Proti králi

Přehled povídky

Autor

VMC

Diskuse

zde

Hodnocení

1,38 | 29x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

Popis

Děj se odehrává 20 let po smrti krále Rhobara III. Na trůně nyní sedí jeho syn, Lorkan I., který Myrthanu změnil k nepoznání. Magie je zakázáná, staré cechy mágů ohně a paladinů zrušeny, daně jsou vysoké a vládne Lorkanova armáda Rudých kápí. Hlavní hrdinka, mladá čarodějka, pronásledována královými vojáky nachází přátele v podobě dvou lovců a vydává se na dlouhou cestu. Kam ji cesta zavede a jak to vlastně všechno dopadne, to závisí jen a jen na vás. Po každé kapitole totiž můžete ovlivnit děj

8.díl

„Marius, Etrosq, Parcival a Fignacius. Toť jsou jména zla. Toť jsou jména poskoků Beliarových. Toť jsou jména draků, jejichž kosti nyní zdobí síně Vengardu. Ocelovými meči stateční vojáci, Rudé kápě, stvůry porazili a mír v království myrthanském upevnili.
Nechť všem je známo, že kapitán Rudých kápí, Ordo Jizva, oslavován jako hrdina a ochránce lidu myrthanského bude, neb svým mečem hlavy dračí srazil.
Nechť všem je známo, že já, Lorkan I., vyhlašuji výpravu, vyhlašuji lov na posledního žijícího draka, kterýž jméno Patriarcha nese. Každý svobodný občan se k této výpravě přihlásiti může. Brnění, štít a meč Rudých kápí dán mu bude. Po svém návratu jako hrdina, jako dračí ničitel, oslavován bude.
Nechť myrthanský lid zůstane navždy svobodný.”


Kapitola VIII. Rodinné záležitosti

Hnědovláska sledovala ležícího mága. Mohla by přísahat, že se jí blondýn v duchu vysmíval, ačkoliv z jeho výrazu siřila nenávist. Dívce hlavou probliklo několik myšlenek. Dostavila se i vzpomínka na zavražděného otce.
Čarodějce se lehce pohnuly rty a na její tváři se objevil úsměv. Nebyl to úsměv úplně radostný, nýbrž vítězný a škodolibý. Doprovodilo ho několik slov: „Ležíš tady na zemi, nemůžeš se bránit a jsi stále stejně arogantní. Vypadáš, že se znáš dobře s králem, že? Vzal mi někoho, na kom mi záleželo a já mu teď udělám to samé!”
Dívka vycenila zuby a pomalu pozvedávala ruku k mágovi. Ten ze sebe rychle vyhrkl: „Počkej, to nemůžeš! Já…ti lidé zemřou taky!”
Modroočka odsekla svému sokovi ostrým tónem: „Sám jsi to přece řekl. Jsem jen vesnická husa, proč bych se zajímala?”

Jako blesk z čistého nebe z dívčin prstů vyšlehly ohnivé plameny. Nejprve podpálily mágovu kápi, pak nabraly na síle. Blondýn vzplanul jako pytel slámy. Kroutil se v bolestech a hlasitě zaječel.
Rachel sklopila ruku a pozorovala umírajícího čaroděje s až zvráceným uspokojením. Když z nepřítele zbylo jen ohořelé torzo, otočila se ke Gnárovi. Skřet dloubal sekerou do země. Dívčin zrak ulpěl na dvou měšťanech. Ti se již nevznášeli ve vzduchu, ale leželi na zemi bez známek života. Mág dostal svému slibu.

Hnědovláska stála zaraženě, dokud k ní nepřikročil skřetí bojovník. Pronesl hlubokým hlasem: „Ty umět čarovat. Gnár cítit, že ty ne obyčejná samice. Ty silná!”
Rachel sebou cukla, její zrak se odtrhl od mrtvých měšťanů. Pohlédla na válečníka a pravila: „Nesmíš to nikomu vyzradit. Sifrídovi, ani Gabrielovi, je to tajemství.”
Skřet se udeřil mohutnou prackou do chlupaté hrudi a odpověděl: „Ty ochránit Gnára, Gnár ochránit tvé tajemství. My teď jít, než další červeňáci tady!”

Dvojice si to namířila pryč z dějiště posledních okamžiků a ocitla si zpět na hlavní ulici. Z obchůdku právě vycházeli oba lovci s plnými baťohy. Probodli pohledem své udýchané přátele a starší z mužů promluvil s příchutí ironie: „Přišli jsme o něco?”

Pohled čarodějky a skřeta se na chvíli střetl. Dívka se podrbala ve vlasech a odpověděla: „Potkali jsme pár vojáků. Gnár je zvládl.”
Sifrídovi málem vypadly oči z důlků. Zavrtěl hlavou, chytl hnědovlásku za ruku a táhl ji pryč z města tou samou cestou, kudy přišel. To doprovodil několika odsuzujícími slovy: „Čemu přesně jste na: ,zůstaňte tady a nikam nechoďte!’ nerozuměli? Musíme zmizet, než po nás půjde celá městská posádka!”

Skupinka uprchla z Geldernu bez úhony. To čarodějku příliš nepřekvapovalo, poněvadž dobře věděla, že žádné obecenstvo magického střetnutí nepřežilo.
Sifríd zavedl družinu zpět do lesa. Když usoudil, že jsou v dostatečné vzdálenosti od města, tak se celá skupinka stočila zpět na sever a pokračovala v naplánované trase. Panovalo nepříjemné ticho. Překvapivě ani Gabriel nic neříkal. Jen z jeho výrazu byl čitelný spokojený úsměv, jenž naznačoval něco jako: „Já jsem ti to říkal.”

Slunce cestovalo po obloze a nastalo pozdní odpoledne. Hnědovláska již dávno prozkoumala obsah baťohů, aby zjistila, že oba lovci koupili vybavení na zimu. Již dříve se rozhodli, že půjdou na sever, kde ještě není zvěř vylovená od králových vojáků.
Družina pokračovala lesem a Rachel si to vykračovala jako poslední. Snažila se nemyslet na věci, které se ráno udály, ale ne úplně čisté svědomí na ní stále dotíralo.
V tom pocítila něco velmi zvláštního, jakoby jí prostoupila vlna energie. Dívku polil studený pot a ona se zastavila. Sledovala své tři přátele, jak pokračují v cestě a mizí za listnatými stromy.
Měla pocit, jako by byl poblíž někdo, koho znala. Cítila něco magického. Zvědavost jí nedala a ona uposlechla svůj instinkt. Minula desítky stromů, když vyšla z lesa a stanula na volném prostranství.

Před sebou uviděla širokou cestu, na které stál dřevěný vůz. Ten vypadal spíše jako kovová klec, vězení na dřevěném podvozku. Vpředu seděli dva muži a mohutně gestikulovali.
Čarodějka vykročila směrem v povozu. Za mřížemi spatřila postavu v potrhaném oděvu. Mohla by přísahat, že už jí někdy potkala, a to jí k podivnému vězni přitahovalo.
V tom hnědovlásku chytla něčí ruka a probrala jí z nevšedního stavu.
Rachel uzřela Sifrída, jak stojí vedle ní a naštvaně ji probodává pohledem. Ten ji šeptem okřikl „To ses zbláznila? Musíme se držet od cesty!”

Užuž chtěl lovec neopatrnou dívku odtáhnout zpět do lesa, když si všiml, jak na něj jeden z mužů na vozíku mává. Sifríd se otočil zpět ke stromům, kde uzřel zbylé dva společníky a opatrně jim pokynul rukou, ať zůstanou v úkrytu. Pak vykročil směrem k povozu a klidným hlasem promluvil k modroočce: „Už nás viděli, nemůžeme utíkat. Mluvení nech na mně, jasné?”
Rachel přikývla a dvojice dorazila k povozu. Na něm seděli dva muži v lehkém brnění, za opaskem měli meče. První z nich seskočil na zem a dvojice spatřila jeho rudý plášť a podezíravý výraz.
Čarodějka hleděla na vězně. Byla to starší žena s rozcuchanými černými vlasy a modrými oči, odhadem přes padesát let.
Sifríd si vězenkyně nevšímal. Místo toho přátelsky promluvil k ozbrojenci: „Zdravím, vojáku. Jmenuji se John a tohle je moje dcera. Neviděli jste černovlasého kluka, o dvě hlavy menšího než jsem já? Ten uličník se zase ztratil v lese.”

Na okamžik zavládlo ticho, když se voják hlasitě zasmál: „Ha, já jsem ti to říkal, Hangu! Nikdo není tak tupej, aby lovil královu zvěř v králově lese! Tady John hledá jenom svého kluka! Dlužíš mi pivo!”
Druhý z ozbrojenců nepříjemně odsekl: „Jo? Tak proč má ten chlápek luk a šípy, hm?”
Slova se opět chopil ten první: „Protože jsou v lese zvířata, ty hlavo dubová! Já mít takovouhle krásnou dceru, tak si ještě vezmu sekeru. Byla by to škoda, kdyby ji sežral nějakej kanec, co?”
To voják doprovodil šťouchnutím do dívčiny paže. Ta se vynuceně usmála a voják pokračoval: „Hele, Johne. Je mi to líto, ale už od rána jsem neviděl živáčka. Ale možná ty jsi viděl naši jednotku? Tady Hang, ta tupá bandaska, někde blbě odbočil a my se ztratili v tomhle zatraceným lese.”
Sifríd pokrčil rameny. Ozbrojenec změnil tón na tišší a opatrnější. „Můžu ti říct, že bude válka. Cejtim to v kostech. Někteří šlechtici se vzbouřili králi. Hrabě z Faringu prý přestal platit daně. Já ti říkám, Johne, do měsíce bude válka a to nebude hezký. A kvůli tomu, že se tady ten pitomec ztratil, tak my budeme v první linii!”

Zkušený lovec se začal vybavovat s vojákem a pomalu z něj tahal jednu informaci za druhou. Rachel přestala muže poslouchat. Její pohled se střetl pohledem uvězněné ženy. Ta se přemístila k okraji mříží a překvapeně hleděla na mladou čarodějku. Hnědovláska cítila podivnou energii, jak jí projíždí celým tělem. Takže se ani nebránila, když vězenkyně protáhla ruku mříží a dotkla se její tváře. Šepotem pravila: „Nevěřím svým očím. Rachel, jsi to opravdu ty?”
Starší žena lehce chytla dívku za bradu a nepřestávala v prohlížení. Mladá čarodějka potichu odvětila: „Odkud znáš moje jméno?”
Vězenkyně se usmála a zajiskřila jí očíčka: „Odkud znám tvé jméno? Znám ho, protože jsem ti ho dala.”
Hnědovláska se ženě vytrhla, rychle ucouvla a vyhrkla ze sebe: „Cože?”

Toho si všiml muž sedící na povozu a udeřil do mříží. „Co si to tam šuškáte?!”
Všichni teď koukali na Rachel. Druhý voják se přestal vybavovat se Sifrídem a promluvil k ní: „Dávej si na ní pozor. Je to čarodějnice.”
Muži se opět začali vybavovat a modroočka jen zmateně pohlížela na vězenkyni. V tom ve své hlavě uslyšela její hlas: „Ničeho se neboj, ti dva jsou hlupáci. Nikdy jim nedojde, kdo jsi, Rachel. A i kdyby, tak tvůj otec byl mocný mág. Ti dva vojáci pro tebe nejsou žádný soupeř.”
Mladá čarodějka se pokusila stejným způsobem ženě odpovědět, přestože její myšlenky byly poněkud zmatené a dělaly si, co chtěly: „Můj otec, byl paladin. Musíš se mýlit.”
Zdařilo se a vězenkyně pokračovala v magickém rozhovoru: „Ach, Milten. Musel tušit, co se má stát, a že jsi v nebezpečí. Včas tě ukryl před králem. Poslouchej, Rachel, nemáme moc času. Tvůj otec stále žije. Určitě ti pomůže. Musíš ho najít, vydej se na sever, na sever do Nordmaru.”
Na tváři dívky se objevil zachmuřený výraz a ona pokračovala ve svých myšlenkách: „Ne, zachráním tě odtud!”

V tom se ozval dupot koní a po široké cestě se přihnalo přes čtyřicet jezdců v kroužkových zbrojích. V rukách drželi dlouhé kopí, na zádech měli kulatý štít a pod ním rudý plášť, hlavu jim chránila šedivá přilba. Rychle obklíčili povoz. Jeden z nich si sundal helmu a ukázal tak své šedé vlasy a knírek. Rozkazovačně pokřikl na dva vojáky: „Vy, tupci! Hledáme vás už od rána! Hrabě Rimusk chce tu čarodějnici zítra popravit. Už jste měli být dávno v Sildenu! Vyrážíme hned!”
Ozbrojenec se vyhoupl zpět na povoz a mrkl na Sifrída: „Promiň, příteli. Už musíme jet, třeba se ještě potkáme.”

Hnědovláska hleděla na jezdce. Pomalu to v ní vřelo a užuž zvedala ruku, aby prvního z nich smetla nějakým kouzlem ze sedla, když v její hlavě zazněl známý hlas: „Nedělej to, Rachel! Je jich příliš! Musíš se vydat na sever! Najdi královi nepřátele a staň v jejich čele! Udělej to, pro co ses narodila! Ty krále dokážeš porazit. Já to vím. Nepromrhej svůj život mou záchranou, můj osud je zpečetěn, ten tvůj teprve začíná.”
Jak se povoz a družina jezdců vzdalovaly, tak slábl i hlas v dívčině hlavě. Brzy zůstala stát na cestě jen ona a Sifríd. To už k dvojici z lesíku mířil i druhý lovec a skřetí bojovník.
Sifríd chytl čarodějku za ruku a okřikl ji: „Takovéhle hlouposti už nedělej! Hledá nás půlka království! Měli jsme štěstí, že tihle vojáci neznali náš popis, jinak by už bylo po nás!”
Načítám data ...
Nahoru