Údolí stínů. Nejodlehlejší, nejstrašnější a nejopuštěnější místo na ostrově Nargahas ležící v úplném středu v neprostupné džungli. Samotná smrt se tomuto místu vyhýbá velkým obloukem.
Stovky kilometrů kolem není jediného živáčka, jediného zvířete. Města se nacházejí jen na pobřeží ostrova. Ale přesto všechno má Údolí stínu své obyvatele. Ty nejstrašnější, které si lze představit. Mrtví. Ti nejhorší z nejhorších, kteří za svůj život spáchali tolik zločinů a ohavných činů, že je ani samotná temnota, samotné peklo nechtělo přijmout. Nelze je ničím zabít, ani zranit. Nejsou v Údolí náhodou. Mají svůj úkol, své důležité poslání, na kterém závisí přežití lidské rasy. Střeží helmu, žezlo, náhrdelník a meč následovníka trůnu. Krále, jenž by měl vládnout všem ostrovům zároveň. Nargahasu, Khorinidu, Al-Gidu a největšímu ostrovu Kattmai.
Meč dokáže jako jediný zranit duše mrtvých, náhrdelník dokáže usmířit i ty největší nepřátele, helma dokáže podmanit jakoukoliv lidskou bytost a žezlo si dokáže podmanit jakéhokoliv Beliarova přívržence. Klenoty mají svou sílu jen tehdy, když jsou všechny pohromadě. Král by tak měl neomezenou moc nad všemi obyvateli všech čtyř ostrovů, a proto se klenoty nesmí dostat do rukou nepravého, proto je chrání ten největší odpad temna, proto jsou uschované na tom nejděsivějším místě .... prozatím ....

Ostrov Nargahas. Džungle, rozvodněné řeky a velehory pokrývají celý povrch ostrova. Obyvatelé jsou míšení Normandští bojovníci s Innosovým lidem a stovky původních kmenů.
Ostrov Khorinid. Je nejmenší ze všech čtyř. Podmínky pro život jsou zde nejlepší. Nekonečné louky a jehličnaté lesy se táhnou po celém ostrově. Žijí na něm jen lidé věrní Innosovi neustále válčící s Nargahaským lidem. Hlavní město je Khorinis.
Ostrov Al-Gid. Pokrývají ho neproniknutelné a vyprahlé pouště se spoustou sopek. Obývají ho jen skřeti a jiní Beliarovi přisluhovači, kteří neustále prahnout po moci nad celou planetou, a proto po čtyřech klenotech pátrají, ale stále netuší, kde jsou schované. Prozatím ....
Ostrov Kattmai je největší a nejlidnatější. Nachází se na severním pólu planety. Panuje zde celoroční zima, neustále zamrzlá půda, ale spousta zvěře pro celé obyvatelstvo, které si na podmínky za tisíce let zvyklo. Poklidný život zde tráví většina neutrálních Normandských bojovníků a stovky různých kmenů barbarů vytrvale válčící mezi sebou.

Nikdo se tisíce let neodvážil do Údolí vkročit. Už od počátku lidského věku ... ale přece to bylo někomu souzeno ..... jen o tom stále nevěděl .... měl to být něčí osud, bylo to dávno vyřčené proroctví, které se muselo naplnit. Proroctví mrtvých ..... jen oni sami ví, kdo má nárok na trůn, kdo se má ujmout vlády nad celým světem. Jen tehdy, až splní svůj úkol, budou volní ......

Kapitola 1 - Zpět do rodné vlasti

Khorinid, město Khorinis – místní pajzl, 20. 5. roku 850, 22:30 místního času, teplota 22 stupňů

Dnes večer bylo v místní krčmě obzvlášť veselo. Urostlý trpaslík Greg původem z Kattmai pořádal velice oblíbenou soutěž "kdo dřív lehne" v pití stoprocentního rumu. Své soupeře porážel, ať byl v jakékoliv hospodě v jakémkoliv městě. Jeho malé tělo vydrželo obrovský nápor. Do Khorinisu přicestoval se svou největší kamarádkou Clare, nejlepší lukostřelkyní v širém okolí původu také z Kattmai, za vidinou rychlého zbohatnutí. I když měl peníze na světě nejraději ze všeho, svou jedinou přítelkyni by za ty zlověstné mince zlata nikdy nevyměnil .... tak to aspoň často tvrdil....
"Do dna! Do dna! Do dna!" ozýval se obrovský křik a smích místní krčmou. Byla narvaná diváky až k prasknutí. Každý chtěl vidět tak oblíbenou a žádanou podívanou.
Greg po chvilce praštil prázdnou nádobou o stůl, otřel si rukávem krátce zastřižené vousy a nechutně si říhl.
"Vzdávám to, Gregu." zaúpěl Thar a zapotácel se, poloplná flaška mu vypadla z rukou a zaduněla o podlahu.
"Na starého trpajzlíka nemáš ty násosko!" zasmál se na celou hospodu Greg.
"Dobrá, vyhráls, příteli." usmál se vysoký, svalnatý muž, hnědooký Khoriniský paladin s krátkými, hnědými vlasy. Nejlepší bojovník s jednoručním meče minimálně na celém Khorinidu ... no teda až po Lordu Hagenovi, králem Khorinidu. "Kolik jsem ti dlužen?"
"Oškubu tě jako slepici, Thare!" smál se trpaslík. "Je to celých pět zlaťáčků." vykřikl a zableskly se mu oči. Greg se seznámil s Tharem v Khorinisu a od té doby jsou nerozluční přátelé.
"A to jsi můj přítel." zazubil se Thar.
"V tomdle sportu neznám přítele!" zavrávoral Greg. "Chce si to ještě někdo rozdat?" zařval už dost opilým hlasem.
"Gregu už by jsme měli jít. Jsi v pěkně mizerným stavu." šeptla Clare.
"Ne!" škytl a prudce se ohnal rukou. "Nikdo nebude poroučet poslednímu trpaslíkovi na zemi co má a nemá dělat." vykřikl a zapotácel se. "Cítím se skvěle a toho rumu jsem měl zatím málo! Ještě se toho do mě vleze! Musím si život pořádně užít."
Thar to nevydržel, chytnul Grega v podpaží a násilím a proti jeho vůli ho vytáhl z hospody.
"Dnes se to tu končí, panstvo." zvolal ještě na překvapené diváky a nohou za sebou zabouchl dveře.
"Ne!" kopal a mlátil mu Greg do křišťálově se lesknoucí zbroje. "Ještě se tu nekončí! Ještě je tam plno lidí, kteří by mi rádi nasypali plno peněz!!" zařval.
Thar pustil Grega na zem. Venku panovala ponurá a temná noc. Hvězdy svítily vysoko na zamračeném nebi.
"Proč jsi mi to udělal?!" zařval.
"Sakra ztichni. Začínáš mi s tím chlastem lézt na nervy!" okřikl ho Thar.
"No dobrá, tak se tak nehněvej." uklidnil se Greg.
"Měli bychom jít spát." zívla Clare.
"Jdu do paladinských kasáren, dobrou." rozloučil se Thar.
"Ahoj, Thare." opětovala Clare. Grag na pozdrav jen tvrdě říhnul.
"Co si o sobě ten všivák myslí?!" mrmlal si trpaslík za pochodu opuštěnými uličkami.
Dívka s modrýma očima, dlouhými blond vlasy a trpaslík s ve větru vlajícím copem vlasů se pomalu blížili ke svému domu. Nikde nebyla ani noha. Vyšli do vyšší čtvrti a zabočili do prvního domku napravo.
Vstoupili do předsíně se zavěšeným bojovým vybavením na stěnách. Další místnost následovala malá kuchyň s kamennými kamny, stolem a dvěma židlemi a jednoduchým sporákem. Vyšli po schodech do druhého patra každý do své ložnice, kde ulehli ke spánku.

"Árghh mě tak třeští hlava." zaúpěl v kuchyni Greg.
"To máš z toho pití." usmála se Clare.
"Co máme dnes ke snídani?" zeptal se trpaslík.
"Koupila jsem na tržnici rybu. Pojď jíst." pobídla ho. Trpaslík se usadil na vysokou židličku a pustil se do jídla. "A máme se stavit za Tharem na radnici." mrkla dívka.
"Co nás tam čeká?" podivil se Greg.
"Prý mále překvapení pro tebe."
Trpaslík popohnán myšlenkou na překvapení do sebe rychle nasoukal celou rybu s krajícem chleba, převlekl se do své lesklé, kroužkové zbroje, v předsíni si obul vysoké, okované holínky a za opasek si zasunul dvě jednoruční sekery s dvojitými čepeli. Společně s dívkou ozbrojenou dlouhým lukem a toulcem plný šípů u opasku si to zamířili k radnici nacházející se ve vyšší čtvrti. Prošli kolem kašny se sochou paladina a zastavili se u dveří před radnicí.
"Můžete vstoupit." řekl strážce hrubým hlasem.
Greg nedočkavě otevřel dveře a vstoupil do obrovské místnosti. Uprostřed se nacházel oválný, nízký stůl. Na něm byly položeny mapy a různé předměty. U zdi krb s plápolajícím dřívím a v rohu stojan s brněním. Za stolem stál Lord Hagen a bavil se s Tharem a dvěma cizinci.
"Pane." pokývl trpaslík hlavou.
Oba cizinci se s širokým úsměvem otočili. Byli oděni v krásných, modře se lesknoucích zbrojích se symbolem slunce na hrudním pancíři.
"Přátelé!" užasl Greg.
"Gorne." špitla potichu Clare. "Ahoj kluci!"
"Co vás přivádí do teplých končin? Tak daleko od domova?" zeptal se trpaslík a přistoupil ke stolu.
"Lee a Gorn mají pro tebe důležité zprávy." odvětil Lord Hagen.
"Potřebujeme tvou pomoc, příteli." začal Lee vysoký, svalnatý muž se světlou pletí a blond vlasy. "Pamatuješ si ještě na své rodné město? Na Tyrgad?"
"Ano, jak bych mohl zapomenout! Co se stalo?" zeptal se úzkostlivě trpaslík.
"Máme problém. Na hoře Hyrakita se usídlil drak. Vypadá to zle. Stále jsme nezjistili, proč tam je a co hodlá dělat, ale děsí to všechny obyvatele Tyrgadu."
"Co od nás požaduješ, žoldnéři?" zeptal se Thar.
"Potřebujeme s ním pomoct. Našli jsme mezi Normandským lidem jen pár drakobijců, kteří by byli ochotni bojovat s drakem. Ale jde jim víc o peníze a slávu, než o pomoc lidem."
"Rád s vámi popluji do Kattmai. Půjdete se mnou?" obrátil se Greg na své přátele.
"Kamkoliv." usmála se Clare.
"Budu tě následovat, milý příteli." odvětil Thar. "Pokud mě tedy nebudou postrádat zde doma." obrátil se na Hagena.
"Neboj, klidně jdi." odpověděl Hagen. "Válka s Nargahasem se pro nás vyvíjí příznivě. Na těch pár týdnů se tu bez tebe obejdeme. Ale mám pro tebe jeden úkol. Když už budeš v Kattmai, zkus zjistit něco o klenotech následovníka trůnu."
"Ano, pane, můžete se na mne spolehnout."
"To jsou jen báchorky." zabručel Greg.
"Dobrá, můžete hned vyrazit." odsouhlasil Hagen.
"Pojďme, naše loď čeká v přístavu." pobídl Gorn.
Greg, Clare, Thar, Gorn a Lee vyšli z radnice, prošli vyšší čtvrť do nižší a zamířili si to do přístavu. V přístavní části bylo velmi rušno, jako v samotném centru mraveniště. Hemžilo se tu nesčetně osob. Obchodníci s mořskými plody se překřikovali přes sebe a snažili se co nejlépe nalákat zákazníky. Žebráci se marně pokoušeli vytáhnout z chamtivého obyvatelstva nějaký zlaťák na živobytí a místní alkoholici zpříjemňovali uspěchanou atmosféru svým ne příliš uměleckým zpěvem.

Dva žoldnéři je rychlým tempem zavedli na svou dřevěnou loď. Dvě stěžně a sedm míst pro veslovaní na každé straně zajišťovaly pohon lodi. Na zádi byly kajuty pro posádku.
"Vítejte na palubě." pousmál se Gorn.
Lee zavedl Thara a Grega do kajut.
"Víš, Gorne, za tu dobu co žiji v Khorinisu jsem o tebe měla každý den strach, každý den jsem se za tebe modlila." špitla Clare.
"Je ... to je od tebe pěkné, Clare, už se o mě nemusíš strachovat." začervenal se Gorn.
"Vyrážíme!!" ozval se zvučný kapitánův hlas.
Spustili plachty, muži se opřeli do pádel a vyrazili z přístavu. Čekala je dlouhá cesta k severu. První den plavby proběhl v klidu. Nastala noc. Pevnina byla daleko za nimi v nedohlednu. Jejich jedinými společníky byly hvězdy společně s měsícem a nekonečným mořem. Pusté, strašlivé moře, moře bez života, bez špetky krásy, ale to jen pouze nahoře. Pod hladinou byl tak překrásný život, že si to ani jeden z cestovatelů nedokázal představit. Plavba ubíhala pomalu, úmorně. Světem zkušeným námořníkům to nevadilo, byli zvyklí, ale jejich pasažéři se nesmírně nudili. Aby se nějak zabavili vymýšleli různé věci. Třeba dost nechutná zábava střelba z luku po velrybách, jež vypluly až k hladině se nadechnout. Z toho ale naštěstí sešlo. Ale nejvíce času trávili vyhlížením pevnin. Dlouhé dny zbytečně. Čím více směřovali na sever tím se ochlazovalo, tím bylo moře rozbouřenější, tím byla plavba náročnější a horší .....
"Pevnina!!" ozval se mohutný výkřik námořníka z pozorovatelského koše vysoko na stěžni.
"Tak konečně." zabručel Greg a vyšel z kajuty na palubu. V dáli se rýsovaly zasněžené vrcholky hor .