Proces

Přehled povídky

Autor

Paulie

Diskuse

zde

Hodnocení

1,38 | 13x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

Popis

Paulie se vrátil a znovu udeřil do fanartov é sekce povídky svou výtečnou prací s názvem Proces. Samozřejmě pro nás není nic jiného než povinností vám jí ukázat co nejdříve to šlo a tak ji tady máme...

4.díl

Byly to tři dny od chvíle, co Mykolas opustil ve svém pojízdném vězení Tsehlu. Další dvě noci strávené v nepříjemných podmínkách. Druhou noc cesty zůstal opět uvězněný v kládě v jednom z dalších měst, do kterého na cestě do Svyatilu dorazil se svým doprovodem. Třetí noc byla ale snad ještě horší. Když se blížil večer, nebylo nikde v okolí žádné město nebo alespoň vesnice, pouze jedna hospoda na křižovatce několika cest a pěšin uprostřed lesa. Zatímco o cihlářův doprovod se bezzubý hostinský velkoryse postaral, Mykolase pouze letmo přejel pohledem a pak, dle jeho slov, „urozeným pánům” nabídnul, aby ho nechali v kleci ve stáji se zvířaty. Aleksei okamžitě souhlasil a bez dalšího zájmu o cihlářův osud se nechal hospodským odvést dovnitř polorozpadlé hospody na „něco dobrého”, aby snad začínající déšť nezničil jeho drahé roucho. Mykolas tak strávil noc mezi zvířaty v nelidských podmínkách, bez vody či jídla, pouze se svými vlastními myšlenkami. Nic jiného mu již stejně nezbývalo, alespoň on sám tomu začínal věřit. Zkušenost z Tsehly s onou ženou, jejíž tvář mu zůstane v mysli až do posledního výdechu, ho donutila přemýšlet o věcech jinak. Nejen o svém životě, ale především o své víře. Začínal se bát, že se stal figurkou v čísi hře, že je jen obětí, jejíž osud je předem daný. Nehodlal se ale vzdávat posledních nadějí a někde hluboko v srdci pořád doufal ve Stvořitelovu spravedlivost, která ho jistě zachrání od osudu oné ženy v Tsehle… A kdo ví, kolik dalších nevinných lidí, napadalo Mykolase.

„Vidíš, jak mohutní řeka?” ozval se najednou hlas bratra Alekseie, „to je Gyia. Největší řeka na světě. V místě, kde je nejširší leží Svyatil, nejkrásnější město, jaké lidská ruka kdy stvořila. Pochopitelně si nezadá se Stvořitelovými městy vysoko v oblacích, kde ti šťastnější z nás jednoho dne spočinou, ale na tomto světě nemůže být krásnějšího místa. Však již brzy sám uvidíš, synu,” dokončil svou krátkou řeč Aleksei a začal se pln očekávání modlit.
Čas ubíhal, slunce se už začalo klonit k západu a pak se před skupinkou začalo vynořovat město. Nejprve nepatrné vrcholky věží v dáli, ale jak se blížili, obrysy nabíraly skutečných tvarů a Mykolas s tichou úctou zíral. Musí to být to nejúžasnější město na světě, napadlo ho, když mu oči přebíhaly od jedné věže ke druhé, od jedné části města ke druhé.
„Proč je město rozdělený řekou? Nebylo by lepší mít všechno na jednom břehu?” zeptal se po chvilce opatrně cihlář svého doprovodu.
„Vlevo je půlka města, která spadá pod správu císaře. To vyvýšené místo, vidíš je?” ujal se odpovědi bratr Aleksei, „to je palác našeho císaře Grigorije V. a zároveň je to centrum jeho světské moci v Aestonijské říši. Na druhém břehu je tomu naopak. Vidíš, jak přesně naproti paláci stojí katedrála? Je to svatostánek a centrum naší církve. Císař nechává Představeného, aby spravoval svou část města tak, jak uzná za vhodné, ale vždy má možnost zasáhnout pomocí síly. Je tomu tak po staletí a zatím nikdy nedošlo k takovému vývoji událostí, kdy by bylo nutné vyslat vojáky do posvátné čtvrti. Budiž to důkazem důležitosti Stvořitelovy církve pro celou naši říši.”
„Takže mě vezete rovnou do katedrály? Nebo co se mnou teď bude?”
Aleksei propukl ve smích: „Synu, tebe do katedrály nikdo nevpustí, ne dokud se nebudeš zpovídat našemu veleknězi. Algimas tě očekává v kobkách nedaleko katedrály. Tam se dozvíš vše potřebné…” a už klidnějším hlasem dodal, „já jsem jenom poslíček.”
Inkvizice a kobky. Slova, která Mykolasovi vyvstala v mysli a zůstala mu v nich po zbytek cesty. Nikdo mu nedokázal říct, čím se měl provinit proti Stvořitelově vůli a chtěli ho hned vyslýchat?

Když konečně vůz s Mykolasem projel jednou ze Svyatilských bran na levé straně, naskytl se cihláři pohled na to nejvznešenější, co dokázala říše nabídnout. Všude, kam se podíval, viděl jen ty nejvyšší společenské vrstvy. Draze oděné dámy a vedle nich pyšně se nesoucí pány opírající se o své hole z exotických dřevin. Ulice byly dlážděny krásnými bílými kostkami, po jejichž povrchu se krásně nesly zvuky dopadajících koňských kopyt. Mykolas se nestačil otáčet za krásou fontán rozesetých po ulicích a náměstíčcích, zelenajících se stromů lemujících cesty. Když po chvíli jízdy strhnul strážný otěže a uhnul s vozem do ulice mířící k mostu, začala dlažba pomalu blednout. Jakmile vyjeli na prastarý most z mohutných kamenů, změnil se zvuk kopyt, slunce se schovalo za horizont, všechno kolem ztratilo svou krásnou barvu a cihlář uviděl skutečnou podobu Svyatilu. Čtvrť, která podle slov bratra Alekseie patřila Stvořitelově církvi, nevypadala o moc lépe než vesnička v bažinách, ze které Mykolase přivezli. Domy sice měly kamenné základy, ale zdi se rozpadaly, střechy byly děravé a urozené dámy a pány vystřídala městská spodina. Jakmile jeden z lidí posedávajících na ulici spatřil vůz, začali se sbíhat další a další lidé, kteří vylézali z těch nejtemnějších zákoutí Svyatilu. Prosili a zaříkali Stvořitele, jen aby jim brat Aleksei hodil pár mincí nebo něco k jídlu. Na místo almužny se jim dostalo jen okřikování a pár šťastlivců schytalo i ránu od ohánějících se strážců.

Po několika minutách jízdy klikatými a špinavými uličkami se před Mykolasem otevřelo obří prostranství s dominantou v podobě katedrály. Ta byla obehnána nejen živým plotem, který by potřeboval častější údržbu, ale hlavně bezpočtem strážných. Všichni ve stejnokroji, s kyrysem v červené barvě na hrudi, opřeni o halapartny, hlídající prostor patřící církvi.
Vůz s Mykolasem projel mezi dvěma strážnými, kteří se kývnutím hlavy pozdravili se známými a v cihláři se začal probouzet stejný pocit jako když pro něj před několika dny, uprostřed noci, přišli. Byl plný vzteku, přestával se ovládat. Zrychloval se mu tep a věděl, že pokud se nebude bránit teď, nemusí už mít další možnost. Projeli kolem katedrály a pár desítek metrů za ní Aleksei konečně nechal zastavit povoz. V tichosti sdělil strážným, co mají dál dělat a ztratil se ve stínech, které zatím v celém Svyatilu převládly nad světlem.

Jeden ze strážných odemknul klec a pokynul Mykolasovi, aby vylezl. Jemu se zatím v hlavě honily jen a jen myšlenky na útěk. Pud sebezáchovy byl natolik silný, že si neuvědomoval počet strážných všude kolem. I kdyby se mu podařilo přeprat své dva přidělené strážné, některý další by jej určitě chytil. Mykolas se nadechnul. Zavřel oči. V duchu se pokřižoval a vyskočil z klece. Strážný to nečekal a pod cihlářovou vahou se složil k zemi. Mykolas situace okamžitě využil a dal se na útěk. Nečekaně nabitá svoboda mu ovšem dlouho nevydržela. Druhý strážný neváhal a násadou od halapartny podrazil cihlářovy nohy. Mykolas se okamžitě odporoučel k zemi a chytil se bolestivě za hlavu, kterou narazil do kamenné dlažby pod sebou. Strážní ho nenechali ani vteřinu vydechnout, postavili ho na nohy a několika dobře mířenými ranami mu dali jasně najevo, že nemá šanci. Teď už je v jejich moci. Oba členové Mykolasova doprovodu jej uchopili pevně v podpaží a vlekli ho do stejných stínů, do kterých se před několika okamžiky vnořil i bratr Aleksei. Ukázalo se, že jen o několik kroků dál se nachází kamenné průčelí se schody svažujícími se někam pod úroveň katedrály. Stejně jako venku i tady stálo několik strážných, kteří si na cihláře pobaveně ukazovali a trousili poznámky o tom, jakou noc si asi užije uvnitř.

Mykolas nebyl schopen počítat schody ani věnovat větší pozornost cestě. Hlava mu třeštila. Rána, kterou si způsobil pádem, lehce krvácela a pálila. Krev mu stékala po spánku a po tváři tenounkým pramínkem a kolem sebe viděl jen rozmazané světelné skvrny představující lampy zavěšené v tunelu, kterým ho vlekli jeho strážci. Nevěděl, jak dlouho byl bezvládně vlečen, ale když ho po chvíli probrala sprcha studené vody a oba strážní ho nechali stát na vlastních nohách, pokusil se zaostřit na okolí.

Byl v klenuté podzemní místnosti vykládané rudými cihlami, přesně takovými, jaké celý život dělal. Naproti němu stál dlouhý dřevěný stůl s pěti draze vypadajícími židlemi. Z druhého konce podzemní místnosti uviděl vycházet postavy. Jeho proces začínal…
Načítám data ...
Nahoru