzvěst něčeho skvostného ... něčeho magického. Na jazyku se mi převalovala podivná chuť. Tak silná, tak čirá. Jako když po letech o hmyzu a kořínkách ochutnáte tu nejvybranější pečeni. Z každodenní nevýrazné šedi pak cítíte doslova explozi chuťové rozkoše. Až na to, že mně takto doslova kvílely všechny smysly. Přestával jsem vnímat dění okolo mě. Jakoby z dálky jsem slyšel Kronovo peprné klení a zběsilý štěkot rozkazů. Koutkem oka jsem zachytil, jak mladý miličník mizí v jeskyni, aby zburcoval zbytek výpravy. Nic z toho najednou nebylo důležité. Nic z toho jakoby se mě v té chvíli netýkalo.
Mezi stromy se pak mihl další stín. Obrovský, majestátný, zlověstný a bělostný přesně tak, jak tvrdí pověry. Na mýtinu vkročila Bílá vlčice.
Každý její krok byl zosobněním elegance a lehkosti. Mohutné tělo kráčelo vpřed, a přesto se zdálo, že nevydává jediný zvuk. Hlavu držela hrdě vzpřímenou. Její safírově modré oči lpěly jenom na mně. Celá smečka se s jejím příchodem rozestoupila a vytvořila jakýsi půlkruh. Poté si všichni vlci lehli na břicho a čekali. Asi v půlce mýtiny se Bílá vlčice zastavila. Další krok byl na mě.
Omámeně jsem jí vykročil vstříc. Sekyru jsem pustil na zem. Její oboustranná čepel s třesknutím dopadla na tvrdý povrch jeskyně. Za mými zády jsem slyšel řinčení tasených zbraní. Nějaký hlas volal mé jméno, ale já už nedokázal ani poznat komu vlastně patřil. Udělal jsem sotva dva kroky, když jsem přestal cítit nohy. Zavrávoral jsem. Bílá vlčice lehce zaklonila hlavu a z hrdla vydala jemné zavytí. Ten zvuk se nedal přirovnat k ničemu, co jsem již v životě slyšel. Byl stejný jako tvor přede mnou. Fantastický. Vyrazil mi všechen vzduch z plic. Vyděšeně jsem zašmátral rukama před sebou, jako kdybych se snažil uniknuvší kyslík dostat zpět. Zalapal jsem po dechu.
Vlčice mě počastovala zvědavým zkoumavým pohledem. Další krok byl už nepředstavitelně těžký. Celý obraz před očima mi začínal vířit a zastírat se podivnou temnou mlhou.
Poté jsem se zhroutil na tvrdou zem a omdlel.
Načítám data ...
Nahoru