Stmívá se - 1.série

Přehled povídky

Autor

Lucanus (alias Lord Smoug)

Diskuse

zde

Hodnocení

1,36 | 97x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Vybrat sérii

Seznam dílů 1.série

17.díl - Stíny minulosti

Eldar otevřel oči a zahleděl se na dřevěné trámy krovu. Chvíli mu trvalo, než si přesně uvědomil, kde to vlastně je.
Zamrkal a rozhlédl se po okolí. Dřevěné stěny ověšené kožešinami různých tvorů, především šavlozubých tygrů, vlků a bizonů. Nade dveřmi byla zavěšena vycpaná hlava jelena. Eldar ji prozkoumal pohledem.
„Minimálně šestnácterák!” pomyslel si obdivně.
Po té sjel pohledem na podlahu, prostředku místnosti vévodila kožešina obrovské Stínové šelmy.
„Taky to musel být parádní kousek,” problesklo mu hlavou.
Ano, nyní již přesně věděl, kam se předchozího večera uložil ke spánku. Nordmarský srub, který pro něj, Ayshu a generála Leeho vyhradil Kerth. Otočil svůj pohled k Ayshině posteli. Jeho láska ještě spala.
Ležela na boku, tváří otočená k němu, víčka zavřená, takže nebylo vidět její hluboké oči s tmavě zbarvenou duhovkou. Škoda, že se na něj její oči nedívaly. Miloval její něžný pohled, který byl vždy pln soucitu a touhy. Vzpomněl si, že když její oči spatřil poprvé, byl jimi jako posedlý. Fascinovaly jej více než oči jakékoli jiné ženy, kterou kdy spatřil a nejinak by tomu bylo i nyní, pokud by se její víčka nadzvedla a ona na něj upřela svůj zrak.
Nebyly to ovšem jen oči jeho milované, co jej na ní fascinovalo a dávalo mu pocit důvěry a bezpečí, pocit, který mu říkal, že je nikdo nemůže ohrozit. Bezmezně miloval každý detail její tváře a za tu kratičkou chvíli co se znali, se její tvář naučil znát bravurně.
Několik sotva patrných pih na jejím dokonalém malém nose. Smyslnou křivku jejích plných rudých rtů.
Eldar chvíli přemýšlel o tom zda by někdo, kdo měl tu možnost se na její rty dívat tak jako on, dokázal svůj pohled od nich odtrhnout a odolat touze, které vybízela ji neustále líbat. Jakmile se o to pokusil musel uznat, že je k tomu zapotřebí mnohem více než jen skálopevné vůle.
Dále pokračoval ve zkoumání jejích rysů a zrakem sklouzl na její šíji. Opět dokonalý pohled. Bílá pokožka bez jediné vady na kráse, stejně jako pokožka jejího obličeje. Okolo krku měla ovinutý úzký kožený řemínek, držící její amulet, vytepaný ze stříbra do tvaru růže.
Následně její ramena, ze kterých si během spánku stáhla přikrývku, a na která nyní spadaly její dlouhé vlasy v barvě havraního peří, jež zvýrazňovaly její obličej a celkově působily dojmem nádherného rámu, pro ještě překrásnější obraz.
Ze zasnění jej vytrhl pohyb jejích víček. Zamrkala, protřela si oči, a když zjistila že se na ní dívá, usmála se.
„Dobré ráno, miláčku.”
„Dobré,” odvětil ji, taktéž s úsměvem.
„Doufám, že jsi nezapomněl na slib, který jsme si dali včera?” zeptala se.
Eldar s předstíranou nechutí zasténal. Velice dobře si pamatoval, co jí slíbil. Na jednu stranu se mu nechtělo vytahovat na světlo svou temnou minulost. Na straně druhé stála touha se o to vše s někým podělit, ulehčit svému srdci tím, že se někomu vyzpovídá. A kdo by byl pro tento účel lepší než ta již miluje?
„Nezapomněl,” řekl. „Ale až potom, co se nasnídáme.”
Aysha přikývla, s námahou vylezla z postele a protáhla se jako kočka. Po té začala sbírat své svršky za země a oblékat se. Hned, jakmile tuto činnost ukončila přešla k ohništi, a začala připravovat snídani.
Eldar ještě chvíli ležel a užíval si té pohody, ale když pak začalo jídlo velice lákavě vonět po místnosti, nedalo mu to a začal se hrabat z postele.
Chvíli mu trvalo, než se mu podařilo najít správný postup, jak se nasoukat do svého oblečení. To už jej ale sledoval i probuzený Lee, kterého také donutila k vstávání vůně připravovaného jídla.
„Dobrý ráno,” zamumlal směrem k Eldarovi a taktéž se začal oblékat.
Bohužel měl stejné problémy jako Vyvolený, takže jen deset minut mu zabralo než se dokázal obléci.
„Sakra,” zamumlal, jakmile se usadil ke stolu. „Ty bitvy by se měly zakázat. Jsem potom jak chromej.”
Eldar se zasmál.
„Zrovna ty, generále? Já myslel, že jsi zvyklý?”
„No jo,” povzdychl si jeho přítel. „Začíná na mě doléhat stáří.”
„Ale,” poznamenala Aysha, která se právě připletla ke stolu s talíři v ruce. „Vždyť jsi v nejlepších letech.”
Lee si posměšně odfrkl.
„Jestli tohle jsou nejlepší léta, tak nechci vidět ty nejhorší.”
Hned jakmile to dořekl, pustil se do své porce, kterou před něj Aysha postavila.
„Co máte na dnešek v plánu?” otázal se s ústy plnými jídla.
Eldar zvedl oči od svého talíře.
„Chceme si jen tak popovídat. O tom co bylo, je a bude.”
„V tom případě se hned po snídani ztratím,” odvětil generál. „Nechci totiž, abys mě tvým životopisem unudil.”
Eldar se zašklebil.
„Skutečně není o co stát. Ale ona si to prostě nenechá rozmluvit.”
„No to zasluhuje obdiv,” ocenil Lee Ayshinu neodbytnost. „Přeju pevný nervy, protože ti tím vykecá díru do hlavy.”
„Od něj si to klidně nechám líbit,” podotkla.
Lee na Eldara spiklenecky zamrkal.
„Začíná to být vážný, co?”
Eldar přešel otázku zarytým mlčením. Aby to nevypadalo tak trapně, nacpal si do úst další sousto a soustředěně žvýkal. Lee se na něj upřeně díval a po chvíli propukl v hlasitý smích. Vyvolený to nevydržel a začal se smát také. Kvůli jídlu ve svých ústech však poprskal vše okolo sebe, včetně Leeho a Ayshy.
„Čuňátko,” řekla pohoršeně Aysha a podala mu kus hadru, aby se otřel.
Generál se přestal smát a sežvýkal poslední sousto.
„No, přeji příjemnou zábavu,” zvedl se a odcházel ven. Ve dveřích se zastavil. „Kdyby něco, budu s Gornem a Miltenem. Pravděpodobně u Kertha.”
Vyvolený kývl na znamení souhlasu a generál vyšel dveřmi, které za sebou zavřel.
Zůstali spolu sami.
Dlouhá chvíle ticha, kdy oba usilovně žvýkali své jídlo a vyhýbali se jeden druhému pohledem.
„Kdo začne?” zeptala se po chvíli.
„Začni ty,” odvětil jí Eldar.
„Ale já bych raději, kdybys začal ty,” řekla vzápětí po něm.
Eldar se zasmál.
„Hodíme si mincí,” a vytáhl z kapsy kalhot zlatou minci. „Pana nebo Orel?” otázal se.
„Když padne Orel, tak začnu,” odpověděla.
Eldar kývl a uchopil minci do ruky. Cvrnknutím ji vymrštil do vzduchu a mince počala rotovat. Vzápětí ji chytil do dlaně, kterou sevřel v pěst. Obrátil rukou a položil minci na stůl.
„Orel,” konstatoval.
Aysha se nadechla.
„Udělej si pohodlí,” prohodila směrem k Eldarovi.
Ten se uvelebil na židli a napil se ze své sklenice.
„Můžeme začít,” pronesl.
Aysha otevřela ústa a začala vyprávět.
„Narodila jsem se na farmě poblíž Trelisu, ve farmářské rodině. Moji rodiče žili poklidným životem, nikomu neškodili a hleděli si jen svého. Pak matka zjistila, že je těhotná. Byla to zrovna dobrá doba, jak mi vyprávěl strýc. Žádné nepokoje, úroda ten rok byla velká a všem v království se dařilo dobře. Jelikož se matka nemohla namáhat, pomáhal na farmě právě strýc, který mě později vychovával. Dalších několik měsíců probíhalo v rutině, kdy oba muži pracovali na polích, zatímco matka byla doma a starala se pouze o jídlo.”
Aysha se zhluboka nadechla. V jejích očích se objevil náznak slz.
„Pak přišel ten osudný den. Porod byl pro mou matku velice namáhavý a chvíli po něm zemřela. Ještě před smrtí mi ale stihla dát jméno. Chtěla abych se jmenovala Aysha. Další dva roky jsem vyrůstala na farmě, jen s otcem. Byla jsem ještě malá a tak si z této doby moc nepamatuji, ale jednu vzpomínku jsem si uchovala velice živě. V den mých druhých narozenin měl přijet na návštěvu strýček.”
Nyní již byly Ayshiny oči plné slz, ale přesto pokračovala ve svém vyprávění.
„Otec uviděl skupinu mužů blížící se k farmě. Myslel si, že to je to oddíl jeho bratra, který sloužil v armádě. Mýlil se, byli to bandité. Otec jim šel na proti, ale když si uvědomil, že to není ten, koho očekával, bylo již pozdě. Jeden z těch mužů jej zastřelil.”
Hlasitě zavzlykala. Eldar se zvedl ze své židle a přešel k její. Přivinul si ji k sobě a pevně ji objal.
„No, tak,” začal ji konejšit. „To bude dobré. Neplač.”
„Ani nevím, proč u toho pláču,” řekla přes proud slz, který ji stékal po tváři.
„Potom se vydali vyplenit naši farmu. Byla jsem schovaná na půdě, ale po chvíli mě našli a pravděpodobně by mě zabili, nebýt toho, že dorazil strýc. I s částí svého oddílu. Když na cestě uviděl mého otce, uvědomil si, že něco nebude v pořádku. Otec ještě žil, když se k němu dostali. Řekl co se stalo, a také, že na farmě jsem já. Pak mu zemřel v náručí. Strýček měl s sebou jen dva muže. Nicméně dobře vycvičené, narozdíl od banditů. Těch bylo asi osm. Rychle s nimi zkoncovali, dříve, než mi někdo z nich stačil něco udělat. Bylo to hrozné, krev všude. Dodnes mě trápí zlé sny.”
Opět ztichla. Eldar ji rozuměl, neboť i on, ve svém dětství, zažil podobné zabíjení. Věděl, jaké to je, když takhle malé dítě vidí tolik násilí a co to způsobí. Ohavné noční můry, které člověka pronásledují dlouhou řadu let, a někteří se jich nikdy nedokáží zbavit. Jemu se to však podařilo.
Aysha se napila za sklenice, kterou ji podal, a opět začala vyprávět.
„Strýc mě s sebou vzal do Vengardu a dalších třináct let se o mě staral. Bral mě jako vlastní dítě. Také proto, že vlastní mít nemohl. Tetička mě však tak ráda neměla. Brala mě jako vetřelce a v domě mě trpěla jen kvůli strýci. Během této doby jsem se učila bojovat. Jak mečem, tak s lukem. Strýček chtěl, abych se pak stala členem královské armády. První žena ve vojsku. Dovedeš si to představit? Ovšem král o tom nechtěl ani slyšet. Myslel si, že ženy do boje nepatří a tak z toho sešlo. Zklamalo jej to. Nicméně mě strýček učil dál, chtěl abych se uměla bránit. Myslím si, že věděl, že už tu s námi dlouho nebude.”
Opět se napila.
„Pak jej král poslal s oddílem mužů zničit skupinu skřetů, která ohrožovala farmáře u Montery. Bohužel nepředpokládali, že skřetů je mnohem více než jen malá skupinka. Vojáci, v čele s mým strýcem, neočekávali tak tuhý odpor. Přežili jen dva. Ti se vrátili do Vengardu v hrozném stavu, téměř mrtví. Král zuřil. Pro mě to však byla další těžká rána. Ta nejhorší však ještě čekala. Tetička to dávala za vinu mně. Několik dní po tom, co se vojáci vrátili, využila nepřítomnosti mého strýčka a vyhodila mě z domu s tím, že vše je to jen moje vina. Od té doby jsem se po celých dalších deset let potloukala po Myrtaně. Příležitostně jsem pracovala na farmách a vydělávala si tak na živobytí. Jednu dobu jsem žila spolu s Hraničáři, ale pak jsem se opět odtrhla a vydala se na cestu. Od této doby jsem už nepracovala na farmách. Hraničáři mě naučili, jak používat luk nejen k boji, ale i k lovu, a také jak se neslyšně pohybovat v lese. Nocovala jsem pod širým nebem nebo v hostincích u cest. Takhle jsem žila nějaký čas. Pak, jednoho ponurého večera, jsem se zastavila v Sildenu, abych si nakoupila nové šípy a prodala nějaké ty trofeje. Tam jsem si všimla několika lidí, kteří mi nepřipadali zrovna důvěryhodně, a tak jsem je sledovala. Ti mě dovedli až k tobě.”
Ukončila své vyprávění. Nyní už nebrečela. Oči měla ale opuchlé od pláče.
„Muselo to pro tebe být těžké,” poznamenal Eldar.
„Ano, to ano, ale nejtěžší na tom bylo to vyprávět,” odvětila. „Jsi úplně první, komu jsem to řekla celé. Teď, když je celá pravda venku, se cítím mnohem lépe.”
„Doufám, že i mně pomůže, když vypovím své tajemství,” pomyslel si a pohladil ji po hlavě.
Pak se opět usadil.
„Tak, teď je řada na tobě,” pověděla mu.
Eldar přikývl a zhluboka se nadechl.
„Musíš si uvědomit, že má minulost je temná a krvavá. Posetá spoustou hříchů a mrtvých. Opravdu to chceš vědět celé?”
Aysha přikývla.
Eldar tedy spustil.
„Nevím, kde jsem se narodil a do nedávna jsem ani nevěděl, kdo byl můj otec. To jsem zjistil až z Kroniky Nadvlády. Mým otcem byl veliký válečník, který pocházel z krve samotného Akaschy. Jeho jméno je v jazyce Prastarých a já sám nevím, jak se správně vyslovuje. Nicméně, v našem jazyce by znamenalo něco jako Velký nebo Mocný. Hned po narození mě nechal oddělit od mé matky a poslal mě do adoptivní rodiny do Myrtany. Vyrůstal jsem s vědomím, že oni jsou má skutečná rodina. Když jsem však dovršil věku patnácti let, řekli mi, že moje rodina se mě zřekla a předala jim. Snažili se mi to rozumně vysvětlit a bylo vidět, že mě litují, ale já byl jako beze smyslů. Udělal jsem nejhorší věc ve svém životě. Chopil jsem se zbraně. Do té doby jsem nikdy nedržel meč v ruce, proto mě zarazilo, jak snadno se mi s ním zachází. V rozlícení nad svým osudem, jsem obrátil zbraň proti muži, který mě vychoval. Dodnes si to vyčítám a dlouhou dobu jsem trpěl nočními můrami, ale je to minulost. To vědomí mě však nikdy nepřestane tížit. Zabil jsem svého adoptivního otce. Až když jsem ten ohavný skutek dokonal, uvědomil jsem si, co jsem vlastně udělal. Napůl šílený hněvem a smutkem jsem uprchl od své rodiny a toulal se divočinou.”
Eldar zmlkl a podíval se na Ayshu. Čekal, že v jejích očích uvidí výčitky, pohrdání, nenávist vůči jeho osobě. Ani jedno se v nich ovšem neodráželo. Jen hluboký soucit a lítost nad jeho osudem.
„Je mi to líto,” řekla a bylo vidět, že to myslí upřímně.
Eldar sklopil oči a pokračoval.
„Ani nevím, jak dlouhou dobu jsem se toulal divočinou sám. Možná dny. Možná také týdny. Nakonec mě našla tlupa lapků. Byl jsem na pokraji smrti, protože jsem se nesnažil sehnat si něco k jídlu a jedl jsem jen tehdy, když jsem už nemohl jinak. Ujali se mě a vychovávali mě. Během doby, co jsem žil s nimi, jsem se naučil spoustu dovedností od jejich vůdce. Jeho jméno jsem neznal. Říkali jsme mu Přízrak. Hlavně proto, že byl tak obratný. Nikdy jej nikdo při jeho práci nechytil. Od něj jsem se naučil jak krást a jak nepozorovaně a tiše ukončit lidský život. Celých deset let jsem žil s nimi. Pak ovšem náš vůdce, a také můj učitel, zemřel. Byl už příliš starý a nedokázal uniknout smrtelnému zranění, když jsme přepadli královský konvoj. Ještě než umřel, ustanovil mě svým nástupcem. Po jeho smrti jsem stanul v čele naší tlupy a vedl ji další dva roky.”
Napil se, protože mu vyschlo v krku.
„Za ty dva roky jsem se stal nechvalně známým. A tlupa také. Byli jsme nejobávanější bandité v Myrtaně. Lidé se třásli strachy, když zaznělo naše jméno, a s každou další akcí náš věhlas stoupal. Jenže nám to nestačilo a chtěli jsme pořád víc. Většina z nás byli arogantní a ctižádostiví mladíci, kteří si necenili vlastního života. Chtěli jsme být slavnější než jsme byli. Chtěli jsme se zapsat do dějin. Bylo nám jedno jak. Proto jsme vymysleli velice troufalý plán.
Naplánovali jsme krádež Žezla Varantu. Jednoho z nejcennějších a nejmocnějších artefaktů na světě. Ukrást jej přímo Rhobarovi před nosem. Netušili jsme však, jak to dopadne.”
Odmlčel se, protože tušil, že se bude chtít na něco zeptat. A ona se skutečně zeptala.
„Vy jste to opravdu zkusili?”
„Ano,” pokračoval. „Jen málo lidí znalo naše tváře, protože jen málo lidí přežilo naše přepadení. Proniknout do Vengardu byla hračka. Tam jsme se ubytovali a čekali na noc. Pak jsem pronikli do paláce. Náš plán by býval vyšel, nebýt zrady. Jeden z nás se rozhodl, že si přilepší a nás prodá za tučnou odměnu. Ta činila třicet tisíc zlatých. Opravdu velké pokušení pro nenasytného banditu. V noci jsme tedy vnikli do paláce a vše šlo dobře. Dostali jsme se až do trůnního sálu. Žezlo bylo na dosah ruky. Jenže v ten okamžik nás obklíčili Paladinové, kteří o nás již věděli a čekali nás.
Moje pravá ruka, druhý nejlepší z naší bandy, se okamžitě otočil proti mě a pokusil se mě zabít. Nečekal, že budu rychlejší, ale hned jak jsem si uvědomil, že není na mé straně, poslal jsem jej do přímo do pekla. Pak jsem se pustil do boje s Paladiny. Byli jsme všichni dobří bojovníci, ale s nimi jsme se nemohli měřit. Společnými silami jsme udolali dva Paladiny. Pak nás srazili. Následovalo dlouhé věznění a soudní proces. Čekali jsme na smrt. Bylo to však v době, kdy král potřeboval otroky, kteří by kutali rudu. Takže jsme byli postupně odváženi. Já jediný jsem se však dožil vhození do bariéry. Několik z mých přátel se pokusilo utéci, jiní radši spáchali sebevraždu. O událostech s Bariérou jsi již slyšela?”
„Ano, ale chci to vše slyšet od tebe,” zareagovala rychle Aysha.
Eldar si povzdechl.
„Do této doby byl můj život naplněn hříchy, ale já se rozhodl, že se polepším a budu nyní zabíjet pouze pokud nebude zbytí. Při vhození do kolonie mě využil jeden z mágů. Pyrokar. Potřeboval doručit dopis pod Bariéru a tak k tomu použil mě. Přijal jsem to, zčásti také kvůli odměně. Byl jsem tedy v Kolonii bez výbavy, na kterou jsem byl zvyklý, a zesláblý po dlouhém ležení v cele. Přežíval jsem ze začátku jen díky svým přátelům, které jsem si tam našel. Velice rychle jsem se však začal orientovat v systému a brzy jsem se stal jedním z žoldnéřů, kteří pracovali pro generála Leeho a Mágy Vody. Zamíchal jsem se do plánů na zničení Bariéry a našel jsem mága jménem Xardas. Po krátké spolupráci s ním, jsem přistoupil na jeho plán a vydal se přemoci Spáče, zlého arcidémona, sídlícího ve skřetím chrámu. O tom, co vše jsem pro to musel udělat, nechci a nebudu mluvit, ale nakonec se mi podařilo zahnat jej zpět do jeho dimenze, hlavně za pomoci meče, zvaného Uriziel. Chrám se však zřítil a já zůstal pohřben pod troskami, vyčerpaný soubojem a bez naděje na vysvobození. Ta však přišla. Byl to Xardas, kdo mě zachránil a poslal mě splnit další úkol. Zničit Draky, které Spáč povolal. Byl jsem opět hrozně zesláblý a bez výbavy. Rychle jsem se však naučil zapomenuté schopnosti a opět spojil své síly s Leem. Hned co jsem si získal důvěru Lorda Hagena, který v tu dobu velel Khorinisu, jsem se vypravil zničit Draky. Za pomoci výzbroje, kterou pro mě ukoval Bennet, kovář žoldáků, jsem se vypořádal s Draky a dalšími obludami. Nicméně nebylo po všem. Musel jsem se vypravit na Irdorath, kde se nacházel vůdce celé armády temnot. To vše pro mě zjistil Xardas. Netušil jsem však, jaké má plány. Dostal jsem se tedy do Beliarova chrámu, s Paladinskou lodí, a utkal se zde s Nemrtvým drakem. Byl to těžký souboj a mám na něj dodnes památku. Opět jsem však zvítězil. Okamžitě po mém vítězství se objevil Xardas a vstřebal moc Nemrtvého draka. Pak mi vysvětli, proč to vše udělal, ale jeho plány ti nemohu odhalit. Vydal jsem se tedy na další cestu a čekal, že v Myrtaně naleznu mír. To se ovšem nestalo a já byl opět ve středu dění.”
Zhluboka se nadechl. Pak se napil a otřel si zpocené čelo. Bylo to úmorné. Vypovědět celou pravdu, ale věděl, že už je před ním jen ten nejjednodušeji vypověditelný kousek a tak pokračoval.
„Začal jsem pohybovat děním a vyburcoval Rebely k boji. Nordmařanům jsem pomohl osvobodit jejich zemi a opět jsem nalezl Xardase. Pak jsem se vydal pátrat po Adanových artefaktech, což mi přikázal král. Bylo to dlouhé a nebezpečné pátrání, ale přineslo své ovoce. Obětoval jsem je Innosovi a stal se jeho Vyvoleným. Se svou nově nabytou mocí jsem vedl odpor proti Orkům v Myrtaně a osvobodil ji. Nakonec jsem se vydal osvobodit i poušť. Vedl jsem Nomády do boje a pak se vrátil do Myrtany jako vítěz. Další události již velice dobře znáš.”
Eldar ukončil vyprávění a oddychl si.
Pomohlo to. Vypovědět celý svůj příběh mu neskutečně pomohlo.
„To je celá pravda o mně,” řekl Ayshe a podíval se na ní. „Kdybys mě teď kvůli mým hříchům nenáviděla, vůbec bych se ti nedivil.”
„Není proč nenávidět. Také jsi neměl lehký život. Tvé skutky se dají pochopit, už jen pro to všechno, co jsi musel vytrpět,” odpověděla mu a opět se objevil záblesk slz v jejích očích.
„To jsou jen stíny minulosti,” zareagoval. „Dnes už nejsem ten, kdo jsem byl dříve a jsem za to vděčný. Nyní už tohle ale neřešme. Minulost nám může ublížit jen tím, že ji budeme chtít změnit.”
Přikývla...
Načítám data ...
Nahoru