„O potlačení povstání paladinů a potrestání viníků. Proti svému lidu a proti svému králi vzbouřili se. Do ulic Vengardu přinesli svou zlobu. Samotné srdce myrthanské říše chtěli probodnout a lidu velikému svobodu vzít. Místo aby zbraně složili, tak pozvedli je. Místo aby v míru žili, tak bojovati chtěli. Proradný červ a magií posedlý blázen, jenž znám jako Lord Hagen býval, v čele paladinského vojska stanul.
Ale v samém zárodku jsme té sani hlavu sťali. Šiky nepřátelské jsme prorazili a hlavní město od nadvlády zla osvobodili. Rudé kápě v bitvě zvítězily a vzpurní paladini z boje utíkali. Kouzel a čar se svobodní vojáci nezalekli a lid svůj ochránili.

Nechť všem je známo, že členové bývalého cechu paladinů nejsou nic víc než sprostí vrazi a podle toho s nimi bude naloženo. Napomáhání jim bude jako zrada potrestáno. Nikdo lidu myrthanskému mír a svobodu neukradne.
Nechť všem je též známo, že první prapor Rudých kápí povyšuji na královskou osobní stráž, elitní gardu. V bitvě proti zlu totiž vyznamenaly se a svému lidu oddaně posloužily. Nechť všem je známo, že důstojník myrthanského vojska, Ordo Jizva, který desítky proradných paladinů skolil, je na kapitána Rudých kápí povýšen. Nechť všem je známo, že já, Lorkan I., veškerý majetek bývalého cechu vzpurných paladinů od nynějška Rudým kápím darem dávám a spravovati jej budou.
Nechť myrthanský lid zůstane navždy svobodný.”

Kapitola V. Otrok

Rachel seděla na travnaté zemi a pozorovala tekoucí vodu v úzkém korytu potoka. Nejdříve si opláchla ruce a pak obličej. Voda ji uklidňovala a příjemně chladila škrábance, které utržila v lese od všemožných křovisek. Nakonec ponořila celou hlavu do potoka a omyla si dlouhé vlasy.

Ve svých šatech nahmatala dýku a pohlížela na zakrvavenou čepel. To v ní vzbuzovalo nepříjemné vzpomínky a výčitky svědomí. Na jednu stranu se ujišťovala, že mladíka zabít musela, avšak na tu druhou svého činu litovala. Cítila, jak v ní staré myšlenky vyvolávají vztek a zlobu. Vztek na bývalého přítele, že ji zradil. Nenávist k vojákům, že zavraždili jejího otce.
Dívka rychle vložila zbraň do potoka a sledovala, jak je čepel očisťována. Tak jako voda odnášela pryč krev, tak odnášela i zlé vzpomínky.

V tom se vedle hnědovlásky objevil Gabriel. Za pasem mu visel meč a na zádech dlouhý luk s toulcem šípů. Lovec pohlédl na tvář cizinky. Na chvíli se zadíval na její mokré vlasy a rudé rty, pak rychle uhnul pohledem a začal si oplachovat ruce v korytě.

Modroočka, tak jako většina žen, dobře poznala, když po ni muž pokukuje. Přišlo jí to zábavné, a tak se poprvé alespoň lehce usmála od srdce. Prohrábla si dlaní svou hnědou hřívu a pronesla: „Takže, Gabrieli. Na obyčejného lovce bojuješ docela slušně, ty a tvůj přítel.”
Otázaný dívčino pobavení nesdílel a odpověděl: „Stejně jako ty na obyčejnou holku z vesnice.”
Lehký úsměv dívce vydržel. Mrkla na muže a pravila: „Dobrá, chápu. Všichni musíme mít nějaké tajemství.”

Dlouhán se na hnědovlásku suše podíval. Jaká slova mu přišla na jazyk, to už nikdo neslyšel, protože k potoku dorazil i poslední člen skupiny.
Sifríd s ničím neotálel a spustil: „Zakryl jsem naše skutečné stopy a připravil malou lest. Jestli nás vojáci budou sledovat, tak se projdou k západní hranici, pěkně na opačnou stranu.”
Zašedivělý lovec se vítězně pousmál. Když si všiml, že jeho přátelé na něj zírají bez známek prokazatelného uznání, tak unaveně vydechl a pokračoval: „Každopádně bychom měli vyrazit. Kousek odtud bývala vesnice. Tam prodáme to málo, co máme. A také dorazíme na hlavní cestu, která vede do Geldernu. Bude tam takových stop, že ani sebelepší stopař ty naše nerozpozná.”

Skupinka vyrazila na cestu a bez dalších zastávek pokračovala myrthanskou přírodou. Již se začalo stmívat a především les, který se zdál nekonečný, opouštěly poslední paprsky slunce. Náhle družina v dáli uzřela několik menších světýlek. Sifríd se tak osvědčil jako zkušený průvodce a vyvedl své přátelé ze stromového obklíčení.
Uprchlíci před zákonem vstoupili do vesnice, kterou netvořilo více než deset dřevěných chatrčí. Místní si hostů příliš nevšímali. Jednak byli zvyklí na návštěvy cizích lidí z blízkého města a druhak v tuto pozdní hodinu většina z nich večeřela v příbytcích.

Sifríd dovedl své následovníky na malé náměstíčko. Jednalo se o prostorné místo s velkou studní ve středu. Zkušený lovec sundal batoh s kůžemi ze zad kolegy a pravil: „Počkejte tady, hned se vrátím. Hlavně na sebe nijak neupozorňujte.” Pak zmizel ve dveřích blízké chatky.

Řeč zbylé dvojice postávala na mrtvém bodě. Rachel se bála promluvit, aby podezřívavého přítele opět něčím neurazila. Naprosté ticho přerušila až skupinka vesničanů přiběhnuvší ke studni. V rukách drželi vidle, hrábě, sekery a jiné zemědělské náčiní, přičemž pokřikovali jeden na druhého. Náhle zaduněla zem, na níž se svalil skřet. Měl svázané nohy i ruce a další provaz jej škrtil kolem krku. Tři vesničané na něj mířili zbraněmi a drželi jej dole.

Mezi muži vrcholila hádka. „Zabijme tu stvůru! Oběsíme ho na stromě!”
Další hlas zvolal: „Může kácet stromy! Bude nosit vodu! Ať nám slouží!”
V tom na kamenný okraj studně vyskočil jeden z vesničanů a ostatní rázem utichli. Přitom s naprostým klidem velitelsky pronesl: „Se skřetem se dá udělat jediná věc, aniž bychom si rozhněvali krále. Zítra ho odvedeme do města a prodáme ho Rudým kápím. Ti jej pošlou do dolů kutat rudu a my dostaneme odměnu za otroka.”

Mezi vesničany vypukl hromadný jásot, který doprovázeli máváním zbraní ve vzduchu. „Do otroctví s kůží zelenou!”

Dvojice cizinců celé dění pouze sledovala, když se k ní opět připojil Sifríd. Za pásek si připevňoval menší váček se zlaťáky a přes rameno mu visela černá kápě. Lovec došel k dívce a podal jí tmavý oděv. „Tady máš něco na zakrytí potrhaných šatů. Ať zítra nikdo ve městě nemusí fantazírovat, co se ti přihodilo.”

Hnědovláska přes sebe přehodila plášť s kapucí a malým provázkem jej upevnila kousek pod krkem. Starší dárce se rozhlédl kolem sebe a pravil: „Tak, o co jsem přišel?”
Jeho mladší přítel mu v mžiku odpověděl: „Ale o nic podstatného. Místní někde chytili skřeta a teď nevědí, co s ním.”

Houf povykujících mužů prořídl a na náměstí zůstal pouze vůdce a čtyři nejsilnější vesničané. Čarodějce se tak naskytl pohled na zajatce, který ležel jen pár metrů od ní. Pozorovala bezmocného tvora a přitom s úžasem pronesla: „Nikdy v životě jsem skřeta ještě neviděla. Znám je pouze z vyprávění. Před třiceti lety je prý porazil starý král.”
Podnícena zvědavostí se modroočka přibližovala k zajatci, když ji za rameno popadl Sifríd a promluvil: „Když Rhobar III. skřety porazil, tak většina z nich zmizela tam, odkud přišla. Říká se, že odešli na sever, do zemí daleko za Nordmarem. Ti, co zůstali, pak byli zotročeni Lorkanem. Překvapuje mě, že i po tolika letech ještě v Myrthaně nějací skřeti vůbec svobodně setrvali. Král je všechny posílá do dolů na severu. To je všechno, co o nich potřebuješ vědět.”

Rachel se otočila ke staršímu lovci a odvětila: „S nikým by takhle nemělo být zacházeno. Je to kruté a ponižující.”
Gabriel, který doposud mlčel, lehce odkašlal a projevil svůj nesouhlas: „Skřeti kdysi zotročili lidi. Lidi teď zotročili skřety. Neberte mě za slovo, já krále nikterak neobdivuji, ale není to tak správně?”

Dívka se na dlouhána obořila: „Vždyť válka skončila před třiceti lety! V těch provazech teď mohl být kdokoliv z nás. Mohli chytit tebe, že lovíš zvěř, která patří králi. Mohla jsem tam být já, že jsem…”
Čarodějka se zarazila a málem proklínala svůj upovídaný jazyk. O svém kouzelnickém umu nechtěla nic prozrazovat, trošku zrudla a rychle si něco vymyslela: „Že jsem žila ve vesnici, v níž někdo ukrýval čaroděje.”

Sifríd se rozhodl ukončit debatu. „Já také neschvaluji lynčování, ale co tady zmůžeme? Utíkáme před vojáky a musíme zůstat opatrní a neupozorňovat na sebe. Zapomeň na toho skřeta, děvče. Díky němu si nás všimlo jen pár vesničanů a my můžeme pokračovat v cestě nezpozorováni.”