„Ne, tahle bedna musí být nahoře, kolikrát vám to mám opakovat, sakra!” křičel Gart rozzuřeně.
Pokaždé, když odplouvali, se našlo něco, co ti přístavní dělníci prostě museli zvorat.
Jako třeba teď, když se pokoušeli uložit zásoby potravin až úplně naspod nákladního prostoru.
Jídlo bývalo to první, po čem byla sháňka, takže zákonitě muselo být hned na vrchu, to je logické.
„Ti blbci to prostě musí zvrzat!” pomyslel si navztekaně a radši se odvrátil, aby nemusel sledovat ty přihlouplé tváře dvou pracovníků, kteří právě, za hlasitého supění, funění a dalších všemožných projevů těžké dřiny, ukládali bednu s proviantem na správné místo.
Padacími dvířky ve stropu nákladního prostoru se procpal Ricardo s drzým úšklebkem na tváři. Zajisté musel slyšet Gartův výlev vzteku, když nadával dvěma dělníkům.
„Nahoře na břehu je někdo, kdo by s tebou prý chtěl mluvit,” zavolal rozjařeně na modrookého válečníka.
„Každá jiná společnost než tihle dva tupci je lepší,” pomyslel si Pán Titánů a vyrazil s úlevou směrem ke schůdkům, ze srdce vděčný za to, že se konečně zbaví těch dvou tupounů a jejich přiblblých tváří.
Ricardo slezl dolů, aby mu uvolnil cestu.
Když jej Gart míjel, zrzek se lehce ušklíbl: „že jim to ale de, co?”.
„Jo, to teda,” zavrčel netrpělivě Pán Titánů. „Jsou to šikulkové, uvidíš, jak krásně se s nimi pracuje.
„Co?” zajíkl se Ricardo, zatímco mu z tváře zmizel jeho provokativní úsměv, vystřídán otrávenou grimasou.
Kdopak by chtěl dirigovat nakládání zásob na cestu, že? Kdo by toužil po vyfasování té nejhorší činnosti, když se mohl v klidu procházet po palubě, posedávat někde ve stínu nebo s ostatními hrát partičku karet o pár drobných?
„Někdo musí na ty hovada dohlédnout,” sykl brunet potichu a notně jízlivě. „Ano, vyhrál jsi první cenu, přeber to tu a dej na ně bacha.”
„Kurva,” ulevil si Lovec nepříliš slušně. „To nejhorší vždycky vodseru já, že jo? Jako ten největší idiot!”
Za dalšího remcání vyrazil směrem k dělníkům, se vzteklým výrazem ve tváři.
„Udělali pokrok,” říkal si Gart v duchu, usmívajíc se nad Ricardovým rozhořčením. „Za ty dva týdny se z bandy pověrčivých, namyšlených a drzých chlápků stali praví bojovníci. Sice jsou pořád drzý jak vopice, ale uprostřed boje nezklamou.”
Tvrdý a nesmlouvavý výcvik udělal z těch sedmi nováčků, štěňat, jak je nazývali starší členové řádu, skutečné Lovce Titánů.
Neohrozitelné válečníky, připravené čelit takřka čemukoli a kdekoli.
Vycvičené za jediným účelem, stát do posledního dechu, bojovat do poslední kapky krve a nevzdávat se do poslední vteřinky života.
Nepodlehnout, dokud byla naděje, ta která se rodí, když je nejhůře, a umírá jako poslední v řadě, tedy až po nich.
Bytelně zkonstruované dřevěné schody zavrzaly pod jeho vahou, když začal pomalu stoupat do vyššího patra podpalubí.
„Ještě ale nejsou praví Lovci Titánů,” prolétlo mu hlavou. „Těmi budou až po prvním setkání s těmi netvory, tváří v tvář a na délku dobré čepele!”
„Doprdele, já se na to vyseru!” ozval se hlasitý křik z podpalubí. „Co kurva nechápete na tom, že tohle musí bejt tady!”
Gart se hlasitě rozesmál, stejně jako zbytek posádky na lodi.
Všichni věděli, že Ricardo si svou práci zajisté užívá plnými doušky. A nutno podotknout, že projevy jeho ”radosti” zajisté nebyly slyšet pouze na lodi, ale i v přístavu.
Ocelové boty těžce zaduněly na pevných prknech druhého podpalubí, když vykročil směrem k dalším schodům vzhůru.
„Kdo se mnou může chtít tak naléhavě mluvit?” tázal se sám sebe za pochodu.
„Jakoby nemohli počkat, až to tu doděláme, vždyť odjíždíme až zítra!” brumlal si nespokojeně pod vousy, zatímco vystoupal skoro až nahoru.
Odpověď na svou otázku měl dostat vzápětí. A byla to taková odpověď, kterou ani v nejmenším nečekal a už se vzdal i naděje na tu naději, že by se něco takového mohlo stát.
Lehký vánek se prohnal nad jeho hlavou a připomněl mu, jak příjemné je opět být venku, obzvláště když celé dopoledne strávil zavřený v dusném prostředí lodního podpalubí, kde vzduch stál a byl zatuchlý od vlhkosti, která se z moře protahovala dřevem a plnila jednotlivé kajuty svou odporně dusivou přítomností.
A takovouto slast si měl několik dalších týdnů vychutnávat každým svým smyslem, den po dni.
Teď byl proto rád, že opět cítí vítr, který jej jemně hladil po tváři a pohrával si s jeho vlasy.
„Támhle,” poklepal ho po rameni Magnus, objevivší se zčista jasna, a pravačkou ukázal na břeh, přímo na místo, kde stála.
Plešatící bojovník se zašklebil, když spatřil výraz svého nadřízeného, jež pohlédl směrem k černovlásce, stojící na přístavním molu a pozorující moře, klidně se vlnící v nádherném dnu, prozářeném slunečními paprsky, jež dokázaly hladit po tváři jako ta nejněžnější milenka.
„Patty?” zašeptal překvapeně sám pro sebe a jeho myšlenky se už opět chaoticky řítily zpět v čase, přesně o dva týdny zpátky.
Do chvíle, kdy zaklepal na ty prosté dveře malého domku, vtěsnaného hnedle vedle krčmy v přístavu.
Do chvíle, kdy mu ta nejkrásnější bytost na celém světě otevřela.
A také do chvíle, kdy jej sjela pohledem, kdysi nádherně vřelých očí, jakoby se koukala na přerostlou oliheň, na kterou omylem šlápla při odpolední procházce po pláži.
A pak mu prostě jen zabouchla dveře před nosem.
Znovu.
Podruhé za tři dny.
Další rána pro jeho sebevědomí, již tak dosti otřesené.
Nejistě nakročil k ní, snažíc se skrýt svou nejistotu za kamennou maskou ostříleného válečníka. Zda se mu to dařilo či ne, to se mohl jen domýšlet, protože výraz té, kterou tak strašně moc miloval, se ani v nejmenším nezměnil. Stále na něj hleděla s naoko přívětivým úsměvem, jenž však nepůsobil ani trochu přesvědčivě.
Možná tak mohl působit na někoho cizího, rozhodně však ne na toho, kdo ji znal tak dlouho a tak dobře jako on.
„Ahoj,” pronesla, bez nejmenších náznaků rozpaků.
Chtěl jí odpovědět, ale nezmohl se na slovo, jeho emoce pracovaly na plné otáčky.
Když si vzpomněl na poslední okamžik, kdy mu slova vázla v krku, zůstal raději mlčet, aby něco opět nezkazil svými nepatřičnými slovy.
Dokázal tam jen stát a sledovat tu překrásnou dívku ve světlých šatech, jež dokonale přiilnuly k jejímu tělu a bez nějakých nerovností kopírovaly dokonalé křivky jejího těla.
Jednoduchost tohoto prostého oděvu, jakým krátká sukně a přiléhavá vesta bez zbytečných ozdob, které by stejně akorát kazily celkový dojem, jen podtrhával a zvýrazňoval její vlastní krásu.
„Že by mi to odpustila?” pomyslel si toužebně.
Něco z jeho vnitřních nadějí se muselo promítnout i do jeho tváře, neboť Patty okamžitě nasadila tvrdý a neoblomný výraz, který jeho veškeré naděje poslal zpět, odkud přišly.
„Víš, přišla jsem se rozloučit,” spustila zhurta a zcela bez skrupulí. „Takže, sbohem!”
„Ale,” začal nejistě, nevědouc, co má vlastně říct. Radši však zase rychle zavřel ústa, aby z nich opět nevypustil něco nepatřičného.
„Proč sbohem? Vždyť odjíždíme až zítra a vrátíme se,” vykoktal nakonec v rozpacích, tajně věříc, že touhle neutrální větou snad nic nezkazí.
Jakoby dostal políček, když se Patty rozesmála svým příjemným, zvonivým smíchem.
Miloval ten zvuk, ale zároveň věděl, že teď už nepatří jemu. A nikdy více již patřit nebude.
Právě to vědomí jej srazilo ještě mnohem níže, než se původně nacházel. A z červa v blátě se stal bakterií na tom zmíněném červovi.
„Vy možná, ale já ne. Vydávám se hledat svého otce. Nic už mě tu nedrží,” řekla nakonec.
Gart pohlédl na druhou loď v přístavu, o poznání menší než byla ta Lovců.
Celou tu dobu si říkal, komu asi patří tahle ”kocábka”, jak by ji každý slušný námořník zajisté nazval. Teď, když to zjistil, měl z toho vědomí pramalou radost.
„Tímhle člunem?” otázal se a pochybnosti doslova čišely z jeho hlasu. „Vždyť tomu se ani nedá říkat loď. První větší vlna tu kocábku převrhne a rozdrtí jak chrousta!”
„Ano, přesně tím!” odsekla pohoršeně, měříc jej dotčeným pohledem. „Na lodi nezáleží, jde o kapitána!”
„Jo,” odvětil drze. „Dokud se ti ten vrak nerozpadne pod nohama. Pak jde o to, jak umí kapitán plavat!”
Patty na něj vyzývavě pohlédla a v očích jí zaplály ohnivé jiskřičky hněvu, když lehce přešlápla.
Přiléhavá sukně, akorát tak dlouhá, aby zakryla vše podstatné a přesto dost krátká na to, aby dokázala udržet pozornost, lehce zašustila, když se otřela o její kůži.
Otevřela ústa, zhluboka se nadechla, jakoby mu chtěla vynadat.
Zaujal odevzdaný postoj a s výrazem naprosté nezúčastněnosti čekal na příval výčitek své arogance, sobeckosti a sebejistoty.
Nic z toho nepřišlo.
Místo aby mu začala spílat, jej oběma rukama pevně chytla okolo krku a dřív, než stačil nějak zareagovat, spojila jejich ústa v polibku.
Líbala jej dlouho, vášnivě, ale tak jako nikdy předtím.
Nebyl to polibek věnovaný milované osobě.
Tohle byla drzá, neskrývaná a velice provokativní výzva.
Místo projevu lásky to působilo skoro jako výsměch jemu samotnému.
Nepatřičné, drzé a co nejurážlivější gesto.
Stejně rychle, jako to začalo, to také skončilo.
Prudce se od něj odtrhla a přerušila dotyk jejich těl a spojení rtů.
Ležérním pohybem drobné dlaně si uhladila záhyby jednoduché vesty z kůže, dokonale přiléhající k jejímu tělu a zvýrazňující obrys jejích ňader.
Pak, s nespoutanou vyzývavostí, zaujala postoj proti němu, zkřížila paže na prsou a čekala, co bude.
Hruď se jí dmula zrychlenými nádechy, ale jinak vypadala absolutně klidně.
Gart těkal pohledem mezi ní a dlážděním přístavu, jakoby přemýšlel, co je zajímavější.
Vypadalo to, že dláždění vede jedna ku nule.
Jen chvíli.
„Hádám, že to byl polibek na rozloučenou,” pronesl co nejdrzeji, aby jí oplatil její výzvu, s pohledem zabodnutým v jejích očích, jakoby v jejich hloubi chtěl najít nějaký náznak, byť sebenepatrnější, že to ještě neskončilo, že stále má ještě naději, a že tohle celé je jen nějaký test, zkouška toho, co vlastně všechno vydrží a snese. Ačkoli ve skrytu své duše, v tom nepatrném kousíčku, který už se dokázal smířit s tím, že tahle kapitola jeho života je uzavřená, moc dobře věděl, že nemá sebemenší naději nalézt to, po čem tak prahne.
„Pokud tedy ano, tak je to zřejmě všechno. Jsem rád, že jsi přišla se rozloučit.”
„Pak tedy sbohem!” zakončila jejich debatu.
Prudce se otočila, až jí havraní vlasy zavlály, a hrdým, vzpřímeným krokem vyrazila pryč z přístavu.
Díval se za ní a silné city, jež ho k ní ještě nedávno pevně vázaly, mu opět cloumaly celým tělem, otřásaly samotnými základy jeho existence, proudily celou jeho bytostí a zastíraly mu vědomí.
„Kruci,” prolétlo mu hlavou, když na něj teprve teď dolehla ta tíha celého sdělení, neúprosně, tvrdě a se vší tíhou toho krutého poznání.
„Už jí nikdy nemusím vidět!”
Aniž by si toho byl vlastně vědom, jeho nohy udělaly první krok instinktivně.
Druhý krok následoval o to rychleji.
Proti němu šla skupinka dělníků, kteří nesli další bedny, zásoby pro jejich výpravu.
Když se mezi nimi prohnal, už běžel.
Zvuk praskajícího dřeva narušil obvyklé šumění moře a nárazy příboje, tříštícího se o pobřeží ostrova.
Několik dělníků začalo vztekle nadávat a jejich spílání ho provázelo, on jej však nevnímal.
Neexistovalo nic než ona a ten krutý poznatek.
Dostihl jí kousek před krčmou a jemně ji chytl za rameno.
Otočila se, vzdorovitě pozvedajíc své krásné oči k těm jeho.
„Co ještě chceš?” vyštěkla. „Řekli jsme si sbohem.”
„Nemůžu tě jen tak nechat odejít ze svého života,” zasupěl Gart udýchaně. „Ne po tom všem.”
„Na to jsi měl možná myslet trochu dřív, Garte,” pronesla chladně a odvrátila svou tvář tak, aby do ní neviděl. „Teď už je pozdě.”
Pohledem zkoumal jedinou malinkou slzu, stékající dolů po její tváři a zanechávající po sobě sotva znatelnou stopu na její hebké kůži. Pocítil nesnesitelné nutkání pohnout rukou a otřít ji tu slzu z překrásné tváře.
Naštěstí tu touhu potlačil rychle, věděl, že by tím už ničemu nepomohl, ba naopak, jen by si tím přihoršil.
„Nechci, abys odešla,” pronesl pomalu a snažil se, aby jeho slova nebyla zabarvena tím pocitem trapnosti, který v něm vyvolávala celá tahle situace. „Nesmíš jít, vždyť oni tam venku ještě jsou a čekají na to, až se jim někdo dostane do rány. Je to moc nebezpečné pro...”
„Pro ženu?” otázala se posměšně. „Já se o sebe dokážu postarat.”
„Ne, pro každého,” trval dál na svém.
„Co po mně vlastně chceš, hrdino?” ušklíbla se kysele. „Abych seděla doma na zadku a poslušně čekala, jestli se vůbec vrátíš? Víš, jak mě vždycky sžíralo to vědomí, že jsem tě třeba viděla naposled? Víš jaký to vůbec je, ty spasiteli lidstva?”
Tyhle otázky, vmetené mu přímo do obličeje tou, na které mu záleželo nejvíce, roztrhaly jakoukoli nepatrnější naději, která ještě kdesi mohla planout, na kousky.
„Vím,” pomyslel si. „Přesně tak se teď cítím, ale dokážu jí to říct?”
„Ano,” začal poněkud váhavě. „Teď už to vím.”
„Teď už je pozdě,” zašeptala skoro smutně. „Na všechno. Už nejde nic dělat.”
„Mám tě prosit na kolenou?” zeptal se vážně a zahanbeně sklopil pohled k zemi. „Řekni a já udělám cokoli, co budeš chtít, jen abys neodešla. To vědomí, že tě už nikdy neuvidím, to mě tíží, jako bych na zádech nesl horu.”
„Cokoli?”
Pomalu kývl, zaskočen tou otázkou, ale zároveň ohromně potěšen tím, že Patty o tom vůbec uvažuje.
„Dobře,” zajiskřilo se jí v očích. „Zůstanu tady, na tomhle ostrově a nikam nepopluji, ale ty tu zůstaneš se mnou. Už žádné výpravy, žádné zachraňování lidstva. Zapomeneš na toho bojovníka, kterým jsi byl, a staneš se normálním mužem!”
„To nemůžu, Patty,” zašeptal smutně, přejíc si, aby jí mohl říci cokoli jiného, aby si přála třeba modré z nebe, šaty ze slunečních paprsků, závoj z ranní mlhy nebo jakékoli jiné, aspoň trochu splnitelné, přání.
Povzdychla si, ale nevypadala nijak zaskočeně, doslova jakoby čekala tuhle odpověď.
„Vidíš, nedokážeš to,” pronesla zklamaně. „Nezvládneš se ani trochu obětovat. Jenže v lásce, Garte, je někdy třeba se trochu obětovat, aspoň maličko.”
Chvíli mlčela, nejspíš zaskočená moudrostí a pravdivostí vlastních slov.
„A po mně bys to chtěl. Nu což. Loučím se s tebou, Pane Titánů,” zakončila rozhovor a opět se otočila k odchodu.
Veden náhlým impulsem, stáhl si z krku amulet na stříbrném řetízku.
Rudý drahokam se oslnivě zableskl v záři slunečních paprsků, stejně jako se nedávno zaleskl ten, který nechal Nickovi jako suvenýr, připomínku toho, čím kdysi býval a čím už nikdy nebude...
„Vezmi si ho,” pronesl, ačkoli věděl, že by tuto věc nikomu dávat neměl. Věděl, co by mu řekl Eldrik, kdyby nyní viděl, co provedl. Jak by mu vyčetl, že zbytečně plýtvá jejich drahocennými zdroji a rozhazuje to, co je stálo tolik práce a úsilí, než to konečně vytvořili.
Patty se otočila zpět a pohlédla na talisman v jeho ruce.
„Není to...” začala váhavě.
„Oko Lovce,” dokončil za ní. „Ano.”
„To nemůžu přijmout, můžou ho nosit jen Lovci a bude ti chybět.”
„Pořád ještě mám Mendozův okulár. A tobě se bude hodit,” usmál se Gart. „Nevíš, kdy na některého z nich můžeš narazit. Pokud se to ale stane, Oko začne pálit. A pokud přijde blíž, uvidíš ho. Sice jen mlhavý obrys, ale na boj s nimi to stačí. Na útěk tedy také.”
Váhavě vzala řetízek z jeho ruky, přičemž o ní zavadila.
Dobře známé mravenčení mu projelo celým tělem a rozechvělo každý jeho sval jako v křeči.
Na chvíli zaváhala, jakoby rozmýšlela, zda jeho ruku uchopit či ne.
Pak ale svou dlaň stáhla a ten pocit byl rázem pryč.
„Děkuji,” řekla trochu odměřeně, když si přetáhla amulet přes hlavu. Její dík však nevyzněl nevlídně. Gart musel vědět, že do něj vložila veškeré city, které je teď pojily k sobě. Věděl to, ale připustit si to odmítal.
„Není zač,” odvětil suše. „Přál bych si, abych mohl udělat víc.”
Usmála se v odpověď, tentokrát už hřejivě a laskavě jako dřív.
„Jestli tu ještě chvíli zůstanu, nevydržím to a budu jí muset obejmout,” pomyslel si, zděšen tím poznáním.
Otočil se k odchodu, ačkoli z celé své duše toužil zůstat a udělat to, co již nikdy udělat nesměl.
To, co již nikdy udělat neměl, jenom netušil, že tuhle příležitost už nikdy nedostane.
„Garte,” pronesla potichu dřív, než stačil odejít.
„Ano?”
Otočil se dychtivě a rychle, možná až příliš.
„Dávej na sebe pozor.”
„Jo,” zakoktal se zklamaně, což musela zcela nepochybně slyšet. „Ty taky, Patty, ty taky.”