„Musíme se probít přes průsmyk,” pronesl Eldar.
„Průsmyk zvládneme, ale nemůžeme si dovolit jít dál,” odvětil André. „Na to nemám dost mužů.”
„To po nikom z Vás ani nechci. Do Údolí půjdu sám,” řekl Vyvolený.
„Ale,” vložila se do rozhovoru Aysha a její melodický hlas zazněl vzduchem.
„Půjdu sám,” zopakoval Eldar. „Tam kam půjdu, by mě neměl následovat nikdo jiný.”
Jeho posluchači se po sobě podívali.
Byli tu Lee, Angar, Gorn, Diego, Lares, Wenzel, Roeg, Milten a Aysha z Eldarovy strany.
André s sebou přivedl Martina, Wulfgara, Torlofa a Pyrokara.
Generál a současný Žoldácký velitel stáli vedle sebe. Bylo na nich vidět, že jsou oba rádi ze svého setkání.
Pyrokar se podíval na Miltena.
„Půjde do Spáčova chrámu, že?” otázal se mladého Mága.
Milten přikývl.
„André,” oslovil jej Vyvolený. „Připrav na zítra jednotku, která napadne průsmyk.”
Paladin přikývl.
Zpočátku vůči Vyvolenému neprojevoval úctu, ale jakmile se dozvěděl, že mluví s představeným svého řádu, Prvním z Paladinů, se jeho chování vůči Eldarovi radikálně změnilo.
Jejich porada byla téměř u konce a André pokynul všem zúčastněným k odchodu.
„Omluv mě, miláčku,” pronesl Eldar směrem k Ayshe a vydal se za odcházejícím Pyrokarem.
Zastavil jej ještě přede dveřmi.
„Mistře?”
„Ach, Vyvolený,” obrátil se k němu Mág. „Co máš na srdci?”
„Potřeboval bych od Mágů laskavost,” odvětil První Paladin.
„Čekal jsem, že se na to zeptáš,” zareagoval Pyrokar.
Eldar se na něj tázavě podíval.
„Chceš druhý, že?” otázal se Mág.
Vyvolený pochopil narážku představeného Kláštera a přikývl.
„Oko máš?” pokračoval Pyrokar.
Další přikývnutí.
„Dobrá,” odvětil mu Mág. „Smím-li se zeptat, na co je budeš potřebovat?”
Eldara ta otázka zaskočila.
„Myslel jsem, že to víte.”
„Vím hodně,” pokračoval Pyrokar. „Ale některé věci mi přesto zůstávají skryty.
„Potřebuji jistého starého přítele,” odpověděl Paladin, vědom si toho, že je ostatní přítomní poslouchají.
„Chápu,” zareagoval Mág. „Počítej s tím, že ti poskytneme pomoc, kterou žádáš.”
Eldar opět jen kývl. Slova by stejně nedokázala vyjádřit jeho vděk.
Po tomto rozhovoru opustili radnici v horní čtvrti.

Celá Eldarova skupina stála na náměstí, před Adanovou svatyní.
Pohledy všech se upíraly na meč, zaražený v kameni pod nohama sochy, představující zmíněného boha.
Rukojeť, zakončená hruškou z oceli s černou perlou, zasazenou uvnitř. Na místě, kde se čepel stýkala s rukojetí, umně vykovaná lebka, která působila dojmem, jako kdyby kdysi skutečně patřila živému stvoření. Jakému? To by bylo velmi těžké určit.
Široká, nepravidelnými zuby posetá, čepel, okolo které se vznášela téměř hmatatelná aura strachu, zoufalství, nenávisti a smrti.
„Úchvatný,” pronesl Roeg.
„Svým způsobem ano,” odvětil Eldar. „Ale ten dojem vydrží jen chvíli.”
Mladý Nordmařan nepřítomným pohledem civěl na meč. To, co se nyní odehrávalo v jeho mysli, jde jen velice těžko popsat.
Aby to mohl člověk vědět, musel by to poznat na vlastní kůži. Z přítomných pouze Eldar tušil, co se s mladíkem děje. Sám to zažil, když meč poprvé držel v ruce.
Chladný, až nelidský šepot, znějící celou myslí. Neznámý a dávno zapomenutý jazyk, který našeptával a probouzel temné myšlenky.
„Je to dar,” zašeptal Roeg.
„Prosím?” otázal se Lee, který meč taktéž sledoval zhypnotizovaným pohledem.
„Dar, se kterým můžeme zničit zlo jednou pro vždy,” pokračoval nepřítomně mladý bojovník.
Eldar se podíval po svých společnících.
Roeg, Lee, Gorn i Diego sledovali meč s podivnou prázdnotou v očích.
Aysha se dívala na něj.
Angar s Wenzelem a Miltenem stáli opodál a nevěřícně sledovali, co se děje s jejich přáteli.
„Probudil se,” problesklo Eldarovi myslí. „Proč ale nepůsobí na Angara a Wenzela stejně jako na ostatní?”
Po chvíli mu to došlo. Wenzel byl Paladin, vycvičený proto, aby bojoval se zlem a temnou magií. Jeho mysl nebylo snadné zlomit a zlákat. Angar se musel s něčím podobným již také setkat. Byl členem Bratrstva Spáče v Kolonii a tak musel mít s magií také spoustu zkušeností.
Největším zázrakem však bylo, že meč neměl žádný vliv na Ayshu. Tohle si První z Paladinů nedokázal vysvětlit.
Roeg pomalým, ale jistým krokem vyrazil k Drápu. Výraz jeho očí již svědčil o tom, že už vůbec nevnímá, co se kolem něj děje.
Lee se zakaleným pohledem kroutil hlavou. Zdálo se, že se zlou vůlí meče bojuje.
Gorn a Diego zůstali stát, ale nevypadalo to, že by nějak odolávali chorobnému vlivu zbraně.
Roeg byl už jen dva kroky od meče.
„Vezmeme jej a zvítězíme,” mumlal. „Porazíme naše nepřátele a vytvoříme nový a lepší svět bez válek a smrti.”
„Dost!” pronesl Eldar.
Lee sebou trhl, jako kdyby se probral z transu.
„Co... Kde?” zakoktal se.
Diego a Gorn se poplašeně rozhlíželi kolem sebe. Vypadalo to, že ani netuší, co se děje.
Roeg však nezastavil. Dokončil poslední krok a zastavil se těsně před zbraní, zaraženou v kamenné podlaze svatyně.
Všichni na něj najednou upřeli své pohledy a sledovali, co se bude dít.
Nordmařan pomalu zvedl pravou ruku.
„Nesmí se jej dotknout,” problesklo Vyvolenému hlavou.
Okamžitě vyrazil vpřed.
Roegova ruka pokračovala v dráze k rukojeti meče.
Eldar dokončil několik posledních kroků a odrazil se.
Vzápětí ležel i se zmítajícím se Nordmařanem na zemi.
Roeg se ohnal pěstí a zasáhl jej přímo do tváře. Kapičky krve dopadly na jeho tvář, jak Paladinovi rozbil ret.
Eldar chytil jeho paže a přitiskl je k zemi.
Mladík sebou nepřestal házet a snažil se vyprostit. V očích měl hněv, spoustu hněvu a zloby.
Vyvolený na nic nečekal. Zaklonil hlavu a okamžitě s ní vyrazil dopředu.
Čelem zasáhl Roega přímo nad kořen nosu.
Poslední, co mladý Nordmařan vnímal, byla ostrá bolest hlavy.

Temnotou, ve které se utápěl, pronikly hlasy.
„Co to bylo?” říkal právě někdo, jehož hlas mu byl povědomý. „Co se to s ním stalo.”
„Počkáme, až se probudí,” odpověděl někdo jiný, taktéž známý. „Pak to vše vysvětlím.”
Pomalu otevřel oči.
První co spatřil, byla krásná tvář, rámovaná záplavou dlouhých černých vlasů.
„Už je vzhůru,” řekla Aysha.
Okamžitě se nad ním objevila tvář Vyvoleného.
„Jak se cítíš?”
Chvíli hledal slova, než přišel na to, jak vyjádřit svůj stav.
„Asi jako kdyby mě zbili obrovským obuškem,” odvětil mladík.
„Pamatuješ si, co se stalo?” otázal se znovu Paladin.
Roegovi na čele naběhlo několik vrásek, jak začal usilovně přemýšlet.
„Pamatuji si to náměstí a ten meč ve svatyni,” řekl po chvíli. „Pak už nic, kromě ostré bolesti hlavy.”
„Dobře,” řekl Vyvolený. „Pojď, posaď se. Diego, sežeň mu něco k jídlu.”

Seděli u stolu. Roeg žvýkal poslední sousto chleba, který dostal.
„Tak začni, Eldare,” pronesl po chvíli ticha Lee. „Co se to stalo?”
„Předem bych Vás chtěl požádat o odpuštění,” pronesl Vyvolený. „Nevěděl jsem, že budete reagovat takto. Kdybych jen býval tušil, co se stane, nikdy bych Vás k meči nevzal.”
Angar jen pokynul rukou, že je vše v pořádku.
„Všichni jistě víte, že se říká, že Beliar samotný vykoval Dráp,” pokračoval Paladin. „Meč prý odráží Beliarovu duši. Všechny vlastnosti, kterými temný bůh disponuje.”
Všichni pokývali na znamení, že příběh znají.
„Nevím, jestli je toto možné. Jisté je však to, že Dráp má vlastní duši nebo vědomí, chcete-li,” pronesl Eldar. „Uvědomuje si nás, stejně tak, jako my si uvědomujeme jeho. V jistých případech, jako byl právě tento, může k lidem i promlouvat. Většinou jeho volání slyší jen lidé, kteří se vyznačují silou a bystrostí. K těm pak meč hovoří a právě ty si vybírá jako své další nositele.”
„Takže chceš říct, že ten meč si vybral nás?” otázal se Lee.
„Ne Vás, ale Roega,” odvětil Wenzel, čímž všechny překvapil. „Právě proto jej chtěl Roeg vzít.”
„Wenzel má pravdu,” navázal Vyvolený. „Meč jste slyšeli všichni. Ale pouze Roeg jeho volání uposlechl. Nevím proč, si vybral právě jej, ale nějaký důvod to mít muselo. Chtěl, aby jej Roeg pozvedl, ale to se nesmí stát.”
„Proč jej nemohu nosit?” otázal se Mladík. „Vy jste mohl.”
„Ano, mohl,” odvětil Eldar. „Ale mohlo to dopadnout velmi špatně. Říká se totiž, že meč může skutečně ovládnout jen ten, komu to Beliar dovolí. Ze začátku jsem netušil, proč to bylo dovoleno právě mně, ale později jsem pochopil.”
První Paladin se na chvíli odmlčel a pak pokračoval. „Myslím si, že Beliar doufal v to, že meč nakonec ovládne mou mysl a já se stanu jeho nástrojem. Čím více jsem totiž meč používal, tím více mě naplňovala touha jej použít k tomu, abych zničil zlo na světě navždy. Jenže boha nelze zabít. Přinejmenším ne tak snadno. Možná by se mi povedlo zničit všechny přisluhovače Beliara, ale za cenu toho, že bych se stal monstrem. Netvorem, posedlým krví. A až by byli všichni mrtví, vyhledával bych dál záminky k tomu, abych mohl zabíjet. Byl by ze mne dokonalý nástroj temnoty, sloužící k ovládnutí světa.”
Eldar dokončil svůj proslov a rozhlédl se po posluchačích.
Nakonec promluvil Roeg: „omlouvám se. Už nikdy se to nestane.”.
„Není proč se omlouvat. Mohlo se to stát komukoli z Vás, kdo nebyl vycvičen jako Paladin nebo tak jako Angar,” odpověděl mu. „Každopádně Vás všechny musím požádat, abyste se k Drápu nepřibližovali. Zlá vůle meče se totiž probudila a čeká jen na příležitost chopit se své další oběti.”
Všichni přikývli.
Ticho přerušil opět Roeg: „takováhle zbraň existuje jen jedna?”.
„Ne,” odpověděl První z Paladinů. „Je jich více. A právě jedna z těch dalších se nachází v bývalé Kolonii.”
„Takže proto jsme tady,” konstatoval mladík.
„Ano,” reagoval Eldar. „Proto, aby to skončilo, budeme potřebovat jinou zbraň s vlastní duší.”