Padlý paladin

Přehled povídky

Autor

Kofi

Diskuse

zde

Hodnocení

1,35 | 99x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

Popis

Býval tím nejlepším z nejlepších. Innosův paladin, ale padl až na hluboké dno ...
Jeho rodina byla zavražděna a obviněn byl on. Nyní je tím, kterými tolik pohrdal - vrahem, zločincem na útěku.
Tak nebo tak, jedno je jisté.

Teď už jeho pomstě nestojí nic v cestě.

4.díl - Stíny

("To ty jsi přišel za námi.")

Pomalu jsem přicházel k sobě. Začal se mi vracet cit do všech končetin, ale neměl jsem odvahu se jakkoliv vůbec pohnout. Ani jsem v té chvíli nechtěl. Pomalu jsem dýchal a užíval si jenom ten pocit, kterak mi chladný noční vzduch naplňoval plíce a ústy zase vycházel ven.
Až pak jsem si uvědomil, že je kolem podezřelé ticho. Nic kromě vlastního srdce a dechu jsem neslyšel.
Ztěžka jsem otevřel oči. Okamžitě jsem uviděl ji. Stála jen necelé dva metry ode mě. Čekala. Rozhlédl jsem se. Musel jsem být stále na mýtině, ale celé okolí bylo zahalené v podivném mlhovitém oparu. Čím víc jsem se jím snažil pohledem proniknout, tím víc se před mýma očima kroutil a svíjel. Byl jsem schopný v té zvláštní mlze rozpoznat sotva jakési nejasné obrysy věcí kolem mne. Nebe jsem neviděl vůbec. Sem tam v dálce mlhu rozvířil jakýsi stín. Doufal jsem, že to jsou jen vlci.
Upřel jsem pohled zpět na Bílou vlčici. Dost dobře jsem si nebyl jistý, co bych měl vůbec udělat. Jakýsi hlásek uvnitř hlavy mě pobízel, abych jí oslovil. Nějak.
Než jsem se na cokoliv zmohl, převzala iniciativu Ona. Otevřela svou obrovskou tlamu, odhalivše dvě řady doopravdy nebezpečně vypadajících zubů, a promluvila obecnou řečí. Rozhodně však ne lidsky. Její hlas zněl, jako kdyby mluvil muž, žena a dítě dohromady. Byla to podivná kakofonie různých výšek a hloubek, délek a barev hlasů. To vše se slévalo v jediný nesourodý tón, který oproti vnější kráse Bílé vlčice doslova drásal ušní bubínky.
"Vítej," řekla hlasem, v němž převládala jeho ženská část.
Chvíli mi trvalo, než jsem vůbec vstřebal, že zvíře opravdu promluvilo. O děsivosti celého projevu ani nemluvě. "Kde...?" zmohl jsem se na prostou otázku.
Zvířeti zajiskřilo v nebesky modrých očích. "V bezpečí," odtušilo o dost hrubší částí svého hlasu.
Riskoval jsem pohled přes pravé rameno, kde jsem předpokládal, že leží ústí jeskyně. Husté chuchvalce mlhy se ale převalovaly i za mými zády. Neviděl jsem vůbec nic určitého, přestože jsem měl pocit, že jsem na malý okamžik zahlédl tmavý obrys jeskyně...
"Co jsi vůbec zač?" rozhodl jsem se jen tak se nepustit té nejprimitivnější otázky, jež mě v tu chvíli pálila na jazyku nejvíc. Má slova se okolím nepříjemně nesla a rezonovala. Uvědomil jsem si, že ta její to nedělala.
Vlčice se posadila a jakoby zamyšleně naklonila hlavu mírně na stranu. "Co jsem?" zopakovala tenkým dětským hláskem. "Jsme spravedlnost. Harmonie," odvětil shluk všech hlasů najednou.
"Jsem důvodem, proč lovci v zimě nenajdou všechna hnízda a brlohy zvěře," pronesla vlčice tónem, v němž měla převahu ženskost. Poté se na chvíli odmlčela. Když znovu promluvila, byl její hlas hluboký a drsný. "Stejně tak jsem to já, kdo plní sýpky vesničanů."
"Jsme koloběhem života," řekla znovu v množném čísle všemi hlasy.
"Jeho začátek i konec," dodalo zvíře vysokým dětským tónem.
Nedůvěřivě jsem si jí změřil. "A za mnou jsi přišla proč?"
Bílá vlčice vydala zvláštní chrčivý zvuk podobný hrdelnímu smíchu. "My? To ty jsi přišel za námi," odpověděla a pohodila hlavou. Za ní se náhle z mlhy oddělil velký kus a začal se formovat. Udiveně jsem zíral, jak se bílá poloprůsvitná hmota tvaruje do lidské postavy. Ženské postavy. Náhle se stíny pohybující v mlze okolo mě začaly drásat blíž a blíž k mlhovité stěně, která je oddělovala od nás. V žádném případě to nebyli vlci. Za hranicí viditelnosti se nyní míhaly temné projekce všech možný velikostí i tvarů. Některé vypadaly lidsky, jiné byly pokřivené a zdeformované a nepřipomínaly nic, co jsem dosud v životě viděl. Od úst mi začala stoupat pára. Citelně se ochladilo. Bílá vlčice znepokojeně zavrčela a vyskočila na všechny čtyři.
A potom první stíny prorazily mlhovitou stěnu a zamířily k mlžné postavě. Ta sebou lehce trhla, když pohltila první z nich a vznesla se do vzduchu. Lehce mi pokynula a natáhla ke mně ruku.
"Elisabeth," vydechl jsem.
Než jsem stačil udělat cokoliv dalšího, vlčice švihla ocasem na stranu a postava mé zesnulé ženy se okamžitě ponořila zpět do mlhy. Stíny se stáhly. I tak jsem po celých zádech cítil husí kůži.
"Nemůžeš tu zůstat tak dlouho. Zatím ještě ne," řekla vlčice, otočila se a vyšla vstříc bílé hmotě, která jí pohltila. Zůstal jsem sám.
Znenadání mě polila další vlna studeného potu. Okruh viditelnosti se začal okamžitě po odchodu Bílé vlčice zmenšovat. Netrvalo dlouho a chomáče mlhy mě už skoro obklopovaly. Pokusil jsem se jeden, jež se vznášel nejblíže, rozehnat rukou, ale ta mi v něm zůstala i s rukavicí. Vyděšeně jsem sebou trhnul, jenomže bylo příliš pozdě. Jako nějaký druh popínavé rostliny se po mě bílá hmota začala vinout. Teprve, když se dostala až k odhalenému krku, jsem ucítil, jak mrazivé je její sevření. Začal jsem sebou divoce škubat v záchvatu paniky, avšak jakákoliv snaha byla marná. Mlha se mi řinula do nosních dírek i do úst, přestože jsem rty pevně svíral k sobě. Klesl jsem na kolena. S prvním nadechnutím jsem se rozkašlal. Cítil jsem, jako kdyby mnou procházelo tisíce malých střepů. Párající mé hrdlo i plíce... naposledy jsem se pokusil vykřiknout.

"Držte ho," přikázal Kron. Sám mi držel hlavu a levou nohou klečel na zmítajícím se hrudníku.
"Dusí se," řekl s počínající hysterií v hlase jeden z domobranců.
Kron se ohlédl po ostatních členech výpravy. Čtyři chlapi s ním drželi svého velitele za končetiny, aby si neublížil. Zbytek postával poblíž ohně a šokovaně vše sledoval.
"Do hajzlu, prober se. Dělej!" zařval Kron a vrazil mi pořádnou facku. Najednou odpor pod rukama pětice mužů ochabl. Starý paladin nechápavě zvedl koleno z mé hrudi.
Několik vojáků kolem ohně po sobě okamžitě blesklo pohledem. "Von ho snad zabil," ozvalo se.
Jeden z mužů, jež mě předtím držel, mi přiložil ucho k hrudi. "Ne, je to v pořádku, dýchá," zavrtěl hlavou.

Probral jsem se prý jen pár minut po onom záchvatu. Kron okamžitě vykázal všechny přítomné, aby si se mnou mohl promluvit o samotě. Byl jsem mu vděčný. Zrovna teď jsem neměl náladu na nikoho dalšího.
"Co se stalo, příteli?" zeptal se mě.
Svraštil jsem obočí. "Musel jsem upadnout do bezvědomí, když na mýtinu vkročila ta Bílá vlčice."
Překvapený výraz v jeho tváři nevěstil nic dobrého. Starý paladin se zhluboka nadechl a posadil se vedle praskajícího ohně.
"O čem to mluvíš? Jaká vlčice?"
"Když, když zaútočili ti vlci. Tedy oni nezaútočili. Když se začali rojit z houští. Byla mezi nimi opravdová Bílá vlčice. Vy... vy jste jí neviděli?"
Kron nesouhlasně zavrtěl hlavou "Nic takového. Jakmile začali vylízat, tak si jim vyšel vstříc. Byl jsi jako omámenej, mysleli jsme, že ses pomátl. Po pár krocích ses zhroutil k zemi. Jen kousek před nima. A místo toho, aby tě zvířata rozsápala, tak si lehla. Vypadalo to skoro, jakoby tě vítala. Okamžitě jsme utvořili formaci, abychom tě odtamtud dostali. Ale oni na nás vůbec nereagovali. Všichni zírali jenom na tebe, jako bysme tam ani nebyli."
"A kde jsou teď?"
"Pryč. V lesích. Čekali celou dobu před jeskyní. Odešli chvíli potom, co ses začal třást."
Polkl jsem, ale bylo mi jasné, že ať už řeknu Kronovi cokoliv, bude mě mít za blázna. Na druhou stranu nemělo smysl cokoliv skrývat. "Já měl vidinu. Zvláštní, hodně zvláštní vidinu," začal jsem opatrně. "Byl jsem tam jen já a vlk."
"Bílá vlčice?" zeptal se s nedůvěrou v hlase Kron.
Povzdechl jsem si. "Jo, přesně ta vlčice, kterou nikdo z vás neviděl." Skryl jsem tvář v dlaních.
"Byla tam Liz... byl jsem..." Hlas se mi zlomil. "Mezi stíny," hlesl jsem.
Načítám data ...
Nahoru