...
O mládí muže tohoto převelikého vskutku jen málo víme, neboť není ani známo, jak a kde žil předtím, než samotný Osud označiti jej cejchem svým uráčil se. Jisté teorie nepodložené mluví o rodišti jeho, jako o světa kolébce samotné, kde kdysi první člověk stvořen byl a na místě tom pak On sám povstal. Prameny další však vypovídají, že pouhým obyčejným mužem, jakých po světě tisíce chodily, byl. Dokud jej bytost, označována jimi jako Anděl Boží, nenalezla a před samotné bohy nepostavila, by jeho Pánem Titánů pasovali. O tom, kdo bytost ta byla a jak vypadati mohla, žádný ze záznamů dochovaných nehovoří, avšak...

-Paměti Osudu, Anonym-

A tak jsme tam tehdy stáli. Za svitu miliard hvězd, srpku měsíce, jež pomalu krátil svou cestu po temné obloze, a vrzání cvrčka, který nám hrál svou tesknou melodii o nešťastné lásce nebo snad o něčem jiném? Kdo jen ví? Byli jsme pouze já, má jediná láska a největší lež, jakou jsem kdy vyslovil. První z mnoha věcí, za něž bych navždy zasloužil škvařit se v plamenech horoucích pekel a trpět až do samého skonání světa. Což se mi nakonec vlastně přece jen splnilo, protože nic není horším trestem, než být odsouzen k věčnému bloudění v těchto prázdných síních, jež se staly mým pustým mauzoleem až do konce všech dnů. Jedinou společnost mi zde dělají mé vlastní myšlenky, tříštící se jako zběsilý mořský příboj zevnitř o mou lebku a nutící mě uvažovat nad tím, co jsem vše učinil. Tenkrát, potom, o něco později a na úplném konci mé cesty. Na konci, jenž byl zcela odlišný od toho, jaký jsem si kdysi představoval.
Kéž bych už tehdy věděl to vše, co vím dnes, kéž bych znal pravdu, čirou a neposkvrněnou lží Těch-sídlících-mezi-oblaky. Těch, v něž jsem bezmezně věřil a k nimž jsem cítil posvátnou bázeň a úctu. Ale ani ta netrvá věčně. A stejně i mně postupně vyhasla a ztratila se v propadlišti mého života, když jsem poznal, co jsou vlastně zač. Jenže dnes je už příliš pozdě na to, vyčítat si století starou hloupost, která se již nedá vzíti zpět. A i kdybych mohl, rozhodl bych se tehdy jinak? Dokázal bych tenkrát zůstat stát stranou toho všeho, co se dělo? Zvládl bych jen nečinně přihlížet? Hmmm... Dnes už vím, že nejspíše ano, protože...
Ale to už se opět nechávám unést svými temnými myšlenkami a zapomínám na to, co jsem chtěl říci.
A tím jest, že velké události toho večera ještě neskončily, ba naopak, nabraly mnohem rychlejšího spádu!



„Poženeme ho odtud jak spráskaného psa!” zvolal rozhořčeně Michael a udeřil pěstí do stolu. Dřevo jen bolestně zasténalo, když na něj dopadla váha jeho ruky, se vší autoritou samotného Osudu, který měl toto rozhodnutí zpečetit a podepsat vlastní krví. „Nikdo, nikdo nebude zde páchat nepravosti a jednat s námi, jako bychom byli odpad!”
„A jak to chceš udělat?” otázal jsem se zvědavě a pevněji sevřel jemnou ručku své milované, jež mi neustále stála po boku od té doby, co jsme sem dorazili.
Ani nevím, jak dlouhou dobu jsme strávili osamoceně, uprostřed pole za naší dědinou. Hodinu či den? Nebo snad celé staletí? Kdo ví? Když jste tak blízko někoho, na kom vám záleží více, než na čemkoli jiném, vše ostatní je už pro vás nepodstatné, pozbývá to smyslu. Čas, Osud, život... To všechno jakoby neexistovalo, když jsem byl s ní. Byla jen ona a ta nádherná chvíle. Jenže ani ta nemá věčného trvání, jak se říká. Vše jednou končí. A tak skončil i okamžik naší blažené samoty, kdy nám společností byla naše láska, držící stráž nad dvěma blázny, kteří si slíbili věrnost až na věky. Přičemž ani jeden z nich netušil, jak krátká ta ”věčnost” vlastně bude.
Byl to právě snědý Michael s pronikavýma očima, kdo nás vytrhl z té přenádherné reality, kde čas stojí, Osudu není a život je krásným snem. Proč? Jenom proto, abychom mohli být teď a tady, na tomto místě, a plánovat pomstu za našeho zmrzačeného přítele. Když se k nám přihnal, omezil se jen na pár slov o povinnosti, odvaze a cti. A já, mladý a naivní hlupák, poslouchal a věděl, že musím udělat to, co jsem nakonec ke své smůle vážně učinil.
Proto jsme teď byli zde, v prosté chatrči, kde bydlel jen mladý sirotek, jehož rodiče zemřeli rukou banditů, když jeli do města prodat plody své práce a nakoupit nejnutnější zásoby k přežití zimy. Jejich synkovi tehdy bylo pět let. Strašlivá rána pro tak malé dítě. Ovšem Michael to nesl hrdě, ačkoli o těch událostech málokdy mluvil. Vlastně byl zamlklý už před tím, ale když došlo k té tragické nehodě, uzavřel se do sebe ještě více. Trvalo několik měsíců, než opět začal komunikovat s okolím. Jedno se však muselo nechat. Od té doby měl ohromné zanícení pro spravedlnost a odmítal tolerovat jakékoli ponižování.
Byl to vždy právě tenhle mladík, který zasáhl ve chvílích, kdy se nám ”chlapecké” blbiny vymkly z rukou a hrozilo, že někdo dozná újmy. A my ho za to neměli rádi, ačkoli jsme v jistém věku shledali, jak moudrý a prozíravý tehdy byl.
„Všichni víte, že Mark je jeden z nás!” začal zlehka a v očích se mu zablyštělo. „Nemůžeme přeci dovolit, aby si nějaký cizák jen tak přišel a dělal, co se mu zlíbí! Za chvíli by z nás zůstali jen pouzí červi, které si každý může drtit podpatkem, jak se mu zlíbí!”
„Skvěle,” pronesl jsem, moc dobře vědouc, že musím Michaela zastavit dřív, než dojde k tomu, aby nám vysvětloval, jak a proč se nemůžeme nechat ponižovat. V takových chvílích totiž začínaly být jeho monology velmi otravné a jeho samotného bylo velmi těžké zastavit.
Pohledem jsem přejel dalších šest mladíků, kteří se zde sešli, všichni podobného věku jako já.
„Není nutné, vysvětlovat nám, že Mark je jeden z nás,” spustil jsem znovu, obracejíc své oči zpět k sedmému přítomnému, totiž Michaelovi. „Moc dobře víš, že už od začátku jsme s tebou.”
Sborové mručení zbylých jinochů bylo dostatečným důkazem pravdivosti mého tvrzení.
„Ale když už se chceme mstít, zvažme, proti čemu stojíme,” zauvažoval jsem nahlas. „Víš snad, co je ten zakuklenec zač? Viděl jsi vůbec, co udělal a jak to udělal?”
„Viděl jsem, jak jednoho z nás zmrzačil!” zavrčel hoch vztekle a v ostře řezané tváři, porostlé jemným strništěm neoholených vousů, se mu mihlo pohrdání mnou samotným. „Vím, co chceš říct, vím, že bys teď strašně rád couvnul. A povídám ti, tvá slova jsou slovy zbabělce!”
V ten okamžik mě nejspíše zadrželo jen to, že vedle mne stála Lucy a pevně stiskla mou ruku, když uslyšela obvinění, vznesené na můj účet. Nejspíše to zastavilo nutkání Michaelovi předvést, jak velký zbabělec vlastně jsem.
„Chceš z toho vycouvat dřív, než to začne!” rozohnil se opět mladík. „Říkám, vezměme vidle, krumpáče, lopaty, všechno, co máme, a ukažme tomu parchantovi, že nám nikdo na hlavy srát nebude!”
„Daniel má pravdu,” pronesl plavovlasý mladík, stojíce nejblíže ke mně. „Víme vůbec, co je ten cizák zač? Co když je to nějaký čaroděj? Víš vůbec, co by nám mohl udělat?”
V duchu jsem se pousmál, spokojen s tím, že aspoň jeden z přítomných mi dává za pravdu. Ještěže někdo jedná rozumně, když ten nejmoudřejší z nás je zaslepený touhou po spravedlivé odplatě.
„Čaroděj, nečaroděj,” prskl vztekle Michael a zkroutil tvář do posměšného úšklebku. „Je nás tu osm! Už jen když nás uvidí, nadělá si strachy do kalhot!”
Až na mne a blonďatého Nathaniela všichni souhlasně kývali, dávajíc tak za pravdu snědému mluvčímu a jeho tvrzení. Jediný, kdo se zatím nevyjádřil, byla Lucy, stále pevně svírající mou dlaň. Popravdě, ona se ani neměla k čemu vyjádřit, protože ať už se rozhodneme jakkoli, ona s námi nepůjde, i kdyby sebevíce chtěla. To já nedovolím. Nikdy bych nemohl a má nejmilovanější to moc dobře věděla.
„Kdo jde se mnou?!” otázal se zčistajasna rozzuřený mladík, nedávajíc tak mnoho možností na výběr a vlastně i ukončujíc tuhle debatu.
Nyní jsem i já musel uznat, že vyhrál. To když si zbylých pět hochů stouplo vedle něj a sledovali nás pohledem, jakým hladový vlk pozoruje zatoulanou ovci, která se ztratila svému stádu. Ačkoli jsme totiž měli možnost couvnout, prostě se jen otočit a odejít domů, nemohli jsme. Je to vážně tak těžké? Nejspíše ano. Vždyť, jak bychom se někomu z těch, co se rozhodli jít a vykonat svou ”spravedlnost”, mohli někdy v budoucnu s klidem podívat do očí, kdybychom nyní zůstali stát stranou a jen nečinně přihlíželi?
Odpověď je jednoduchá. Nemohli bychom. Kdybychom se k nim teď otočili zády, nezbylo by nám kousku cti, jež je přece tou největší hodnotou legend a bájí. Pozbyli bychom toho jediného, v co jsme kdy věřili. Mužskou odvahu a hrdost. A to přece bylo nepřipustitelné. Ne teď. Ne tady. Vlastně nikdy. Aspoň tak jsme si to jako horkokrevní mladíci, neprotřelí životem, malovali a představovali.
Nathaniel se pohnul jako první a velice váhavě vykročil k početnější skupince ”odvážných hlupáků”, kteří nevěděli, co vlastně činí, ale věděli, že to musí udělat. A já? Já jsem musel také! Nebylo žádné jiné cesty, ne pro mne. Jak bych se pak mohl postavit vedle některého z nich? Jak bych se pak mohl podívat do očí své milé? Jak bych se jako zbabělec mohl ucházet o její přízeň?
Pomalu jsem se otočil na Lucy a snažil se nedat znát znepokojení, jež mě rozežíralo zevnitř jako zhoubný nádor. Doufal jsem, že se jí nepodaří vyčíst jakékoli pochyby z mého obličeje.
Její výraz mě však zaskočil. Hned, jakmile jsem pohlédl do její nádherné tváře, bylo mi jasné, že nepřijde žádné přesvědčování, abych nikam nechodil. Pochopil jsem, že ať už se rozhodnu jakkoli, ona to rozhodnutí jedině podpoří. Proč? Možná byla moudřejší než já a věděla, že láska znamená třeba nesouhlasit s tím, koho milujeme, ale pevně stát za každým rozhodnutím, jaké jen učiní. Možná stejně jako my věřila v to, že muž musí mít svou čest a nikdy o ni nesmí přijít. A možná to bylo z úplně jiného důvodu, který já sám neznám a nejspíše ani nikdy nepoznám.
„Počkej na mne doma,” šeptl jsem lehce a letmo ji políbil na tvář s nejistým úsměvem. „Přijdu brzy, dřív, než se naděješ.”
Jen zlehounka kývla na odpověď, netušíce, že se vidíme naposledy v životě. A já nevěděl, že už nikdy nebudu mít šanci jí říct, jak moc ji miluji, jak moc toužím po tom, být s ní. Už nikdy jsem neměl dostat možnost říci jí aspoň prosté sbohem. Kdybych to věděl, v životě bych se nerozhodl tak, jak jsem to udělal.
Ačkoli se v jejích očích zračilo odhodlání nechat mě udělat to, co já sám považuji za správné a čestné, pouze velice váhavě pouštěla mou ruku. Když se za ní dveře tiše zavřely, nemohl jsem vědět, že jejich sotva znatelné cvaknutí bylo prvním úderem bubnů mého Osudu, který právě zahrál úvodní tón symfonie, jíž pro mne nachystal. Nemohl jsem ni v nejmenším vědět, že orchestr, který právě spustil svou tesknou píseň tímto těžko znatelným signálem, hraje baladu o mé smrti.
„Tak, pánové,” přerušil Michael všechny naše myšlenky a tvář se mu stáhla do grimasy, jež rozhodně nevěstila nic dobrého. „Je na čase vyprovodit našeho hosta se vší slávou a uznáním!”



Pomalu se začínalo rozednívat a hvězdy na rozjasňujícím se nebi ztrácely svůj lesk, oheň jejich nitra vyhasínal a jejich zářivá světla skomírala v blížícím se rozbřesku. A právě přicházející den byl pro nás, skupinku naivních bláznů, signálem k tomu, abychom vyrazili splnit svou povinnost a dostát své cti. Celá ves ještě spala, když zazněl druhý tón mé smrtící symfonie, jež mi už nyní vytyčovala mou křivolakou cestu ke hvězdám a následný pád do samotných pekel. Ani pes po nás neštěkl, když jsme pomalu kráčeli k hostinci na návsi, ozbrojeni vidlemi, krumpáči, kladivy, vším, co jsme doma našli a co nám mohlo posloužit jako zbraň. Zbraň, která nám měla pomoci vykonat to, co jsme tehdy museli učinit.
Bláhoví blázni. Ani jsme netušili, jak vypadá skutečný boj, vlastně ani jak by měla vypadat zbraň. A už vůbec jsme nevěděli, že cizinec, kterého jsme chtěli ztrestat za jeho opovážlivost, to tuší lépe než většina lidí. A nejenže to vše věděl, on dokonce disponoval zbraněmi, na něž jsme nemohli ani pomyslet. Takovými, o nichž jsme věděli pouze z legend a bájí.
Ale jak jsem již řekl, naše odhodlání bylo nezměrné a my si ve své mladické nerozvážnosti mysleli, že spolu s početní převahou nám poskytne nezanedbatelnou výhodu. Jak šíleně jsme se pletli snad netřeba zdůrazňovat. Nehledě na to, že o naše eso v rukávu jsme měli přijít dříve, než se nám zdálo možné.
Náš průvod zastavil až před hostincem. Michael, který kráčel v čele celou cestu, vystoupal po třech schůdcích až ke dveřím a zvedl ruku, aby zaklepal. Všichni věděli, že hostinec se obvykle po půlnoci zamyká a zamčen zůstává až do rozbřesku. A ačkoli dnes by tu mělo být stále ještě rušno, události včerejšího večera se postaraly o to, že všichni se dosti brzy odebrali do svých vlastních domovů. Což pro nás bylo jedině dobře, neboť tu nebyl nikdo, kdo by nás zastavil. Tak jsme to tehdá viděli, ačkoli dnes si vyčítám, že se nenašel ani jeden moudrý človíček, který by naše počínání zpochybnil a s nadávkami nás zahnal domů.
Michaelova paže se váhavě pohnula kupředu, jakoby si už ani on sám nyní nebyl zcela jist správností našeho jednání. Ještě než však stihla dopadnout a vykouzlit další tón symfonie Osudu, zazněla mnohem zlověstnější melodie, která nám sebrala veškeré odhodlání, jež mělo být tou nejmocnější zbraní, jakou jsme disponovali. Cvaknutí zámku zaznělo až příliš zlověstně v tuto brzkou ranní hodinu. Všichni jsme instinktivně o krok ucouvli, znepokojeni ještě děsivějším zavrzáním pantů otvíraných dveří. Dokonce i Michael se najednou jakýmsi zázrakem ocitl pod schody, na nichž před mžikem stál.
Se samotnou autoritou předurčení světa nám vchod odhalil postavu, kterou jsme ani v nejmenším neočekávali. Rudě žhnoucí oči se zlovolně zableskly zpod černé kápě, dřevo lehce ťuklo o kamenný schod, když na něj tajemný poutník vystoupil a ukázal se nám v celé své děsivé nádheře, zahalené tmavým pláštěm tajemství. Mohutná postava se tyčila nad námi, budíc tak dojem nesporného vládce a už předem určeného vítěze souboje, který ještě ani nezačal a přesto už byl ukončen. Světlo olejky z hostince lehce prosvítalo volnými záhyby roucha neznámého, kreslilo kolem jeho siluety mlhavou záři, dodávajíc mu tak vzezření nadpřirozenosti, jakoby byl tak trochu z jiného světa. Klidný pohyb hlavy naznačil, že nás cizinec přejel pohledem. Zda jeho hodnocení skupinky naivních mladíků dopadlo dobře či špatně se nedalo nikterak vyčíst z těch zářících očí bez jakýchkoli emocí.
„Očččekával jsssem Vásss,” zasyčel pomalu. Při tom zvuku, který zněl jako varovný sykot jedovatého plaza, nám všem opět přejel mráz po zádech, ledové zuby strachu se zahryzly hluboko do našich srdcí a úzkost sevřela naše duše rukou v ocelové rukavici.
„I kdyžžž jsssem čččekal, žžže Vásss víccc přijde,” promluvil znovu zakuklenec. Z tónu jeho hlasu čišelo zcela znatelné pohrdání. Pomalu sbírajíc odvahu jsem pohlédl na své společníky. V křídově bledých tvářích se dalo vyčíst, že všichni jsou na tom podobně jako já a jejich srdce jim spadlo až do kalhot. Prakticky vzato, už teď bylo rozhodnuto, ačkoli jeden z nás si to stále odmítal připustit.
„Je nás zatraceně dost na to, abychom dokázali zamést s takovým, jako jsi ty!” pronesl Michael nezlomně, ačkoli i on byl v obličeji smrtelně bledý. Tentokrát jsem ho musel skutečně obdivovat. Hlas mu jedinkrát neškobrtl, nezakolísal, když oslovil tu podivnou postavu, tyčící se nad námi jako zlověstný stín zkázy.
„Pokud tedy nechceš, abychom tě z téhle dědiny vynášeli nohama napřed,” spustil mladík a zlým pohledem probodl postavu na schodech. „Pak ti milerádi ukážeme, kudy můžeš vypadnout po svých.”
„To je od Vásss veliccce milé, hoššši,” odtušil neznámý ledabyle a ačkoli jsme přesně nedokázali rozluštit tón jeho hlasu, hlavně kvůli syčivému přízvuku, přísahal bych, že v slovech toho podivného cestovatele zazněla čistě a jasně ironie.
„Myssslím, žžže ale ješšště chvíli pobudu ve vaššší malebné vísssce. Dosssud jsssem nedossstal to, pro ccco jsssem sssi přišššel.”
„Tys asi nepochopil, vandráku,” nenechal se Michael zastavit a pokračoval dále. „To, co jsi udělal včera večer, se nám ani trochu nelíbilo. A když ti dáme možnost odejít bez jediné újmy, vysměješ se nám do tváře? Dobře ti teď poradím, táhni, než tě poženeme jak prašivého čokla!”
Chvíli panovalo ticho, které protrhlo až kohoutí zakokrhání, dávající najevo, že konečně začíná nový den. Tajemný cizinec dlouhou dobu mlčel, jakoby zvažoval správnou odpověď. A během jeho mlčenlivosti na nás padla ještě tísnivější nálada. Tu ostatně podporovalo i tiché kvílení větru, prohánějícího se mezi domky a skučícího v komínech.
„Váššš soukmenoveccc sssi zasssloužžžil, ccco ssse mu ssstalo,” pronesl pak bez jakéhokoli náznaku pohybu. „On je příčččinou sssvých vlassstních potížžží, nikoli já. Ale řekněme, žžže bych ssse mohl possstarat o to, aby jeho malý problém opět zzzmizzzel. Kdyžžž tak učččiním, budu pak chtít na oplátku jen jedno jediné.”
„Jsi hluchý, trhane?!” rozohnil se ten nejstatečnější a zároveň nejhloupější z nás. „To si piš, že Markovo zranění splatíš, na tobě je, jestli zlatem či vlastní krví!”
„Ssss, vezzzmu vaššši žžžádossst v potazzz,” zaznělo opět zpod temné kápě, tentokráte i s pobaveným zábleskem v rudých očích, provázeným stínem nelítostné výhružky. To byla jediná emoce, jakou zatím tajemný poutník projevil. A jako taková rozhodně nemohla věstit nic dobrého.
„To není žádná...” spustil znovu rozzuřený mluvčí naší ”chrabré” výpravy, ale nikdy to nedořekl. To co jej umlčelo, byl jediný krok, který postava učinila směrem k nám.
Vítr utichl, jakoby mu někdo položil dlaň přes ústa. A pak se svět rozplynul na mlhavou clonu zmatku, výkřiků a bolesti. Aniž bychom měli šanci nějak zareagovat. V životě jsem neviděl nic tak rychlého, jak bych také mohl? Byl jsem jen obyčejný sedlák. Když se temná postava pohnula, působila jako tmavá šmouha, míhající se vzduchem. Nevím kdy a nevím jak, ale během chvilky jsem byl jediný, kdo stál na nohou. Všichni ostatní leželi na zemi. Mrtví či v bezvědomí?
To jsem ani v nejmenším netušil, ale moc dobře jsem věděl, že se k nim nechci připojit, ačkoli mi bylo jasné, že ať už udělám cokoli, nemám šanci uniknout. Stejně jsem to ale musel zkusit. Pud sebezáchovy byl příliš silný, mnohem silnější než nějaká čest, odvaha či jen prosté odhodlání dokončit to, co jsme začali. Ale bylo co dokončovat? Bylo ještě vlastně nějaké my?
Udělal jsem jeden rychlý krok zpět, jen abych vzápětí zjistil, že další už neučiním, neboť mě svaly přestaly poslouchat a celé tělo se vzepřelo mému vědomí, jež mu urychleně posílalo jeden příkaz za druhým, toužíce být co nejdále odsud. Ani jediný z nich však nebyl vyslechnut.
Mohutná postava se pomalu otočila a její oči se do mne zabodly s nezměrnou silou. Připadal jsem si, jako kdyby mě ten pohled měl spálit na troud. Doslova jsem cítil, že tenhle tajemný poutník teď vidí skrz naskrz mé tělo a dokonce snad i pocity a myšlenky, ačkoli jsem neměl nejmenší tušení, jak to vlastně může dokázat. Je to snad kouzlo? To se mi v tom mžiku prohnalo hlavou, ale nebyl nejmenší čas nad tím přemýšlet.
„Vypadá to, žžže Vaššše podmínky jsssou nepřijatelné,” zasyčel ten podivný hlas, linoucí se ze stínů ve tváři podivného černopláštníka. „Teď vzzznesssu já ty sssvé.”
Jeden ze tří prstů se zvedl a ukázal na mne se vší tíhou blížícího se Osudu, který konečně přišel, aby si vzal to, co mu právem náleželo.
„Ty jsssi cena zzza jejich bezzzvýzzznamné žžživoty,” promluvil zakuklenec tiše a neustále upíral své oči na mne, budíc dojem, že sleduje do kouta zahnané zvíře, u nějž nemůže tušit, co učiní, když mu sebral veškerá jiná východiska a ponechal jen to jedno jediné. „Máššš teď jejich osssud ve sssvých rukou. Já sssvé dossstanu tak jako tak. Užžž nyní jsssem vítězzzem, který sssi odsssud odnessse sssvou odměnu. Ale pro tebe bude mnohem příjemnějššší, kdyžžž si vybereššš sssám. Buď ssse mnou půjdeššš po dobrém a já ssse possstarám o to, aby vššše bylo tak, jako nežžž jsssem přišššel. Nebo ssse rozzzhodneš zzzcela nerozzzumně a to, co ssstalo ssse, odessstáno nebude.”
V tenhle kratičký okamžik se mi hlavou prohnalo tolik myšlenek a pocitů najednou, že jsem se začal bát, aby během dalších pár chvil neroztrhly mou lebku zevnitř a nevyvalily se ven. Nevěřili byste, co všechno váš mozek nedokáže vyhodnotit během pouhého mrknutí oka. Ne dokud to sami nezažijete.
První z nich byla myšlenka na Lucy, které jsem přece slíbil, že ji nikdy neopustím. Dokážu bez ní vůbec žít? A ona beze mne? Mohu jen tak odejít a hodit své sliby za hlavu, stejně tak svou lásku? Mohu pošlapat svou mužskou čest? A pokud ano, dokážu žít s tím, jak moc jsem jí ublížil? Dokážu si s sebou pak celý zbytek života nést tu obrovskou lež? Zvládnu mít takovou jizvu na svém srdci? Zvládnu zlomit to její? Jsem schopen jí způsobit tolik bolesti?
Pak následovali moji rodiče. Co si jen počnou, když tu s nimi nebudu? Oba jsou staří a na polích už tolik práce nezastanou. Proto potřebují mne, jediného syna, který převezme jejich úděl. Zvládli by vůbec přežít zimu, když tu s nimi nebudu? Dokázali by se na jaře postarat o vše, co bude třeba udělat?
A dále nekonečný zástup přátel, známých a dalších obyvatel naší vísky. Na závěr vlastně celá tahle prokletá ves, kde jsem nechtěl strávit ani minutu navíc. A teď, když jsem měl tu možnost, věděl jsem, že tenhle kousek ničeho je mi vlastně vším.
Poté přišly i další otázky ze zcela jiného soudku.
Co ode mne vlastně může chtít? Vždyť nejsem vůbec nikdo? Nic nemám, nikdy jsem neměl víc, než pár měďáků. V ničem jsem nevynikal. Možná jsem byl bystřejší než ostatní, ale na světě je přece tolik jiných chytřejších lidí. Síla? Jak vidno, v porovnání s bytostí, stojící přede mnou, jsem byl bezmocná kořist. Že by vážně Osud, magie a božská vůle? Jsem vážně předurčen k tomu, abych vykonal něco skutečně velkého a pomohl tak nejen několika desítkám, ale dokonce tisícům lidí? Na to jsem si nedokázal odpovědět, ne v ten okamžik.
Pohledem jsem sjel na své společníky, kteří stále leželi na zemi a nejevili sebemenší známky života.
Před očima se mi prohnaly útržky mého bytí, tak krátkého. A už v ten okamžik jsem věděl, jak se musím rozhodnout, ačkoli mi to vyrvalo srdce z těla a roztrhlo jej ve dví. Jeden muž přece nebude pro naši vesničku takovou ztrátou, jako sedm dalších.
Nebylo to přece jasné? Vždyť ten poutník, kterého jsem nyní nenáviděl celou svou bytostí, mě stejně odvede, ať už budu chtít či ne. Proč tedy tenhle výběr? Chce snad vidět, jaký jsem ve skutečnosti? Chce znát odpověď na otázku, co jsem za člověka? Myslí si snad, že nemám srdce? Nebo chce dosáhnout toho, že pokud nějaké mám, brzy o něj stejně přijdu? Vždyť toho už dosáhl! Jedna část mého já zůstane navždy pohřbená zde. Ve vesničce, kterou jsem vždy chtěl opustit a teď, když jsem musel, uvědomil jsem si, jak moc mi tu na tom záleží. A bez té jedné poloviny je mi ta druhá úplně k ničemu. Ale na takovéto myšlenky už je pozdě a já nemám na výběr. Musím nyní dát jasnou a nevyhýbavou odpověď. Pak ať je to tedy ta jediná, na kterou mohou být hrdí nejen ostatní, ale i já sám!
„Ssstanižžž ssse tedy tak,” zasyčel znovu cizinec, aniž bych vyřkl jediného slova. Bez jakéhokoli varování se mi oči pomaličku protočily v sloup a já padl k zemi. Poslední, co jsem stihl zahlédnout, bylo šest postav, zmateně se rozhlížejících po okolí, když pomalu přicházely zpátky k sobě. Pak padla tma...
A Orchestr Osudu přešel z pomalých úvodních tónů do mnohem rychlejší a děsivější melodie...