The hard life / Povídka
3.díl
Týden, po tom co jsem byl vykoupen z vězení, uběhl jako voda. Dozvěděl jsem se od otce pár užitečných informací o životě v těchto těžkých a nevyzpytatelných časech. Skřeti se usadily v severní části ostrova a sem tam podnikají menší útoky na osady,farmy či města. Osady a farmy si proto najímají žoldáky na ochranu. Ale nyní musí žoldáci bránit rolníky a farmáře ještě před něčím jiným. Vrahové a ti nejhorší trestanci, kteří po pádu bariéry nebyli chyceni a odsouzeni k smrti nebo k otroctví, založily spolek banditů, který sídlí někde uprostřed Šedého lesa. A tito bandité drancují vše co jim přijde pod ruku. Města Khorinis a Jakhendar chrání před nebezpečím jen nejbližší farmy a ostatní jsou jim ukradené. I když ,chránit, není až tak výstižné slovo. Domobránci si chodí na tyto farmy kdykoliv se jim zachce a zabavují farmářům ovce a potraviny. Město proti tomu nic nedělá. Dozvěděl jsem se, že na naši farmu chodili tak často, až byly doby, kdy nebylo co jíst. Asi proto vypadal táta tak zničeně, když mě tehdy navštívil ve věznici. Ale tento týden co jsem na farmě, nás domobrana ještě nenavštívila.
Mágové vody našli cestu ke ztracenému městu Jakhendar, které se postupně zalidnilo. Zatímco Khorinis má pořád na starost dolování magické rudy v hornickém údolí, Jakhendar má na starost dolování zlata. Tyto města mezi sebou navzájem obchodují a vytěžené suroviny se vyváží do království Myrthana.
Za ten týden jsem si ještě trošku přilepšil ve vztahu s krásnou Arianou. Stali jsme se dobrými přáteli, ale já chtěl víc. Miloval jsem ji, o tom nebylo pochyb. Každý den mi bloudila v myšlenkách. Nutilo mě to vzpomínat na mládí. Na své krátké lásky. Tehdy jsem dívkám skládal písně a hrál je na své loutně, ale tyto doby jsou už dávno pryč. Dvacet let jsem neviděl ženu, nejspíš bych se vyspal s každou. Ale já chci Arianu. Neznám ji dlouho, ale máme dost času, abychom se navzájem víc poznaly...
Obloze vládlo slunce. Bylo pravé poledne, když jsem pomáhal rolníkům s prací na poli. Po čele mi stékal pot, ale tento druh práce jsem měl velmi rád. Rád jsem pracoval v přírodě a byl jsem šťastný, když i díky mě mohla příroda ukázat svou krásu a důležitost. Tak jak jsem uctíval bohy, tak jsem uctíval i přírodu. Největším odpočinkem je pro mě dívat se jak roste tráva, jak si mezi sebou povídají stromy své historky o dobrodruzích. Když vidím srnky s jeleny jak si svobodně běží po louce plné květů všech barev. To vše ve mně probouzí radost ze života. A ani nespravedlnost, která vládne v tomto kraji, mě nedokáže o tuto radost připravit. Chci žít klidný a zdravý život, mít rodinu, starat se o farmu a o obchody. Ale bojím se, že toho v těchto časech chci až příliš moc.
Při práci jsem si povídal s nově příchozím rolníkem, kterého otec nedávno přijal na farmu. Jmenoval se Randolph. Byl černé pleti. Pocházel z jižních ostrovů. Přišel do Khorinisu za prací, ale ve městě můžou lidé z černou pletí pracovat jen jako sluhové nebo otroci. Je to hnusná nespravedlnost. A tak ho táta přijal tady na farmě. Vydělává si stejně jako všichni ostatní. Až to Lord Hagen zjistí možná s tím nebude spokojen, ale to už je druhá věc, kterou se táta zatím nemíní zabývat.
" Pojď Randolphe, jdeme se najíst. Už je čas."
" Dobře Wille." Odložili jsme si hrábě do boudy, která stála vedle stájí. Byla to bouda na nářadí, ale taky na zbraně. Říkal jsem jí kůlna. A šli jsme spolu i se všemi rolníky do domu na oběd.
U venkovního stolu na nás už čekali otec s Arianou. Když je venku pěkně vždycky jíme na čerstvém vzduchu a ne v domě. Je to příjemné, když kolem vás proudí svěží větřík a vychutnáváte si u toho ten boží dar, který je nazýván jídlem. A takové pochoutky, jaké umí udělat Ariana, jsem nikdy předtím nejedl. Říká se že obří krysa nemá moc kvalitní maso a proto se užívá jen pro cvičené vlky nebo pro otroky. Ale Ariana vymyslela recept, kterému se nevyrovnájí ani krysorití stehýnka nakládaná v rýžovém ragů.
Rolníci sedí vždy u jednoho stolu a rodina u druhého, ale tentokrát jsem na souhlas otce přizval ke stolu Randolpha, jelikož jsme se hodně spřátelili. Táta ho měl taky rád, protože byl hodně pracovitý a poctivý. I když přišel jen před pár dny, tohle všechno o něm vypovídalo.
"Otče, říkal jsem si, že zajdu dnes na pivko do hospody. Pokecat z Orlanem a tak. No a jestli bys uvolnil Randolpha z odpolední práce, byl bych ti moc vděčnej."
"Jo jasně synku, vždyť co vy jste udělali za dopoledne, to nám trvá celý den. Dneska už máte volno. A až dojíme, dám ti jeden balíček pro Orlana. Prosimtě dones mu ho."
"Ano otče, doneseme mu to." a jak jsem to dořekl, odsunul jsem prázdný talíř.
"Bylo to vynikající Ariano." pověděl jsem směrem k ní a usmál jsem se. Úsměv mi oplatila. Vstala a začala sbírat prázdné talíře. Otec poděkoval za jídlo a šel do domu pro balík pro Orlana.
Zatímco se rolníci chystali pokračovat v práci na poli a Ariana se připravovala na odchod do práce ke Constantinovi do města, já a Randolph jsme se převlékli do lehkých kožených zbrojí, vzali jsme si každý jeden dlouhý meč a vydali jsme se na cestu do hospody "U mrtvé harpie". Cestou jsme si povídali o svých zkušenostech se skřety. Podle Randolphova vyprávění jsem usoudil, že musí být dobrý bojovník. Vyprávěl mi jak ho přepadli dva skřeti a popsal mi celou tu bojovou scénu. Věřil jsem všemu co říkal. Takové zkušenosti si nemohl vymyslet. Už jsme od skřetů přešli až k ženám a nakonec i k Arianě, když jsme najednou prošli kolem hořícího ohniště. Ve vzduchu byla ještě cítit vůně opečeného masa, ale nikoho jsme tam neviděli. Nedávali jsme tomu více pozornosti a šli jsme dál. Uběhla dlouhá chvíle a před námi už stála časem ošuntělá stará hospoda.
"U mrtvé harpie! Tak tady to je. Už jsem v ní nebyl dvacet let, ale zvenčí vypadá pořád stejně ."přistoupili jsme ke dveřím.
Pokusil jsem se otevřít dveře, ale nešlo to. "Co je?" zeptal jsem se překvapeně. Orlan měl hospodu vždycky otevřenou, vždyť tato schátralá bouda je i jeho domovem, ale teď byla zavřená. Já i Randolph jsme ze vnitř slyšeli hlasy a různé zvuky a tak jsem zabušil do dveří. Za chvíli se na dveřích otevřelo malé obdélníkové kukátko, které jsme si předtím nevšimli a z nicoty se vynořily oči.
"Kdo jste!!" zařval na nás chlapík schovaný za dveřmi.
"Jsme rolníci a máme žízeň" odpověděl Randolph chlapíkovi.
"To může říct každý! Vypadněte!" kukátko se zavřelo.
" Jsem přítelem Orlana a nesu mu od otce bálík." čekali jsem co se stane a po chvíli se už otevíraly dveře. Ve dveřích se objevil Orlan s dvěma bodyguardama s nataženými kušemi. Říkal jsem si, že to v této oblasti musí být hodně špatné, když se z hospody stala malá pevnost.
"Wille!! Kde se tu bereš? Kamaráde!" mluvil překvapeně a k tomu ještě dodal "Je to v pořádku, toto je můj přítel. Běžte na svá místa!" vojáci vyšli ven a zaujali svoje pozice.
"Nazdar Orlane, říkal jsem si, že tě navštívím, když už jsem konečně volný a hlavně jsem dostal chuť na tvého Modrého Jestřába." otočil jsem se k Randolphovi "To je nejlepší značka piva v Khorinisu a vyrábí ho právě tady Orlan!"
"Pojďte dovnitř a promiňte za tu ostražitost ,ale poslední dobou se tu kolem potuluje banda bezcitných hrdlořezů, tak jsem si najal žoldáky na ochranu. Jsou to teď hrozné časy." Když jsme vešli Orlan zavřel dveře na západku. V hospodě bylo rušno. Člověk by řekl, že když venku běhají banditi, tak že jsou všichni doma v bezpečí. I když je pravda že před nimi se necítíte v bezpečí ani ve městě. Většina lidí nevypadala moc optimisticky, asi jim v podvědomí bloudila myšlenka, že je můžou každou chvíli přepadnout bandité nebo ještě hůř nějaký skřetí oddíl válečníků plenitelů. Pokoušeli jsme se najít vhodné místo k sezení, když najednou jsem spatřil mého přítele z těžařské kolonie, Leeho.
" To snad není možný, Lee ty starej pardále!!" přistoupili jsme ke stolu kde seděl Lee a s ním ještě dva chlapi.
"Zdravím příteli. Kde se tu bereš?" Lee se postavil a podal mi ruku.
"No začínám vést nový život. Tady kousek od města na tátově farmě." Přisedli jsme si tedy s Randolphem ke stolu. Lee nás nejdříve seznámil se svými přáteli, kteří seděli u stolu. Se Samem a Portiem. Sam byl velký chlápek s dlouhým překrásně vyzdobeným lukem na zádech a po delší době v hospodě jsem zjistil, že mu to hodně mluví a že je to asi největší optimista v hospodě. Portie byl naopak tichý a mluvil jen když to uznal za vhodné. Jeho řeči byly moudré a hlavně smysluplné což se o nikom z vedlejšího stolu nedalo říct. Ti chlápci byli tak ožralí až se začali dorozumívat nějakou tajnou řečí, kterou ani oni sami nechápali. Lee, Sam a Portie jsou nájemní žoldáci a právě teď se starají o jednu z největších farem v okolí, o Onarovu farmu. Lee se mě ptal jestli se nechci přidat, ale odmítl jsem. Jak jsem už říkal, chci začít nový život a myslím si, že prolité krve jsem si už zažil dost. V kolonii jsem si musel vydobýt respekt, aby mně nějaký potrhlý zlodějíček jen tak z ničeho nic nezabil ve spánku. A tak jsem prvně chodil bojovat do arény ve Starém táboře proti ostatním kopáčům a až jsem se stal lepším bojovníkem, měl jsem před kopáčama docela respekt. Taky jsem chodíval hodně na lov a své trofeje jsem si vystavoval v chatrči. Na mnoho lidí to zapůsobilo. A jednoho soudného dne jsem zachránil Leeho před větší skupinkou důlních červů. Lee umí bojovat skvěle, ale patnáct důlních červů na něj bylo moc. Nejdřív proti nim bojoval ještě s jedním žoldákem, ale ten bohužel při boji zahynul. Naštěstí jsem v té době plnil úkol pro šéfa Svobodného dolu. Měl jsem najít malé dřevěné ozubené kolo do drtiče rudy. Když jsem hledal starou drtičku, zabloudil jsem právě k onomu boji s důlními červi. Pamatuji si to jako včera rozsekal jsem je na sračky. Tehdy mě Lee doporučil mágům kruhu Vody. Musel jsem pro ně splnit pár vstupních úkolů a poté jsem se stal žoldákem. Od té doby bylo prolívání krve skoro denní rutinou. A proto teď když mám možnost začít znovu, tak to i udělám.
Kecali jsme a chlastali až do večera, nikdo však nebyl moc slitej. Kvalitní Modrý jestřáb nám zaručil, že nám nebude špatně jako z těch chcánek, kterým říkají Temný paladin. To je fakt sračka. Nakonec jsem navrhnul Leemu a ostatním ať jdou s námi na farmu, že povečeříme u jednoho stolu a mají se tam i kde vyspat. A že zítra brzo ráno by jsme vyšli na lov. Lee a Sam souhlasili, ale Portie namohl, že prý musí večer ještě něco vybavit ve městě.
Vydali jsme se na farmu. Slunce už zapadalo za obzor a na obloze se začínaly třpytit první hvězdy.V lesích kolem cesty se už probouzeli noční živočichové, ale slyšet bylo hlavně sovy a netopýry, kteří vylétali s lesných jeskyní. Když jsme procházeli kolem toho ohniště, které jsme míjeli cestou do hospody, bylo už vyhaslé a vůně po masu dávno zmizela. Sam celou cestu mluvil. Vyprávěl nějaké jeho vtipné historky, na kterých jsme se s chutí zasmáli. Už jsme se dostali na rozcestí ze kterého jsme se vydali na prašnou cestu vedoucí k farmě. Slunce už celkem zapadlo. Měsíc však byl v úplňku, takže nám pěkně svítil na cestu. Sam neustále mluvil a my jsme buď byli zticha, nebo jsme se smáli. Procházeli jsme farmou. Dům už byl na dohled, když najednou jsme uslyšeli výkřik.
"Co to bylo?" skočil Lee Samovi do řeči.
"Ariana!!" vykřikl jsem "rychle pohněte!" Začali jsme utíkat k domu. Když jsme se dostali k domu dost blízko, sundali jsme si měšce a věci které by mohli být slyšet při plížení.
"Takže Randolphe a Same vy zůstante tady na stráži. Já s Leem se podíváme co se děje."
"Jasně Wille." Odpověděl šeptem Randolph.
Když jsme se s Leem plížili k oknu do hlavního pokoje, ohlédl jsem se. Vyděl jsem jak Sam vytáhl svůj zdobený dlouhý luk a Randolph už ve své pravé ruce třímal dlouhý meč. Každý z nás vycítil větší nebezpečí, než se na první pohled zdálo. Byli jsme už u okna a poslouchali jsme hlasy vycházející z domu.
" Tak hele dědku. Nepřišli jsme si sem s vámi povídat, tak mě neštvi a řekni kde je zlato!!! Přece jsi si těch deset tisíc zlatých na ten soud nevykouzlil, ha?" říkal jeden s hlasů uvnitř. Odvážil jsem se pohlédnout dovnitř jedním okem. Uvnitř byly čtyři bandité jeden držel Arianu s nožem u krku. Druhej byl nejspíš jejich vůdce a pokoušel se z táty přivázaného k židli vymlátit, kde je to zlato z prodeje magické rudy. Ostatní dva strážili vchod.
"Tak co, co tam vidíš?" zeptal se mě Lee.
"Dva jsou na stráži u dveří, jeden drží Arianu a ten další je asi jejich vůdce. Vypadá tvrdě, je asi stejně vysoký jako já a má na tváři velkou jizvu. Počkat!!! To je ten chlápek co přišel navštívit do vězení toho banditu!"
"O čem to kecáš. Ty ho znáš?" zeptal se Lee šeptem.
"To je na dlouhé vyprávění. To proto ví o tom, že nám ještě nějaké zlato vůbec zůstalo. Protože slyšel kolik rudy jsem přinesl."
"Jak je dostaneme?" zeptal se Lee.
"No myslím že jich pár bude ještě ve stáji, kde spí rolníci. Nejdřív ale vysvobodíme tátu a Adrianu." navrhl jsem. Vrátili jsme se pro Sama a Randolpha.
Sam s Randolphem nás hned zavalili novými informacemi.
" U dveří stáje stojí dva bandité a jsou odtamtud slyšet hlasy." Řekl Sam.
"Odhadujeme, že jich tam je tak tucet." doplnil ho Randolph. Kleknul jsem si a prstem jsem nakreslil do hlíny plánek.
"Nejdřív zachráníme tátu a Adrianu. Potom když půjdeme na ostatní bandity, budeme mít s tátou o jeden meč více. Takže Same, ty se budeš držet někde v blízkosti tohoto okna, abys mohl zasáhnout lukem. Zkus sestřelit muže s velkou jizvou na tváři. Randolphe, Lee vy si vezměte na starost stráže u dveří a já vlezu dovnitř oknem z druhé strany a sejmu toho bastarda, který drží Adrianu. Souhlasíte?" podíval jsem se každému do očí a viděl v nich odvahu. Všichni se rozběhli na svá stanoviště.
Přikrčený jsem se plížil podél stěny domu na jeho druhou stranu. Je tam okno, které vede do ložnice. Usmál jsem se, když jsem si najednou vzpomněl, jak jsem z něj nedávno musel vyskakovat, aby mě Adriana nepodezřívala ze šmírování. V této době už byla úplná tma a jediným zdrojem světla byl měsíc. Došel jsem ke konci stěny a vykoukl zpoza rohu.
"Ksakru!" zaklel jsem, protože tam stáli další dva bandité. Nejspíš strážili cestu vedoucí od města, kdyby se někdo blížil. Podíval jsem se znovu a nastal problém. Kráčeli směrem ke mně. Musel jsem jednat rychle. Hlasy banditů se pomalu blížily. Vyskočil jsem a vyškrábal se na dřevěnou střechu. Nebylo to jednoduché. Střecha byla stará a prorostlá nějakou houbou či mechem. Sem tam to klouzalo, ale zvládl jsem to. Musel jsem se jich zbavit tiše, abych nezkazil plán. Zkontroloval jsem si meč u pasu a dýku u boty. Znovu jsem zaklel, protože díku jsem si nevzal. Takové věci se mi nestávají často. Bandité už byli pode mnou.
"Monte, říkám ti, že jsem tady viděl nějakej stín." říkal jeden druhému.
"Blbost, to byla nejspíš nějaká zatoulaná Obří krysa."
Byli přesně pode mnou. Teď nebo nikdy. Potichu jsem vytáhl dlouhý meč s kožené pochvy. Kráčeli vedle sebe. Skočil jsem přesně za ně a rovnou jsem jim přiložil meč k hrdlům . Uslyšeli mě a otočily se, a právě v té chvíli jsem škubl mečem do protipohybu a podřízl jim hrdla. Spadli na zem jak dva pytle na brambory. Prohledal jsem je a našel jsem nějaký zkroucený pergamen. Strčil jsem ho do kapsy. Navíc jsem u jednoho bandity našel nůž v malé kožené pochvě, tak jsem si ho připnul k botě. Rychle jsem vyrazil k oknu. Doufám že to stihnu - říkal jsem si v duchu. Vyskočil jsem na dřevěný parapet a z něj rovnou do pokoje. Ve vedlejší místnosti jsem slyšel hlasy a Adrianin pláč.
"Vy parchanti, zmizte nebo ju podříznu!!"
Najednou do místnosti začal vstupovat bandita otočený zádama ke mně, s nožem u krku Adriany.
"Říkám ti, pusť ji!! Jsi obklíčen!" slyšel jsem z vedlejší místnosti Leeho. Přistoupil jsem zezadu k banditovi. Pravou rukou jsem mu zneškodnil ruku ve které držel nůž, aby čepel nesklouzla po krku Ariany a levou jsem banditovy přidržel můj nový nůž u krku a tak jsem ho držel v pasti. Adriana s pláčem opustila místnost. Do místnosti vešli Lee, Sam a Randolph.
"Mluv!! Kolik je ve stáji vašich mužů?" řval jsem na banditu.
"Je tam deset chlapů. Cha cha cha. Zhebneš jako tvůj táta." vysmíval se.
"Cože?" podíval jsem se na ostatní a oni jen smutně přikývli. Vešel jsem i s banditou do vedlejší místnosti kde Ariana klečela u táty, který seděl ještě pořád přivázaný k židli s mečem v hrudi.
"Cha cha....." bandita se dosmál, když mu chladná čepel mé nové dýky přejela po krku a pomalu se zařezávala do tepny. Bezvládné tělo spadlo na zem.
"Skoncujeme to s těmi smradlavými psy! Ariano vem si prosím tě nějaký ty svitky, abys je vylákala ze stáje. Vy tři pojďte za mnou."
"Kam jdeme?" zeptal se Sam.
"Do kůlny."
Nabil jsem kuši a natáhl tětivu. Sam napřáhl luk. Oba jsme zároveň vystřelili. Bandité, kteří ještě před chvilkou stáli u vchodu do stájí, tam teď leželi. Jeden s šípem, druhý s šipkou v krku. Vyšli jsme z úkrytů a blížili se ke vchodu. Vytáhl jsem z pochvy svůj jeden a půl ruční bastard, který jsem si vzal z kůlny. Adriana předstoupila před vchod, vytáhla svitek a četla kouzlo, které mělo vylákat bandity ze stájí. Ariana se trochu naučila využívat magické moci od Constantina. Samozřejmě zvládá jen ty nejjednodušší kouzla, ale některá se vždy můžou hodit. Jak Ariana četla, zvedal se vítr. Vítr zvedal listí a prach. Když dočetla jediným gestem ruky poslala vítr s listím do stájí. Nemělo to banditům vůbec ublížit. Jen je vylákat ven. Ze stájí vyběhlo osm banditů. Ariana přiběhla k nám. Všichni jsme natáhly tětivy. Pět střel zasvištělo vzduchem. Tři banditi padli.
"Ariano utíkej do domu!" křičel jsem. S vytaženými meči jsme se rozběhli proti banditům, zatímco Ariana utíkala do bezpečí. Každý si vzal jednoho protivníka, ale jeden zůstal volný a utíkal za Arianou do domu. Naštěstí Sam probodl a zbavil se svého protivníka jako první. Pak sestřelil banditu svým lukem dřív, než se dostal ke dveřím. Můj protivník byl dobrý bojovník, ale když se jen na okamžik otočil, aby se podíval jak se vede jeho přátelům, stálo ho to život a taky hlavu.
Boj skončil, ale ztráty byli příliš vysoké. Zemřel táta....
Mágové vody našli cestu ke ztracenému městu Jakhendar, které se postupně zalidnilo. Zatímco Khorinis má pořád na starost dolování magické rudy v hornickém údolí, Jakhendar má na starost dolování zlata. Tyto města mezi sebou navzájem obchodují a vytěžené suroviny se vyváží do království Myrthana.
Za ten týden jsem si ještě trošku přilepšil ve vztahu s krásnou Arianou. Stali jsme se dobrými přáteli, ale já chtěl víc. Miloval jsem ji, o tom nebylo pochyb. Každý den mi bloudila v myšlenkách. Nutilo mě to vzpomínat na mládí. Na své krátké lásky. Tehdy jsem dívkám skládal písně a hrál je na své loutně, ale tyto doby jsou už dávno pryč. Dvacet let jsem neviděl ženu, nejspíš bych se vyspal s každou. Ale já chci Arianu. Neznám ji dlouho, ale máme dost času, abychom se navzájem víc poznaly...
Obloze vládlo slunce. Bylo pravé poledne, když jsem pomáhal rolníkům s prací na poli. Po čele mi stékal pot, ale tento druh práce jsem měl velmi rád. Rád jsem pracoval v přírodě a byl jsem šťastný, když i díky mě mohla příroda ukázat svou krásu a důležitost. Tak jak jsem uctíval bohy, tak jsem uctíval i přírodu. Největším odpočinkem je pro mě dívat se jak roste tráva, jak si mezi sebou povídají stromy své historky o dobrodruzích. Když vidím srnky s jeleny jak si svobodně běží po louce plné květů všech barev. To vše ve mně probouzí radost ze života. A ani nespravedlnost, která vládne v tomto kraji, mě nedokáže o tuto radost připravit. Chci žít klidný a zdravý život, mít rodinu, starat se o farmu a o obchody. Ale bojím se, že toho v těchto časech chci až příliš moc.
Při práci jsem si povídal s nově příchozím rolníkem, kterého otec nedávno přijal na farmu. Jmenoval se Randolph. Byl černé pleti. Pocházel z jižních ostrovů. Přišel do Khorinisu za prací, ale ve městě můžou lidé z černou pletí pracovat jen jako sluhové nebo otroci. Je to hnusná nespravedlnost. A tak ho táta přijal tady na farmě. Vydělává si stejně jako všichni ostatní. Až to Lord Hagen zjistí možná s tím nebude spokojen, ale to už je druhá věc, kterou se táta zatím nemíní zabývat.
" Pojď Randolphe, jdeme se najíst. Už je čas."
" Dobře Wille." Odložili jsme si hrábě do boudy, která stála vedle stájí. Byla to bouda na nářadí, ale taky na zbraně. Říkal jsem jí kůlna. A šli jsme spolu i se všemi rolníky do domu na oběd.
U venkovního stolu na nás už čekali otec s Arianou. Když je venku pěkně vždycky jíme na čerstvém vzduchu a ne v domě. Je to příjemné, když kolem vás proudí svěží větřík a vychutnáváte si u toho ten boží dar, který je nazýván jídlem. A takové pochoutky, jaké umí udělat Ariana, jsem nikdy předtím nejedl. Říká se že obří krysa nemá moc kvalitní maso a proto se užívá jen pro cvičené vlky nebo pro otroky. Ale Ariana vymyslela recept, kterému se nevyrovnájí ani krysorití stehýnka nakládaná v rýžovém ragů.
Rolníci sedí vždy u jednoho stolu a rodina u druhého, ale tentokrát jsem na souhlas otce přizval ke stolu Randolpha, jelikož jsme se hodně spřátelili. Táta ho měl taky rád, protože byl hodně pracovitý a poctivý. I když přišel jen před pár dny, tohle všechno o něm vypovídalo.
"Otče, říkal jsem si, že zajdu dnes na pivko do hospody. Pokecat z Orlanem a tak. No a jestli bys uvolnil Randolpha z odpolední práce, byl bych ti moc vděčnej."
"Jo jasně synku, vždyť co vy jste udělali za dopoledne, to nám trvá celý den. Dneska už máte volno. A až dojíme, dám ti jeden balíček pro Orlana. Prosimtě dones mu ho."
"Ano otče, doneseme mu to." a jak jsem to dořekl, odsunul jsem prázdný talíř.
"Bylo to vynikající Ariano." pověděl jsem směrem k ní a usmál jsem se. Úsměv mi oplatila. Vstala a začala sbírat prázdné talíře. Otec poděkoval za jídlo a šel do domu pro balík pro Orlana.
Zatímco se rolníci chystali pokračovat v práci na poli a Ariana se připravovala na odchod do práce ke Constantinovi do města, já a Randolph jsme se převlékli do lehkých kožených zbrojí, vzali jsme si každý jeden dlouhý meč a vydali jsme se na cestu do hospody "U mrtvé harpie". Cestou jsme si povídali o svých zkušenostech se skřety. Podle Randolphova vyprávění jsem usoudil, že musí být dobrý bojovník. Vyprávěl mi jak ho přepadli dva skřeti a popsal mi celou tu bojovou scénu. Věřil jsem všemu co říkal. Takové zkušenosti si nemohl vymyslet. Už jsme od skřetů přešli až k ženám a nakonec i k Arianě, když jsme najednou prošli kolem hořícího ohniště. Ve vzduchu byla ještě cítit vůně opečeného masa, ale nikoho jsme tam neviděli. Nedávali jsme tomu více pozornosti a šli jsme dál. Uběhla dlouhá chvíle a před námi už stála časem ošuntělá stará hospoda.
"U mrtvé harpie! Tak tady to je. Už jsem v ní nebyl dvacet let, ale zvenčí vypadá pořád stejně ."přistoupili jsme ke dveřím.
Pokusil jsem se otevřít dveře, ale nešlo to. "Co je?" zeptal jsem se překvapeně. Orlan měl hospodu vždycky otevřenou, vždyť tato schátralá bouda je i jeho domovem, ale teď byla zavřená. Já i Randolph jsme ze vnitř slyšeli hlasy a různé zvuky a tak jsem zabušil do dveří. Za chvíli se na dveřích otevřelo malé obdélníkové kukátko, které jsme si předtím nevšimli a z nicoty se vynořily oči.
"Kdo jste!!" zařval na nás chlapík schovaný za dveřmi.
"Jsme rolníci a máme žízeň" odpověděl Randolph chlapíkovi.
"To může říct každý! Vypadněte!" kukátko se zavřelo.
" Jsem přítelem Orlana a nesu mu od otce bálík." čekali jsem co se stane a po chvíli se už otevíraly dveře. Ve dveřích se objevil Orlan s dvěma bodyguardama s nataženými kušemi. Říkal jsem si, že to v této oblasti musí být hodně špatné, když se z hospody stala malá pevnost.
"Wille!! Kde se tu bereš? Kamaráde!" mluvil překvapeně a k tomu ještě dodal "Je to v pořádku, toto je můj přítel. Běžte na svá místa!" vojáci vyšli ven a zaujali svoje pozice.
"Nazdar Orlane, říkal jsem si, že tě navštívím, když už jsem konečně volný a hlavně jsem dostal chuť na tvého Modrého Jestřába." otočil jsem se k Randolphovi "To je nejlepší značka piva v Khorinisu a vyrábí ho právě tady Orlan!"
"Pojďte dovnitř a promiňte za tu ostražitost ,ale poslední dobou se tu kolem potuluje banda bezcitných hrdlořezů, tak jsem si najal žoldáky na ochranu. Jsou to teď hrozné časy." Když jsme vešli Orlan zavřel dveře na západku. V hospodě bylo rušno. Člověk by řekl, že když venku běhají banditi, tak že jsou všichni doma v bezpečí. I když je pravda že před nimi se necítíte v bezpečí ani ve městě. Většina lidí nevypadala moc optimisticky, asi jim v podvědomí bloudila myšlenka, že je můžou každou chvíli přepadnout bandité nebo ještě hůř nějaký skřetí oddíl válečníků plenitelů. Pokoušeli jsme se najít vhodné místo k sezení, když najednou jsem spatřil mého přítele z těžařské kolonie, Leeho.
" To snad není možný, Lee ty starej pardále!!" přistoupili jsme ke stolu kde seděl Lee a s ním ještě dva chlapi.
"Zdravím příteli. Kde se tu bereš?" Lee se postavil a podal mi ruku.
"No začínám vést nový život. Tady kousek od města na tátově farmě." Přisedli jsme si tedy s Randolphem ke stolu. Lee nás nejdříve seznámil se svými přáteli, kteří seděli u stolu. Se Samem a Portiem. Sam byl velký chlápek s dlouhým překrásně vyzdobeným lukem na zádech a po delší době v hospodě jsem zjistil, že mu to hodně mluví a že je to asi největší optimista v hospodě. Portie byl naopak tichý a mluvil jen když to uznal za vhodné. Jeho řeči byly moudré a hlavně smysluplné což se o nikom z vedlejšího stolu nedalo říct. Ti chlápci byli tak ožralí až se začali dorozumívat nějakou tajnou řečí, kterou ani oni sami nechápali. Lee, Sam a Portie jsou nájemní žoldáci a právě teď se starají o jednu z největších farem v okolí, o Onarovu farmu. Lee se mě ptal jestli se nechci přidat, ale odmítl jsem. Jak jsem už říkal, chci začít nový život a myslím si, že prolité krve jsem si už zažil dost. V kolonii jsem si musel vydobýt respekt, aby mně nějaký potrhlý zlodějíček jen tak z ničeho nic nezabil ve spánku. A tak jsem prvně chodil bojovat do arény ve Starém táboře proti ostatním kopáčům a až jsem se stal lepším bojovníkem, měl jsem před kopáčama docela respekt. Taky jsem chodíval hodně na lov a své trofeje jsem si vystavoval v chatrči. Na mnoho lidí to zapůsobilo. A jednoho soudného dne jsem zachránil Leeho před větší skupinkou důlních červů. Lee umí bojovat skvěle, ale patnáct důlních červů na něj bylo moc. Nejdřív proti nim bojoval ještě s jedním žoldákem, ale ten bohužel při boji zahynul. Naštěstí jsem v té době plnil úkol pro šéfa Svobodného dolu. Měl jsem najít malé dřevěné ozubené kolo do drtiče rudy. Když jsem hledal starou drtičku, zabloudil jsem právě k onomu boji s důlními červi. Pamatuji si to jako včera rozsekal jsem je na sračky. Tehdy mě Lee doporučil mágům kruhu Vody. Musel jsem pro ně splnit pár vstupních úkolů a poté jsem se stal žoldákem. Od té doby bylo prolívání krve skoro denní rutinou. A proto teď když mám možnost začít znovu, tak to i udělám.
Kecali jsme a chlastali až do večera, nikdo však nebyl moc slitej. Kvalitní Modrý jestřáb nám zaručil, že nám nebude špatně jako z těch chcánek, kterým říkají Temný paladin. To je fakt sračka. Nakonec jsem navrhnul Leemu a ostatním ať jdou s námi na farmu, že povečeříme u jednoho stolu a mají se tam i kde vyspat. A že zítra brzo ráno by jsme vyšli na lov. Lee a Sam souhlasili, ale Portie namohl, že prý musí večer ještě něco vybavit ve městě.
Vydali jsme se na farmu. Slunce už zapadalo za obzor a na obloze se začínaly třpytit první hvězdy.V lesích kolem cesty se už probouzeli noční živočichové, ale slyšet bylo hlavně sovy a netopýry, kteří vylétali s lesných jeskyní. Když jsme procházeli kolem toho ohniště, které jsme míjeli cestou do hospody, bylo už vyhaslé a vůně po masu dávno zmizela. Sam celou cestu mluvil. Vyprávěl nějaké jeho vtipné historky, na kterých jsme se s chutí zasmáli. Už jsme se dostali na rozcestí ze kterého jsme se vydali na prašnou cestu vedoucí k farmě. Slunce už celkem zapadlo. Měsíc však byl v úplňku, takže nám pěkně svítil na cestu. Sam neustále mluvil a my jsme buď byli zticha, nebo jsme se smáli. Procházeli jsme farmou. Dům už byl na dohled, když najednou jsme uslyšeli výkřik.
"Co to bylo?" skočil Lee Samovi do řeči.
"Ariana!!" vykřikl jsem "rychle pohněte!" Začali jsme utíkat k domu. Když jsme se dostali k domu dost blízko, sundali jsme si měšce a věci které by mohli být slyšet při plížení.
"Takže Randolphe a Same vy zůstante tady na stráži. Já s Leem se podíváme co se děje."
"Jasně Wille." Odpověděl šeptem Randolph.
Když jsme se s Leem plížili k oknu do hlavního pokoje, ohlédl jsem se. Vyděl jsem jak Sam vytáhl svůj zdobený dlouhý luk a Randolph už ve své pravé ruce třímal dlouhý meč. Každý z nás vycítil větší nebezpečí, než se na první pohled zdálo. Byli jsme už u okna a poslouchali jsme hlasy vycházející z domu.
" Tak hele dědku. Nepřišli jsme si sem s vámi povídat, tak mě neštvi a řekni kde je zlato!!! Přece jsi si těch deset tisíc zlatých na ten soud nevykouzlil, ha?" říkal jeden s hlasů uvnitř. Odvážil jsem se pohlédnout dovnitř jedním okem. Uvnitř byly čtyři bandité jeden držel Arianu s nožem u krku. Druhej byl nejspíš jejich vůdce a pokoušel se z táty přivázaného k židli vymlátit, kde je to zlato z prodeje magické rudy. Ostatní dva strážili vchod.
"Tak co, co tam vidíš?" zeptal se mě Lee.
"Dva jsou na stráži u dveří, jeden drží Arianu a ten další je asi jejich vůdce. Vypadá tvrdě, je asi stejně vysoký jako já a má na tváři velkou jizvu. Počkat!!! To je ten chlápek co přišel navštívit do vězení toho banditu!"
"O čem to kecáš. Ty ho znáš?" zeptal se Lee šeptem.
"To je na dlouhé vyprávění. To proto ví o tom, že nám ještě nějaké zlato vůbec zůstalo. Protože slyšel kolik rudy jsem přinesl."
"Jak je dostaneme?" zeptal se Lee.
"No myslím že jich pár bude ještě ve stáji, kde spí rolníci. Nejdřív ale vysvobodíme tátu a Adrianu." navrhl jsem. Vrátili jsme se pro Sama a Randolpha.
Sam s Randolphem nás hned zavalili novými informacemi.
" U dveří stáje stojí dva bandité a jsou odtamtud slyšet hlasy." Řekl Sam.
"Odhadujeme, že jich tam je tak tucet." doplnil ho Randolph. Kleknul jsem si a prstem jsem nakreslil do hlíny plánek.
"Nejdřív zachráníme tátu a Adrianu. Potom když půjdeme na ostatní bandity, budeme mít s tátou o jeden meč více. Takže Same, ty se budeš držet někde v blízkosti tohoto okna, abys mohl zasáhnout lukem. Zkus sestřelit muže s velkou jizvou na tváři. Randolphe, Lee vy si vezměte na starost stráže u dveří a já vlezu dovnitř oknem z druhé strany a sejmu toho bastarda, který drží Adrianu. Souhlasíte?" podíval jsem se každému do očí a viděl v nich odvahu. Všichni se rozběhli na svá stanoviště.
Přikrčený jsem se plížil podél stěny domu na jeho druhou stranu. Je tam okno, které vede do ložnice. Usmál jsem se, když jsem si najednou vzpomněl, jak jsem z něj nedávno musel vyskakovat, aby mě Adriana nepodezřívala ze šmírování. V této době už byla úplná tma a jediným zdrojem světla byl měsíc. Došel jsem ke konci stěny a vykoukl zpoza rohu.
"Ksakru!" zaklel jsem, protože tam stáli další dva bandité. Nejspíš strážili cestu vedoucí od města, kdyby se někdo blížil. Podíval jsem se znovu a nastal problém. Kráčeli směrem ke mně. Musel jsem jednat rychle. Hlasy banditů se pomalu blížily. Vyskočil jsem a vyškrábal se na dřevěnou střechu. Nebylo to jednoduché. Střecha byla stará a prorostlá nějakou houbou či mechem. Sem tam to klouzalo, ale zvládl jsem to. Musel jsem se jich zbavit tiše, abych nezkazil plán. Zkontroloval jsem si meč u pasu a dýku u boty. Znovu jsem zaklel, protože díku jsem si nevzal. Takové věci se mi nestávají často. Bandité už byli pode mnou.
"Monte, říkám ti, že jsem tady viděl nějakej stín." říkal jeden druhému.
"Blbost, to byla nejspíš nějaká zatoulaná Obří krysa."
Byli přesně pode mnou. Teď nebo nikdy. Potichu jsem vytáhl dlouhý meč s kožené pochvy. Kráčeli vedle sebe. Skočil jsem přesně za ně a rovnou jsem jim přiložil meč k hrdlům . Uslyšeli mě a otočily se, a právě v té chvíli jsem škubl mečem do protipohybu a podřízl jim hrdla. Spadli na zem jak dva pytle na brambory. Prohledal jsem je a našel jsem nějaký zkroucený pergamen. Strčil jsem ho do kapsy. Navíc jsem u jednoho bandity našel nůž v malé kožené pochvě, tak jsem si ho připnul k botě. Rychle jsem vyrazil k oknu. Doufám že to stihnu - říkal jsem si v duchu. Vyskočil jsem na dřevěný parapet a z něj rovnou do pokoje. Ve vedlejší místnosti jsem slyšel hlasy a Adrianin pláč.
"Vy parchanti, zmizte nebo ju podříznu!!"
Najednou do místnosti začal vstupovat bandita otočený zádama ke mně, s nožem u krku Adriany.
"Říkám ti, pusť ji!! Jsi obklíčen!" slyšel jsem z vedlejší místnosti Leeho. Přistoupil jsem zezadu k banditovi. Pravou rukou jsem mu zneškodnil ruku ve které držel nůž, aby čepel nesklouzla po krku Ariany a levou jsem banditovy přidržel můj nový nůž u krku a tak jsem ho držel v pasti. Adriana s pláčem opustila místnost. Do místnosti vešli Lee, Sam a Randolph.
"Mluv!! Kolik je ve stáji vašich mužů?" řval jsem na banditu.
"Je tam deset chlapů. Cha cha cha. Zhebneš jako tvůj táta." vysmíval se.
"Cože?" podíval jsem se na ostatní a oni jen smutně přikývli. Vešel jsem i s banditou do vedlejší místnosti kde Ariana klečela u táty, který seděl ještě pořád přivázaný k židli s mečem v hrudi.
"Cha cha....." bandita se dosmál, když mu chladná čepel mé nové dýky přejela po krku a pomalu se zařezávala do tepny. Bezvládné tělo spadlo na zem.
"Skoncujeme to s těmi smradlavými psy! Ariano vem si prosím tě nějaký ty svitky, abys je vylákala ze stáje. Vy tři pojďte za mnou."
"Kam jdeme?" zeptal se Sam.
"Do kůlny."
Nabil jsem kuši a natáhl tětivu. Sam napřáhl luk. Oba jsme zároveň vystřelili. Bandité, kteří ještě před chvilkou stáli u vchodu do stájí, tam teď leželi. Jeden s šípem, druhý s šipkou v krku. Vyšli jsme z úkrytů a blížili se ke vchodu. Vytáhl jsem z pochvy svůj jeden a půl ruční bastard, který jsem si vzal z kůlny. Adriana předstoupila před vchod, vytáhla svitek a četla kouzlo, které mělo vylákat bandity ze stájí. Ariana se trochu naučila využívat magické moci od Constantina. Samozřejmě zvládá jen ty nejjednodušší kouzla, ale některá se vždy můžou hodit. Jak Ariana četla, zvedal se vítr. Vítr zvedal listí a prach. Když dočetla jediným gestem ruky poslala vítr s listím do stájí. Nemělo to banditům vůbec ublížit. Jen je vylákat ven. Ze stájí vyběhlo osm banditů. Ariana přiběhla k nám. Všichni jsme natáhly tětivy. Pět střel zasvištělo vzduchem. Tři banditi padli.
"Ariano utíkej do domu!" křičel jsem. S vytaženými meči jsme se rozběhli proti banditům, zatímco Ariana utíkala do bezpečí. Každý si vzal jednoho protivníka, ale jeden zůstal volný a utíkal za Arianou do domu. Naštěstí Sam probodl a zbavil se svého protivníka jako první. Pak sestřelil banditu svým lukem dřív, než se dostal ke dveřím. Můj protivník byl dobrý bojovník, ale když se jen na okamžik otočil, aby se podíval jak se vede jeho přátelům, stálo ho to život a taky hlavu.
Boj skončil, ale ztráty byli příliš vysoké. Zemřel táta....