Aysha otevřela oči.
Ležela sama na posteli. Eldar vedle ní nebyl. Rozhlédla se po místnosti. Leeovo lůžko bylo také prázdné a uvnitř srubu nikdo nebyl. Na stole ležel kousek chleba, patrně zbytek po Eldarově nebo Leeově snídani.
Prázdný stojan na zbroj prozrazoval, že její milovaný odešel ve zbroji. Patrně šel za Kerthem nebo něco podobného.
Rozzlobilo ji, že ji aspoň nevzbudil, když odcházel.
Zřejmě ji však chtěl nechat vyspat.
Posadila se a pořádně se protáhla. Pak se rozhlédla, kde vlastně zanechala své svršky. Byly přehozené přes opěradlo židle.
Pousmála se. Jistě věděla, že když usínala, ležel její oděv na zemi u postele. Eldar jej musel sebrat a přehodit přes židli.
Vstala z postele a oblékla se. Chvíli jí to zabralo. Byla rozespalá, ale to nebyl jediný důvod.
Pak prohledala svou brašnu a našla hřeben. Její vlasy byly hrozně rozcuchané a ona nechtěla, aby ji tak její milovaný viděl, až se vrátí.
Posadila se na židli a zajela si hřebenem do svých dlouhých černých vlasů. Dokončila první tah hřebenem. Potom druhý. Když pozvedla hřeben k dalšímu souboji se svými vlasy, uslyšela zvenku zazvonění kovu o kov. Jako kdyby někdo odrazil ránu mečem.
Rychle vstala a vyhlédla z okna.
Na malém prostranství ušlapaného sněhu před srubem proti sobě stáli dva muži s tasenými zbraněmi.
Jeden z nich byl Eldar. Ten, s kterým strávila včerejší noc. Ten, o kterém nyní již věděla, že jej bezmezně miluje. A doufala, že on její city opětuje. Doufala, že pro něj nebyla jen objektem chvilkového pobláznění. Ženou na jednu noc. Tou, s kterou si užije a pak ji odhodí.
„Ale ne,” pomyslela si.
„Choval se k ní mile a pozorně. Byl to čestný muž. A ten záblesk v jeho očích, pokaždé, když se na ni díval. Určitě to nemůže být jinak. Určitě je v tom něco víc.”
Pozorně se podívala na druhého muže.
Spíš ještě chlapce. Byl plavovlasý, modrooký a jeho tělo prozrazovalo jistou sílu.
Pousmála se, když viděla, jak mladík neúspěšně zaútočil na její lásku.
Ještě chvíli pozorovala jejich souboj, ale po chvíli dospěla k závěru, že žádný nečekaný zvrat se už nestane.
Rozhodla se dokončit svůj ranní rituál a posadila se zpět na židli.
Poté, co se učesala, se ještě opláchla a začala připravovat snídani pro sebe i své spolubydlící.

Eldar s Leem došli na verandu srubu. Zastavili se.
Eldar otevřel ústa k tomu, aby generála seznámil se svým úmyslem, ale uvědomil si, že se chtěl oholit.
„Ehm... Nemáš s sebou břitvu?”
Lee zavrtěl hlavou na znamení, že ne.
„K čertu,” zaklel Vyvolený. „Musím se oholit.”
„Pojď,” řekl mu generál.„Poptáme se, jestli by ti jí někdo nepůjčil. Na to, co se chystáš udělat, bys měl vypadat co nejlépe.”
Eldar se na něj tázavě podíval.
„No,” zarazil se Lee.
„No co?” otázal se Paladin.
„No nemohl jsem usnout. Trošku se mi houpal žaludek a tak jsem tě chvíli pozoroval.”
Reakcí na tuto odpověď byl další tázavý pohled ve tváři Prvního Paladina.
„Nejsem hlupák, sakra,” pronesl generál. „Vím proč sis pohrával s tím prstýnkem, co nosíš na krku a myslíš si, že o tom nikdo neví. Nevím, komu ten prstýnek patřil, ale mám takové tušení. A taky jsem pochopil, proč jsi při tom po ní tak pokukoval. Tvůj úmysl je nad slunce jasnější. Přede mnou to neutajíš příteli.”
„Takže nejen generál, ale i špeh?” otázal se provokativně Eldar.
„Správný generál musí vědět o všem, co se děje,” odvětil Lee uštěpačně.
Eldar se jen pousmál.
„Pojďme sehnat tu břitvu. Rád bych se nechal i ostříhat, ale hádám, že to bude muset stačit tak, jak to je.”
Lee jen přikývl.
Svorně se otočili. Generál a Paladin. A vydali se směrem do středu Klanu.

Aysha už začínala být netrpělivá.
Bylo to již hodinu, co Eldar ukončil svůj souboj s mladým Nordmařanem. Přesto ještě nepřišel.
Snídaně, kterou pro Eldara a Leeho připravila, stihla už dávno vystydnout.
„Tohle mu jen tak neprojde,” pomyslela si. „Beze slova zmizet na tak dlouho.”

Eldar seděl před zrcadlem a dokončoval tah břitvou. Další část jeho strniště byla dole. Natočil tvář ještě o něco více, aby pořádně viděl, a naposledy přejel břitvou po své tváři.
Opláchl břitvu v mističce na vodu a složil ji.
Zvedl se od zrcadla a vrátil ji jednomu z bojovníků, od nichž ji Lee vyžebral.
Poděkoval muži pokývnutím hlavy a otočil se ke generálovi.
Ten už byl oholený. Vzhledem k tomu, že on břitvu získal, považoval za své právo oholit se jako první. Eldar mu to nevymlouval. Teď, když oba mohli vyrazit, chtěl jít co nejrychleji. Chtěl co nejdříve vidět tvář své milované.
Chtěl vidět její výraz, až se jí zeptá.
Ani v nejmenším nepochyboval o tom, že jeho nabídku přijme. Ale ta možnost odmítnutí tu byla a děsila jej. Snažil se si ji nepřipouštět.

Aysha seděla na židli, když uslyšela zasténání pantů otvíraných dveří.
Ani se neohlédla. Chtěla aby poznal, že udělal chybu. Bez hnutí seděla na židli.
Uslyšela kroky, jak na dřevěnou podlahu dopadly jeho a Leeovy plátové boty. Jedny se po chvíli zastavily, zatímco druhé pokračovaly skoro až k místu, kde seděla.
„Ehm,” ozval se Lee. „Nechám vás o samotě.”
Opět zvuk kroků, následován lehkou ránou dveří.
Chvíli bylo ticho, které protrhlo zacinkání kroužkových rukavic, odložených na stůl.
Už to nevydržela. Stoupla si a otočila se.
Ten, kterého milovala, nestál naproti ní, jak očekávala.
Klečel před ní na zemi a s lehkým ruměncem na tváři ji hleděl do očí.
Když si stoupala chtěla mu spílat, vynadat, přinutit jej pochopit, jak moc velkou chybu udělal.
Nyní však nebyla schopna slova.
„Aysho,” začal rozpačitě Vyvolený.
„Nemám nic co bych ti mohl dát, kromě svého života a své lásky. Vím, že žena jako ty může mít více než jen mne. Může mít jakéhokoli muže, na kterého si ukáže. A já vím, že nejsem jediný na tomto světě. Přesto a také proto ti musím říct, to co mám na srdci.”
Na chvíli se odmlčel, jako by si nebyl jistý jak pokračovat.
A on si skutečně jistý nebyl. Ale slova přišla sama a i kdyby tomu tak nebylo, nic by se nestalo.
Věděl, že pochopila.
Věděl, že slova již nejsou nutná.
Věděl to, ale musel říci vše.
Teď. Na tomto místě. S ženou, která se měla stát jeho osudem.
„Od první chvíle, co jsem tě spatřil, v té malé chatrči v Sildenu, tě šíleně hluboce a upřímně miluji. Vím, že je na to možná brzy. Ale já to musím vědět.”
Uchopil její jemnou dlaň do svých rukou a pomalu jí na prsteníček navlékl malý zlatý prsten, s dokonale vybroušeným rubínem.
„Vezmeš si mě?”
Stále ještě v kleče čekal na její odpověď, i když už teď věděl jak odpoví.
Viděl její hluboké hypnotizující oči plné lásky.
Viděl slzy nepopsatelného štěstí, jak stékají dolů po její dokonalé tváři.
Pomalu si stoupl, stále držíc její ruku.
Beze spěchu k ní sklonil svou hlavu.
„Tvá odpověď?” zašeptal.
Chvíli jen stáli a dívali se na sebe.
„Ano,” odpověděla stejně tiše. „Vezmu si tě Eldare.”
Její rty se nedočkavě chvěly.
Setkaly se s těmi jeho v polibku.
Dlouhém... Vášnivém... Dokonalém...
Ve skutečnosti to byla jen krátká chvíle.
Pro ně však trvala věčnost...