„O zrušení Řádu ohně. Se vší mocí, jež mi ve své nekončící prozíravosti sám Innos svěřil, rozhodl jsem se ukončit přítrž vykořisťování mého lidu svobodného. Spolek proradných čarodějů, jenž Řád mágů ohně nazýval se, na naší tvrdé práci přiživoval se a zlaťáky nám z kapes kradl. Zatímco my jsme v potu tváře dřeli, oni v blahobytu za zdmi vysokými pikle kuli. Spřádali plány zla a temné rituály prováděli. Z cesty již dávno sešli a svou duši zaprodali. Innosův oheň jejich duše očistit musí, dřív než temnota z jejich srdcí zaplaví celé království.
Nechť všem je známo, že tímto ruším Řád ohně. Všechny členy ze spiknutí a praktikování zakázané magie obviňuji. Knihy plné lží nechť Innosovým plamenem shoří. Čarodějové nechť jsou pochytání a popraveni. Povinností každého občana je těmto vrahům zabránit v šíření temnoty a pomoci Rudým kápím, myrthanskému vojsku, v jejich dopadení.
Nechť myrthanský lid zůstane navždy svobodný!”

Kapitola III. Konec jedné lásky

Dlouhán svým podezíravým pohledem probodával dívku a vyčkával na odpověď. Hnědovláska sklopila zrak k zemi a zalhala: „Měla jsem štěstí. Když vojáci přišli, tak jsem se schovala. Jen co začali pálit naše domy, tak jsem utekla do lesa.”
Gabriel se už nadechoval k dalšímu výslechu. Do rozhovoru se však vložil jeho spolubojovník. „Dopřej té chudince chvíli klidu. Viděla věci, které by nikdo z nás neměl.”
Muž se zvedl od vyhaslého ohniště a sebral jednu z vlčích kůží. Přikročil k modroočce a pravil: „Mrzí mě, co se ti stalo. Viděl jsem královi vojáky páchat strašné činy. V tvojí vesnici se musel ukrývat nějaký čaroděj, jinak by tam ty proklaté rudé pláště nepřišly. Celou noc jsi utíkala, ale nyní jsi v bezpečí. Zkus se trochu vyspat a nemyslet na to špatné, co se stalo. Zatím můžeš zůstat s námi. Za pár dnů se vydáme do města, tam se sama rozhodneš, kudy se tvá cesta bude ubírat.”

Rachel přijala lovcovu nabídku a přikryla se kůží, kterou jí půjčil. Myšlenky dotíraly na její mysl jako houf otravných much. Jindy by se převalovala ze strany na stranu a nemohla usnout. Únava ji však přemohla natolik, že ani samotná mysl neměla dost sil přemítat o minulosti, a tak dívka usnula.

Najednou stála na louce uprostřed noci. Rozhlížela se kolem sebe, ale viděla jen stromy. V tom si vzpomněla, že si na tomto místě hrávala jako malé dítě. Učinila několik kroků, když okolní les začal hořet. Plameny šlehaly až do oblak.
Z ohně vystoupila postava a rychle se přibližovala. Hnědovláska brzy rozpoznala zbroj královského vojáka, jehož obličej zdobila dlouhá jizva. Dívka chtěla ustoupit, ale nemohla se pohnout. Chtěla utíkat, ale něco neznámého jí v tom zabraňovalo. Podařilo se jí alespoň otočit a před sebou uviděla dobře známého člověka. Stál tam její otec. V ruce držel dýmku a vyfoukl kouř z úst. Pak promluvil: „Musíš jít na sever, mé dítě.”
Mladá čarodějka byla šťastná, že opět potkala hlavu rodiny a v očích se jí objevily první slzy. Muž pokračoval v řeči: „Musíš jít tam, kde je králová moc nejslabší. Musíš jít tam, kam přeživší magické bytosti uprchly. Musíš jít na sever, mé dítě.”
Rachel chtěla plešatého muže obejmout kolem krku. Když se na něho vrhla, tak však propadla jeho tělem k zemi, jako by jej tvořil jenom vzduch. Dívka pohlédla vzhůru. Místo otce tam však stál někdo jiný. Neznámá osoba v černé kápi, kterou obklopoval stín, promluvila démonickým hlasem: „Musíš jít na sever! Tam najdeš královi nepřátele. nordmarské klany pozvednou kladiva a sekyry, ztracení paladini své meče. Tam najdeš poslední druidy a čaroděje. Vlci se prohánějí po nordmarských lesích. Pod zmrzlými horami spí mocní draci. Najdi je všechny, mé dítě! Pomsti mou smrť! Zabij krále!”

Hlas nabíral na mohutnosti a dívka si až musela zakrýt uši. Měla pocit, jakoby se jí hlava měla rozskočit vejpůl. V tom sebou cukla a prudce otevřela oči. Zrak jí dráždily ostré sluneční paprsky, které se prodíraly skrz koruny stromů. Hnědovláska pohlédla vzhůru a uzřela slunce přímo nad svojí hlavou. Usoudila, že nastalo poledne a ona prospala několik hodin.
Vzpomínala na noční můru, na strašlivý sen, který trápil její mysl. Zvláštní sny se jí zdávaly i dříve. Otec vždy říkával, že je tomu proto, že v jejích žilách koluje magická krev.

Rachel ze sebe shodila vlčí kůži, lehce se protáhla a vstala ze země. Když se úplně probrala ze spánku, začaly k ní doléhat dva mužské hlasy. „To je taková hloupost, Sifríde! Šli jsme lovit do tohohle lesa, abychom se vyhnuli vojákům. A teď budeš schovávat tuhle vesničanku, když ji můžou hledat všechny Rudé kápě?”
Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. „Podle tebe jí máme opustit? Nechat ji bloudit lesem, dokud ji královi vojáci neuštvou? Nevěřím, jak na něco takového můžeš zrovna ty jenom pomýšlet? Vždy chceš pomáhat ostatním, a když ti v tom zabráním, tak se mnou týdny nepromluvíš. Její vesnici, možná i rodinu, v noci zabili, protože se tam nejspíš ukrývali čarodějové.”
Druhý mužský hlas se trošičku zklidnil a pravil: „A jak víš, že právě ona, není čarodějnice?”

Modroočka zajela rukama do vlasů, chytla se za hlavu a zavřela oči. Strach a zlé vzpomínky pomalu odeznívaly a na obzoru se objevovaly nové myšlenky. To, že celou vesnici zničili, byla její vina. Vojáci přišli, protože se tam ona schovávala. Nebýt jí, tak by nikdo v noci nezemřel.

Cosi ji však z přemýšlení vyrušilo. Žádné hlasy ani žádné jiné zvuky se již neozývaly. Rachel opět otevřela oči a vyplašeně se rozhlížela kolem sebe. Lovce nikde neviděla. Na okamžik ji napadlo, že ji oba muži opustili. Pak však o její zrak zavadily dva luky u vyhaslého ohniště. Předpokládala, že by své zbraně neopustili, a to ji trochu uklidňovalo.
Rozhodla se lovce najít. Vykročila z tábořiště a minula pár stromů. V tom o kousek dál uzřela někoho, koho nečekala. Spatřila čtyři vojáky s rudým pláštěm na zádech. Zrak jednoho z nich se střetl se zrakem čarodějky. Bojovník na ni ukázala prstem a přitom zvolal: „Támhle je! Našli jsme ji!”

Na schování nezbýval čas. Hnědovláska sledovala, jak se k ní čtveřice ozbrojenců přibližuje. Pozvedla ruku, jež se zlehka třásla, a připravena kouzlit vyčkávala.
Vojákům chybělo už jen pár kroků, aby k čarodějce došli. V tom však zpoza blízkých stromů vyskočili oba známí lovci a překvapili nepřátelskou skupinku. Než se vojáci nadáli, tak dva z nich leželi mrtví na zemi. Zbylí ozbrojenci pozvedli meče a zakřičeli: „Za krále!”

Klid a tichot lesa vystřídalo řinčení ocele. Rachel na krátký okamžik pozorovala malou šarvátku. K jejímu pravému uchu však dolétla hlasitá slova: „Za krále!” Dívka uviděla další tři muže v myrthanských zbrojích, jak se na ni řítí s vytasenými meči.
Modroočka udělala to, co ji první napadlo, a dala se na útěk. Minula několik stromů a za sebou stále slyšela dupot pronásledovatelů. Snad to byly výčitky svědomí nebo touha po pomstě, ale hnědovláska nemohla nechat oba lovce na pospas vojáků. Také nemohla utíkat do nekonečna. Už kvůli ní zemřelo dost lidí a nechtěla, aby dva nové přátele potkal stejný osud.

Čarodějka se vmžiku zastavila a prudce otočila. Nejrychlejší z ozbrojenců k ní právě dobíhal s pozdviženou zbraní. Dlouhými hnědými vlasy projel lehký závan vánku, pozdvižená ruka namířila na bojovníka a modré oči na okamžik zrudly. Zvedl se takový poryv větru, že z mohutných dubů serval kusy kůry, a vojáka vymrštil do korun stromů.
Druhý z pronásledovatelů se zastavil a sledoval osud svého kolegy. Zavrčel na uprchlici slizkým hlasem: „Napíchnu tě na meč, jako jsem to udělal s tou bandou vesničanů!”

Rachel poznala onen hlas. Na takový slizký tón se nedalo zapomenout. Patřil mužovi, který chtěl včerejší noc zabít jejího přítele.
Ozbrojenec zašátral za opaskem a vytáhl nůž. Dívce došlo, že se jej chystá vrhnout. Na vyvolání větrného kouzla jí nezbýval čas. Ukázala rukou na ležící kusy kůry a ty se zvedly země a poletovaly před čarodějkou. Zpomalily a vychýlily letící nůž natolik, že minul cíl. Když hnědovláska uzřela ležící zbraň u svých nohou, nechala lesní štít spadnout na zem. Pohled na slizkého vraha v ní probouzel vztek. Její oči zrudly jako nikdy předtím. Tělem jí projíždělo teplo. Vycenila zuby jako vlk na kořist a namířila prsty na vojáka, který pomalu ustupoval. Z její ruky vyšlehla ohnivá vlna a zasáhla bojovníka.

Když zloba v jejím srdci opadla, sklopila prsty. Teplo rázem odeznělo a červená barva zcela vymizela z očí. Pár stromů ještě dohořívalo a na zemi leželo černé ohořelé torzo vraha.
To už dívku dohnal i poslední nejpomalejší voják. Mladá čarodějka se již chystala kouzlit, pak se ale ozbrojenec přiblížil natolik, že poznala jeho tvář. Stál před ní mladík z vesnice. Muž, který chtěl jejího otce požádat o ruku. Člověk, s nímž si plánovala budoucnost, a pro kterého měla v srdci velké místo.

Mladík se však netvářil jako milující přítel. Oděn do královské zbroje a rudého pláště svíral dlouhý meč a pomalým krokem se přibližoval ke své bývalé známosti. Naštvaným tónem cedil mezi zuby: „Ty proradná lhářko! Kdybych věděl, že jsi čarodějnice, tak bych tě zabil vlastníma rukama!”
Hnědovlásce se lehce třásly rty a dorážely na ni rozpačité myšlenky. Vyhrkla ze sebe: „Jak něco takového můžeš říct? Vždyť...”
Muž nenechal modroočku domluvit a odsekl: „To kvůli tobě jsou všichni mrtví! To kvůli tobě zničili můj domov! Ale všichni si to zasloužili! Za tu slepotu, za tu lhostejnost a tupost, že jsme tě sami neodhalili!”

Mladík se přiblížil na deset kroků od zaražené dívky a pokračoval v ostrém monologu: „Chápu, proč to udělali. Bylo to jejich svaté právo! Rudé kápě mi ukázaly cestu! Daly mi smysl života a ukázaly světlo! Teď tomu rozumím víc, než kdy před tím! Musíme zničit magii! Musíme zabít všechny posluhovače temnoty! A ty budeš první čarodějnice, kterou zabiji vlastníma rukama!”

Novému vojákovi chyběli už pouhé tři kroky od cíle. Jakýkoliv pokus o rozhovor odsekl. Rachel neměla čas cokoliv vymýšlet. Musela se rychle rozhodnout, jinak by ji muž proklál ocelovým mečem.