Tasená čepel Akaschova meče se zaleskla ve světle hořících svíček a rozzářila se, jako kdyby měla radost z toho, že už neleží v pochvě, ale že ji opět někdo drží pevnou rukou. Proto, aby plnila svůj účel. Účel, pro který byla stvořena. Stvořena, aby zhasínala životy nepřátel Akaschovy linie. Aby sfoukla plamínek života každého, kdo se pokusí ohrozit jejího majitele. Eldar si zbraň obdivně prohlížel.
Jeho zrak spočinul na čepeli meče, zářící ne kovově stříbrnou barvou, ale jasně modrým odleskem, prozrazujícím materiál použitý k jejímu stvoření. Narozdíl od širokých mečů, pro Nordmařany toliko typických, byla čepel vcelku úzká, natolik úzká aby dokázala proniknout mezi dvěma žebry, ale dostatečně pevná, aby prorazila i ty nejlepší zbroje.
Ostrá špička meče se několik centimetrů rozšiřovala, až dosáhla své plné šířky, aby se pak kousek nad záštitou meče opět zúžila. Přesně v tomto místě z ní v pravidelných rozestupech vyčnívaly ostny, jen o něco málo širší než sama čepel. Tento prvek dodal ostří až hrůzu nahánějící vzhled. Každý z těchto pilovitých zubů by dokázal udělat velice nepěknou věc s tělem zasaženého protivníka. Roztrhat kůži i svaly, stejně účinně jako ostré zuby Stínové šelmy.
Pohled Vyvoleného sklouzl na záštitu.
Ta byla s uměním vykována do tvaru roztažených křídel. Křídel letícího orla, symbolu Nordmaru.
Eldar po záštitě přejel levou rukou a jeho prsty vnímaly dokonalé tvary peří, tvary které tvůrce tohoto meče nelidsky přesně vyryl do chladného kovu. Fascinující a piplavá práce schopného umělce, který musel svůj obor znát dokonale.
Jeden a půl ruční rukojeť meče, kterou držel pravačkou, byla omotána vydělanou kůží, jež byla hladká a příjemná na dotyk. Navíc mu dokonale padla do ruky, jako by tvůrce zamýšlel tu zbraň přesně pro něj.
Sklouzl pohledem na hrušku meče pod rukojetí.
Orlí hlava s otevřeným a ostrým zobákem vyhlížela stejně úchvatně jako záštita. Skutečná práce odborníka, která zajisté neměla jen okrasný účel.
Eldar se dotkl zobáku na konci a přejel po něm prstem.
Překvapeně ucukl rukou a pohlédl na tenkou řeznou ránu na prstu, kterým se dotýkal hrušky. I tato část zbraně se dala využít ke zranění nepřítele, ale pouze v případech, které znemožňovaly použití smrtonosného ostří.
Zkusmo si protočil meč v ruce a provedl výpad proti imaginárnímu protivníkovi.
Tato zkouška ještě více podnítila jeho podezření, že tato zbraň, která patřila samotnému Akaschovy, byla kována přesně pro něj.
Meč dokonale seděl v jeho ruce, jako by byl přirozeným prodloužením jeho paže. Perfektně vyvážený. Perfektně sladěný s jím samým. Délka rukojetě i čepele mu absolutně vyhovovala.
Podíval se na Paladinský meč u svého pasu. Jeho meč byl kovaný na jeho vlastní přání a speciálně pro jeho ruku. Přesto mu neseděl tak dokonale. Nikdy mu to nepřišlo, ale když držel tuto prastarou zbraň ve svých rukách, uvědomoval si, že jeho vlastní čepel je, oproti této, jen kus neuměle opracovaného materiálu.
Potřásl hlavou, probral se ze svého úžasu a zasunul meč zpět do pochvy. S pohledem upřeným na Kertha mu jej podával zpět.
„Nejsem si jist, zda jsem hoden této zbraně.”
Kerth povstal než promluvil.
„Proč tak skromně?” otázal se. Aniž by čekal na odpověď, pokračoval.
„Už dávno jsme čekali na někoho, kdo najde tu odvahu a vyplní věštbu i s její poslední částí. Přesně tak, jak jsi nyní učinil ty. Nyní již nemám žádných pochyb o tom, že jsi mužem z věštby, kterou vyslovil samotný Akascha jen několik okamžiků před svou smrtí.”
„O jaké poslední části té věštby jsi mluvil?” položil Vůdci otázku.
„Poslední část svého osudu jsi naplnil tím nejjednodušším, co jsi mohl udělat,” dostalo se mu tajemné odpovědi.
Když Kerth viděl jeho nechápavý výraz pokračoval.
„Chopil ses jej. To je ta nejjednodušší věc, co jsi mohl učinit. Přijmout jej za svůj a stát se tím, čím být máš.”
Eldar pohlédl na meč.
„Ano, pochopil jsi,” řekl Vůdce. „Zbraň je tvým osudem a zároveň i jeho pečetí. Byla zakleta mocným kouzlem, přesně tak, jak chtěl Akascha. Překonat toto zakletí a tasit meč mohl jen ten, koho Akascha jmenoval ve svém proroctví. Tím, že meč tasí, však spojí svůj osud s osudem Nordmaru. Pokud padne on, padne společně s ním i jeho zem.”
„Ale proč zrovna já?” zeptal se Eldar. „Akascha nemohl vědět, že se narodím, že se vrátím do Nordmaru, a že udělám to, co jsem udělal.”
„Jak jistě víš, Akascha byl jedním z Prastarých. Je to pro nás tajemná rasa, která dokázala to, co nám se zdá nemožné. Nikdo nemůže říct, zda tohle věděl nebo jen doufal, že se to stane. Ať tak či tak, stalo se a na nás je, jestli budeme pochybovat o jeho slovech nebo se smíříme jen s tím, že tomu tak je. Tohle je teď již ale jedno. Osud, který Akascha mohl zamýšlet pro někoho zcela jiného, se teď stal tvým, protože jsi jej přijal. Ač nevědomky. Teď bych chtěl ale slyšet přímo z tvých úst, zda tento osud nyní považuješ za svůj a dáváš nám tím naději. Protože i když je tvůj, nemusíš nyní kráčet cestou, která byla určena již dávno. Tímhle ovšem odsoudíš k záhubě celý svůj lid, jehož blaho je nyní jen v tvých rukách. Jak se rozhodneš?”
Kerth zmlkl. Eldar také dlouhou dobu mlčel a zvažoval důsledky své volby. I když se již rozhodl, přemýšlel o tom, co vše jeho rozhodnutí ovlivní. Nakonec otevřel ústa a podepsal tím osud svůj i celého světa.
„Přijímám svůj osud, přesně takový, jak mi byl předurčen. A zároveň přísahám, že v jeho úplném naplnění mi nezabrání nic menšího než má smrt.”
Oba Vůdci na něj nyní pohlédli, se směsicí pocitů ve svých tvářích. Zračil se v nich smutek a bázeň. Zároveň však Vyvolený viděl i hrdost a radost obou Nordmařanů. A z jejich radosti vznikla i jeho radost.
Aysha se k němu přitulila a objala jej kolem ramen. I v její tváři se zračilo vše, co viděl ve tvářích Nordmařanů.
Na chvíli zapochyboval, zda zvolil správně. Pak se na něj jeho jediná láska usmála a ten kratičký okamžik byl pryč.
„Jistě jsi nyní jistě velice unavený,” pronesl Kerth.
„Jdi a odpočiň si dokud můžeš. Zítra spolu promluvíme k lidu a představíme Lorda Severu, na kterého jsme čekali tak dlouhou dobu. O jídlo se nestarejte, pokud se nepletu, tak generál Lee teď již večeří. A snídani vám také přinesou.”
Eldar přikývl.
„V tom případě bychom měli jít, aby na nás taky něco zbylo.”
Kerth se usmál a kývl hlavou na znamení rozloučení. To samé učinil i Tjalf.
Eldar chytil Ayshu okolo ramen a ona mu ovinula svou ruku okolo pasu. Společně vyšli dveřmi a ponořili se do přicházejícího soumraku.
Venku zastavil a zhluboka se nadechl.
„Proč jsi mi neřekl, kdo skutečně jsi?” otázala se Aysha cestou do domu.
„Nechci aby to vyznělo nějak špatně, ale nepovažoval jsem za důležité zatěžovat tě svou pestrou a spletitou minulostí,” pousmál se při té odpovědi.
„To ale budeš muset napravit,” pronesla, laškovně se zasmála Aysha a políbila jej na tvář.
„No dobrá,” pronesl. „Ale ty mi na oplátku řekneš také vše o sobě a své minulosti, ať je jakákoli.”
„Tak dobře miláčku, ale až zítra. Dnes už jsem hrozně unavená a ty jistě také. Těším se jen na večeři a teplou postel.”
„To já také,” odpověděl a otevřel dveře do domu.
Lee je uvítal netrpělivým zabručením, které znělo poněkud přidušeně, protože měl pusu plnou jídla.
Eldar si to vyložil jako pozvánku ke stolu a společně s Ayshou se usadili na dřevěné židle a pustili se do jídla. Ještě před tím však položil Akaschův meč na stůl. Leeův zvědavý pohled sjel na meč.
„Co ti chtěli?” zeptal se generál, když konečně dožvýkal poslední sousto ze své porce.
„Hodně věcí,” řekl Vyvolený, s ústy napěchovanými jídlem. V klidu dojedl.
Pak se pustil do rozvleklého vyprávění celého rozhovoru.
Když se zmínil o Akaschově meči, Lee zalapal po dechu, ale nechal jej pokračovat.
Nakonec se Eldar dostal až ke svému rozhodnutí, ale své pochybnosti ohledně této volby si nechal pro sebe. Aspoň prozatím.
„Takže Kerth si tě pozval, aby ti řekl, že jsi naplnil Akaschovu věštbu a učinil z tebe Lorda Severu? Přesně ten Kerth, který odmítl tvou žádost o pomoc?”
„Jo, přesně tak,” odpověděl Eldar.
„A ty jsi to jen tak přijal? Po tom všem co on udělal proti tobě?”
„Ano.”
„Věříš v osud?” položil Leeovi otázku.
Generál přikývl.
„Pak bys měl vědět, že svému osudu stejně neuteču. Zvlášť pokud jsem jej již zpečetil, jak říká Kerth. Přesně to jsem udělal. Bohové nenapsali můj osud, já jsem jeden z toho mála, kteří si jej mohli zvolit. Kdybych odmítl, jen Innos ví, jak by tohle celé dopadlo. Navíc mi tato volba dala možnost zajistit spojenectví s Myrtanou. Co víc jsem si mohl přát? Nyní se mi nikdo z Vůdců neodváží odporovat a myslím si, že několika dalšími argumenty je přesvědčím. Navíc,” chtěl pokračovat, ale Lee ho přerušil.
„Neuraz se, tvůj plán je jistě zajímavý, ale já jsem hrozně utahaný a půjdu spát.”
„Dobrá, můžeme si promluvit zítra,” odvětil Paladin.
Lee se zvedl, stáhl si košili a přešel k posteli, na kterou si lehl.
Aysha se po chvíli také zvedla ze židle, políbila jej na tvář, odložila si své svršky a opláchla se vodou z lavoru u své postele. Pak se také uložila ke spánku.
Eldar dojedl. Chvíli ještě seděl na židli a přemýšlel o hloupostech. Nakonec si stoupl a také si svlékl košili. Přešel ke své posteli a sklonil nad svou mísu s vodou. Ponořil do ní ruce a opláchl si tvář. Byl to nádherný pocit, když mu chladná voda stékala po obličeji. Ohromně mu to pomohlo zbavit se únavy, takže na chvíli zapřemýšlel o tom, že ještě bude vzhůru. Nakonec si to rozmyslel a chystal se, si lehnout, ale pohledem se zastavil u odrazu své tváře, jež se odrážela na rozvlněné vodní hladině. Chtěl si jej pořádně prohlédnout. Už dlouho se nedíval do žádného zrcadla a tak počkal, až se vlnky uklidní, a pořádně se na sebe zahleděl.
Z vodní hladiny na něj hleděl pár zelených, inteligentních a pronikavých očí. Teď již trošku přerostlé hnědé vlasy mu spadaly do tváře a clonily mu výhled. Přesto byl v očích jeho vlastní tváře vidět plamínek naděje a touhy. Touhy po svobodě a klidu. Touhy, kterou měl, o které snil již od svých trestaneckých let.
Potřásl hlavou, aby překážející vlasy odstranil. Obvykle je nosil stažené do krátkého ohonu, ale ten jaksi nepřežil bitvu a on na něj pak zapomněl.
„Budu se muset nechat ostříhat,” pomyslel si a pokračoval ve zkoumání svého obličeje.
Jeho tvář se od té doby, co byl v trestanecké kolonii, změnila jen minimálně.
Rovný a nepříliš velký nos dělil jeho obličej na dvě symetrické poloviny. Rovné úzké rty se mu zachvěly v nepatrném úsměvu. Jeho tvář vyhlížela o trochu starší a divočejší než před návratem do Myrtany, ale to pravděpodobně způsobovalo již dlouhou dobu neholené strniště.
„A ke všemu se musím i oholit,” přidal si do pomyslného seznamu.
Podíval se na své tělo. Vypracované svaly na jeho pažích prozrazovaly jistou sílu, ale nijak se jí nechvástaly. Síla stejně nebyla jeho největší předností, spoléhal spíš na svou obratnost a hbitost.
Sjel pohledem na své břicho. Díky neustálému pohybu a námaze se i jeho břišní svaly rýsovaly zcela viditelně. Na své tělo byl vcelku právem hrdý. Málokdo se mohl chlubit takovou tělesnou stavbou a hlavně kondicí jakou měl on. Jediné co na svém těle nenáviděl byly jeho jizvy. Připomínaly mu jeho vlastní zranitelnost a chyby. Chyby, kterých se nemusel dopustit.
Tvář mu, díky jeho umu v zacházení se zbraněmi, nehyzdila ani jedna jizva, za což byl vděčný. Zato jeho paže byly posety několika drobnými jizvičkami. Památkami na nepovedené šermířské souboje, začátky jeho kariéry.
Ještě chvíli prozkoumával některé jizvy na svém těle a přesně si vybavoval, kde ke které přišel. Většina z nich pocházela ještě z dob před jeho uvězněním. Z dob kdy byl... Někým jiným. Pár jich ovšem pocházelo z jeho nedávné minulosti. Jizva na levém boku, kterou utržil při souboji s Gomezem. Nebyla to žádná závažná rána, ale stále zůstávala viditelná. Dále si vzpomněl na popáleninu pravého stehna, která mu zůstala po konfrontaci s Nemrtvým drakem. Tam už to bylo horší. Dračí oheň propálil skrze jeho Drakobijeckou zbroj a zanechal po sobě rudý ovál na jeho svalnaté noze. Poslední dvě jizvy na zádech byly památkou na vězení před Bariérou. Strážní byli parchanti, kteří si na něm jednou vylili vztek. Jen jednou. Den potom jednomu z těch zmetků zlomil vaz. Zrovna, když mu nesl jídlo a pravděpodobně si připravoval další podobné týrání. Tento prohřešek mu vysloužil rychlejší nástup přímo pod Bariéru.
Nakonec se odvrátil od svého odrazu a pousmál se při vzpomínkách na tyto staré časy a dobrodružství.
„No, aspoň něco je tak, jak má být,” pomyslel si.
Spokojený se svým vzhledem si v duchu slíbil, že se zítra oholí a nechá si ostříhat i vlasy.
S úlevou se položil na postel a po několika minutách usnul.