Prolog

Ve světě, který už dávno není znám, žili kováři s neuvěřitelnými schopnostmi. Meče a zbroje z této doby, ukované z černé rudy, byly zdrojem obrovské moci. Černou rudu mohli používat jen ti duchovně nejsilnější. Její temnota byla připomínkou těch nejstarších démonů, kteří využívali slabosti lidí. Jeden kovář, Darbios, toužil po moci a z rudy zešílel. Ukoval meč známý pod jménem Kaberias a s ním zničil skoro celé lidstvo. Pár nejsilnějších mágů tehdy zlomilo jeho moc. Darbios byl navždy zavřen v cele na ostrově Kraidera a meč se poděl neznámo kam.

Kapitola první:
Kámen

Po cestě kolem lesa běželi dva muži. Ten, co byl o krok napřed, se jmenoval Baltomar. Proslulý zloděj. Každý ho poznal podle jeho krátkých blonďatých vlasů, modrých očí a střední postavy.
„Rychle !” zvolal Baltomar na svého přítele. Theobald, jeho společník a dobrý přítel mu vždy pomohl. Byl menší a štíhlejší a dokázal skvěle proklouzávat mezi lidmi a brát jim měšce a jiné věci. I jeho kulatý obličej, orámovaný dlouhými černými vlasy, a jeho šibalské hnědé oči znalo hodně lidí.
Utíkali lesem před osmi vojáky Ramona Velkého.
„Chyte ty zloděje!” zvolal voják ve stříbrné zbroji a mečem pokynul ostatním.
Baltomar hledal očima cestu k úniku. Jeho oči se zastavily u dřevěného mostu, vedoucího přes řeku z pravé strany kopce.
„Theobalde? Věříš mi?”
„Ano, proč?” odpověděl mu zloděj.
Baltomar nečekal, chytil přítele za ruku a skočil s ním dolů k mostu.
S praskáním dřeva přistáli na mostě, který ještě sotva držel pohromadě. Vojáci změnili směr a hnali se z příkrého svahu. Pár jich zakoplo o kořeny stromů a s řinčením železa se svalili dolů a už nevstali. Zloději nečekali na lesklé meče a pokračovali přes most dál do lesa.
„Jsem zvědavý, co bude William dělat s černym šutrem,” namítl Baltomar.
„On je ten, co čte staré texty. Navíc by nás neposlal jen tak k Ramonovi,” odvětil Theobald.
„Stůjte, zloději!” křičel voják deset metrů za nimi.
„Rychle z pátky k Williamovi!” řekl Baltomar. Uhnuli z cesty a probíhali mezi mohutnými stromy. Dostávali se blíž a blíž ke skalám, když se začalo stmívat.
Pět vojáků je pořád sledovalo. Jejich pán by jim neodpustil, kdyby přišli zpět s nepořízenou.
„Nemůžeme je zavést k našemu úkrytu!” řekl Baltomar a vytáhl svůj krátký meč.
„Co chceš dělat? Je jich pět!” namítl Theobald ve snaze svého přítele přemluvit. Než to dořekl, proletěl mu vedle hlavy šíp a zasáhl nejbližšího vojáka do hrudi. Muž zavrávoral, upustil meč a padl k zemi. Vojáci i Baltomar se začali rozhlížet po střelci. Jediný Theobald zůstal klidný a tiše zašeptal: „Markus.”.
Další šíp si našel cestu ke krku druhého vojáka.
Tři zbývající muži vyrazili směrem, odkud přišel šíp. Přes zbytky sluneční světla, které pronikalo přes hory, se zaleskl čtvrtý meč. Postava v černé kápi se k nim rychle přibližovala. Byla jen tři metry od nich. Voják, který stál vpředu, zdvihl meč na obranu proti blížícímu se ostří. On však nebyl cílem. Mužská postava se mu obratně vyhnula a zaútočila na vojáka po jeho pravé straně. Než si ozbrojenec něčeho všiml, ucítil v hrudi studenou ocel. První muž se otočil a s mečem v ruce chtěl ztrestat svého nepřítele. Markus vytáhl meč z umírajícího vojáka, připraven odrazit útok. S řinčením oceli meče narazili do sebe. Voják, snažíc se vyhnout přetahování, ve kterém neměl šanci, odskočil a čekal, co bude dál. Ve stejné chvíli třetí muž, který byl dosud jakoby opařený, se s křikem vrhl na tajemného bojovníka.
Ten mu jen nastavil čepel svého meče. Voják ztuhl, když ucítil krev řinoucí se zpod jeho kožené zbroje. Poslední z osmi mužů se dal na útěk. Postava vytáhla z černého oblečení dýku. Ta neminula svůj cíl stejně jako šípy. Baltomar křečovitě sevřel meč, když se postava vydala rychlými kroky k nim. Theobaldovi se podařilo skrýt úsměv, když se na něj Baltomar podíval.
„Kdo je to?” řekl Baltomar s chvěním v hlase.
„Jsem Markus,” odpověděl na otázku muž v kápi. Sundal si ji a odhalil dlouhé tmavě hnědé vlasy, stažené tenkým provázkem vzadu do culíku. Vousy sil nechal růst jen na bradě a pod nosem. A jeho zářivé modré oči neprozrazovaly, co si myslí a to Baltomarovi vadilo.
„Takže Theobalde, co tady se svým přítelem děláte?” zeptal se Markus silným hlasem.
Baltomar hodil tázavý pohled na svého kamaráda, který tu tajemnou osobu znal. Theobald si ho nevšímal a odpověděl: „Jdeme k Williamovi.”.
„Pozdravuj ho ode mne, už budu muset jít,” jen to dořekl, zmizel mezi stromy jako stín.
„Ty ho znáš. Proč si mi nic neřekl!?” vybuchl Baltomar.
„Nebyl čas. A teď pojď, musíme jít!” odsekl Theobald a oba se vydali k úkrytu. Nebylo prakticky vidět, ale oba znali cestu jako svoje boty.
Theobald nahmatal kámen a zatlačil na něj. Tajné dveře se otevřely a světlo je zasáhlo do očí. „William na vás čeká. Máte to?” otázal se starší muž v bílé košili a s kopím v ruce.
„Samozřejmě, Samueli,” odpověděl Baltomar a vytáhnul lesklý černý kámen. Theobald pokynul Samuelovi a pokračoval jeskynní. Oba prošli světlou chodbou. Strop ze dřeva podpíraly kamenné sloupy a podlaha byla směsicí dřeva a kamene. Na konci tunelu bylo silnější světlo. Byli blízko knihovny, ve které William trávil spoustu času. Nebyly tam dveře, ale jen kamenný nápis nad vchodem, říkající „Přátelé vstupte”.
„Včera tam bylo nerušit, asi pracoval na něčem důležitém,” prohodil mezi dveřmi Baltomar, kterého přešel vztek.
Theobald se jen usmál a zavolal: „Williame! Jsme tu!”.
William stál s pergamenem v ruce na dřevěném balkónu v druhém patře knihovny. Na sobě měl bílou košili a kožené kalhoty.
Baltomar si uvědomil, že v obličeji William vypadá přesně jako Markus. Jen vlasy má kratší a volně rozpuštěné.
„Markus a William jsou bratři?” zeptal se Theobalda.
„Jsou to dvojčata, ale před Williamem se o něm nezmiňuj,” odpověděl rychle jeho přítel.
William smotal pergamen, položil ho na polici a sešel po schodech k nim.
„Máte ji?” zeptal se.
„Ji?” zeptali se oba s nechápavým pohledem.
„Ano ji, je to černá ruda,” odpověděl a aniž by jim chtěl vysvětlovat cokoli dalšího, vyžádal si ji.
„A k čemu všemu se dá použít?” zeptal se Theobald.
„Zatím k ničemu,” odvětil William, vyšel po schodech nahoru a zmizel mezi regály knih.
„No nic, mám hlad. Jdeš se mnou?” zeptal se Theobald svého přítele.
„Jo, jdeme. Doufám, že Greg ulovil něco pořádnýho,” řekl Baltomar.
Prošli kolem spižírny, která stála hned vedle jejich pokojů. Bohužel pro ně, byla zamčená a museli jít další chodbou směrem ke kuchyni. Pod nohama jim praskalo staré dřevo, až když došli ke kuchyni, byla podlaha z kamene. Vlastně všechno, co bylo postaveno z kamene, tu bylo mnohem dřív, než sem přišla jejich malá skupina odboje proti Ramonovi. V kuchyni sedělo pár lidí, kteří si nikdy nevšímali dvou zlodějů. Až na Grega a Silvra. Silver byl kuchař a Greg lovec.
„Hej, pojďte se najíst!” zavolal Silver na dva špinavé muže, kteří právě přišli.
Baltomar s Theobaldem vděčně přijali jídlo a sedli si ke stolu s Gregem, poznamenaným mnoha jizvami na obličeji, z boje s divokou zvěří, a hustým plnovousem.
„Co jste dnes dělali? Vypadáte, jako by vás někdo shodil do hradního příkopu,” řekl lovec.
„Nic moc,” řekl mezi doušky polívky Baltomar.
„Jen menší prácičku pro Williama,” řekl Theobald s plnou pusou. Když dojedli a Greg je stihl vyzpovídat, skoro i o tom, co přesně Ramonovi ukradli, zvedli se a odešli do svých pokojů. Theobald se ještě stihl umýt, než si lehl. Narozdíl od Baltomara, který si okamžitě lehl do postele a usnul.
Druhý den se probudil, aniž by věděl, kolik je hodin. Sundal si špinavé oblečení a vzal si krátkou tuniku s koženými kalhotami. Vyšel ze svého pokoje, táhnut neviditelnou silou ke knihovně. Procházel prázdnými chodbami, až k ní došel. U vchodu do místnosti uslyšel několik hlasů.
„Tady jsme, pojď si pro nás.”
Hlasy ho volaly až dozadu místnosti. Nevědomě sáhl na louč a přitáhl ji k sobě. Kameny se od sebe oddělily a pustily Theobalda dovnitř.
„Blízko, jsme blízko!”
Čím níž po schodech scházel, tím hlasitější byly divné hlasy. Na konci schodů byly dřevěné dveře.
„Otevři, otevři rychle!”
Zatáhl za kliku. Dveře se s vrzáním otevřely. V malé místnosti bylo několik věcí, mapy, svitky, knihy, zbraně, ale Theobalda zaujala černá truhla. Šel k ní, otevřel ji jen trochu, ale i tak byl vidět zářící černý kus rudy.
„Hlavně se jí nedotýkej!” zakřičel William.
„Neposlouchej ho, je tvoje!” šeptaly mu hlasy do ucha.
„A proč ne Williame? Byl bych silnější než si ty kdy byl?” křičel Theobald.
William zvedl ruku a namířil prstem na Theobalda.
„Quero,” zašeptal.
Theobalda kouzlo odmrštilo ke zdi. Upustil truhlu a upadl do bezvědomí.
Baltomar vstal, umyl se a oblékl si košili s koženými kalhotami. U stolu v kuchyni našel jen Grega.
„Brý ráno, ospalče,” řekl Greg a podal mu kus masa.
„Jak tady v podzemí můžeš vědět, kolik je hodin?” odporoval Baltomar.
„Protože Samuel má svůj pokoj proděravělej a jde mu tam světlo. Myslím, že tě bude víc zajímat, co udělal nebo spíš, co chtěl udělat tvůj přítel.”
„O čem to mluvíš?” zeptal se Baltomar.
”Williame, probouzí se!” křikl někdo.

Když Theobald otevřel oči, viděl Williama, Talase a přicházejícího Grega s Baltomarem.
„C… co se stalo?” zeptal se Theobald s chvěním v hlase.”
„Ovládli tě démoni v rudě. Musím je zlomit, ale do té doby se drž od knihovny dál. Vlastně všichni byste se měli nějakou dobu držet dál od knihovny!” řekl William a zmizel ve dveřích.
Všichni, kromě Baltomara odešli z pokoje.
„Byl hodně naštvaný. Co přesně jsi udělal?”
„Já si moc ne…nepamatuju,” vykoktal ze sebe Theobald. „Snad na ty hlasy.”
„Co říkaly? Theobalde, vzpomeň si.”
„Říkaly, že je ta ruda moje, měl jsem ji vzít pryč odsud.”
„Dobře, teď si odpočiň. Budu nějakou dobu venku. Hlavně nedělej žádné hlouposti,” řekl Baltomar a odešel.

„Cože!?Oni to vzali!? To jste tak neschopní!?” křičel Ramon a rozbil pěstí malý stolek, na kterém byla láhev vína, která se s dopadem roztříštila na několik kousků.
„Můj králi, uklidni se.”
„Uklidnit se?! Ty asi nevíš, co ukradli, co?!”
„Zařídím, aby je chytili.”
„V tvém zájmu v to doufám,” řekl král a naznačil veliteli stráží, aby odešel. Velitel procházel chodbami kamenného hradu. V myšlenkách bloudil kolem toho, jak je má najít a proč je tak důležitý malý kus černého kamene. Došel ke dveřím na cvičiště. Otevřel je a vyšel ven na cvičiště plné cvičících vojáků. Světlo se odráželo od jejich zbrojí a helem.
„Dva zloději ukradli králi jednu cenou věc. Na nás je, abychom ji získali zpět! Vydejte se do severní části lesa, odděleného hlubokou řekou, a přiveďte mi ty zloděje!”
Hned jak to dořekl, vzali si všichni muži opravdové meče a cvičné nechali jen tak ležet. Otevřeli menší bránu a vyvalili se ven z hradu jako včely z úlu, který byl napaden.

Vítr šeptal mezi korunami stromů, sluneční paprsky rozzářily celé údolí a Baltomar hledal místo, kde by mohl v klidu přemýšlet. Kráčel mezi starými stromy, které podle rozvrácených nebo rozškrábaných kmenů pamatovaly hodně. Silné bouřky, boje lidí se zvířaty a podobně.
„Démoni starých časů, co ovládají lidi. Král, který vládne krutě. Co se ještě stane? Na to mi asi nikdo neodpoví,” povzdechl si Baltomar a sehnul se k potoku.

Vojáci pochodovali přes dřevěný most do severní části lesa. Vpředu šel velitel jednotky ve stříbrné zbroji. Když přešli most, sešikovali se do pěti řad po osmi, řekl: „Rozdělte se na tři skupiny po deseti. Zbytek zůstane semnou a bude hlídat most.”
Když se rozdělili, poslal je prohledat les.

Nic netušící Baltomar zatím seděl na mechem obrostlém balvanu.
„Markus, dvojče Williama. Hmm, zajímavé.” A chtěl nebo nechtěl, nemohl se přestat ptát, proč spolu nevycházejí. Nechtěl se smířit s tím, že nedostane odpovědi. „Půjdu za Williamem a zeptám se ho!”
„To bychom nedělali být tebou.”
„Co? Kdo to řekl?”
„My!”
„Kdo, my?” řekl a rozhlížel se kolem.
„Ty nás nemůžeš vidět, ale my tebe ano. Jsme páni rudy.”
„Démoni,” zašeptal.
„Mají spolu nevyřízené účty, ale na to se ho zeptej sám. Tedy jestli budeš mít čas ha ha.”
„Čas?”

„Odpovídá to jeho popisu?” zeptal se ozbrojenec.
„Myslím, že ano,” odpověděl druhý. „Vojáci, chyte ho!” křikl na ostatních osm. Zloděj se právě včas otočil, aby si všiml zářících mečů, pět metrů od něho. Moc dlouho se nerozmýšlel a vzal nohy na ramena. Skákal obratně mezi stromy a dbal na velký odstup od strážných. Jak se dostával hlouběji do lesa, slunečním paprskům se dařilo čím dál míň pronikat skrz husté listy. Ohlédl se za sebe. Běželo za ním pět mužů. V běhu zakopl o spadlý strom. Kutálel se dolů, než narazil na nejbližší strom, který ho tvrdě zastavil. Ozbrojenci byli už skoro u něj. Pokusil se vstát, ale všude ho bodlo a upadl zpátky na zem. „Máme tě. Myslel sis, že utečeš?” Popadli ho a vlekli ho pryč. U stromů se zjevili další tři stráže, které Baltomara oběhli zespoda.
„Kde je zbytek?”
„Někdo je zabil,” odpověděl voják s chvěním v hlase.
„Jdeme odsud. Rychle zpět k mostu!” řekl další voják. Všichni vyrazili směrem k mostu.

„Je čas se vás zbavit!” křikl kouzelník a ukázal na rudu. „Poryta ges auguro!”
Oči mu zažehly a z ruky mu vytryskl paprsek čistého světla. Kámen ještě více zčernal.
„To není možné.” Vytáhl knihu a začal v ní rychle listovat.
„Takhle se nás nezbavíš.”
„Braga der toras!” pronesl. Z rudy se začalo kouřit. Kouř se začal tvarovat do obrysů nějaké kreatury. Stín s rohy, rudé oči bez víček, svalnaté paže, zakončené ostrými drápy, a tělo, vycházející z kamene.
„Kdo se opovažuje?” zaburácel démonický hlas a chytil Williama pod krkem.
„Někdo, kdo je silnější než ty,” řekl přiškrceným hlasem William.
Démon ho odhodil na protější zeď.
„Nikdo není silnější než Baresh!”
„Jsi připoutaný k svým pánům. Já ne. Posloucháš jen jejich rozkazy. Nic není tvé rozhodnutí.”
Stvůra znejistěla.

Mezitím Theobald jedl kus masa z kance. V kuchyni nebyl nikdo kromě Silvra, který hlídal, aby někdo nesnědl příděly jídla ostatním lidem. Potom co dojedl, odešel na cvičiště. Dva rebelové tam cvičili střelbu z luku. Cvičitel stál vedle nich.
„Máš čas? Potřebuji se procvičit v boji s mečem,” řekl zloděj.
„Jo, pojď si vzít meč.”
Theobald si vzal dřevěný meč. Učitel se postavil proti němu.
„Snaž se, abych tě nezasáhl.”
„Budu se snažit,” odpověděl Theobald a ušklíbl se.
Cvičitel se proti němu rozběhl, s mečem připraveným udeřil. Jeho soupeř uhnul, seknul po jeho pravé noze. Trenér odrazil jeho útok a podkopl mu nohy. Kapsář přistál na zemi. Když se snažil vstát, protivník ho srazil zpět.
„A to že jsou zloději obratní,” řekl posměšně učitel. „Musíš být rychlejší.”
Nechal ho vstát. Jen co se narovnal, začal na něj cvičitel dorážet znovu. Nějakou dobu útoky odrážel, ale nakonec skončil na zemi.
„Zase? Ale no tak, máš přece na víc, ne?” dodal posměšným tónem trenér.
„To ho necháš o tobě takhle mluvit?”
Theobaldovi zčernaly oči, popadl učitele za nohy a trhl prudce k sobě. Cvičitel dopadl tvrdě na zem. Zloděj vytáhl dýku.
„To je ono. Zabij ho, a všichni ví, jak se s tebou má mluvit.”
Přiložil mu ji těsně ke krku.
„Ne! To nesmím udělat!” řekl kapsář.
„Ale můžeš. Udělej to! Udělej!”
„Ne!” Odhodil dýku a oči se vrátily do normálu.
„Musím za Williamem. Myslím, že jsem přišel na to, jak se jich zbavit.”

Baltomar se probudil v malé cele. Malé okenní mříže propouštěly trochu měsíční záře.
„To jsem spal celý zbytek dne?” Po sklepení se rozléhaly kroky strážců. Naproti v cele seděl nějaký otrhanec, jeho vousy prozrazovaly, že tu musel být dlouho.
„Za co jsi tu ty?” řekl chraptivým hlasem vězeň v protější cele.
„Ukradl jsem kámen.” „Tak to jsi ty. Je na tebe vypsaná odměna tří set zlaáků.”
„Hmm, to neni špatný. Za co jsi tady ty?”
„Podle nich je zločin bránit se.”
Tak si povídali, než přišly stráže.
„Jdeš s námi vrahu!” odemkli dveře a vzali ”vraha” s sebou pryč ze sklepení.

Blížila se půlnoc. Vojáci na stráži skoro spali. Jen na hradním popravišti bylo rušno. Stálo tam pár obyvatel, soudce, kat s obviněným a několika ozbrojenci.
„Za vraždu tě odsuzuji k trestu smrti,” pronesl soudce.
„Kvůli těm bohatým srabům se musejí popravy dělat večer. Kdo se má pak vyspat?” povzdechl si kat a položil odsouzenému hlavu na špalek, zvedl sekeru do výšky a chtěl ji spustit, ale lekl se, když uslyšel z dálky smrtelný výkřik muže.
Ozbrojenci vytáhli meče a běželi směrem, odkud slyšeli křik. Obyvatelé se soudcem utekli do města, jen kat zůstal hlídat odsouzeného. Znejistěl, když si všiml postavy v černém, která se k němu rychle blížila. Mužská postava skočila na dřevěné pódium, na kterém stál kat a zločinec. Popravčí napřáhl sekeru a seknul po muži. Ten ji chytil za rukoje, vytrhl mu ji z ruky a úderem pěsti ho odhodil pět metrů od sebe.
„Jsem tu, Rafaeli.”
„Tak trochu jsem počítal s tím, že přijdeš dřív Markusi,” ušklíbl se Rafael. „Teď musím ještě pro někoho zajít. Pojď za mnou.”
Baltomara probudil prudký náraz strážného o dveře jeho cely.
„Markus, že?”
„Ano, jsem to já. Musíme jít,” řekl a odemkl dveře.
„Vězni utíkají!” řval hlídač s pochodní v ruce. Do podzemních chodeb se začali hrnout vojáci. Pomalu zablokovávali všechny východy.
„Pohněte, znám ještě jeden východ!” pobídl své přátele Markus. Doběhli na slepý konec chodby. Markus zatlačil na jeden z kamenů. Najednou se od sebe ostatní kameny začaly oddělovat a vytvořily nový východ. Bez váhání vběhli do temné chodby. Baltomar se jen krátce otočil, aby viděl, jak se za nimi kameny opět spojují a uzavírají cestu. V chodbě se snižoval strop, až se museli skrčit, aby mohli vůbec projít.
Zmatení strážní, kteří nemohli uprchlíky najít, otevírali cely a prohledávali je. Několik vězňů, ve snaze utéct, zaútočilo na hlídače. Tak propukl ve vězení naprostý chaos. Mezitím uprchlíci našli východ z hradu a zároveň i z města.
„Kde přesně to jsme?” zeptal se Baltomar.
„V severovýchodní části lesa. Já a Rafael už půjdeme, měj se.”
„Počkej!” zavolal na Markuse a přiběhl k němu. „Kdo vlastně jsi?”
„Williamův bratr. Tohle ti prozatím musí stačit,” řekl a spolu s Rafaelem odešli.
„Stejně se to dozvím, a chce nebo ne,” zamumlal Baltomar a vyrazil směrem k doupěti.

Theobald stál vedle Williama a držel ho, aby nespadl.
„Myslíš, že se to povede?”
„Snad ano. Je to poslední kouzlo, které na umlčení hlasů znám. Navíc celou dobu se snažím zastavit démony v rudě tím, že zničím jejich sílu. Ale oni k nám jen mluví a využívají naší zloby nebo chtivosti, nic víc.”
Mág se narovnal, vzal nažloutlý svitek a pronesl: „Ti, co na nás mluví bez vyzvání. Ti, jejichž hlasy nejsou vítány. Ti musí MLČET!!”.
Zařval, z ruky mu vystřelil černý paprsek a dotkl se rudy.
V knihovně se rozhostilo ticho. Nikdo nic neříkal. Nebyly slyšet ani hlasy démonů. Dým z rudy pomalu stoupal ven malými otvory ve stropě jeskyně.
„V…vyšlo t…to?” zakoktal Theobald stále omámený z toho kouzla.
„Já žádné hlasy neslyším, ty snad ano?” řekl kouzelník a otřel si pot z hlavy. „Navíc až do teď ke mně pořád mluvili. Teď už je bohudík neslyším.”
„Hmm, dobrá, co budeš dělat s rudou?”
„To ti řeknu u pořádného korbelu piva. Pojďme do kuchyně,” řekl mág a uložil rudu do černé krabičky, na chvíli se ztratil mezi regály plných knih, pak se zase vrátil a v doprovodu Theobalda vyšel z knihovny.