Tajemství údolí

Přehled povídky

Autor

Macrashley1

Diskuse

zde

Hodnocení

1,59 | 17x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

Popis

Děj nás zavede zpátky do časů trestanecké kolonie a magické bariéry. Avšak ne všechno se bude odehrávat tak, jak to známe ze hry. Starý tábor je přepaden skřety a přeživší obyvatelé odvedeni jako zajatci. Hlavní hrdina Dan a jeho přítel Sam se tak vydávají ve stopách skřetů na nelehký úkol.

1.díl

Hornické údolí na ostrově Khorinis v Myrtanském království, obklopené magickou bariérou, se nořilo do tmy, a lidé se pomalu ukládali ke spánku.
Ano, mnoho lidí si mohlo tu noc klidně zamhouřit oči a oddat se spánku, který byl v údolí dolů vítaný po celodenní dřině.
Někteří ovšem nespali. Nemohli spát, museli vytvořit plán. Plán, pomocí kterého zbaví údolí od jeho krutého vladaře. Od Gomeze.


1. Kapitola: Plán

Dan, mladý a silný muž se světlými vlasy, bývalý člen stráže ve Vengardu, hlavním městě Myrtany, stál na vysoké hoře, přímo před svou chatrčí, se svým přítelem Samem, shlížejíce na tábor, kterému se zde, v údolí, přezdívalo Starý. Tábor, kterému dominoval obrovský hrad obehnaný hradbami a obestavěný kolem dokola chatrčemi kopáčů, které jsou dále obehnány velkou dřevěnou palisádou.
A v tom táboře byl Gomez.
„Jak to vidíš?” zeptal se potichu Dan svého společníka, „Jak bychom se nejlépe a nepozorovaně dostali do hradu?”
Sam, hubený mladík nižší postavy, s kaštanově hnědými vlasy, po delším zaváhání, při kterém usilovně přemýšlel, pomalu pravil: „Opravdu si myslíš, že na to máme?”
„Jo, to si fakt myslim. Snad se nebojíš? Vždyť už to plánujeme tak dlouho...!”
„No dobrá, ale přiznávám, opravdu mám strach... A nevím, jak se dostat do hradu, když ho vidím takhle z výšky,” podotkl znovu Sam.
„Fajn, tohle si probereme příští noc, vidím, že dneska to nemá cenu, viď?” nakousl jízlivě Dan, narážejíc na nejistotu svého přítele.
Sam se zahanbeně zadíval do země. Zřejmě se snažil spočítat stébla trávy.
„Asi máš pravdu, jdeme si tedy lehnout, ” odtušil.

Ranní zpěv ptáků probudil Dana za svítání. Rozespale vstal ze svého provizorního lůžka a podíval, se, jestli Sam ještě spí. Spal. V tom zakručelo Danovi pořádně v žaludku. Nápad se zrodil okamžitě. Popadl luk, toulec se šípy, láhev s vodou a vyrazil. „Mrchožroutí maso bude ideální,” pomyslel si Dan.
Seběhl kopec, na jehož vrcholku stála jeho chatrč a namířil si to k nedalekému lesíku. Studený ranní větřík mu čechral světlé vlasy, které Danovi při běhu vlály na všechny strany. „Hm... počasí se začíná horšit. Už je vidět, že začne podzim...”
Tichý les se blížil. Zelená hradba stromů působila mohutným dojmem. Jakoby hvozd dával najevo kdo je tu pánem. Po další chvíli rychlé chůze již Dan slyšel krákání, které vydávají mrchožrouti po vydatné hostině.
Sotva vstoupil do lesa, okamžitě je spatřil. Mrchožrouti... Velcí nelétaví ptáci, snadná kořist pro lovce a krvavé mouchy... Všude po údolí jich bylo plno. Uprostřed hejna ležel mrtvý jelen. Díky jeho smrti měli opeřenci snídani. A díky mrchožroutům měl snídani Dan i jeho přítel Sam.
Dan založil šíp do tětivy, zamířil na nejbližšího mrchožrouta, natáhl luk a vypálil. Pronikavý skřek rozřízl lesní klid. Umírající samec padl k zemi, zaškubal sebou ve smrtelné křeči a zůstal nehnutě ležet. Zbytek stáda mrchožroutů se rozutekl, jen bohové vědí kam. To však nevadí. Dan několika ráznými kroky došel ke skolenému zvířeti, odřezal z něj nejlepší maso, a vyrazil zpět ke své chajdě.
Vzduchem se nesla vůně ohně. Ohně, na kterém někdo opéká jablka.
„Jo, Sam už je taky na nohou,” blesklo Danovi hlavou. „A v chatě není nic lepšího než jablka, ” usmál se v duchu a těšil se, jak přítele překvapí svým úlovkem.
Přidal do kroku, aby už byl co nejrychleji u chatky.
Sotva Dan dorazil na vrcholek, začal na něj chrlit slovo za slovem Sam.
„Pomalu, Same, pomalu,” skočil mu Dan do řeči, „Když meleš takhle rychle, tak ti vůbec nerozumím. Zkus mi to říct ještě jednou a pomaleji... ”
„Dobře, dobře... Eh... My... Jsme v pěkné kaši, víš?”
„Nevím, Same, právě jsem přišel...” začal zmateně statný bojovník.
„Tak se podívej na hrad. Pochopíš ... ”
Dan se několika ráznými kroky vydal k houští, za kterým byla vyhlídka na Starý tábor. Gomezovo sídlo. Když stanul nad srázem, téměř se lekl. To, co Dan spatřil, se Gomezovu sídlu, které tam stálo včera večer, ani trochu nepodobalo. Všude tam, kde původně stál tábor s hradem, se válely doutnající trámy, kamenné trosky a, ano, i na tu dálku bylo znatelné, že se na prostranství válejí i mrtvá lidská těla. Danovi z té podívaná zamrazilo v zádech. Otočil se na patě a prošel houštím zpět ke svému společníkovi. Hlavou se mu prohnala znepokojující myšlenka. „ Co když té zkáze Gomez unikl?”
Sotva došel k Samovi, okamžitě na něj udeřil. „Ty víš, co se tam stalo?”
„Nevím... Jen jsem viděl skřety. Skřety jak utíkají směrem od hradu do hor. Měli s sebou nějaké zajatce... Asi... ”
„Určitě Gomez. Ten hajzl! Vsadím se, že to přežil a snaží se vlézt do přízně orkům,” rozohnil se vášnivě Dan. „Musím ho najít, a jestli přežil skřetí masakr, tak setkání s mým mečem každopádně nepřežije...!”
Po chvíli, během které Sam evidentně přemýšlel, neboť se mu krabatilo čelo a na tváři se mu zračil soustředěný výraz, pronesl. „A ještě jsem ti zapomněl říct, že chvilku po tom, co odtáhli skřeti, se tam dole objevil nějaký mág, sebral cosi na zemi, a zmizel... ”
„ Jaký mág?” zbystřil svou pozornost Dan.
„Nevím, mě tihle dědci nezajímají. Poznám jen mágy Ohně. A tenhle mág Ohně určitě nebyl...” „Same! Prostě mi řekni, co měl na sobě!” vykřikl na svého přítele Dan, neboť Sam měl někdy trochu dlouhé vedení a inteligencí také zrovna neoplýval.
„No, prostě... Měl černé rou...”
„No jistě, nějaký z Černých mágů,” nenechal jej Dan domluvit. „Proti nim jsme bojovali na tažení ve Varantu. Vedl nás tehdy lord Hagen... Oni patří k hashishinům a to jsou pěkní parchanti. Jejich mágové používají, krom kouzel, i dva meče, a to je opravdu vražedná kombinace... To by mě zajímalo, co tu dělal...”
„To je ovšem teď nepodstatné. Mě zajímá Gomez. Ten parchant musí chcípnout, takže já půjdu a najdu ho. A setkání se mnou bude to poslední, co v životě udělá! Je na tobě, jestli půjdeš se mnou, Same...”
„Jasně že půjdu. Vždyť co bych sám v tomhle prokletým údolí dělal!? Viděl jsem, jak skřet dokáže rozmáčknout člověka... Nehodlám to vyzkoušet na vlastní kůži!” spustil okamžitě nepříliš bystrý lovec.
„Fajn, teď se pořádně najíme, ulovil jsem mrchožrouta, takže se chop pánve a můžeme se konečně najíst,” sdělil Dan Samovi a opět se pohroužil do svých myšlenek. Přemýšlel o Gomezovi, o tom, jak tyranizoval ostatní obyvatele údolí, jak zničil Nový tábor a o pomstě, kterou na něm vykoná, až toho hajzla najde.
„Dane, Dane!” volal kdosi.
„Co... Co je?” podivil se rozespalý Dan. „Člověče, ty jsi usnul. Pojď, právě jsem dopekl toho tvého mrchožrouta, tak ať ti to nevychladne...”
„Jo... Dobře...” spustil zmateně válečník. „Vůbec nechápu, jak jsem mohl usnout. Vždyť jsme před chvílí vstávali...”
„To je těmi starostmi Dane... Určitě...” zafilosofoval San.
„Hm, ten mrchožrout se ti opravdu povedl, Same. Kde jsi sehnal to koření?”
„No... Šel jsem do toho hájku tady za chatrčí... Tam těch skřetích listů roste habaděj...” odvětil lovec vcelku potěšen pochvalou.
„Skřetí list? Ten jsem nikdy nepoužil...” zamyslel se na chvíli Dan.
„A vidíš jak je dobrý... Příště ho znovu použiju. Dal jsem si nějaký do cestovního vaku.”
„No dobrá... Poslyš, Same... Kudy se dostaneme do hor, do skřetí země? Vede i jiná cesta než ta, která je za starým táborem?” otázal se toužebně bývalý královský voják.
„Jo, myslím, že vede ještě jedna, ovšem, ta je naprosto dobře střežená skřetí hlídkou. Tam by neproklouzla ani žravá štěnice...”
„Fajn, v tom případě si musíme najít jinou cestu, protože ta, kterou skřeti odtáhli, bude jistě také hlídaná...” zamyslel se Dan. O žádné další cestě nevěděl také, ale chtěl se pomstít, a to ho táhlo kupředu. Po chvilce namáhavého přemýšlení řekl Samovi, který si s velkou pečlivostí právě leštil svůj starý meč. „Spakuj se, Same, během dnešního odpoledne vyrážíme...”

„ Opravdu chceš vyrazit už dnes odpoledne?” zeptal se Sam svého urostlého společníka.
„ No, ano, vždyť jsem ti řekl, aby ses spakoval, ne? Nevidím důvod, proč nevyrazit na cestu hned, ” odpověděl mu Dan.
Ovšem v jeho hlavě se také honily znepokojující myšlenky. Už jenom fakt, že se chtějí vydat do skřetí země sami dva, ho dost znepokojoval... Navíc ani nevěděli, kudy se tam dostanou... A aby toho nebylo málo, tak Danovi hlavou vrtal ten Černý mág ...
„ Same, tak mě napadlo... asi bychom se měli jít podívat dolů k táboru. Možná by sis tam mohl sehnat lepší meč a nějaké vybavení. Ten tvůj totiž stojí za houby,” promluvil po chvíli mlčení Dan.
„ Dobře, tak pojďme,” odpověděl Sam.
Ulevilo se mu, když opět o nějakou chvíli odložili svůj odchod. Dan se ještě jednou rozhlédl z vrchu po údolí a zadíval se i směrem ke skřetí zemi.
„ Ano, Gomez je určitě tam. Nemohl zemřít... Zemře mojí rukou,” prohnala se Danovi hlavou pomstychtivá myšlenka.
Vyrazili. Cesta z kopce byla pohodlná. Vítr už tolik nefoukal, jen slunko unaveně svítilo. Bylo jasné, že podzim se neúprosně blíží.

Spáleniště a trosky byly na dohled. Před tím podivným útokem byl Starý tábor takové majestátní místo... A nyní jen hromada kamení a sutě, pokrytá těly bez života.
„ Opatrně Same, ať na nás něco nespadne,” pronesl Dan, při pohledu na jednu z mála nezbořených kamenných zdí. „ Dívej se po zemi, a hledej si nějakou lepší zbraň, ať už odsud můžeme vypadnout, ” dodal.
Sám se pak vydal k místům, kde původně stál Gomezův hrad, aby se ujistil o tom, že je Gomez opravdu ve skřetí zemi.

Samozřejmě. Dan obešel všechny mrtvé v okolí Gomezova sálu a ani jedna z mrtvol nebyla tak tlustá, ani tak hnusná, jako byl Gomez.
Při ohledávání mrtvol najednou něco blýsklo Danovi do očí.
Válečník instinktivně tasil svůj těžký obouručák. Planý poplach. Nyní totiž pořádně spatřil onen zdroj blýskání.
Nádherný luk.
Luk, nesoucí název Argaanská tětiva, který se vyskytoval jen v několika exemplářích po celém světě, který dokázali vyrobit jen ti nejlepší výrobci luků, žijící na Argaanu.
Těmito unikátními kusy byli podarováváni jen ti nejlepší vojenští generálové samotným králem Myrtany.
A nyní... Nyní viděl bývalý paladin jeden z těchto luků zde. V Hornickém údolí.
Okamžitě přispěchal k onomu nešťastníkovi, bývalému majiteli výstavního kusu, který zjevně nepřežil útok skřetů, aby si prohlédl z blízkosti svůj objev, a ujistil se, že se opravdu jedná o Argaanskou tětivu či se mu to jen zdálo.
Nezdálo... Jednalo se o pravou Argaanskou tětivu. Dan luk opatrně sňal z těla jeho bývalého majitele, a nasadil si ho místo svého paladinského luku, který si s nostalgií prohlížel v rukou.
„ Hm, škoda zahazovat tento luk. Nejednou mi pomohl v boji... Co kdybych ho dal Samovi... Chudák, lepší stejně nesežene,” přemítal Dan.
„ Hej, Same! Pojď sem,” zavolal na svého přítele.
Sotva Sam přišel, podal mu Dan luk příslušníků paladinských řad se slovy: „ Tady, vezmi si ho, mě už je nanic.”
„ Díky Dane... Vidím, že sis našel lepší... Právě jsem se poohlížel po lepším meči, ale našel jsem jen tuhle šav...”
„ Ukaž... Podívám se,” nenechal Sama domluvit a vzal mu jeho objev z rukou.
Po chvilce zkoumání pravil: „ Tohle je hashishinská šavle. Používají ji ve Varantu na pevnině. Rychlá, lehká a přesná... I když tak trochu záleží na tom, kdo ji používá,” dodal s mírným úsměvem, který však Sam nejspíše nepostřehl.
„ Dobrá tedy, vrátíme se do našeho tábořiště, sbalíme se, a vyrazíme na cestu... do skřetí země,” pravil po chvíli Dan.
„ No, neříkám, že se nějak těším, ale s tímhle lukem a tou šavlí mám bezpečnější pocit,” pravil poměrně sebejistým hlasem Sam.
„ Fajn, tak jdeme, máme toho ještě hodně před sebou,” odvětil Dan a vyrazil rychlým krokem k vrchu, kde stála chatrč, kterou obývali.
Načítám data ...
Nahoru