Hlasitý výbuch protrhl noční ticho a probudil všechny ze spánku.
Gart sebou trhl. Během mžiku se mu v pravé dlani objevila dýka, před chvíli uložená v bezpečí pod polštářem, kam ji ukládal vždy před spaním, pokud zde tedy spal sám.
Ne, nebyl paranoidní, ale jistota je prostě jistota. Jeho život naučil, že se vždy vyplácí mít v rukávu nějaké eso, kterým se dá přebít oponentova karta.
Přestože před okamžikem ještě spal, jeho smysly nyní pracovaly na sto procent, když hledal jakýkoli náznak nebezpečí v malém domku, přimáčknutém k městským hradbám jako dítě, tulící se k otcově paži, jež skýtá bezpečí.
Ve stavení však nic nebylo. Jen tma, pár listin mezi troskami rozbitého stolu, dvě dřevěné židle, mosazná plotna a dřevěná skříň, namáčknutá v rohu.
Zvenčí se začínaly ozývat rozrušené hlasy, signalizujíc tak, že něco opravdu není v pořádku, že hlasitá exploze nebyla jen výplodem jeho mysli, zatímco se nacházel v náruči spánku.
Někdo venku hlasitě křičel, ale obsah jeho sdělení neslyšel.
„K sakru,” zaklel vztekle, zatímco se hrabal z postele a hledal své oblečení.
Když se nasoukal do hnědých, bavlněných kalhot, ucítil závan teplého vzduchu.
Vzápětí na to se mu zazdálo, že cítí kouř, ale možná to bylo z rozespalosti, možná si s ním jen pohrávala jeho čerstvě probuzená mysl.
V rychlosti si natáhl světlehnědou košili se šněrováním u krku. Ještě sáhl po dýce a okamžitě vyběhl ven.
Několik lidí už bylo na ulici a utíkalo směrem k bráně. Neváhal a okamžitě se vydal za nimi.
Shluk lidí před branou se pomalu rozrůstal, stále přicházeli další a další.
Všichni měli v očích zděšení a úžas, když hleděli na něco, co on zatím nemohl spatřit.
Avšak směr, kterým se upíraly všechny pohledy, mu rozhodně nepřidával na klidu.
Gart proběhl branou.
Okamžitě se zastavil s nevěřícným výrazem v modrých očích, upřených na klášter na vrcholu vyhaslé sopky.
Respektive na to, co z něj zbylo.
Z kdysi vznešené a mohutné stavby, hrdě se tyčící na nejvyšším místě v okolí a vévodící celému ostrovu jako jeho strážce, nezůstalo prakticky nic, jen kráter na jeho bývalém místě.
Tu a tam ještě pomrkávaly plameny, tančící na hořících troskách.
„Bohové,” zašeptal nevěřícně, se zoufalstvím v očích a hrůzou ve tváři.
Dav užasle mlčel v posvátném tichu, které nastalo, dokonce ani vítr si nepohrával s listovím a moře budilo dojem, že také utichlo.
Nic ani nedutalo, jakoby vše vědělo, že teď je ta pravá chvíle vzdát hold mužům, kteří zůstali v klášteře.
Modrooký Pán Titánů si v záchvatu zoufalství projel rukou vlasy, když si uvědomil, že absolutní většina Lovců byla právě v klášteře.
Jen Nick, Ricardo, Magnus, Tarn a několik málo dalších, kteří s nimi měli odjet na následující výpravu, s ním přišli do města a přenocovali zde, aby ráno mohli vyrazit včas a nemuseli začínat den dlouhým pochodem ze Sopečné pevnosti.
„Tohle je snad noční můra!” proběhlo mu hlavou. „Každou chvílí se musím probudit, každou chvíli se vzbudím ve svém domku a všechno bude tak, jak má být!”
Utápěl se v téhle představě a doufal, že se mu to vše jen zdá. Trvalo mu dlouhou dobu, než vůbec dokázal přijmout tu skutečnost, že to není jen výplod jeho fantazie, rozjitřené poledním rozhovorem s černovlasou kráskou, kterou miloval.
O to tvrději na něj to poznání dolehlo, prvních několik slz hořkosti se mu svezlo po tváři a zanechalo po sobě slaný povlak na jeho kůži.
Odmítal se s tím smířit, odmítal tu skutečnost, to poznání, protože přijmout jej, by znamenalo přiznat, že jsou zpět tam, kde začínali.
Zpátky na několika málo lidech, kteří byli ochotni postavit se těm tvorům venku, za pevnými bariérami ostrova Faranga.
A tohle vědomí by jej mohlo připravit o jeho zdravý rozum.
„Jak se to jen mohlo stát?” otázal se sám sebe, když konečně pochopil, že tohle není žádný sen, nýbrž krutá a nesmiřitelná realita.
Odpověď na svou otázku měl dostat dříve, než by se mu líbilo.
Měla mu být zodpovězena okamžitě.
Chvíli po tom, co ji totiž vyslovil, protrhl posvátné hrobové ticho dlouhý skřek táhlé nenávisti, ohromného odporu a děsivého vzteku, kterým to, co jej vydalo, nyní trpělo a nechávalo se jím sžírat, stejně jako rakovinou, jež pomalu ale jistě stravuje tělo nemocného, až z něj nezbude žádný zdravý kousek masa a svalů.
„NE!” zašeptal užasle, vědom si toho, co tento zvuk přesně znamená.
Titán je volný.
Ostrov už není nezranitelný zvenčí.
Teď ale tenhle problém nehrál roli, mnohem větší potíže budou mít s tím, co je uvnitř bývalých obraných bariér Farangy, které ovšem s procitnutím netvora padly, hroutíc se jako domek z karet, když někdo v opilosti drcne do stolu, na němž stojí, a způsobí destrukci té geniálně promyšlené konstrukce.
„Rychle,” pomyslel si. „Teď není čas na sebemenší váhání. Ale co udělat nejdřív?”
S obrovským sebezapřením smutku a zoufalství, jež jej nyní stravovalo a propalovalo se jeho vnitřnostmi jako doběla rozpálený řeřavý uhlík, okamžitě zmobilizoval zbytky svých sil a odhodlal se k činům, jež byly nyní nezbytně nutné.
„Všichni zpátky do města!” rozlehl se jeho hlas jako poplašný zvon, který zní při katastrofách. „Ihned si vemte všechny nejnutnější věci a běžte do přístavu. Naloďte se, odplouváte!”
Celý dav v posvátné bázni stál, když si uvědomil, že k nim právě mluví Pán Titánů.
Jen na chvilku.
Pak vypukl shon a rozruch.
Ječící masa lidí se začala ozlomkrk hrnout branou zpět do města.
Gart stihl těsně uskočit davu z cesty, aby nebyl šílenstvím a zoufalostí ovládnutým shromážděním strhnut zpět.
Dav během chvilky zmizel ve městě.
„Sbohem, Lovci,” pronesl tiše směrem k ruinám na vrcholu sopky, vzdávajíc tak jedinou poctu svým bratrům ve smrti. „Vaši oběť nezapomeneme, to přísahám!”
Pak se taktéž otočil a vběhl zpět za pevné hradby přístavního městečka.
Bleskově se vřítil do svého domku a v horečném spěchu otevřel skříň v rohu stavení.
Odhalil tak stojan se svou zbrojí.
Když znovu vyběhl na ulici, byl už kompletně vyzbrojen a připraven k boji.
Rozhlédl se po známé tváři, po komkoli, komu by mohl svěřit úkoly, jež byli třeba vykonat a jimiž se on sám nyní nestíhal zabývat.
Z přístavu se k němu řítil Nick, s rukou na pásce a hned vedle něj...
„Patty,” vykřikl zoufale. „Co tu děláš, už si měla být pryč.”
„Na to není čas,” odvětil Nick udýchaně a nechápavě pohlédl na Garta. „Co se to kurva děje? Vypadá to tu, jako by někdo pích do sršního hnízda.”
„Je volný,” zasupěl modrooký válečník a v jeho tváři se objevilo to, co u něj bylo vidět málokdy, popravdě, Nick ani Patty ještě nikdy nespatřili zděšení, jež nyní zkřivilo tvář Pána Titánů.
„Klášter je srovnaný se zemí a On, On jde sem!”
„Do prdele,” ulevil si bývalý Lovec Titánů, zatímco zděšení jeho přítele se nyní promítlo i na jeho tvář. „Jdu do zbrojnice, budeš potřebovat pomoc.”
„NE!” zavelel Pán Titánů a příkře pohlédl na svého nejlepšího přítele. „Musíš varovat Dona, okamžitě. Před branou nebyl, takže ještě neví, co se stalo. Najdi ho, ať všechny své muže nažene do města, aby se postarali o dopravení obyvatel do přístavu. Lovci jsou na tyhle případy připravení, všichni z nich budou vědět, co dělat. Jakmile to vyřídíš, vem si něco ze zbrojnice a taky jdi do přístavu.”
„A co ty?” pípla tiše a nesměle Patty.
„On přijde sem, cítí mě. Takže já zůstanu tady a zdržím ho tu, jakmile budete všichni připraveni, přijdu za vámi!” vyslovil tu strašnou lež a přál si, aby jí věřili, přál si, aby jí aspoň na chvíli uvěřil i on sám.
Jenže vzpomínka na nedávný sen, na Ursegorovo varování, na všechny ty náznaky, mu nedovolovala vložit svou naději do těch slov.
Nick na něj jen nevěřícně pohlédl, stejně tak i Patty.
„To nemůžeš myslet vážně!” zaječeli oba zároveň. „Nenecháme tě tu!”
„Uděláte přesně to, co jsem Vám řekl,” zavrčel Gart. „Já tu mám nejvyšší hodnost a poslední slovo. Takže koukejte mazat.”
Patty se mu rychlostí blesku vrhla kolem krku a pevně jej sevřela, zatímco proudy slz smáčely její tváře a skrápěly zemi pod jejich nohama.
„Ne, ty už nepřijdeš!” zavzlykala hystericky, otřásajíc se silou pláče. „Já tě nepustím, půjdeš s námi, Garte, nenechám tě tu, nenechám!”
„Poslouchej mě,” začal jemně. „Já přijdu, musím ho jen chvilku zdržet, musím Vám dát dost času, abyste to stihli. Jakmile budu vědět, že jste v bezpečí, vyvléknu se a přijdu, slibuju!”
„Nééé!” zasténala znovu černovlasá kráska v jeho náručí, tisknouc se k němu stále pevněji. „Já ti nevěřím, nevěřím...”
Její zoufalé kvílení se neslo městem jako nářek ztracené duše.
Gart zabloudil pohledem k Nickovi. V tom kratičkém okamžiku, kdy se jejich oči střetly, se v tváři Pána Titánů zračila němá prosba.
Věděl, věděl, že Nick pochopil.
Lehce chytl vzlykající Patty za rameno a promluvil.
„On přijde, Patty, přijde, jen nám dá trochu času. Vždyť on už s ním bojoval, ví jak na toho hajzla jít. Nesmíme se ale zdržovat, pokud se odtud máme dostat všichni.”
Zdálo se, že slova zapůsobila přesně tak, jak měla. Patty sice nepřestala plakat, ale uvolnila své sevření a zhroutila se Nickovi do náruče.
Ten ji jen pevně objal a začal ji hladit po rameni.
Jeho pohled se opět střetl s tím Gartovým.
V modrých očích se zračil němý dík.
Jen kývl hlavou.
„Postarej se o ni,” naznačil lehce rty válečník v těžké zbroji.
Nick lehce naznačil hlavou souhlas.
Pak se pomalu otočil a spolu s černovláskou, zavěšenou okolo svých ramen, vyrazil zpátky do města.
Po několika krocích se ale zastavil a obrátil hlavu zpět. Gart je stále oba sledoval se smutkem v očích.
Zřejmě tušil, co musí přijít. Věděl, že Nick jej nezklame a vydá příkaz k vyplutí, i když on na palubě nebude.
Oba to věděli, oba znali ten důvod, proč to svěřil právě jemu.
Nick jej nezklame, protože on...
„On je opravdový přítel až za hrob!” prolétlo hlavou smutnému hrdinovi, který měl spasit celý svět.
„Hodně štěstí, Garte!” zvolal ten nejlepší přítel, jakého kdy nějaký muž měl.
Gart tam stál dlouho, vlastně ani nevěděl jak dlouho, obě siluety odcházejících už se ztratily ve spleti uliček.
Země se otřásla.
„Je tady,” pronesl potichu sám k sobě.
„Je to tady,” pomyslel si odevzdaně, ale ne zklamaně. „Vždyť jsem to věděl. Už dávno. Někde tam hluboko pod tou slupkou jsem znal tu pravdu. Bylo mi souzeno chcípnout, tak proč nechcípnout se zbraní v ruce, v boji za správnou věc.”
Naposledy překontroloval svou výbavu.
Lehce dupl pravou nohou.
Potěšeně přikývl, když si ověřil, že půda je tu pevná, vhodná k boji.
„Tak pojď, ty svině,” odplivl si a hmátl po svém kladivu a štítu. „Jsem tady!”
Brána se otřásla, když do ní něco s ohromnou silou, probuzenou vztekem a nehasnoucí nenávistí, narazilo.



Nick, Patty, Magnus, Ricardo, Tarn a několik dalších Lovců stálo u můstku, vedoucího na loď a bedlivě poslouchalo.
Těžké, dunivé rány otřásaly zemí a řev ohromného stvoření jim trhal uši.
Všichni obyvatelé města, kteří se tísnili na palubě lodi, už dávno přestali poplašeně reagovat, když se některý z těch zvuků ozval. Už jen stáli v posvátném tichu a čekali...
„Proč už se toho bastarda nezbaví a nepřijde?” otázal se Magnus váhavě.
Odpovědi se však nedočkal.
Namísto toho se řev ozval znovu, tentokrát o něco blíže.
Na palubě nervózně přešlapoval mlčící dav lidí a v posvátném tichu ani nedutal.
Lovci Titánů, stojící na břehu jako jediní z celého obyvatelstva vypadli vcelku klidně.
Nehnutí, jako prastaré sochy z mramoru, které necítí strach, zoufalství nebo jen pouhý neklid.
Pro tohle cvičili, na tohle se připravovali, tohle bylo smyslem jejich života a smrti. Nebyl důvod být nevyrovnaný nebo tak jen působit.
Takhle vypadali navenek, ovšem uvnitř jejich nitra se nacházely emoce obyčejných lidí, mužů, bojících se propasti smrti, která mohla přijít každým okamžikem a zakončit jejich existenci.
Všichni z nich však moc dobře věděli, že skutečný válečník tyhle emoce svému sokovi neukáže.
A tak stáli, jak bylo jejich údělem, připraveni sáhnout po zbraních a bránit zbytek svých přátel do posledních sil.
A čekali, až jejich osud přijde za nimi, protože osud vždy přijde a nikdo mu neunikne. A pak si vždy vezme to, co mu právem náleží.
Můžete utíkat, můžete se schovávat, nakonec stejně skončíte tak, jak je Vám souzeno a nespasí Vás ani modlitby či sebevětší prosby.
A čas pomalu plyne, když oni stále čekají.
Najednou se oba sokové objevili.
Vyšli zpoza rohu, aniž by to někdo dokázal předvídat.
Hrdý muž v těžké ocelové zbroji, s vznešenou helmou na hlavě a s obrovským kladivem v pravé ruce.
A hned za ním ohromná stvůra, světélkující ve tmě, s hlavou, připomínající schránku škeble, mohutnými končetinami, schopnými jen drtit a ničit, a s obrovskými, hrůzu nahánějícími čepelemi, upevněnými ke svalnatým pažím.
Bohužel jej nikdo nemohl vidět, dokonce ani samotní Lovci. Ti dokázali vnímat jen matně rozostřený a dosti mlhavý obraz Titánovy postavy.
Netvor se rozmáchl a obě čepele zasvištěly vzduchem.
Válečník se jim vyhnul, až s nečekanou rychlostí, obdivuhodnou, vzhledem k tomu, že byl od hlavy až k patě chráněn těžkou masou odolného kovu.
Titán vztekle zařval, rozlícen svým neúspěšným útokem a máchl nohou.
Znovu ale minul.
Další jeho rána se jen lehce otřela o hrdinův štít a svezla se po něm, aniž by zanechala znatelné poškození.
Nevypadalo to však, že by měl Gart navrch, spíše naopak, protože k útoku nebyl žádný čas a ani prostor.
Těžká čepel zazvonila a dav lidí na lodi vykřikl hrůzou, když se zabořila do země, drtíc na kusy dláždění přístavu.
Tenhle zvuk okamžitě vystřídal jiný, zlověstnější, avšak nikoli pro ty, kteří nyní stáli na lodi.
Tohle byl hlas osudu, jenž právě nyní promluvil, vyřkl ortel, jemuž se nedá oponovat, a rozsoudil oba soky.
Těžká hlavice kladiva čistě zazvonila při nárazu, když Pán Titánů využil fatální chyby svého nepřítele.
Lovci vítězoslavně zajásali.
Ohromná zbraň přerazila Titánovu výzbroj i s jeho pravou paží, trhajíc na kusy čepel, maso, svaly a šlachy.
Netvor bolestně zaúpěl.
Další rána mu rozdrtila chodidlo a on, zbaven opory své svalnaté nohy, se svezl k zemi.
Stihl však mávnout zdravou paží a vyrazil Gartovi kladivo z ruky.
Pán Titánů se však ani tímto nenechal zaskočit, jen se neomylně otočil kolem své osy, s dokonalou precizností, získanou léty tvrdého cvičení a praxe, čímž unikl druhému útoku.
Bleskovým mávnutím levé paže zarazil Titánovi hranu štítu přesně do krku.
Netvor se prohnul v křeči, pak znehybněl, během jediného okamžiku bylo po všem.
Posvátné ticho protrhlo až zajásání davu, to když si lidé uvědomili, co se právě teď stalo.
Gart se postavil a zhluboka si oddychl.
Byl konec, další nepřítel ležel na zemi u jeho nohou, pokořen triumfem lidské rasy.
Pousmál se, když si vzpomněl na svůj sen, ve kterém viděl podobné výjevy.
Nic se nestalo. Všechno je v pořádku.
Vykročil směrem k lodi.
„Musíme pryč,” pronesl k Nickovi. „Faranga už není bezpečná. Naše bariéry padly a Titáni mohou brzo přijít.”
Brunet v těžké zbroji přikývl a začal nahánět zbytek mužů na loď.
Pán Titánů se otočil, aby věnoval poslední pohled místu, které bylo nejblíže k tomu, co by se dalo nazývat domovem, aspoň on to tak cítil.
„Garte,” ozval se Nick. „Jsme všichni.”
„Všichni?” otázal se nepřítomně. „Ne, chybí nám ti nebožáci, kteří žijí za hradbami. Musíme...”
To, co vlastně ještě musí, se již nedozvěděli.
Obrovská tlaková vlna jej nadzvedla do vzduchu a mrštila jím o zeď s ohromnou silou.
„Nééé,” zařval zmrzačený brunet, když jeho přítel tvrdě dopadl na zem a nejevil žádné známky života. Spolu s ním křičela i černovláska, ale válečníkův hluboký hlas její táhlý výkřik přehlušil.
Nick ihned začal pátrat po zdroji té neznámé síly.
Našel jej prakticky okamžitě.
Stvoření mávlo blanitými křídly a sneslo se doprostřed přístaviště.
Dva a půl metru vysoký netvor vyvolal paniku mezi všemi lidmi na palubě. I když jej neviděli, všimli si poryvů větru, který rozháněl prach na dlaždicích.
Nestvůra si jich ale ani v nejmenším nevšímala.
Pozvedla nohu, zakončenou ostrými spáry, a vykročila k bezvědomému hrdinovi, zlostně poklapávajíc svým zahnutým zobákem.
„Lovci!” zařval Nick odhodlaně. „Všichni za mnou!”
Obouruční meč zaskřípal o pochvu, když se ocitl ve svalnatých rukách hnědookého bruneta.
Skupinka proběhla po můstku a vyrazila k monstru.
Titán otočil svou hlavu.
Děsivé oči žhnuly na ohromné ptačí hlavě, ozbrojené ostrým zahnutým zobanem.
Dlouhý meč, držený v jedné ruce, zasvištěl vzduchem.
Skupinka mužů se bleskurychle rozdělila a zase sjednotila, aby se vyhnula děsivé zbrani.
„Musíme ho udržet od Garta!” zavelel Nick a opět uskočil, protože Titán se tentokrát zaměřil na něj.
Skoro jakoby tušil, že on bude tím nejslabším článkem, který dokáže rychle odstranit.
„Přesně tohle potřebuju,” problesklo brunetovi hlavou, když kosým krytem zastavil zbraň a otočil jí v rychlém půlkruhu.
Čepel Titánova meče zaskřípala o zem, když ji obouručák trénovaného Lovce hravě srazil k zemi.
„Nejsi tak silná svině, viď?” pomyslel si vítězoslavně.
Ramenem strčil do nestvůry, aniž by uvolnil uvězněný meč, zároveň s tím uč čepel jeho zbraně klouzala nahoru po té nepřátelské.
Titán zavrávoral a couvl. Meč mu vypadl z ruky.
Nick rychle mávl čepelí, avšak monstrum bylo až neuvěřitelně hbité a stihlo couvnout.
Pokusil se zasáhnout jej protažením sečného útoku, tak jak to provedl již tolikrát v minulosti, když standardní rána neměla šanci uspět a zasáhnout cíl.
Ostrá bolest mu projela zády a zatnula spáry do jeho útrob.
Cítil jen a pouze ji, když se mu zatmělo před očima.

Otevřel oči.
Strašně ho bolela hlava. Nejspíš z nárazu na tvrdou zeď.
První čeho si všiml, byla skupinka lidí, motající se okolo okřídleného stvoření.
Všiml si, jak Nick padá k zemi.
Pohled na hroutícího se přítele jej vyburcoval jako nic jiného.
Silou ocelové vůle přinutil ztuhlé, rozbolavělé svaly k pohybu.
Celé jeho tělo protestovalo proti nenadálé aktivitě ostrou bolestí.
S obrovským sebezapřením se zvedl na nohy.
Lehce vrávoravým krokem vyrazil ke skupince. Titán právě mávl křídly a poryv vzduchu odhodil tři muže stranou.
Klekl si ke svému příteli a nahmatal puls.
Znatelný.
„Zabiju tě, ty hajzle!” pomyslel si a zvedl Nickův obouručák, ležící hned vedle.
Znalecky potěžkal v ruce a protočil jej.
„Dokonalé!” prolétlo mu hlavou, když s perfektně vyrobenou zbraní vyrazil k netvorovi.
„Všichni zpátky na loď!” zařval. „Vemte Nicka a zmizte.”
Titán se okamžitě otočil k němu, ostatní jej přestali zajímat a tak mohli splnit rozkaz.
Celá skupinka obezřetně obešla strnulé monstrum a vyrazila ke svému druhovi, jenž ležel na zemi.
Titán si žhnoucíma očima v nestvůrné tváři prohlížel svého soka, který opět stál proti němu.
Stvoření po chvíli otevřelo zahnutý zoban a vydalo odporný, táhlý skřek.
Zvuk zněl jako jasná a nezpochybnitelná výzva nepříteli.
„Ne, Garte!” zakřičela černovláska z lodi, se slzami v očích. „Nezůstávej tady!”
Uvědomila si totiž, co se brunet chystá udělat.
„Jednou vše končí, aby mohlo začít něco nového,” pomyslel si a v duchu se nad tím skoro pousmál. „Přeju vám hodně štěstí, doufám, že budete pokračovat v příběhu, ten můj je totiž u konce.”
„Odsekněte lana!” zakřičel, když se celá skupinka octla na lodi. „Odražte od břehu a plujte.”
„A nevracejte se,” dodal potichu.
Věděl, proč zůstává. Věděl, že musí. Někdo musí zemřít, aby ti ostatní mohli žít.
A osud nyní nenapověděl, osud neukázal prstem na toho, kdo měl padnout.
Tuhle roli na sebe nyní vzal on. To on sám určil, kdo bude žít a kdo zůstane.
Vzal svůj osud do vlastních rukou a přestal čekat, až rozhodne za něj.
Učinil gesto pravého muže, stal se svobodným. Tak, jak by chtěl každý.
Moc dobře si byl vědom toho, že pokud se otočí a vyrazí, dostane se na loď.
Jenže ta loď pak už z přístavu nevypluje.
Neměl ani tušení jak, ale věděl, že pokud tohle udělá, nepřežije nikdo.
Proto musel zůstat, aby ostatní mohli jít.
„Ne, to nemůžeš udělat,” zařičela dívka na lodi a v záchvatu zoufalství si dlaněmi projela dlouhé, černé vlasy. „Nesmíš!”
„Plujte, kurva!” zařval znovu, když loď stále zůstala na místě. „Zdržím ho, ale ne na dlouho!”
Několik ran proťalo noční ticho, když loďařské sekyry přetnuly lana, držící loď na místě.
Plavidlo se pomalu obrátilo a namířilo si to přímo na širé moře.
Ani jeden z pasažérů už nikdy neměl spatřit ostrov Faranga.
Pohledná černovláska stála na zádi, s hlavou opřenou o rameno zrzavého Ricarda. Pohled toužebně upřený ke břehům toho malého ostrůvku. Ostrůvku, kde nyní zůstalo její srdce, její duše, kus jí samotné.
Slzy se leskly v očích a stékaly po její dokonalé tváři dolů. A z úst se linuly tiché vzlyky.
Jenže to už Gart nemohl vidět ani slyšet, a přesto to věděl, protože tomu prostě nemohlo být jinak.
„Bez obětí není žádného vítězství,” zašeptal pro sebe, veden nenadálým impulsem.
Ta slova mu byla povědomá, jako napůl zapomenutá melodie. Ani netušil, kde je vlastně viděl, ale rozhodně mu utkvěly v paměti.
Zhluboka se nadechl a otočil se čelem k nepříteli, který mu prozatím dopřával dostatek času.
Snad jakoby též tušil, že je třeba vzdát hold největší hrozbě a zhoubě své rasy a umožnit mu poslední tiché rozloučení s jeho blízkými, které už nikdy neměl spatřit.
„Kde je?” pomyslel si zděšeně.
Titán zmizel.
„NE!”
Vpravo.
Vlevo.
Těkal pohledem ze strany na stranu, ale nepřítel nebyl nikde k nalezení, slehla se po něm zem.
Ostrá bolest v levém rameni přišla jako nečekaný host, bez varování.
Tak ostrá, že upustil meč, který s kovovým zazvoněním dopadl na dláždění.
Pohledem vyděšeně sledoval ostrý dráp na kloubu netvorova blanitého křídla, který mu projel ramenem, a skoro dvacet jeho centimetrů vyčnívalo vepředu z těla.
Prudké trhnutí jej zvedlo ze země a otočilo čelem k nestvůře.
Teď si hleděli z očí do očí.
Bylo po všem.
Věděl to.
Oba to věděli.
Už teď cítil podivný chlad, který se mu vkrádal do kostí a sžíral jeho vnitřnosti.
Necítil však strach či zklamání, vždyť to byl on sám, kdo si vybral tuhle cestu, to on sám přijal sázku a položil karty na stůl, ačkoli věděl, že osud má v ruce všechny trumfy a on je nedokáže přebít.
Nebylo už čeho se bát.
Té temné propasti, čekající jen a pouze na něj?
Proč, vždyť její náruč je tak jemná, když objímá své milence a poskytuje jim to sladké zapomnění na všechny pozemské starosti, jež je kdy sužovaly.
Bolesti, která musela přijít?
Vždyť to má již za sebou, ani teď už necítil své rány. A pak, že umírání bolí. Ani ono není tak strašné, jak jej všichni popisují. Vlastně je to krásné, vědět, že za chvíli vše skončí, pak už nepřijde žádná bolest a utrpení, nikdy.
Žádný důvod k strachu již neexistoval, všechny byly pohřbeny.
Netvor si ho přitáhl blíže.
Moc dobře věděl, co přijde.
Ostrý zoban byl blízko jeho obličeje. Tak blízko, že by dokázal vztáhnout ruku a dotknout se ho. Titán si ho skoro až zálibně prohlížel, s děsivou a krutou jiskřičkou nesmírné inteligence v očích.
„Takže nakonec mě stejně dostihla ta bestie, zvaná smrt, která si jednou přijde pro všechny a nikdo jí neuteče,” pomyslel si. „Jen nemusela přijít tak brzo!”
Věděl, co musí udělat.
Ani jeden z nich nemůže přežít. Ani jednomu to nebylo souzeno. Nesměli opustit tenhle ostrov.
„Tady to končí,” byla jedna z jeho posledních myšlenek, když ho netvor přitáhl ještě blíže, zatímco útržky jeho života se mu míhaly před očima a on nyní spatřoval krásu bytí, kterou si nikdy předtím neuvědomoval. Protože teprve s příchodem té krásné dámy vidíme to, co je skutečně nádherné a pochopíme, jak bláhoví jsme byli, když jsme si toho nevšimli dříve. Až na úplném konci si uvědomíme, že celý svět překypuje skrytou krásou a nic není ošklivé, jak se mnohdy zdá.
„Tak ať ta kráska nemusí čekat dlouho!” prolétla mu hlavou poslední zběsilá myšlenka.
Zmobilizoval poslední zbytečky svých sil.
Pravou rukou pevně sevřel konec ostnu a prudce trhl nahoru.
Titán bolestí zaječel, když osten zůstal v Gartově ruce.
Bez zaváhání jej s co největší silou, které byl ještě schopen, vrazil stvoření mezi žebra.
Otevřený zobák se přiblížil k jeho tváři, když netvor pochopil, co Gart už dávno věděl.
Ani jeden z nich neodejde...
Po svých.
Oběma rukama se zapřel o konec provizorního bodce a zatlačil jej ještě hlouběji.
Titán se zachvěl, když mu ostrý předmět zajel přímo do srdce a přetrhl tenké vlákno jeho života.
Zobák pomalu sklapl a jiskra v očích pohasla, když život unikl z nestvůrného těla, které se v okamžení svezlo k zemi.
Gart spadl ze zlomeného konce křídla.
Už v ten okamžik necítil nic. Ani tvrdý náraz na chladnou zem.
Krev začala rychle prýštit z otevřené rány a zbarvila dláždění přístavu tmavě rudou barvou.
Pomalu se mísila s prachem a špínou, nahromaděnou ve spárách mezi dlaždicemi za tu hromadu let, co město stálo.
Slepé oči se ještě naposled upřely k přenádherným hvězdám na noční obloze, ale jejich krásu již spatřit nemohly.

„Kdo by čekal, že takhle skončí jeden z největších hrdinů?”
„Poslední naděje lidstva?”
„Možná ano...”
„Možná ne...”
„Vždyť naděje...”
„Naděje umírá poslední...”
„To znamená až po nás!”
„Dokud aspoň jeden z nás dýchá...”
„Dokud jednomu z nás bije srdce v hrudi...”
„Dokud bude aspoň jediná kapka krve, která může být prolita...”
„Stále je naděje...”



Světlo.
Ostré bílé světlo.
Bolest.
Ohromná nesnesitelná bolest!
Ne, žádná bolest.
Jen to světlo.
Záře, která pomalu slábla, ustupovala a odhalovala známé město.
Nebo to nebylo ono město?
Ne, je to ono.
Tady žil.
Tady zemřel.
Tady miloval.
Zde nenáviděl.
Zde bojoval svou poslední bitvu.
Ne, nevypadalo stejně, ale přesto bylo stejné.
Jen vypadalo trošku oprýskaněji.
Nové fasády, čerstvé vápno na zdech, dláždění, neošoupané těmi stovkami bot. To vše už bylo pryč, pohřbeno pod kupou uplynuvšího času.
Muselo to být ono.
„Vítej, příteli.”
„CO, KDO?”
„Vždyť ty víš, kdo jsem!”
„Kde to jsem?”
„Tam, kde máš být,” pronesl tajemně hlas. „Vstaň a pojď, musíme si promluvit.”