Vyvolený

Saturas se na mě důkladně podíval a bylo vidět, že usilovně přemýšlí. Teprve po několika minutách přecházení po místnosti řekl: "Nevím kdo přesně to je, ale vím, že je to někdo, kdo udržuje rovnost mezi tebou a Beliarovým vyvoleným. Nejspíš to bude velice mocná bytost, protože má v sobě moc samotného Adana." Chvilku jsem přemýšlel o tom, co mi Saturas právě řekl a pak jsem promluvil lehce zvýšeným hlasem: "No teda, já osobně bych řek že to dost mrví protože Xardas je mocnější, nezranitelný a má pod palcem celou armádu skřetů!!!" Saturas se na mě ale zamračil a řekl: "Nemusíš se hned tolik hněvat, ON určitě také dělá co může, ale není to jednoduché..." "A jak ho poznám?!" skočil jsem mu do řeči. "Hmmm dobrá otázka, ale myslím že on si tě najde sám. Teď už by ses měl jít vyspat, budeš ten spánek potřebovat." Řekl mi Saturas, já jsem se zvedl a chtěl odejít, ale Saturas ještě promluvil: "A nezapomeň, že ty máš něco co Xardas nemá a mít nebude..." Pak na mě pokynul a já beze slova odešel. Dlouho jsem ležel a přemýšlel o tom, co mi Saturas právě řekl, ale absolutně jsem nepochopil, co tím myslel...co mám, co Xardas nikdy mít nebude? Dlouho jsem na tím přemýšlel, ale na nic jsem nepřišel a nakonec mě přemohl spánek...

Tu noc jsem měl velice divný sen, viděl jsem sebe, jak ležím mrtvý na zemi a vedle mě mí přátelé. Nad námi stál Xardas a oběma rukama držel mocný meč Godslayer. Pak jsem viděl města, obce a vesnice, které celé hořely a skřety kteří vše zapalovali a zabíjeli lidi...pojala mě hrůza z toho co jsem viděl a pak jsem uslyšel mě dosud neznámý hlas: "Takto a ještě hůř to bude vypadat ve skutečnosti pokud selžeš..." Už dávno jsem si zvykl na pohled na krev a na mrtvá těla, ale to co jsem viděl mě dokonale ochromilo. Ta těla byla rozervaná na kousky, skřetů byly sta tisíce a sekali i do již mrtvých lidí bez jakéhokoliv slitování, zabíjeli ženy, mladé i staré, novorozeňata i zvířata. Pohled na krev jim dělal dobře...chtělo se mi křičet, vyřvat ze sebe všechnu tu zlobu na sebe i na Xardase, byl jsem naštvaný i na krále, protože kvůli jeho neschopnosti v bojích se skřety jsem musel tohle vidět...probudil jsem se a prudce se posadil, byl jsem zpocený hrůzou. Teprve nyní jsem si doopravdy uvědomil, že NESMÍM selhat, ne kvůli sobě ale kvůli všem lidem! Rozhlédl jsem se po jeskyni a zjistil že všichni ostatní ještě spí, vstal jsem, vzal si z brašny jednu lodyhu trávy z bažin, ještě stále mi jich několik zbylo od doby, co jsme opustili Khorinis. Ještě než jsem vyšel ven, tak jsem si z ohně vytáhl jednu malou větývku, která hořela, abych si měl čím připálit. Vyšel jsem z jeskyně, opřel se o stěnu a zapálil si. Golem na mě otočil tu jeho odpornou kamennou hlavu. "Co čumíš!" vyjel jsem na něj a on opět upřel svůj pohled na oblast před jeskyní. Jak já tyhle golemy nesnáším, je mi jedno na jaké straně stojí, ale není radno jim věřit. Dal jsem si prvního čouda z lodyhy a pocítil okamžité uvolnění, nemusel jsem na nic myslet a nic jsem nevnímal. Poprvé po dlouhé době jsem nemusel myslet na to, co se stane když selžu, ani na to co nás ještě čeká. Bohužel tento pocit netrval moc dlouho a během několika okamžiků na mě opět dolehla ta tíha očekávání...vyšlo Slunce a také vyšel z jeskyně Lester. "Cítím tady trávu!" řekl a podíval se na mě. "Jojo máš pravdu, ještě mi troška zbyla, tumáš." odpověděl jsem a podal mu zbytek lodyhy. Lester si ji ode mě vzal a dopálil ji na jeden zátah.

Konečně už byli všichni vzhůru a my mohli vyrazit. Ještě naposled jsme se rozloučili s mágy a když už jsme odcházeli, tak jsem si ještě všimnul, jak Saturas předává Miltenovi nějaký svitek a jak mu za to Milten děkuje. Nezeptal jsem se ho co je to za kouzlo, jenom jsem doufal, že bude užitečné. Konečně jsme opět vyrazili na cestu, už mě nebavilo být někde u někoho schovaný a odpočítávat vteřinu za vteřinou než budeme moci opět jít dál. Už jsme byli skoro hodinu na cestě tichým lesem, když jsem si všimnul, že Milten se drží nějak stranou a tváří se nějak divně, řekl bych až podezíravě a nervózně. Zpomalil jsem až jsem šel vedle něj, vypadalo to, že si mě vůbec nevšiml, ale nebyla to pravda, protože na mě po chvilce promluvil: "Někdo nás sleduje, někdo velice mocný..." "Xardas?" zeptal jsem se ho. "Nevím" a pak se na mě poprvé podíval "ale nemyslím si, že by to byl on sám. Přece by neriskoval, že ho odhalíme už tady." Něco na tom bylo, vždyť Xardas má stovky poskoků, kteří by nás mohli sledovat. Byli jsme s Miltenem už poměrně pozadu za ostatními a tak jsme přidali do kroku, ale najednou se Gorn, který šel v čele zastavil a všichni ostatní taktéž. Hned jsme se dozvěděli proč to udělal, na louce před námi bylo okolo 300 skřetů, kteří zde asi drželi hlídku. Připadal jsem si jako tehdy na hranici, ale bylo to tu přesně opačně-místo paladinů tu byli elitní skřeti a místo domobranců skřetí válečníci. Všichni jsme zalehli, aby si nás skřeti nevšimli a začali se potichu domlouvat o tom, co budeme dělat. Bylo jasné, že jediná cesta vede přes skřety, ale pro nás bylo nemožné je porazit. Už jsme se rozhodovali jak je obejít, když jsem uviděl jak na planinu vyšla čísi postava oblečená do dlouhého modrého hábitu, přes hlavu měla kapucu, takže ji nebylo vidět do obličeje a v ruce držela dlouhou hůl s modro-fialově zářící koulí na špici. První co mě napadlo bylo, že je to asi učeň Xardase ale tuto mojí myšlenku zahnal fakt, že všichni skřeti tasili své sekery a meče. Ta osoba se však nedala na útěk ani nic podobného, místo toho se zastavila a pomalu si sundala kapucu z hlavy...to co jsem uviděl mi naprosto vyrazilo dech. Byla to žena. A navíc nejkrásnější žena, kterou jsem kdy viděl. Její nádherné tváři se nedalo nic vytknout a měla dlouhé rozpuštěné, úžasně rudé vlasy. To ovšem skřety nijak nevyvedlo z míry a s napřaženýma zbraněma se na ní rozběhli ze všech stran, chtěl jsem jí běžet na pomoc ale Gorn s Diegem mě zadrželi se slovy že moje smrt by byla zbytečná. Nakonec jsem tedy zůstal na místě, ale bylo mi líto té dívky. Pak jsem se pozorně zahleděl na tu hůl a zjistil, že čím víc skřetů je okolo a čím jsou blíž, tím více ta modrá koule září a zvětšuje se. Když už byli skřeti skoro u ní, tak se ozvala ohlušující rána, všude se rozbřesklo modré oslňující světlo a mě a mé přátelé odhodila tlaková vlna několik metrů dozadu. Rozplácli jsme se na tvrdé hlíně jak široký tak dlouhý a dlouho nám trvalo než jsme se vzpamatovali. Já vstal jako první a běžel se podívat co se stalo...když jsem opět měl na dohled tu planinu, tak jsem nemohl věřit vlastním očím. Na zemi tam leželo okolo 300 mrtvých skřetích těl a nad nimi se tyčila postava té záhadné ženy, která si je s posměšným úšklebkem ve tváři prohlížela. Pak sebou ale trhla a pohlédla mým směrem, cítil jsem jak se mi hluboce zadívala do očí a já cítil jak mi tuhnou nohy a celé tělo. Nakonec se usmála, přehodila si kapucu přes hlavu a vyrazila zpět do hlubokého lesa odkud přišla. Nemohl jsem se vůbec pohnout, měl jsem v úmyslu běžet za ní a zjistit co je zač, ale mé ztuhlé nohy mi v tom zabránili. Teprve když do mě Milten strčil, tak jsem opět ucítil cit v nohou, otočil jsem se na něj a řekl: "Díky, nevím proč ale nemohl jsem se vůbec pohnout." "Hmm asi tě uřkla abys jí nesledoval, obávám se, že to ona nás tady sledovala." řekl Milten. "Jo, to by mnohý vysvětlovalo, ale kdo to krucinál je?" zeptal jsem se všech, ale ostatní jen pokrčili rameny. Nebyli jsme o nic chytřejší a tak nezbývalo než vyrazit opět na nyní bezpečnou cestu přes planinu. Když jsme přecházeli přes to pohřebiště, které ještě před pár okamžiky bývalo loukou, tak mě zaujal výraz ve tvářích těch skřetů. Něco takového jsem u nich ještě nikdy neviděl, dokonce ani když jsem je zabil já, pokud se to dalo z jejich ohavného ksichtu správně odhadnout, tak bych řekl že se tváří vyděšeně a co víc naprosto vyčerpaně a slabě, což je u nich naprosto nezvyklé, protože skřeti se smrti nebojí a neznají únavu.

Už se stmívalo, a tak jsme se uchýlili do jedné jeskyně hluboko v lese. Ale než jsme si mohli udělat pohodlí, tak jsme museli "přemluvit" jednu Stínovou šelmu, aby nás tam nechala přespat. Moc se jí to nezamlouvalo...ale jinak chutnala výborně. Vzal jsem si první hlídku. Sedl jsem si ke vchodu a zakousl se do jednoho z posledních kousků masa z šelmy. Maso přišlo vhod, protože už skoro týden jsme jedli pouze ovoce a různý bylinky...už sem toho měl pokrk. Pomalu jsem ujídal maso a přemýšlel o tom, co jsem viděl dnes odpoledne. Byl jsem skoro hodinu na hlídce když jsem uslyšel ženský hlas: "Musím s tebou mluvit Vyvolený! Pojď!" Hned poté jsem cítil, jak mě jakási tajemná moc zvedla a já nemohl ovládat své tělo. Šel jsem temným lesem, moje nohy mě stále neposlouchaly, už podruhé v tomto dni jsem naprosto ztratil vládu nad svými nohami, a tak jsem si jenom pro jistotu vytasil meč, kdybych náhodou narazil na něco nepřátelského. Nikde ale nic nebylo, všude bylo ticho a klid. Bylo mi to až podezřelé, že jsem neslyšel ani jediné zvíře, ani hmyz, prostě NIC. Šel jsem pouhých několik minut, ale v tom tichu mi to připadalo jako věčnost než jsem došel k malé jeskyni. Teprve teď jsem znovu ucítil své nohy. Znova se ozval ten hlas: "Vejdi, už tě očekávám." Nerozmýšlel jsem se dlouho a s napřaženým mečem jsem vešel. Uprostřed jeskyně plápolal oheň a vedle něj seděla na kusu klády a upřeně zahleděná do ohně žena z dnešního odpoledne. Nebyl jsem si jistý tím, co udělá a tak jsem si pro jistotu meč ještě nechal v rukou. Ona ale v naprostém klidu pomalu vstala, sundala si kapucu z hlavy a usmála se na mě. Její krása byla až zarážející, cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce, bylo to jako když bojuji a mám v krvi adrenalin a srdce mi buší jako zběsilé, ale její úsměv jsem neopětoval, místo toho jsem ještě pevněji uchopil svůj meč. "Když jsi mě sem takhle dovlekla, tak moji přátelé zůstali v našem táboře naprosto bezmocní, pokud tam teď přijdou skřeti tak..." "Nic se jim nestane, i na tohle jsem samozřejmě myslela, obklopila jsem je ochranou aurou boha Adana." skočila mi do řeči. Trochu jsem se uklidnil, ale ne natolik, abych si uklidil svůj meč, co když lže a pouze čeká až skloním meč, co když je s Xardasem? "Kdo jsi?" zeptal jsem se jí. "Jmenuji se Leira, jsem Vyvolená boha Adana a přišla jsem ti pomoci získat Godslayer. A teď už prosím tě skloň svůj meč, není to příjemný, když jím na mě pořád ukazuješ." řekla Leira a usmála se. Tentokrát jsem se usmál i já, bylo to poprvé po dlouhý době, co jsem se opět usmál. Úplně jsem cítil jak se mi roztahují svaly na obličeji, poslední dobou mi do smíchu dvakrát nebylo. Schoval jsem meč, ale i tak jsem byl dost ostražitý a moje ruka se neustále pohybovala kolem místa, kde jsem měl schovanou dýku. Leira mi pokynula abych se posadil, a tak jsem i udělal. Sedli jsme si proti sobě a Leira mi vysvětlila, že dlouho studovala u mágů z Jižních ostrovů, ale pak ji Adanos propůjčil svou moc a nakázal ji aby mě vyhledala a pomohla mi porazit Xardase. Během našeho povídání jsem si všimnul, že ta hůl kterou odpoledne použila na skřety teď vůbec nezáří, a tak jsem se zeptal proč. "To koule na vrchu" řekla, vzala hůl do ruky a ukázala na nyní šedivou kouli na vrchu a pokračovala: "se rozzáří pouze když je nějaký skřet v nebezpečné blízkosti, poté z něj vysává jeho sílu a když se naplní, tak tu energii obrátí proti němu. Ostatně jsi viděl co to udělá dnes odpoledne." Skončila vysvětlování s úsměvem. Taky jsem se usmál a vzpomněl si na tu ničivou sílu, která dnes zabila 300 skřetů, a taky mi došlo, proč měli ve tváři výraz vyčerpání. Ještě jsme si povídali o tom, jak se dostala až sem a o podobných věcech, byla dost překvapená, když jsem jí řekl že jsem bývalý trestanec, ale vzala to s velkým klidem. Nevím proč, ale důvěřoval jsem jí, mohla to být učednice Xardase, kterou poslal aby mu v chrámu pomohla mě zabít, ale já cítil že nelže. Ještě několik minut jsme si jen tak nezávazně povídali hlavně o tom, co uděláme s Xardasem, když jsem si všiml, že se její hůl opět rozzářila. I Leira zbystřila a zaposlouchala se do ticha. Pak se ke mně otočila a na prstech mi ukázala, že před jeskyní jsou 4 skřeti. Pomalu a co nejtišeji jsem si vytasil svůj meč a zvedl se, Leira mi stála po boku s holí připravená k útoku. Kývl jsem na ní a vyběhli jsme ven mezi skřety. Byla to jenom hlídka, která pročesávala les, ale i tak ji bylo potřeba zlikvidovat. Skřeti o nás vůbec nevěděli a to byla naše výhoda, hned jak jsme vyběhli, tak jsem jednomu skřetovi usekl hlavu aniž by si něčeho všiml. Ostatní se ale zatraceně rychle vzpamatovali a strhla se mela. Leira nebyla zvyklá na boj takhle zblízka a tak jsem na sebe nalákal hned 2 skřety na sebe, pro mě to nebyl problém, já byl odjakživa bojovník. Nemohl jsem být příliš útočný jelikož byly 2 a tak jsem pouze odrážel jejich útoky a čekal až udělají chybu. Nemusel jsem čekat dlouho a když jsem jednomu ze skřetů vyrazil jeho sekeru vysoko do vzduchu, dostalo se mi šance probodnout druhého. Neváhal jsem ani vteřinu a můj meč jím projel skrz naskrz. Ten druhej byl nejspíš jeden z nejblbějších skřetů jaký jsem kdy viděl, protože ve snaze chytit si svou sekeru se postavil tak blbě, že mu jeho vlastní sekera spadla na hlavu a rozťala mu ji na dvě poloviny. Měl jsem co dělat abych nevyprskl smíchy, ale na to nebyl čas, musel jsem pomoci Leiře. Otočil jsem se právě v okamžiku, kdy Leira použila ledový šíp, který skřetem proletěl a zanechal mu pouze velkou díru v hrudníku. Obdivně jsem se Leiře uklonil, ona se jenom usmála a řekla: "Půjdu si pro věci a vyrazíme za tvými přáteli." Kývl jsem na souhlas a rozhlédl se do tmy. Leira byla zpět během okamžiku a společně jsme vyrazili. Nebyl jsem si jistý, jak ji přijmou mí kamarádi, ale doufám že stejně jako já. Bude pro nás obrovským přínosem...