„A ti, kteří temným posluhovačům otevřou své dveře a ukrývat je před spravedlností budou. Ti žádného slitování a milosti se nedočkají. Ti potrestáni usmrcením budou a majetek jejich připadne svobodnému království Myrthanskému. Nechť všem jest známo, že já, král Lorkan I, ze své říše vypudím všechny přisluhovače zla a jejich pomocníky na popel spálím.
Avšak ti, kteří se do rudého pláště upnou. Pozvednou meč a loučí šířit Innosovo světlo vydají se. Ti, kteří k Rudým kápím, Myrthanskému vojsku, přidají se. Ti, kteří proti magii bojovati nepřestanou a mír do všech koutů světa ponesou. Ti občané odměněni budou.
Nechť Myrthanský lid zůstane navždy svobodný!”

Kapitola II. Rudé pláště

Hnědovláska se neotáčela a běžela noční tmou. Kdysi jí les přicházel strašidelný. Nyní jí však nabízel daleko větší pocit bezpečí než spálený domov, který nechala za sebou. Jestli utíkala hodinu nebo dvě, to sama nevěděla. Pot ji stékal po čele a z bezhlavého úprku se rázem stala pouhá chůze. Když už se dívka nemusela soustředit, aby neklopýtla o všemožně nastražené klacky a kořeny, do mysli se jí začaly vkrádat myšlenky a vzpomínky.

Nemohla se zbavit obrazu tváře svého otce. Neustále před sebou viděla zavřené oči a pobledlý obličej. Vše, co ji otec učil, před čím ji varoval, to porušila. Vzpomněla si na jeho slova, když ještě byla malé dítko: „Ať se stane cokoliv, má Rachel, nikdy nesmíš čarovat před ostatními lidmi. Vzpírej se a lži, ale nikdy nekouzli.”
Přitom použila magii před těmi nejhoršími lidmi, které si mohla vybrat, před královskými vojáky.

Další vzpomínka patřila mladíkovi, první lásce, kterou ve vesnici opustila. Přemítala o jeho osudu. „Třeba zůstal naživu? Snad jej vojáci ušetřili? Vždyť on přece čarovat neuměl.”
Do mysli se jí vkrádala lítost. Nechala ho ve vesnici. Nechala ho tam ležet na prochladlé zemi. Kdyby zůstala, tak by mladíka snad i zachránila. Proti tomu se její svědomí bránilo další vzpomínkou na otcova moudrá slova: „Pokud k nám někdy přijdou královi muži, Rachel, tak utíkej, co ti nohy stačí. Všechno nech za sebou a prostě utíkej.”

Z rychlejší chůze se časem stalo pomalé vykračování. Rozpálené tváře a unavené vydechování doprovázely hnědovlásku na každém kroku. Dokonce se už i rozednilo a první sluneční paprsky osvítily dříve temný les. Ten se však zdál bez konce. Modroočka neměla ani nejmenší tušení, kam se vydala. Možná kráčela přímo do spárů Myrthanského krále. Možná měla štěstí a snad vyrazila na opačnou stranu. Avšak spíše než směr dívku zajímalo, že utekla pryč od ozbrojenců.

Slzy v modrých očích již vyschly. Vesnické šaty měla potrhané od křovisek, ruce a nohy poškrábané od ostrých větviček.
Mladá čarodějka se náhle zastavila. Pár kroků před sebou zpozorovala vyhaslé ohniště a po okolí se povalovalo několik kožešin.
Než hnědovlásku napadlo, jestli v tábořišti někdo přebývá, tak zpoza stromů vykročili dva muži. Oba byli oblečeni v lehké zbroji ze zvířecí kůže. Ten starší nosil krátké šedé vlasy a jeho tvář zdobily stejně zabarvené vousy. Ten mladší, a také výrazně vyšší, měl nepříliš dlouhé černé vlasy a i jeho tvář také zarostla. To značilo, že oba muži pár posledních dnů strávili v divočině.
Dvojice svírala luky, ale na cizinku nemířil ani jeden z nich. Za opaskem obou táborníků visely ocelové meče.

Dívka couvla o krok zpátky a v ústupu by i pokračovala, to by však nesměla zády narazit do kmene mohutného dubu. Její zrak nejprve sjížděl na zbraně obou mužů a pak se poohlížel po něčem, co by mohla využít jako zbraň ona sama.
Ruka hnědovlásky opatrně namířila na větší větev ležící opodál. Dívka se už připravovala použít nějaké jednoduché kouzlo a vymrštit dřevěnou zbraň do vzduchu, když mladší z dvojice promluvil: „To se na to podívej, Sifríde. A já si myslel, že po dvou dnech bez úlovku konečně chytíme nějaké zvíře. No a co se nestane? Innos nám sešle ženskou!”

Muž pohodil luk na zem, avšak dívku bez přestání sledoval hnědýma štěněčíma očima. Jeho kolega se připojil k rozhovoru a přátelsky pronesl směrem k cizince: „Mělas štěstí, že jsi nešlápla do jedné z našich pastí. Pořádně by ti pochroumaly nohu. Já se jmenuji Sifríd a ten dlouhán, co stojí vedle mě, je Gabriel.”

Hnědovláska měřila oba muže pohledem. Staršího odhadovala na nějakých pětačtyřicet let a mladšího na něco kolem třiceti. Tvářila se ještě zaraženě, a když pořádnou chvíli neodpovídala, tak se řeči chopil zkušenější z dvojice: „Snad jsme tě tím vpadnutím příliš nevystrašili? Nechceš nám prozradit své jméno?”

Dívčin dech se o něco zklidnil. Viděla luky a kožešiny, a tedy usoudila, že oba muži jsou lovci a žádní vojáci. Ruka, připravena na kouzlení, jí klesla zpět k tělu a modroočka opatrně odpověděla: „Já se jmenuji Rachel.”
Sifríd byl člověk velice bystrý. Potrhané šaty hnědovlásky, zrychlený dech a rudé tváře mu jasně napovídaly, že si dívka v noci prožila své. Muž tak pronesl otcovským hlasem: „My ti neublížíme, Rachel. Jsme jen potulní lovci. O vlka jsme nezavadili dva dny, takže ti žádné nebezpečí nehrozí.”

Lovec se sehnul k zemi, zašátral mezi kožešinami a sebral kousek chleba. Opodál našel vak s vodou. Na tváři vyloudil přátelský úsměv a poklidně vykročil k dívce. V ní to lehce trhlo, ale než stihla pozvednout ruku, aby předvedla něco z kouzelnického umu, už k ní přiskočil Sifríd a do jedné dlaně jí vložil měch s vodou a do druhé kousek jídla. Muž pochopil, že důvěra nyní nepatří k nejvýraznějším vlastnostem hosta, a tak opět ustoupil a posadil se k vyhaslému ohništi.
Hnědovláska ještě počkala, než se k zemi ubere i druhý z lovců a pak se napila vody. Po dlouhém běhu jí vyprahlo a tekutiny v měchu příliš nenechala. Modroočka se přestala cukat, trochu se i uklidnila a usedla do mechu pod dubovým kmenem. Ulamovala si malé kousky chleba a vkládala je do úst.
Dlouhán si ťukal klacíkem o botu. Počkal, až cizinka dojí, a pak k ní promluvil: „Tak před čím tak vyděšeně utíkáš?”

Dívka se naposledy napila z měchu. Snažila se vyhýbat probodávajícímu pohledu lovce. Chvíli to trvalo, ale nakonec se přece jen rozhodla do rozhovoru zapojit: „Moji vesnici vypálili.”
Dlouhán se zarazil, jeho pohled nabral na přísnosti a pronesl: „Vypálili? Vždyť na východě je oceán a po ostatních stranách se rozprostírá Myrthana. Myslel jsem, že tady žádné nebezpečí nehrozí?”

Starší z dvojice si domyslel, co se asi stalo. Hodil po svém společníkovi malý kamínek, aby ho přiměl ke konci vytahování bolavých informací z dívčiny paměti. Hnědovláska však nic z toho neviděla, poněvadž její pohled směřoval bez přestání do země. Rozpačitě vydechla a pak pravila: „Přišli královi vojáci. Všechny lidi pobili. Jenom já jsem utekla.”

Sifríd si odplivl a procedil mezi zuby: „Prokletý rudý pláště. Vojsko by mělo svůj lid chránit a ne mu ubližovat.”
Lovcova slova pozvedly dívčin zrak. Muž pokračoval: „No, Rachel, nás se nemusíš bát. My nejsme s vojáky zrovinka zadobře.”
Sifríd ukázal na kožešiny povalující se na zemi. Jen co si povšiml, poněkud nechápavého výrazu cizinky, tak pokračoval v řeči: „Cožpak nevíš, že král zakázal lovit v Myrthanských lesích? Prý mu patří všechna půda, a tudíž i všechna divoká zvěř. Lidi aby jedli klacky.”

Strach mladou čarodějku pozvolna opouštěl, když pochopila, že oba muži jsou vlastně také zločinci. Její provinění spočívalo ve schopnosti kouzlit, to jejich v lovení zvěře k obživě. Hnědovláska se po dlouhé době cítila v bezpečí.
Ona sice mužům věřila, ale důvěra černovlasého Gabriela v cizinku pokulhávala. Lovec zapíchl dřevěný klacík do země a otázal se cizinky: „A jak se ti podařilo uprchnout?”