Šli. Stezka se klikatila, vedla přes skalní most a následně dlouhou jeskyní. Sotva muži došli na konec jeskyně, vyhlédl Dan opatrně ven. Nikoho neviděl.
„Je to v suchu Same,” nikdo tu není, můžeme pokračovat dál, pronesl k Samovi, který měl evidentně nahnáno. Rychlým a zároveň tichým krokem vyrazili dále. Již bylo vidět dřevěnou bránu, chránící průsmyk a údolí od zbytku ostrova.
Muži došli k bráně. Měla již svá léta, ale stále se tvářila bytelně. Prošli spěšným krokem. Dobrodruhům se naskytla idylická podívaná. Náhorní pastviny, plné pasoucích se ovcí, pastýři, zahánějící hladového vlka, proudící potůček, plný ryb, a farma. Farma, které se kouřilo z komína, a statný sedlák honil rolníky do práce.
„Jdeme, seženeme si informace o situaci u statkáře,” otočil se na Sama Dan.
„Inu, pojďme, za optání nic nedáme,” pokrčil rameny Sam a vyrazil pomalým krokem k farmě. Na Dana začínala být jeho paladinská zbroj nějak těžká. Vláčel se s ní neustále.
„Přece jen je moje plátová zbroj lepší než hadry, které na sobě mají ti šašci z milice. I když asi nikdy proti nikomu horšímu než žravá štěnice nebojovali.,” honily se Danovi hlavou myšlenky, čímž si zkrátil cestu k statkáři, před kterým nyní stál. Muž, chlapské postavy si je měřil nedůvěřivým pohledem. „Kdo jste?” zeptal se mužů.
„Jsem královský paladin. Sloužil jsem jako stráž královského paláce ve Vengardu. Paláce tvého krále!” zahřměl na něj Dan.
„Krále? Pche... Král je daleko, a je mu úplně ukradené, jak tady my, rolníci, žijeme. Na mě s králem nechoď. Já jsem v nájmu u Onara, toho velkostatkáře. Ten to tu vede,” odpověděl farmář.
„Ach tak,” polohlasem pravil Dan. „Myslel jsem, že to tu vede khorinisský místodržící,” pokračoval. „Tak to jsi myslel špatně, paladine. Město vede Hagen. Lord Hagen. Je to paladin. Jako ty. Jenže ten vede město. Farmy a polnosti vede Onar,” odpověděl Danovi statkář. „A teď odejdi z mé farmy, než tě tu uvidí žoldnéři, kteří pracují pro Onara. Táhni do města za svým šéfem a už se u mne na farmě neukazuj. Nechci mít problémy,” dodal.
„Problémy? Ty budeš mít se mnou, jestli mi nedáš nějaké jídlo, a nějakou pořádnou mapu tohohle ostrova, rozuměls?” zahřměl Dan.
„Ano, pane, jistě pane,” spěšně odvětil farmář. „Malaku! Dones šunku a víno pro pány a mapu co mám v truhle v zadním pokoji! A pospěš si!” zavolal farmář na svého čeledína.
Za chvíli byl Malak zpátky a podával požadované věci Danovi.
„No vidíš farmáři, ani to tolik nebolelo. Tumáš Same. Ukliď to jídlo k sobě,” pravil Dan, a s těmito slovy zastrčil mapu k sobě do cestovního vaku.
„Innos zůstávej s tebou, farmáři,” pravil Dan, a vyrazil jedinou cestou, která vedla z náhorní plošiny dolů, do srdce ostrova.


Xardas prováděl složitý rituál.
„Musí se to podařit, musím ho přivolat zpět,” honily se mu hlavou myšlenky. Bělmo jeho očí se zatřpytilo. Venku se smrákalo, Xardasovi na čele vyrazily kapičky potu. Byl mocný, ale zároveň starý. Jak dlouho bude ještě živ? To ví jen samotný Beliar.
Po dlouhé chvíli obrovského úsilí se vzduch nad pentagramem v Xardasově věži zbarvil do modré barvy. Teleportační kouzlo. Trvalo dlouho. Moc dlouho. Však bylo prováděno takovým způsobem a na takovou vzdálenost, že běžný smrtelník by nátlak magické síly nevydržel. Ovšem... Xardas nebyl obyčejný smrtelník. A přemožitel Spáče také ne. Oba byli vyvolení. Oba byli předurčeni osudem.
Přemožitel Spáče se objevil v Xardasově nové věži. Oslabený a unavený. Bude dlouho trvat, než obnoví zpět svou sílu.


Edons studoval. Studoval jednu převelice starou knihu. Najednou se zadíval nepřítomně před sebe. Vidění.
„Přicházejí. Již jsou venku z údolí,” prohnala se mu hlavou myšlenka.