Otevřel jsem oči a uviděl Ravenovu tvář.
„Čau hrdino,” pozdravil mě.
„Ravene, jak jsem se sem dostal?” vypálil jsem okamžitě, snažíc se vzpomínat.
„Tohle je paladinská galéra, za pár nugetů mě rádi vzali na palubu, chtěl jsem tě předběhnout a pak tě v Myrthaně překvapit, ale našli jsme tě napůl zmrzlého ve vodě. Hele ne, že bych tě podceňoval, ale to sis vážně myslel, že na tý kocábce dopluješ do Myrthany?” otázal se Raven.
„No, moc sem tomu nevěřil,” uchechtl jsem se.
„Proč si vlastně zdrhnul?” položil mi další otázku.
&dbquoVykonal sem první část pomsty.”
„Cože?” vzpálil Raven rychle.
„To neřeš hlavní je, že musím najít Sarfa,” odtušil jsem.
„Co?” nepochopil Raven.
„Jednou ti to vysvětlím,” odvětil jsem.
Raven se jen zamračil a odešel pryč. Okamžitě jsem hmátnul po meči a po zbroji a vyšel na palubu.
„Hej, chlapče, neznám tě náhodou!”
Otočil jsem se a uviděl lorda Andreho, chlapa, který mě poslal do kolonie.
„Ne, nikdy sem tě neviděl,” pronesl jsem chladně.
„Hmmm, asi jsem se spletl,” pronesl paladin.
To bylo štěstí. Mé další kroky vedly do podpalubí, kde, jak sem předpokládal, paladinové skladovali zbraně a výzbroj. Vzal jsem do ruky jeden meč, okamžitě se mi zalíbil. Mému pohledu neušla ani jedna z paladinských zbrojí, bylo mi jasné, že s ní se budu moci mnohem snadněji pohybovat po městě. Vyměnil jsem paladinský meč za svůj, pod hrudní plát své zbroje jsem vsoukal drátěnou košili a odešel jsem zpět do kajuty.
Každý den jsem odnesl nějakou část paladinské zbroje. Když jsem po devíti dnech odnášel poslední část v podobě helmy, uslyšel jsem hlas z koše na vrcholku stěžně: „MYRTHANA!!!!”.
Rychle jsem sbalil všechny své věci a odnesl je na palubu, kde Raven mluvil s kapitánem.
„Kapitán říká, že za hodinu jsme u břehu,” sdělil mi Raven.
„Skvěle,” odpověděl jsem mu. „Hele, Ravene, jak se vlastně doopravdy jmenuješ?”
„Já ani nevím,” odpověděl.
„Jak nevíš?” optal jsem se zmateně.
„Neměl jsem matku ani otce a vyrůstal jsem u hluboce věřících lidí a jejich víra byla tak silná, že si mysleli, že nemají právo dát mi jméno bez souhlasu mých pravých rodičů,” řekl muž bez jména, pro mne ale stále Raven.
„Aha, tak jo, a Raven je kdo?” vypálil jsem další dotaz.
„Jeden z Rudobaronů, kterého jsem zabil,” usmál se Raven.
„Tys zabil rudobarona?” nemohl jsem uvěřit.
„Jo,” rozesmál se naplno.
„Kozy!” vydechl jsem.
„Fakt nekecám, zabil sem i Scara s Artem a Goméze.”
„Ty vole, a já myslel, že s tou svojí eskortou zdrhnul,” hvízdl jsem udiveně.
„To bohužel nestihl.”

Přistání proběhlo v pohodě a já stanul vedle Ravena na půdě Myrthany.
„No?” pronesl Raven.
„Co?”
„Řekneš mi konečně, kdo je Sarf?” zeptal se zpříma.
„Není správná doba,” odtušil jsem klidně.
„Tak to se musíme rozloučit,” posmutněl Raven.
„Proč?” zeptal jsem se, znovu zmaten jeho chováním.
„Nemůžu chodit vedle někoho, o kom nic nevím, nazdar,” rozloučil se chladně a odcházel.
Chtěl jsem ho zadržet, ale nakonec se mi bude lépe zjišťovat informace bez toho, aby se mě pořád na něco vyptával. Prošel jsem do temné uličky a chtěl jsem si navléknout zbroj, ale někdo mi zaklepal na rameno, když jsem se otočil, dostal jsem takovou ránu, že na ni do smrti nezapomenu, ztratil jsem vědomí.

Probral jsem se v tmavé místnosti, osvětlené několika pochodněmi. Přistoupila ke mně postava, zahalená v kápi.
„Co si dělal v té uličce a kde si vzal paladinskou zbroj?” optala se bez váhání.
„Převlíkal sem se a tu zbroj sem si poctivě ukrad,” odvětil jsem dosti naštvaně.
„Fajn, takže zloděj, ale nikdy sem tě tu neviděl, co tu chceš?” následoval další dotaz.
„Hledám Sarfa!” odtušil jsem ještě vztekleji.
Postava pozvedla hlavu a já na okamžik viděl jeho tvář, která byla poseta mnoha šrámy a jizvami. Z jeho výrazu by každý schopnější pozorovatel usoudil, že určitě Sarfa zná.
„Co mu chceš?”
„Chci s ním mluvit,” pronesl jsem, nzní už mírněji.
„To nebude jednoduché, musíš totiž splnit vstupní úkol,” oznámil mi zjizvený muž.
„Jaký?”
„Musíš zabít tři lidi z druhého klanu zlodějů, který nám tu dělá problémy, tady máš seznam,” řekl stroze.

Ristezze
Jason
Larwer

„Roilas ti ukáže, kde je najdeš,” dokončil chlápek v kápi.
Ohlédl jsem se a spatřil jsem nenápadného chlapíka s jasnou vizáží lovce, měl krátký meč u pasu, v botě stahovací dýku a na zádech dlouhý luk.
„Tak dobře,” souhlasil jsem.
Vydal jsem se s Roilasem k tržišti, kde jsem ve stínu jednoho z domů spatřil jasného chmatáka s kroužkem paklíčů u pasu, byl fakt nenápadný.
Oběhl jsem dům a na konec uličky jsem položil váček s penězi a hvízdnul, zloděj vytasil meč a ohlédl se, když uviděl váček zahodil zbraň a běžel pro něj. Jakmile se dostal k váčku, dostal strunu kolem krku, na chvilku jsem si připadal jak Hitman, ale jak se zloděj skácel k zemi, hned mě to přešlo.
První na mém seznamu byl tuhej.

Roilas mi ukázal druhou oběť, byl to pěknej korbič, s dvoubřitou sekyrou, sám ho asi nezvládnu, ale zrovna jsem si všiml jak obírá jednu paničku, začal jsem řvát: „ZLOĎEJ!!!!”.
Šest domobránců se na něj vrhlo, jenže korba se nedal, vytáhl sekyru a začal se bránit dokud ho neprobodl vedle stojící paladin.

Tak poslední oběť vypadala jako opravdický zloděj, nenápadně seděl na lavičce a četl si knihu, přitom po očku pozoroval dění kolem sebe, až ho zaujal jeden pán s naditým měšcem. Přiběhl jsem k němu a položil mu dýku na záda.
„To bych nedělal,” podotkl jsem potichu.
„Co si zač, si snad vod fochu?” zašeptal v odpověď.
„Tak trochu,” uchechtl jsem se.
„Tak tu neoxiduj a běž si najít svou oběť,” zasyčel zlodějíček.
„Mám lepší nápad, teď půjdeš támhle do uličky a počkáš tam na mne, mám pro tebe kšeft, tisíc zlatých, když to uděláš,” navrhl jsem mu.
Larwer se už na nic neptal a zaběhl do uličky a já nenápadně za ním.
&bdquTak co mám udělat šéfe?”
„Chcípni,” usmál jsem se ledově.
„C…”
Dál nic neřekl, s dýkou v krku se totiž blbě mluví.

Zaběhl jsem zpět do uličky, kde mě omráčili, tam už ale čekal Sarf.
„Tak se opět vidíme Ricku,” ušklíbl se.
„Ale tentokrát nejsme přátelé,” podotkl jsem chladně.
A aniž by to Sarf čekal, švihnul jsem ho mečem po hrudníku.
„Tak, teď si tě vychutnám!”
Napřáhl jsem se a hned na to jsem ucítil obrovskou bolest v hrudníku, podíval jsem se, co se stalo, z hrudníku mi trčel meč a ruka, která ho držela, patřila Ravenovi. Spadnul jsem k zemi a z pusy mi začal vytékat pramínek krve a jak se blížil k zemi, vyprchával ze mne život. Ale naskytl se mi nečekaný pohled, Raven přistoupil k Sarfovi a pomohl mu vstát, pak ho objal a řekl slovo, na které nikdy nezapomenu.
„Bratře.”
Sakra, kdybych alespoň mohl mluvit, abych Ravenovi řekl, jak to doopravdy je.
Sarf si ho prohlédl: „děkuji ti bratře, odvedl si dobrou práci, ale teď musíš zemřít!”.
A vrazil mu meč do břicha, Raven padl vedle mne a zadíval se mi do očí, jakoby říkal promiň.
To mě povzbudilo, vzal sem svůj meč ze země a prudce jsem se zvedl, Sarf se otočil a sáhl po meči, ale to už bylo zbytečné, padl k zemi mrtev.
Z posledních sil jsem se dokulhal k Ravenovi a padl jsem opět k zemi.
Raven mě chytl za ruku a zavřel oči, i já sem pochopil, že už nám není pomoci.
Pomsta byla dokonána...

KONEC