Proti králi

Přehled povídky

Autor

VMC

Diskuse

zde

Hodnocení

1,38 | 29x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

Popis

Děj se odehrává 20 let po smrti krále Rhobara III. Na trůně nyní sedí jeho syn, Lorkan I., který Myrthanu změnil k nepoznání. Magie je zakázáná, staré cechy mágů ohně a paladinů zrušeny, daně jsou vysoké a vládne Lorkanova armáda Rudých kápí. Hlavní hrdinka, mladá čarodějka, pronásledována královými vojáky nachází přátele v podobě dvou lovců a vydává se na dlouhou cestu. Kam ji cesta zavede a jak to vlastně všechno dopadne, to závisí jen a jen na vás. Po každé kapitole totiž můžete ovlivnit děj

1.díl

„Sám Innos tomu chtěl, že narodil jsem se tak mocnému muži. Jsem synem lovce draků, přemožitele skřetů a dobyvatele světa. Po desítky let žilo království Myrthanské ve strachu. Po desítky let se utápělo ve stínu. Já sám jsem zřel to zlo a učil se. Učil jsem se z chyb, jež přinesly zkázu mému otci. Učil jsem se z chyb, jež zaplavily lid Myrthanský jako strašlivá nemoc. Dlouho jsem hledal příčinu té zloby. Dlouho jsem hledal, jak zachránit mé království. Za vše špatné, co se nám, svobodným lidem, kdy stalo, může jediná věc. Za smrt našeho milovaného krále může jediná věc. Tou strašlivou, naše země jako polní škůdce požírající, věcí, není nic jiného než magie. Temná kouzla zahubila mého otce. To magie nás přinutila žít ve strachu a nenávisti.
Já jsem synem Rhobara třetího. Jsem právoplatný vládce této země. Nechť všem je známo, že jméno Rhobar čárami je prokleto. Nechť všem je známo, že pro temná kouzla v mém království není místo. Nechť všem je známo, že já, Lorkan I., vypudím magii a všechny, kteří ji praktikují, z naší svobodné země. Na světě nezbude jediné místo, kam by se zlí čarodějové a čarodějnice ukryli. Nezbude jediný kout, jediný dům, kde by se temní posluhovači schovati mohli. Myrthanský lid si zaslouží mír. A já, Lorkan I., váš král, vám ten mír slibuji. Nechť svobodný lid Myrthanský zůstane navždy svobodný.”


Kapitola I. Cesta začíná

Slunce se poklidně schovávalo za zelené kopce středozemí a šero dopadlo na malou vesničku na samém okraji království. Touhle dobou již vesničané mnohdy ulehali ke spánku, aby se připravili na další perný den plný práce na polích. Dnešek byl však něčím výjimečný. V samotném středu osady hořel veliký oheň. K uším nejbližších stromů doléhal zvuk louten a zpěvu. Lidské tancování a podupování vyhnalo z blízkých křovisek i ty nejdivočejší zvířata.
Postarší muž seděl jen pár metrů od ohniště. Plešatá hlava se mu blýskala v rudých plamenech. Unaven dlouhým životem popotahoval tabák ze své dýmky a hlasitě vyfukoval. Nevšímal si okolního vzruchu a vychutnával si svou chvilku.

Netrvalo dlouho a přiskočila k němu tlupa dětí. Nejdříve kolem muže poskakovaly a pak téměř všichni usedly na travnatou zem. Stát zůstal pouze jeden chlapec, na jehož hlavě se honosil věnec z všemožných kytek ve tvaru koruny. Dítě zatleskalo malýma rukama a zvolalo: „Strýčku, strýčku! Ještě jste mi nedal žádný dárek!”
Muž vyfoukl dým z úst a pohlédl na chlapce. „Tak už je ti celých deset let. Stává se z tebe velký muž. Jaký dar bys chtěl?”
Dítko povyskočilo na místě a hbitě odvětilo: „Slíbil jste, že až budu starší, tak mi povíte příběh z vašich výprav. Ale ten nejnapínavější, strýčku!”

Muž pokynul chlapci, aby se usadil, a ten tak okamžitě učinil. Všechny děti napjatě vyčkávaly a probodávaly vesničana pohledem. Z jeho úst se vyvalila poslední dávka dýmu, odložil své kuřácké náčiní a spustil: „Když jsem byl ještě mladý, svaly jsem měl pevné a za pasem mi visel meč, doprovázel jsem starého krále na daleké výpravě. Dopluli jsme na ostrov, jenž se jmenoval...” Vypravěč se na chvilku zarazil a zamumlal: „jak jen se to vlastně jmenoval? Přemýšlej, ty hlavo plešatá. Přemýšlej, ty blázne stará. Znělo to jako koňský pysk.” Pak luskl prsty a pokračoval: „Už to mám. Dopluli jsme na ostrov Khorinis. Lidé se tam slušně chovali a pohostinní ke mně byli. Avšak jedna věc je trápila. Velký drak nad městem kroužil. Ovce kradl a ohnivě bouřil.”

Mladý oslavenec vylétl ze země jako šipka z kuše a přerušil vypravěče: „A král Lorkan draka skolil!”
Muž se ostře zamračil a zavrčel tak, že chlapec v mžiku ztichl. „Žádný Lorkan! Žádný, draka skolil! Tenkrát ještě vládl Rhobar! Za dob starého království se…”
Vypravěče přerušil křik jedné z matek posluchačů: „Co jim to cpeš do hlav, ty starý blázne! Jaké staré království? Jací draci? Mluvit je o tom zakázáno! Copak nevíš, že můj muž dnes spatřil v lese vojáky? Nechtěj na nás přivést králův hněv! Všichni upalujte do postelí!”

Malé ratolesti se rozutekly jako žravé štěnice, když poblíž šlápne lidská noha. Muž tak zůstal sedět sám. Zapálil si svoji dýmku a rozhlédl se po vesnici. Uzřel, jak všechny ženy mizí v příbytcích a u ohně zůstalo jen pár manželů. Ať se rozhlížel sebevíc, jednu mladou dívku, a to svoji dceru, nemohl nikde spatřit. Z oken jeho chalupy žádné světlo nezářilo, a tak si pomyslil: „Kde ta holka zase vězí?”

Pěkný kousek od oslav a tanců se ve skrytu lesa objímali dva mladí lidé. V šeru zazněl neklidný mužský hlas: „Jsi si jistá, že na to tvůj otec nepřijde?”
Hlas patřil mladému pastýři v potrhaném oděvu. Dostalo se mu odpovědi v podobě příjemného ženského hlasu: „O mého otce se neboj. Právě teď vypráví dětem pohádky. Ani si nevšimne, že na oslavě chybíme. Navíc už mi je pětadvacet let. Můžu si dělat, co chci.”
Dívčini rudé rty se usmály a její modré oči rozzářily. Mladík jí zajel rukou do dlouhých hnědých vlasů a políbil ji: „Zítra, má drahá Rachel, zítra to o nás řeknu tvému otci. Už nemám strach.”

Hnědovláska se uculila a chystala se statečná slova opětovat dalším polibkem. To se však její partner vytrhl z objetí, zbystřel a hleděl směrem k vesnici. „Cítíš to? Jakoby se něco pálilo.”
Dívka hbitě odvětila: „Tak to asi na oslavě přehnali s ohněm.”
Mladík ji silně popadl za ruku a táhl ji k domovu. Přitom vykřikoval: „Doteď jsme žádný oheň necítili! Možná z toho sucha vypukl požár! Neměli jsme chodit tak daleko, neslyšeli bychom ani volání o pomoc. Jestli ve vesnici hoří, tak jim musíme pomoct hasit!”

Levá noha střídala pravou a dvojice utíkala šerem lesa. Křupání klacíků pod jejich dupotem přerušoval ustaraný hlas modroočky: „Než požádáš otce o moji ruku, měl bys o mně něco vědět. Nejsem jako ostatní dívky ve vesnici. Máme s otcem jedno tajemství, které jsme doposud nikomu neřekli.”

Mladík, přesvědčen o svém, nedbal příliš hlasu partnerky a pokračoval v cestě. Odbyl ji pouze slovy: „Všechno mi řekneš potom. Teď si musíme pospíšit, abychom pomohli hasit naše domovi.”

Po několika minutovém běhu se mladíkova teorie začala potvrzovat. Nad stromy se nesl dým a ve vzduchu spálenina. Žádné volání ani žádné hlasy z vesnice se neozývaly. Mladík přidal na rychlosti a zvolal: „Copak se oheň hasí takhle potichu?!”

Tváře obou běžců brzy ozářila ohnivá záře. Vystoupili z lesa a stanuli tam, kde kdysi býval jejich domov. Nyní však veškeré příbytky hořely.
Chlapec nepouštěl dívčinu ruku a vedl ji do středu vesnice. Náhle se zarazil a stiskl dlaň hnědovlásky ještě silněji než kdykoliv předtím. Jejich očím se naskytl hrůzostrašný pohled. Všude ležela mrtvá těla lidí, které mívali za sousedy. Hnědovláska se v mžiku vytrhla z mladíkova sevření a rozběhla se k jednomu z mrtvých. Znala ho velmi dobře. Na zemi ležel plešatý muž. Oči měl zavřené a nedýchal. Vedle něj dohořívala stará dýmka.
Hnědovláska padla na kolena a z modrých očí jí stékala jedna slza za druhou. Cítila, jak ji za rameno jemně chytla mladíkova ruka, ale to ji nijak neutišilo.

Mladík chtěl něco říct, ale v tom zpoza jednoho z hořících příbytků vyběhli dva ozbrojenci. Tělo jim chránilo lehké brnění a záda překrýval rudý plášť. I malé dítě by poznalo, že se jedná o královi vojáky.
Oba muži tasili meče a vykročili směrem k nově příchozím. Jak se přibližovali ke dvojici, tak na obličeji jednoho z nich vyčnívala jizva táhnoucí se po celé tváři. Zjizvený muž pokřikl hrubým hlasem: „Říkal jsem, že to někdo přežil! Vždycky to někdo přežije!”
Druhý z vojáků kolegu doplnil slizkým tónem: „Jistě, veliteli. Ti dva jsou jen vaši.”

Bojovníkům už chybělo jen pár kroků k cíli. Mladík vytáhl hnědovlásku ze země a schoval ji za sebe. Vedle ležícího otce hnědovlásky zahlédl vidle, a tak je popadl. Namířil zbraň na přicházející nepřátele a hrdinsky zvolal: „Nechte nás být!”
Zjizvenec se ušklíbl a udělal prudký výpad. První ranou vyrazil vesničanovi vidle z ruky a druhou jej udeřil do obličeje. Mladík se svalil na zem a z posledních sil vykřikl: Uteč, Rachel!”

Hnědovláska si promnula oči od slz. Spatřila, jak voják se slizkým hlasem kleká k jejímu příteli s napřaženým mečem. Brzy ji však ve výhledu zabránilo mohutné tělo druhého vojáka. Ten se pomalu přibližoval k dívce a ona stejným tempem ustupovala vzad.

Mezi praskáním hořícího dřeva zazněly kroky několika dalších mužů. Dívka se ohlédla a spatřila, jak k ní zleva přicházejí další dva vojáci. Kromě kroků brzy uslyšela i hrubé hlasy. „Co s ní uděláte, kapitáne? Tahle krasotinka je lepší než ty ostatní ženský z vesnice.”
Velitel na krátkou chvíli odvrátil zlý pohled od mladé vesničanky a obořil se na své spolubojovníky: „Královy rozkazy zní jasně! Nebrat žádné zajatce!”

Zjizvená tvář se přiblížila k hnědovlásce již na dva kroky. K uším oběma aktérů doléhaly posměšky ostatních bojovníků: „Kdo říká, že jí máme brát jako zajatce, kapitáne? Proč si s ní nejdříve trochu nepohrajeme?”
Voják zle zavrčel. Dívka nevěděla, jestli byl nepříjemný zvuk určen jí nebo ostatním bojovníkům. To však nemělo žádný velký význam. Muž si pohodil meč v pravé ruce a připravoval se k výpadu.
Dívku přemáhal strach, a tak couvla ještě o jeden krok vzad. Rychle pohlédla ještě naposled na mrtvého otce a pak na zjizveného ozbrojence. Strach se vytrácel a ji zaplavil vztek. Jindy modré oči hnědovlásky teď zářily rudě. Jejími dlouhými vlasy projel závan vánku, pozvedla dlaň k překvapenému bojovníkovi. Z ničeho nic se zvedl poryv větru a odmrštil vojáka několik metrů vzad. Ten tak nechtěně odstrčil svého slizkého kolegu ve zbrani a zalehl mladého vesničana.

Ostatní vojáci překvapeně zírali na mladou dívku. V koukání by pokračovali, kdyby nezaburácel hlas ležícího kapitána: „Což nevidíte, že je to čarodějnice! Zastřelte ji, vy tupci!”
Bojovníci nervózně začali ládovat šipky do kuší. Co jim jindy trvalo jen pár vteřin, to nyní činilo nadlidský úkon.
Hnědovláska využila jejich zaváhání. Namířila prsty na nejbližší hořící příbytek a její oči opětovně zrudly. Plameny přeskočily ze dřeva na překvapené střelce. Zapálily jejich kuše i pláště. Muži povykovali a váleli se jeden přes druhého.

Pokřikování přerušil mohutný tón lesního rohu. V ústech jej svíral již klečící velitel a troubil na celou vesnici. Další a další ozbrojenci se sbíhali do středu vesnice.
Hnědovláska se zmateně rozhlížela. Když zjistila, že cesta, kterou před chvíli přišla, je stále volná, ničeho neváhala a dala se na útěk.
Než se vojáci vzpamatovali, tak už mizela ve tmě blízkého lesa.
Načítám data ...
Nahoru