Proti králi

Přehled povídky

Autor

VMC

Diskuse

zde

Hodnocení

1,38 | 29x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

Popis

Děj se odehrává 20 let po smrti krále Rhobara III. Na trůně nyní sedí jeho syn, Lorkan I., který Myrthanu změnil k nepoznání. Magie je zakázáná, staré cechy mágů ohně a paladinů zrušeny, daně jsou vysoké a vládne Lorkanova armáda Rudých kápí. Hlavní hrdinka, mladá čarodějka, pronásledována královými vojáky nachází přátele v podobě dvou lovců a vydává se na dlouhou cestu. Kam ji cesta zavede a jak to vlastně všechno dopadne, to závisí jen a jen na vás. Po každé kapitole totiž můžete ovlivnit děj

6.díl

„O skřetech a jejich potrestání. Po šest let lid myrthanský trpěl pod skřetí krutovládou. Po šest let musel bídně živořit a pod jejich bičem v otroctví sloužit. Ani po konci války nepřestávaly ty bestie loupit a vraždit.
Nechť všem je známo, že tímto odebírám skřetům svobodu, jež jim král Rhobar III. udělil. Nechť všem je známo, že svobodný lid myrthanský potrestá bývalé zotročitele a žádného odpuštění ve svých srdcích nenajde. Všichni skřeti do dolů na severu posláni budou, kde rudu kutat a jiné práce vykonávat budou.
Každý občan je povinen, pakliže zelenou kůži spatří, nahlásit to nejbližší hlídce Rudých kápí. Pokud dost odvahy ukáže a skřeta sám dopadne, padesát zlatých mu vyplaceno bude.
Nechť myrthanský lid zůstane navždy svobodný.”


Kapitola VI. Nový společník

Sifríd chytl dívku za rameno a snažil se jí naznačit, že nastal čas odejít. Ta se však vytrhla a namířila si to přímo ke skupince vesničanů. „Proč takhle trápíte toho tvora? Co vám udělal?”
Muži se otočili do míst, odkud vycházel hlas. Když uviděli mladou ženu, jak před nimi stojí s rukama v bok a probodává je nepřátelským pohledem, tak se začali smát. Jejich vůdce, který si udržoval nadhled z vršku kamenné studni, odvětil: „Co nám udělal? Zotročil naše předky.”

Hnědovláska nasadila nechápavý pohled, na jejím čele se objevilo několik vrásek, ústa se jí zužila a bílé zuby jí zazářily do večerního šera. Přitom zasyčela: „Vždyť válka skončila před třiceti lety!” Pak ukázala prstem na spoutaného zajatce a pokračovala: „Co vám přesně tenhle ten skřet udělal?”

Ten nejsilnější z pětice mužů, na jehož hlavě se nenacházel jediný vlas, jehož ústa byla neustále otevřena jako hradní brána a přihlouplý pohled bez přestání sledoval cizinku, promluvil pomalým tempem: „Jó, šéfe. Co nám přesně tenhle skřet udělal?”

Vůdce skupinky seskočil ze studně, zakroutil očima a odpověděl: „U Innose, ty než se vymáčkneš, tak by jiný podojil krávu.” Poté přistoupil k pomalejšímu velikánovi, postavil se na špičky a cvrnknul jej ukazováčkem do čela. „A přesně proto nám měšťani říkají vidláci.”
Nakonec muž přikročil k modroočce a zastavil se půl metru před ní. Ta si ho v rychlosti změřila pohledem a odhadla na čtyřicet let. Pod nosem se mu zdobil černý knírek a hlavu mu pokrývaly krátké vlasy stejné barvy. Ve tváři dívce připomínal lišku. Lstivost z něj vyzařovala na míle daleko. I jeho oblečení vypadalo velmi slušně na pouhého vesničana.

Vesničan si obdobně přeměřil dívku a výsměšně pronesl: „Ty vedeš skupinku ochránců skřetů, anebo pomáháš i jiným utiskovaným tvorečkům?”
Rachel ze sebe impulsivně vyhrkla: „Já nevedu žádnou skupinu…”
Když uzřela cukání v mužových koutcích, tak o něco zklidnila svůj tón: „Jenom si myslím, že není správné někoho trestat za něco, co neudělal.”

Čtyřicetiletý lišák nepřestával v dráždění: „Není správné trestat někoho za to, co neudělal. To je vaše jediné heslo nebo má tvůj spolek i jiná další?”
To doprovodil smíchem. V dívce to jen vřelo. Přestávala se kontrolovat a na svého soka vykřikla: „Prostě ho pusť!”
Ten hbitě odvětil: „Nebo uděláš co?” S těmito slovy přiskočil k modroočce a vší silou, oběma rukama, do ní strčil a srazil ji na zem.

Mladá čarodějka dopadla na zadek a sledovala, jak si muž vítězně vykračuje zpět ke studni. Do mysli se jí vkrádaly ty nejčernější myšlenky. Jak ten by hořel. Jak by utíkal. Jak by se jí všichni báli. Stačilo jen pozvednout ruku a cokoliv vykouzlit. Všechno by se tím vyřešilo.
Pak se náhle zarazila. Sama nemohla uvěřit, na jaké věci vůbec myslí. Čarování ve vesnici by jí jen přidělalo další potíže.

Rachel se překulila na kolena a pohlédla na své dva společníky. Sifríd užuž vyrážel, aby ji zvedl ze země a odtáhl pryč z vesnice. V tom ho však zarazil druhý z lovců. Dlouhán popadl kolegu za rameno, zadržel ho a s úsměvem ve tváři pravil: „Počkej, příteli. Chci si počkat, jak tohle dopadne.”

Hnědovláska pochopila, jak ji Gabriel podceňuje. Došlo jí, že nemůže vycouvat už kvůli tomu, že by podezíravého společníka utvrdila v jeho pravdě. V tom ji v hlavě probleskl nápad. Konečně odezněly hloupé myšlenky a dostavila se jedna pořádná.
Cizinka se zvedla ze země, lehce si oprášila kolena a vyrazila k vůdci skupinky. Ten, otočen zády, postával nad zajatcem a vychloubal se vítězstvím.
Dívka popadla muže za levé rameno. Ten se prudce otočil a tím ji lehce postrčil. Jeho pohyb nebyl nikterak silný a čarodějka by jej určitě ustála. Namísto toho se však svalila na zem jako pytel brambor a dopadla vedle spoutaného skřeta.

To už to Sifríd nevydržel, vytrhl se z dlouhánova sevření a vyrazil k vesničanům. Přitom se na ně obořil soudcovským tónem: „To by snad stačilo, nemyslíte?”
Vůdce skupinky odvětil: „Cože? Já tý holce nic neudělal. Nemůžu za to, že by ji porazil i větříček.”
Ke zkušenému lovci přiskočil i jeho mladší kolega a připraven tasit zbraň vyčkával reakce vesničanů. Ti, v čele s lišákem, vykročili proti dvojici.

Rachel ležela na zemi. Její pohled se střetl s pohledem skřeta. Připomínal ji poraženou a zkrocenou šelmu. Pevné provazy mu na rukách i na nohách vydřely pěšinku v chlupaté kůži. Dívce se zajatce zželelo. Zjistila, že si jí nyní nikdo nevšímá. Svá něžná ústa přiblížila k dlouhým zajatcovým uším a pošeptala mu: „Slib mi, že nikomu neublížíš a já tě pustím.”
Skřet nic neodpověděl a jen přikývl. Osvoboditelka ve svém ošacení nahmatala dýku a pustila se do přeřezávání pout.

Přitom se jí do mysli vkrádalo pár myšlenek, když teď skřeta viděla i z blízka. Nechápala, proč mu říkali zelená kůže, když tento měl kůži hnědou. Z otcova vyprávění si vždy myslela, že skřeti jsou zrůdy. Zajatec jí spíš připomínal nějaké zvíře. Bradu mu zakrývala hnědá hříva jako varantskému lvovi. Vůbec celé tělo mu pokrývaly dlouhé hnědé chlupy.
Většinu provazů čarodějka přeřízla, ze zbytku se zajatec vyprostil sám.

Situace mezi lovci a místními se zdála stále napjatější a napjatější. Pravděpodobně by se i schýlilo k potyčce, kdyby se za zády vesničanů neozvalo zafunění a oni nezaslechli hluboký hlas: „Morra chytit Gnára, ale Gnár teď volný!”
Muži se prudce otočili, jednomu z nich dokonce ze strachu vypadla dřevorubecká sekera z ruky.
Mladá čarodějka, která stála vedle o hlavu a půl většího bojovníka kývla hlavou na vůdce skupinky a vyslala na jeho osobu několik slov: „Tak to vypadá, že šance spolku ochránců utiskovaných tvorů se právě zvýšily. Nemyslíš?”
Ten jenom zavrčel a procedil mezi zuby: „Pojďte chlapi, těch padesát zlatých za to nestojí.”

Vesničané se pomalu vydali na ústup. Do toho se však vložil osvobozený skřet: „My nebojovat? Ne, ne, ne! Gnár se pomstít! Gnár roztrhnout morra vejpůl!”
Bývalý zajatec udělal pár kroků a ze země zvedl velkou dřevorubeckou sekeru.
Muži ve svém ústupu zrychlili. Osvobozený bojovník se za nimi už chystal vrhnout. V tom však pocítil, jak ho cosi tahá za levou ruku. Ohlédl se tedy a uzřel, jak ho za hnědé chlupy drží dívka. Ta brzy pochopila, že nemá dost síly, aby s obrem pohnula byť o centimetr. Pustila jeho svalnatou paži a obořila se na něj: „Slíbils, že nikomu neublížíš! Nebo máš tak krátkou paměť, že nevíš, co se stalo před jednou minutou?”

Skřet stál zaražený jako mohutný strom v zemi. Vyloudil ze sebe jen několik zvuků, které jen zdaleka připomínaly některé hlásky. Osvoboditelka tak pokračovala v monologu: „Slýchala jsem historky o skřetích bojovnících, jak byli hrdí a čestní. Jestli těm vesničanům ublížíš, tak jsi stejný jako oni. Pak jsem tě neměla pouštět na svobodu, protože sis svůj osud zasloužil!”
Přitom dívka držela vztyčený ukazováček jen kousek před bojovníkem. Když zpozorovala tesáky, které mu čouhaly z polootevřené tlamy, tak rukou rychle ucukla zpátky.

Skřet se podrbal na chlupaté hlavě a hlubokým hlasem promluvil: „Gnár nebýt jako morra. Gnár být hrdý na to, že on ork.” Pak sklopil sekeru k zemi a pokračoval: „Gnár vděčný člověčí samici, že ona osvobodit. Gnár nadosmrti dlužníkem.” Přitom se uhodil prackou do prsou, že to až zadunělo.

Celou situaci se rozhodl vyřešit Sifríd, jenž netrpělivě přešlapoval na místě: „Už musíme jít. Jestli tady zůstaneme jen o chvilku déle, tak se na nás seběhne celá vesnice.”
Gabriel, který doposud mlčky postával vedle kolegy, překvapeně pronesl: „A to sebou bereme i toho skřeta?”
Válečník poslal lovci suchý pohled, ze kterého nešlo nic vyčíst. Byl to jen pohled, který měl člověka znervóznit.

Mladá čarodějka si vzpomněla, jak se dlouhán skvěle bavil, když potřebovala jeho pomoc, a tak na něj mrkla a usmála se. „Vadí ti snad, že už nebudeš největší ve skupině?”
Sifríd měl všeho mluvení právě dost, a tak rozhodl přísným hlasem: „Nemáme čas se tady hádat. Musíme rychle zmizet. Tak už pojďme!”

Oba lovci, následováni čerstvými společníky, opustili vesnici. Vmžiku zmizeli ve tmě lesa. Slyšeli za sebou povyk, který patřil místním obyvatelům. Patrně se shromáždili na náměstí a hledali cizince.
Lidské hlasy se brzy vytratily, jak se skupinka vzdalovala.
Vpředu se držel Sifríd a Gabriel, kousek za nimi čarodějka a skřet. Dlouhán se šeptem obořil na svého přítele: „Nemůžu uvěřit, že je bereš sebou. Nestačilo ti přijmout vesnickou holku, kterou hledá snad celý pluk Rudých kápí. Teď s námi půjde ještě skřet?”
Mladší lovec klopýtl o kořen ukrytý v temnotě a nebýt pohotového Sifrída, tak by upadl na zem. Ten svého přítele včas zachytil a odpověděl mu: „Radši dávej pozor na cestu.”
Ticho dlouhánovi vydrželo jen pár minut, pak se do kolegy opět pustil: „Už to vidím, až přijdeme do Geldernu. Mohli bychom si vymyslet i vlastní heslo. Co třeba: tři lidi a skřet, nejméně nápadní zločinci v myrthaně.”

Starší z lovců jen zavrtěl hlavou a zastavil se: „Ráno se rozhodneme, co dál.”
Hned jak k němu dorazila i zbylá dvojice, tak promluvil: „V noci cestu nikdy nenajdeme. Došli jsme dost daleko od vesnice. Utáboříme se tady a počkáme do svítání.”
Rachel onen návrh potěšil. Dlouhý den ji znavil natolik, že ulehla pod nejbližší strom a usnula. O kousek dál si ustlal i skřetí bojovník, který si držel odstup.

Když se modroočka probudila, tak jí do tváře svítily první sluneční paprsky. Jen co se trochu rozkoukala, uzřela spícího Gabriela. Druhý z lovců, opřen o strom, seděl kousek od dívky a dloubal klacíkem do země. Ač se dívala kolem sebevíc, nemohla čarodějka najít posledního nejnovějšího společníka.
Sifríd se rozhodl osvětlit jí situaci a pravil: „Skřet odešel víc než před hodinou.”
Nechtěl radši ani přemýšlet, kam se bojovník vydal.
Hnědovláska smutně sklopila oči k zemi. Nečekala, že válečník zůstane příliš dlouho, ale doufala alespoň v nějaké rozloučení.

Vtom Sifríd uslyšel kroky a vystřelil ze země jako šipka z kuše. Když mezi stromy zahlédl přicházejícího skřeta, tak opět usedl. Gnár v tlapách nesl sekeru, nikoho si nevšímal a dával si pozor, aby se s nikým nestřetl pohledem.
Posadil se na zadek deset kroků od své osvoboditelky a zahleděl se do korun stromů.
Načítám data ...
Nahoru