Cizinci

Společně s Leirou jsme šli temným a tichým lesem za mými přáteli, ani teď jsem neslyšel jediné lesní zvíře, které by se potulovalo temným lesem, možná že odešli z krajiny, když sem přišli skřeti, možná je zabila ta Stínová šelma, se kterou jsme skoncovali my. To už se asi nedozvím, ale spíše jsem se obával reakce za strany mých přátel, až jim představím Leiru. Mohu jenom doufat, že pochopí to, že nám chce pomoci a já doufám, že jsem se v ní nespletl...pouze čas ukáže, co bude dál.

Leira evidentně věděla kam jít, protože se mě na cestu ani jednou nezeptala, vlastně ona vůbec nemluvila, jenom tiše a soustředěně koukala do tmy před námi. Možná se pouze ujišťovala, že před námi nic není, a nebo možná věděla o čem přemýšlím a nechtěla mě vytrhnout z mých myšlenek. Já jsem však přestal o všem přemýšlet, když jsem na ní náhodou pohlédl, všechny mé myšlenky byly zahnány její krásou. Byla nádherná, v jejích zářivě rudých vlasech se odrážel měsíční svit, kdežto její temně šedé oči nebyly v té tmě skoro vůbec vidět. Obdivoval jsem s jakou lehkostí, elegancí a grácií našlapuje na tmavou zem. Pak jsem konečně uviděl povědomou jeskyni, ve které spali mí kamarádi. Zastavili jsme se před vchodem a Leira se na mě podívala tázavým pohledem. Nebyla si jistá, zda-li má jít dovnitř se mnou hned, nebo jestli mám o ní svým přátelům nejprve říct. "Radši počkej tady, já pro tebe potom dojdu ano?" řekl jsem jí. Leira kývla hlavou, otočila se a zadívala se do lesa. "U Innose, ta je tak krásná, že se mi od ní nechce odejít!" řekl jsem si v duchu, ale ze strachu, že by mi mohla číst myšlenky jsem to ihned vyhnal z hlavy a vešel do jeskyně. Oheň už dohoříval, ostatní ještě spali a můj stín, jak jsem stál ve vchodu vypadal tak nějak děsivě...došel jsem k ohni a pořádně ho jedním klackem prohrábl, aby nevyhasl. Pak jsem se narovnal a hlasitě odkašlal. Nic. Doufal jsem že to ostatní probudí ale oni spali jako zařezaní. Zhluboka jsem si oddychl a řekl: "Ehm...Chlapci! Vstávat!" Konečně se proudili. Teda až na Gorna, ten mi ležel u nohou a spokojeně chrápal dál, podíval jsem se na něj a zakroutil hlavou. Ostatní už byli na nohou a aby Gorn o něco nepřišel, tak jsem ho dloubnul nohou pod žebra. Gorn se probudil a reflexně mi nohu odrazil. Usmál jsem se na něj a on mi úsměv překvapeně opětoval. Počkal jsem než byli všichni vzhůru a pak jsem spustil: "Pánové...někdo sem se mnou přišel. Čeká venku, protože si nebyla jistá jestli by byl dobrý nápad sem jen tak přijít a..." "Prostě nám řekni kdo to je!" skočil mi do řeči podrážděně Gorn. Podíval jsem se na něj přísným pohledem, který naznačoval že mě už nemá přerušovat a řekl jsem: "No, vzpomínáte si na tu událost s těma skřetama? Jo? To je dobře, a taky si určitě vzpomínáte na tu ženu..." "Ona je tady?!" ozval se Milten. "Ano, je tady. Ona je Adanova Vyvolená a chce nám pomoci v boji s Xardasem." "Ty ses asi musel zbláznit!" vyjel na mě Milten. Nechápavě jsem se na něj podíval, proč na mě takhle vyjel, nerozuměl jsem tomu. Milten se mi podíval do očí a trochu klidnějším hlasem než prve řekl: "A jsi si jistý, že ji můžeme věřit? Co když je to jenom bouda co na nás ušil Xardas? Tohle tě nenapadlo?" "Jistěže mě to napadlo, ale řekla mi věci, díky kterým si myslím že mluví pravdu. A hlavně jí taky důvěřuji." "No skvělé, ty jí důvěřuješ, tak tím je všechno jasné! Náš hlas tady samozřejmě nemá žádnou váhu, ty jí věříš a tak je hotovo co?!" řekl Milten tónem který se mi vůbec nezamlouval. "Neřekl jsem že váš hlas tady nemá žádnou váhu, ale ona pro nás bude přínosem, copak to nechápeš Miltene?" "Ne, ty nechápeš že nám může lhát! Co když se nás pokusí zabít? To tě nenapadlo! Někdy mám fakt pocit že jsi pitomec!" řekl Milten a při posledních slovech už se mu hlas lehce třásl zlobou. I já už jsem byl dost vytočený a tak jsem řekl: "Já se tě neprosil abys šel se mnou! Klidně jsi si mohl zůstat v tom pitomým klášteře!" Tohle Miltenovi i ostatním vyrazilo dech a Milten, kterého to naprosto rozzuřilo zařval: "NO JISTĚ! TO JSEM SI MOHL MYSLET! A VÍŠ CO?! TEĎ TOHO LITUJU ŽE JSEM ŠEL S TEBOU!!!" Poté se sebral a rázným krokem opustil jeskyni a zmizel ve tmě. "JEN SI JDI !!! TAKOVÝHO SRABA NEPOTŘEBUJEME!!" zakřičel jsem za Miltenovým stínem a vzteky jsem se třásl. Posadil jsem se a zhluboka oddechoval. Každá část mého těla teď Miltena nenáviděla, ale čím jsem byl klidnější, tím víc mi docházelo, jakou pitomost jsem před chvílí udělal. Vždyť Milten byl můj přítel už z Kolonie, byl to jeden z mála lidí, kteří vždy stáli při mně a vždy se mi snažil pomáhat. A co víc, vždyť on už mi několikrát zachránil život! Co když ho teď venku něco napadne? Musím s ním mluvit! Prudce jsem vstal a beze slova vyrazil ke vchodu, ale když už jsem byl téměř u vchodu, tak se za mnou ozval Diegův hlas: "Běž a promluv si s Miltenem, ale taky řekni tý ženě ať jde sem, my si s ní zatím popovídáme , dobře?" Kývl jsem na souhlas a vyšel ven. Leira se na mě otočila a zeptala se: "Kam běžel ten mág? A proč jste tam tak křičeli?" "Běž dovnitř a ostatní ti vše vysvětlí, já si musím promluvit s Miltenem." "Dobře ale buď opatrný, něco temného se potuluje lesem." odpověděla mi Leira a vešla do jeskyně. No tak tohle mi ještě scházelo, zrovna když Milten zdrhne do lesa, tak tam něco musí být...řekl jsem si v duchu a běžel rychle do lesa.

Byla tma jako v pytli a já ani nevěděl kudy Milten běžel. Po chvilce jsem radši zpomalil, kdybych si náhodou něčeho všiml nebo něco zaslechl...ale nic, pořád bylo ticho a po Miltenovi ani vidu ani slechu. Pokračoval jsem dál, až jsem konečně zaslechl něco mezi stromy, ale nebyl to Miltenův hlas. Ten hlas už jsem jednou slyšel, ale nemohl jsem si vybavit kde. Schoval jsem se do křoví a zamžoural do tmy. Byli tam dva lidé, oba stáli a koukali si do očí. Ani jeden nic neříkal, teprve po chvíli jeden z nich promluvil: "Ty víš že to nezvládne, tak co si namlouváš? Ale ty máš na víc Miltene! Můžeš se přidat k nám a stát se učedníkem mistra Xardase! Je toho hodně co se od něj můžeš naučit." Teprve teď mi došlo odkud ten hlas znám, byl to ten Xardasův učedník, se kterým se Xardas bavil kdysi dávno, když jsme se s Gornem vraceli z lovu. Čekal jsem co mu na to Milten řekne, ani nevím proč, mohl jsem tam hned vběhnout a toho učně zabít, ale neudělal jsem to a čekal jsem dál. Možná jsem chtěl vědět, jestli můžu Miltenovi i nadále věřit...Milten chvíli mlčel a pak zařval: "Nikdy! Oni jsou mí přátelé a já je nikdy nezradím! A tebe a Xardase zastavíme!" Při posledních slovech se Milten napřáhl a v ruce se mu objevila Ohnivá koule. Ten druhý to ale čekal a použil proti Miltenovi Větrnou pěst. Miltena to odhodilo asi tři metry dozadu a Milten se na zemi rozplácl jako žába. Pak ten učeň promluvil hlasem, který se ani trochu nepodobal jeho předchozímu hlasu: "Xardas si myslel že bychom v tobě mohli získat spojence, ale teď tě budu muset zabít ty červe!" A pak se mu v rukách objevilo oslňující fialové světlo, ale nestihl už nic udělat, protože já už byl připravený a s mečem v ruce jsem na něj vyběhl. Byl tak arogantní a tak zaslepený pocitem převahy, že si mě vůbec nevšiml. Doběhl jsem až k němu a zarazil mu můj meč do břicha. On se na mě podíval překvapeným pohledem a já viděl jak z něj pomalu vyprchává život, pak mi pomalu sklouznul z meče a padl na zem. Rychle jsem se otočil a rozběhl se k Miltenovi: "Miltene, omlouvám se za to, jak jsem na tebe křičel, jsi můj přítel a vím že tě budu ještě potřebovat v boji s Xardasem." Čekal jsem co Milten udělá, myslel jsem si že na mě vyjede že jsem se choval jako hlupák, ale on se místo toho na mě usmál a řekl: "To já bych se měl omluvit, nevím co to se mnou bylo. Promluvím si s tou vyvolenou, abych zjistil její úmysly, ale slibuji, že už nikdy se nepostavím proti tobě ani tvým rozhodnutím!" Bylo znát že toho co řekl lituje, ale taky jsem mu viděl na očích to, že si pořád není jistý Leiřinýmy úmysly. Pomohl jsem mu na nohy a společně jsme vyrazili zpět za ostatními. Po cestě se mě Milten ptal hlavně na Leiru a na to co mi řekla.

O několik minut později už jsme měli jeskyni na dohled, ale najednou se ve tmě nedaleko vchodu něco pohnulo. Neviděl jsem co to bylo ale každopádně to bylo živé. I Milten si toho všiml a taky se zakoukal na to místo, kde jsem to zahlédl. "Nevíš co by to mohlo bejt?" zeptal jsem se ho. Milten však zakroutil hlavou a řekl: "Nemám sebemenší tušení, ale nemyslím si že je to zvíře, to by přece vydávalo nějaké zvuky, ale určitě to není ani nikdo kdo ovládá černou magii, někoho takového bych vycítil." Kývl jsem mu na souhlas, ani já jsem nevěděl co nebo kdo to je, ale opět mi začal v krvi proudit adrenalin a cítil jsem to vzrušení z nového poznání, a proto jsem Miltenovi potichu ukázal ať jde za mnou. Vydali jsme se zpět do lesa, ale pouze tak daleko abychom pořád viděli jeskyni ale zároveň tak aby nás nemohlo vidět to co bylo v lese. Našlapoval jsem lehce a co nejtišeji, za sebou jsem slyšel Miltena jak mu šustí hábit. Z jeskyně se ozývali hlasy, ale nebyly slyšet dost na to abychom poznali kdo zrovna mluví. Skrze houští jsem se podíval k místu kde jsem zahlédl pohyb a uviděl jsem že je tam více než jedna VĚC. Pokračovali jsme v obcházení lesem, když najednou z ničeho nic hlasy z jeskyně ustály. My už jsme byli téměř na místě, když z jeskyně vyšlehlo oslňující světlo, které mě i Miltena na několik okamžiků naprosto oslepilo. Tvrdě jsem dopadl na zem a viděl pouze to jak se k nám blíží dva vysoké stíny, které drželi v rukou meče. Protíral jsem si oči, ale nebylo to nic platné, stále jsem viděl kulový. Pak jsem uslyšel Gornův rozesmátý hlas: "Co se tu válíte vy dva?!" Pak mi pomohl na nohy a já konečně začal rozeznávat jeho snědou tvář. Vracel se mi zrak a tak jsem se zeptal Gorna a Diega, který přiběhl společně s ním, na to co mě v tu chvíli zajímalo nejvíc: "Co se sakra stalo??? A kde je Lester a Leira?" Gorn se opět usmál a začal mi vysvětlovat co se dělo: "Povídali jsme si s Leirou, když nám najednou řekla ať jsme zticha. Pak vstala, potichu došla ke vchodu a pošeptala nám ať si zakryjeme oči. Tak jsme to udělali a pak najednou obrovská záře, která nám prosvítila i skrze ruce." Už jsem byl na nohou a v naprostém pořádku a tak jsme se vydali nazpět. Gorn pokračoval: "Leira ukázala mě a Diegovi ať jdeme tímhle směrem. Ona a Lester vyběhli támhle." řekl a ukázal směrem kam jsme měli namířeno já a Milten. "Tak se tam jdeme podívat!" rozkázal jsem a všichni čtyři jsme zamířili směrem kam běželi Lester a Leira.

Když jsme tam dorazili, tak Lester měl svou dýku přiloženou na krku kohosi neznámého a Leira druhého z nich zpovídala. Byli to lidé! To mě dost překvapilo, myslel jsem si že jsme jediní lidé široko daleko a soudě podle výrazu ve tvářích Diega a ostatních jsem si domyslel že měli stejný pocit. Ti muži vypadali ale divně, podle mého názoru to nebyli tak úplně lidé, ale to možná dělal pouze ta tma. Došel jsem k Lesterovi a pořádně si prohlídl toho muže. Neměl jsem pravdu, byli to lidé ale zmátly mě válečný barvy na jeho obličeji. Vypadalo to, že je to nějaký domorodec, jenom jsem prostě nemohl pochopit jak tu někdo může přežít?! Vždyť všude v okolí jsou skřeti! A tihle domorodci by se jim podle mého jenom těžko mohli ubránit. Ten chlapík byl dost urostlý a v jeho tváři jsem nenašel jedinou zmínku po strachu. Měl naprosto kamenný výraz a jeho pohled byl naprosto chladný. Ještě chvíli jsem si ho prohlížel, ale pak jsem se zašel podívat na výslech. Leira totiž vyslýchala toho druhého. Přišel jsem k ní zrovna ve chvíli kdy ho držela pod krkem a on na ní něco hulákal. Nerozuměl jsem mu ani slovo, mluvil jakýmsi cizím jazykem a o to víc mě překvapilo když na něj Leira začala mluvit stejným jazykem! S pozvednutým obočím jsem se na ní podíval ale ona jenom zakroutila hlavou abych nemluvil. Nechápal jsem proč ale raději jsem mlčel. Teprve v tuto chvíli mi došla jedna docela zásadní věc. Když jsem tu předtím viděl ty stíny tak jich bylo rozhodně víc než dva! Rozhlédl jsem se a všiml si že i Milten se pozorně rozhlíží. Asi si to také uvědomil. Pomalu jsem k němu došel a promluvil: "Miltene, řekni mi jestli se pletu, ale že jich bylo víc než dva?" Gorn a Diego se na mě podívali a Milten pouze přikývl. Najednou mi cosi prosvištělo kolem hlavy a já se prudce otočil směrem k místu odkud to přilétlo. Vytasil jsem si zbraň a vyběhl do tmy. Skočil jsem do křoví odkud ta šipka nebo co to bylo vylétlo a ohnal se kolem sebe rukojetí meče až jsem ucítil jak do něčeho narazila. Podíval jsem se na zem a tam ležel omráčený domorodec. Chytl jsem ho za límec a vytáhl z křoví k ostatním. Bylo to ještě dítě, nemohlo mu být víc než 16 let. Na hlavě měl velkou krvavou bouli, jak jsem ho udeřil a ve chvíli kdy jsem ho dovlekl až Diegovi, který mu přiložil svůj meč na krk, kdyby se náhodou probral, se ten co byl v držení Lestera začal divoce zmítat a snažil se dostat k tomu dítěti. Vypadalo to, že je to jeho otec. Lester mu však dýku pevněji přiložil ke krku a muž se uklidnil. Leira ještě pořád vyslýchala toho domorodce, který už vypadal velice rozčíleně a nervózně. Leira však byla stále dost tvrdá a nekompromisně ho držela pod krkem takovou silou že se nemohl skoro hýbat. Já jsem se zatím zašel podívat za Gornem, který si v pokleku prohlížel něco na zemi. Došel jsem k němu a zjistil že si prohlíží podivná kopí. Přiklekl jsem k němu a vzal jedno z kopí do rukou. Bylo dlouhé a z velice tuhého černého dřeva, ostří bylo na několika místech vykousnuté a připomínalo tvarem blesk. A navíc bylo modré, jako by...pak jsem se ho dotkl a tohle zjištění mi vyrazilo dech. To ostří bylo z magické rudy! Ale kde vzali magickou rudu? Vstal jsem a rázným krokem šel k Leiře s kopím v ruce. Už začínalo svítat a Slunce nás začalo pomalu ozařovat. Došel jsem k Leiře a ukázal jí to ostří. Nejdřív nepochopila, ale pak si na to ostří sáhla a poznala oč jde. Uchopila toho domorodce ještě pevněji a jejich jazykem se ho nejspíš zeptala kde to vzali, nebo něco podobného. Domorodec se konečně přestal klepat strachy a povykovat a naopak se zdál být dosti klidný. Teprve teď, když už se netřásl jsem si všiml jeho přívěšku. Byl na něm jakýsi blesk, který se mi zdál dost povědomý. Hlavou mi probřeskl ten sen ještě z lodi, kde se mi zjevil Godslayer. Dokonale jsem si vybavil jeho čepel a soustředil se na ten blesk. Byl totožný jako ten z přívěsku toho chlapa. Chytl jsem ho za ten přívěšek a řekl mu pouze jediné: "Godslayer!" Muž se na mě podíval a zmateným hlasem řekl: "Tegedchu?" Leira se na mě zmateně podívala...asi nevěděla co zamýšlím. "Řekni mu ať nás k němu dovede!" poručil jsem ji. Leira mu něco řekla a domorodec pomalu vstal. A vydal se směrem někam skrze les. Všichni jsme ho následovali. Lester držel stále tu dýku na krku domorodce, Gorn nesl na zádech toho omráčeného a pořádně se přitom zpotil. Milten s Diegem se mu smáli potichu za zády a Gorn na ně vrhal naoko naštvané pohledy, ale ve skutečnosti se vždycky usmál, když se otočil zpět. Já kráčel vedle Leiry a povídal si s ní. "Myslíš si že ví, kde leží Godslayer?" zeptala se mě. "Nevím, ale ten jeho přívěšek vypadá stejně jako blesk který je na Godslayeru." "A jak vlastně ten Godslayer vypadá?" zeptala se mě Leira. Tato otázka mě překvapila, myslel jsem že o Godslayeru ví všechno. Pohlédl jsem na ní tázavým pohledem a Leira mi vysvětlila celou situaci: "Vím o Godslayeru ale nikde není vyobrazen, takže ty jsi nejspíš jediný kdo ho kdy viděl." řekl a usmála se na mě. No alespoň jednou jsem opravdu výjimečný, řekl jsem si v duchu. Pak jsem Leiře popsal ten meč co nejpodrobněji jsem mohl. Domorodec před námi se najednou zastavil a ukázal na náhorní plošinu poměrně vysoko v horách. Pak něco řekl Leiře a ona mu odpověděla. Nevím co mu říkala, nerozuměl jsem jim a asi ani rozumět nebudu...Leira se ke mně otočila a řekla: "Támhle nahoře je prý jejich vesnice a tam nám můžou říct víc o tom meči. Půjdeme tam?" zeptala se nakonec. V tu chvíli na mě dolehla tíha rozhodnutí: Buď půjdeme nahoru a zajmou nás a kdo ví co ještě, nebo tam půjdeme a oni nám ukážou cestu do chrámu. Nebo tam taky vůbec nepůjdeme a budeme ještě několik týdnů bloudit krajinou...Musel jsem dát na svůj instinkt a risknout to. Tuhle příležitost nemůžeme zahodit. "Jdeme nahoru!" řekl jsem...