Proces

Přehled povídky

Autor

Paulie

Diskuse

zde

Hodnocení

1,38 | 13x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

Popis

Paulie se vrátil a znovu udeřil do fanartov é sekce povídky svou výtečnou prací s názvem Proces. Samozřejmě pro nás není nic jiného než povinností vám jí ukázat co nejdříve to šlo a tak ji tady máme...

2.díl


Když se vůz s Mykolasem rozjel, nikdo už nemluvil. Žádné výčitky, žádné oznámení jeho prohřešku, žádné modlitby za jeho duši. Jeden ze strážných šel hned vedle vozu a Aleksei se s druhým strážným pohupovali na kozlíku. Museli usnout rychleji než si Mykolas myslel. On sám však nenacházel klidu ke spánku. Mlčky zíral do tmavého močálu a přemýšlel nad životem, který zde strávil. Odmítal si to připustit, ale bylo to možná naposledy, co viděl svůj domov a ty, které dlouho považoval za své přátele. Mykolas už několikrát zaslechl, že Inkvizice používá metody, kterými se přiznání k prohřešku vynutí, ale copak by se musel bát? Nic špatného neudělal a určitě se jedná jen o velké nedorozumění. Mocní páni ze Svyatilu mají jistě rozum, ujišťoval Mykolas sám sebe a pomalu se začal ztrácet ve svých myšlenkách. Začaly se mu klížit oči a nakonec propadl neklidnému spánku na trošce sena, které bylo pohozené po kleci.

„Hej, vstávej,” začal řvát na Mykolase jeden ze strážných, „je den a tady nejseš na vejletě... Říkám ti vstávej!” a tupým koncem kopí rýpnul do dřímajícího cihláře.
„Co se děje? To už jsme na místě?” ptal se zmateně Mykolas. Odpovědí mu byl jen hlasitý smích obou strážných.
„Idiote. Tys asi v životě nevytáh patu z tý tvý bažiny, co? Dneska při dobrým počasí dojedem do Tsehly a pak sou to další dva dny při nejlepším,” vysvětlil situaci strážný, „a teď vylez ven. Budeš s náma tlačit. Je tady moc bahna. A hni se!”
Strážný odemknul zámek na kleci a vytáhnul Mykolase ven.
„Hezky zaber, jasný? A opatrně, ať se to s Velebným pánem nepřevrhne,” okřiknul cihláře ještě jednou strážný, odložil zbraň a opřel se vší silou do vozu. Bez výsledku. Zadní kolo zůstalo uvízlé v bahně a nechtělo ven. Na ostatních byla nabalená vrstva bahna a úspěšně prokluzovala. Ani spojenou silou tří můžů a koní se dlouho nedařilo vytáhnout vůz z bahna. Slunce stihlo ujít po obloze už kus cesty, když se konečně podařilo vůz uvolnit a mohlo se pokračovat v cestě. Mykolas, celý od bláta, byl místo díků odměněn hltem vody a vhozením zpět do přepravní klece.

Po nějaké době Mykolas zpozorněl. Les kolem začal řídnout, z blátivých cestiček se stávaly pevnější prašné cesty a močál docela ustoupil. Bzučení hmyzu a kvákání žab, na které byl celý život zvyklý, vystřídal zpěv ptáků a poryvy vánku, který hluboko do bažin nemohl proniknout. Pak ucítil vůni polí a luk. Koně pomalu zrychlovaly a vůz konečně vyjel z lesa. Mykolas byl oslepen slunečními paprsky. Nikdy před tím je neviděl v takové intenzitě a musel dlouho přivírat oči, než si na ně dokázal zvyknout. Naskytl se mu pohled na svět, o kterém nevěděl a nikdy o něj nejevil zájem. Věděl, že je svět veliký, jsou tu další města a další lidé, ale neuměl si představit, jak může být ten „vnější svět” čarokrásný.

Cesta díky pevnějšímu terénu začala ubíhat rychleji než by si Mykolas přál. Kroutil hlavou ze strany na stranu a pozoroval krajinu, která se mu před očima neustále měnila a slunce se na obloze pomalu klonilo k západu. Najednou se vůz zastavil.
„Synu, tady dnes skončí tvoje cesta,” ozval se hlas bratra Alekseie.
„To je Svyatil?” zeptal se vystrašeně cihlář.
„Ty jsi nedával moc pozor, když ti můj doprovod popisoval cestu, nemám pravdu? Toto je Tsehla, jedno z měst založených naším císařem Grigorijem V., které má sloužit jako centrum pro rybáře z měst ležících dál na východě. Vidíš přece tu mohutnou řeku, ne?”
Mykolas jen mlčky přikývnul a s údivem v očích hleděl na město pod sebou. Ze dvou stran je chránily mohutné hradby, ze třetí strany stálo i z dálky dobře viditelné lešení u rozestavěné části hradeb. Čtvrtá strana města byla otevřená směrem k řece, na které se několikrát za den plavily dopravní a obchodní lodě. V samém středu města se tyčil kostel, jehož věž se zlatě leskla ve slunečních paprscích.
„Vidím, že jsi zaskočen, synu. Tsehla je malé bezvýznamné město. Až uvidíš překrásnou baziliku ve Svyatilu, teprve poté ucítíš velikost Stvořitele. Tento kostelík je jen slabým výsměchem. Jedeme,” otočil se Aleksei nakonec ke strážným, kteří pobídli koně a povoz se dal opět do pohybu.

Když konečně projížděli městskou branou, vyvolala Mykolasova přítomnost nepříjemné pozdvižení. Všichni obyvatelé Tsehly si na něj okamžitě ukazovali, špitali a odsuzovali ho každým pohledem, který cihlář spatřil. Jak vůz projížděl klikatými uličkami, lidí přibývalo. Nakonec se procesí zastavilo přímo před kostelem. Bratr Aleksei se naklonil k jednomu ze strážných, v tichosti mu něco sdělil, a strážný se bez otálení rozběhl do kostela, odkud se po chvíli vrátil spolu s místním kněžím.
„Vítej, bratře Alekseii,” zdravil kněz při sestupování z kostelních schodů, „co tě přivádí do těchto odlehlých končit? Čeho si žádáš od města Tsehly?”
„Stvořitel s tebou, bratře,” odvětil Aleksei, „převážím tohoto muže do Svyatilu k výslechu. Sám Algimas si jej vyžádal.”
Kněz se zarazil a přeměřil Mykolase v kleci dlouhým tázavým pohledem. Pak svou pozornost opět upřel na Alekseie: „Je to cihlář, vidím-li správně. Čím se provinil? Znám tyhle lidi. Jsou prostí, ale počestní. Pracují usilovně, aby naplnili přání našeho...”
„O jeho prohřešku s tebou pohovořím v soukromí, bratře,” zarazil kněze Aleksei povýšeným hlasem, „teď bych se ale rád najedl a odpočinul si. Dnes už pokračovat v cestě nebudeme. Doufám, že váš kostel ke mně bude pohostinný... A co se jeho týče,” ukázal na Mykolase, „vsaďte ho do klády a dejte mu trochu vody, aby nepošel dřív než se dostane do Svyatilu,” a vyrazil po schodech do kostela.

Strážní, oba unaveni po nepříjemné cestě, na nic nečekali. Otevřeli klec, vytáhli Mykolase a vlekli ho na prostranství vedle kostela. Po pravé straně sněhově bílých kostelních zdí bylo malé náměstíčko. Dlážděné a naprosto bez vegetace. Bylo to snad jediné místo ve městě, na které sluneční paprsky dosáhly v kteroukoliv denní dobu. Místo bylo lemováno kládami, ve kterých se dnes nacházela jen jedna žena, ostatních dvanáct bylo prázdných. Jak se strážní s Mykolasem blížili, dav se pomalu přesunoval za nimi, aby viděl cihlářovo ponížení. Pro lidi to byla zábava na dlouhé hodiny, jako by neměli nic jiného na práci než se posmívat těm uvězněným. Někteří s sebou přinášeli shnilou zeleninu nebo cokoliv jiného, co by mohli házet po bezmocných postavách vsazených v kládě a zhoršit jim jejich utrpení. Mykolase vsadili do klády hned vedle odsouzené ženy, která ale nejevila příliš známek života. Hlava i ruce jí bezvládně visely a nohy ji podpíraly už jen ze zvyku. Pár hodin a ta žena zemře, napadlo Mykolase, když mu stráže vkládali hlavu do klády. Jakmile se kláda zaklapla a stráže začaly hledat nejbližší putyku, dav se ze zcela nepochopitelných důvodů v poklidu rozešel a Mykolas zůstal sám s ženou v bezvědomí.

Když se konečně i poslední zvědavec rozhodl ponechat Mykolase jeho osudu, cihlář brzy pochopil, že to jistě nebylo z jejich dobré vůle. Pár minut na to totiž začal proudit dav lidí s knížkami v ruce do kostela a ve stejnou chvíli se rozezvonily i mohutné zvony ve zvonici. Lidé byli svoláváni na večerní modlitby a tak jim nezbyl žádný čas na posměšky směřované k odsouzeným. Ve chvíli, kdy se zvony odmlčely a v kostele začal kázat některý z přítomných kněží, žena znenadání otevřela oči, zvedla hlavu a zahleděla se na Mykolase, který s sebou leknutím škubnul. Vážně si myslel, že je mrtvá...
Načítám data ...
Nahoru