1. Září Innosova roku 1025

Mé jméno je Ger. Nikdy v životě jsem si deník nepsal, ale od té doby co jsem v armádě, se mnoho věcí změnilo a toto je jedna z nich. Není to ani týden, kdy k nám na farmu vpadla banda domobranců s tím, že každý muž starší osmnácti let musí okamžitě nastoupit do armády. Den předtím jsem slavil narozeniny! Sakra! Nějakej parchant jim to určitě musel říct! Naše farma je totiž malinká a je daleko od města, takže pochybuju, že by se ti bastardi namáhali jít až sem, kdyby o mě nevěděli...Mám jisté podezření, ale je mi k ničemu, dokud se nedostanu domů. Moje matka se málem zhroutila, když mě odváděli. Už si odvedli do války všechny mé starší bratry! Válka už trvá spoustu let a pokud vím tak dva ze tří mých bratrů už jsou po smrti! Dwayne, ten byl nejstarší padl v boji, co jsme se doslechli tak jeho asi 50 člennou jednotku napadlo okolo 200 skřetů. Neměli samozřejmě žádnou šanci, ale "Bojovali jako lvi a v srdcích jim bušila odhodlanost a odvaha Innose", alespoň tak to stálo v dopise, který nám přinesl kurýr. Bruce, to byl druhý z mých bratrů. To byl parchant a srab odmalička. Byl o 4 roky starší než já a kdykoliv jsme byli na poli a zaútočili vlci, nebo polní škůdci, tak bral nohy na ramena a ani se nepokoušel jim postavit. Taky kradl, rodiče už ho museli několikrát vykupovat z vězení. Když byl v armádě, tak prý ukradl velícímu jeho roty meč a chtěl s ním dezertovat a prodat ho, ale stráže si ho všimli, když utíkal a střelili ho asi desetkrát kuší do zad. Je to zvláštní, je to můj bratr...tedy byl to můj bratr, ale vůbec mi ho nebylo líto. Jsem pyšný pouze na třetího ze svých bratrů. Jmenuje se Pyrth a svou odvahou, strategickým myšlením a bojeschopností už si vydobyl věhlas mezi většinou armádních jednotek. Bohužel už je z domu více než 8 let. Před měsícem oslavil své 28 narozeniny. Kdo ví, třeba se dostanu do jeho roty! Bylo by to skvělé mít po boku někoho z rodiny! Ale on už se, pokud jsou naše informace správné, stal paladinem a je teď někde daleko za skřetími liniemi. Jenom doufám, že mu nic není a je v pořádku. On byl vždycky můj nejoblíbenější bratr. Byl nejen můj bratr, byl to i můj přítel! Tedy JE to můj bratr a přítel! To on mě naučil vše, co nyní umím z hlediska boje, jak na dálku, tak i na blízko. Je to výjimečný bojovník, skvělý střelec a málokdo měl proti němu kdy šanci v nějaké šarvátce. Jednou se porval v hospodě se 4 chlápkama! Neměli šanci, Pyrth je bez problému všechny sundal, ale bohužel měl z toho tehdy velké nepříjemnosti, protože jeden z nich se při pádu praštil o hranu krbu a roztříštil si hlavu. Bratra by bývali pověsili, ale naštěstí ho z toho tehdy vytáhl zastupitel soudu, protože všechno viděl a uznal, že bratr se jenom bránil. Už tu sedíme dobré 2 hodiny, je tu i několik dalších farmářů, ale nikoho z nich neznám. Sedím opodál od všech, v jednom z křesel a píšu tento deník, nikdo si mě nevšímá a to je dobře...je tu i pár chlápků, co vypadaj jako by právě vylezli z kanálů, naštěstí jsou dost daleko ode mě a tak je necítím, ale každý kdo šel okolo nich jenom pokrčil nos a rychle se vzdálil. Dokonce i domobrana. Když už jsem se zmínil o domobraně. To jsou ti největší křiváci, jaký znám! Plundrují veškerý farmy v okolí města víc než skřeti! Samozřejmě ne všichni jsou takoví grázlové, ale většina je. Naproti tomu znám i jednoho, který nás naopak brání. Většinou stojí u brány a kontroluje nově příchozí. Když někteří z těch "zlejch" domobranců jdou rabovat, tak je zastaví a pošle zpátky, ale nedaří se to vždy. Bohužel. Právě proto se moji rodiče, ještě než jsem se narodil, odstěhovali dál od města. Dřív bydleli hned za branami, ale tam už se to stávalo neúnosné.

Přivádějí sem další odvozence. Je mezi nimi i Drek! Ten se mnou chodil do školy! Je to taky farmář, ale pracuje na druhé straně města než já. Je to divný, pokud vím, tak je mu teprve 17, je o více než 4 měsíce mladší než já! Co tu teda dělá? Asi už zase armádě a králi docházejí muži a tak snížili věkový limit! To není dobré, znamená to totiž, že válka se skřety se nevyvíjí dobře. To mi na morálce, která je už takhle bídná, moc nepřidá. Je skoro půlnoc, sotva vidím na deník a klíží se mi oči. Trochu se vyspím...

2. Září Innosova roku 1025

Probudil mě šílený řev jednoho z vojáků asi v 5 ráno. Vlítl k nám a začal řvát, abychom vstali. Málem jsem sletěl z křesla, jak jsem se lek. Cítím se strašně, těch pár hodin spánku v křesle nebylo nic moc. Jsem rozlámaný, unavený a naštvaný. Zrovna sedíme v podpalubí jedné z lodí. Všechny nás nahnali do přístavu a tam odtud na loď. Odvedli nás do podpalubí, kde jsem si vyhlídl jedno místečko, bylo to u zdi, mezi dvěma bednama a svítilo tam sluníčko, to mi dávalo příjemnou možnost určitého pohodlí a také možnost pokračovat v psaní deníku. Několika ráznými kroky jsem se dostal až tam, ale nebyl jsem jediný, komu se to místo zamlouvalo. Nějakej mladík se tam snažil taky sednout, ale stačilo, když přejel pohledem mojí postavu a rychle si to rozmyslel. Usadil jsem se a začal psát, když ke mně přišel Drek. Posadil se na jednu z beden vedle mě a dal se se mnou do rozhovoru. Ten probíhal nějak takhle:
"Gere? Jsi to ty? Dlouho jsme se neviděli, kamaráde!" pozdravil mě s úsměvem Drek.
"Máš pravdu. Naposled jsme se viděli ještě ve škole, nemýlím-li se?"
"Přesně," usmál se Drek "tak jak se cítíš? Těšíš se? Já hodně, přihlásil jsem se dobrovolně!"
Vyvalil jsem na něj oči, něco takového jsem od něj nikdy nečekal. Ne snad, že by to byl srab, to rozhodně ne, měl rozložitou svalnatou postavu, široká ramena a tvrdé rysy ve tváři, popravdě řečeno vůbec nevypadal na 17 let. Ale co já vím, tak by nikdy dobrovolně neopustil svou rodinu.
"Ty ses přihlásil sám? Tomu se mi ani nechce věřit, Dreku!" řekl jsem.
"No ano, je to tak. Abys věděl, moji rodiče zemřeli a všichni ostatní jsou ve válce. Sestra se už provdala a tak nemusím mít strach, že by se jí něco stalo. Sám bych farmu nezvládl a tak jsem se přihlásil." řekl stále takovým veselým hlasem, i když ve chvíli, kdy se zmínil o rodičích se mu hlas lehce zlomil. Znal jsem ho, a tak jsem věděl, že svou rodinu nade vše miloval, a jak se zdá, jedinou útěchou pro jeho mysl a jedinou obranou před vzpomínkami na rodiče mu byla armáda. Na jazyku mě pálily otázky na jeho rodinu, ale nechtěl jsem mu to vše připomínat a tak jsem radši zůstal zticha. Ještě chvilku jsme si povídali o starých časech, ale pak jsem ho požádal, aby byl chvilku zticha, že se chci vyspat. Souhlasil a taky se uvelebil na druhé straně bedny. Nevím, kam plujeme, ani za jak dlouho tam budeme, teď se trochu vyspím, abych měl dost sil...

Ze spánku mě opět vytrhl řev, pomalu mě to začíná srát, otevřel jsem oči a viděl, jak se 2 z odvozenců rvou. Rychle jsem vstal a vrhl se k nim. Většina ostatních stála opodál a hlasitě je podporovali. Doběhl jsem až k těm dvěma a snažil se je odtrhnout. Byli ale v sobě pevně zaklíněni a jednou rukou se drželi, zatímco tou druhou se mlátili. Chytl jsem každého jednou rukou a snažil se je marně roztrhnout. Jednomu z přihlížejících se to ale nezamlouvalo, asi se chtěl mrknout na pěknou bitku, a tak se na mě vrhnul a pevně mě chytl zezadu pod krkem a tahal pryč od nich. Snažil jsem se vyprostit z toho sevření, ale marně. Ten bastard měl sílu jako bejk a nechtěl mě vůbec pustit. Najednou sem uslyšel ránu a sevření povolilo. Padl jsem na kolena a zhluboka oddechoval, když jsem konečně nabral dech, otočil jsem se a viděl Dreka, jak se tyčí nad omráčeným chlápkem, kterej mě předtím držel. Nejspíš mu dal pořádnou ránu zezadu do hlavy. Postavil jsem se na nohy za asistence Dreka a společně jsme se rozběhli k těm dvěma. Každej jsme chytli jednoho a konečně jsme je roztrhli. Ještě chvíli se vzpouzeli a snažili se na sebe vrhnout, ale ani já, ani Drek jsme je nepustili. Nakonec se uklidnili a my jsme je za pomoci ostatních okolo odvedli každého do jednoho koutu podpalubí. Kamarádi toho, co jsem tam odtáhl slíbili, že na něj daj pozor, a že ho odtamtud nepustí. Vrátil jsem se na své místečko, které naštěstí nikdo nezasedl, a posadil se. Slunce už sem nesvítilo, podle čehož se dá soudit, že jsem spal několik hodin. Konečně se vrátil i můj přítel. Posadil se na bednu nalevo ode mě a promluvil jako první.
"Ale mohla to bejt slušná rvačka!" řekl s úsměvem.
"Jo, ale my bysme to pak všichni odsrali, že se tu rveme." namítl jsem.
"Asi máš pravdu. Nevíš, jak dlouho jsme spali? Zajímalo by mě, za jak dlouho tam budeme." poznamenal Drek.
"To netuším, ale doufám, že co nejdřív, tady na lodi už mě to nebaví." usmál jsem se.
"Jo, ani mě už to tady nebaví. Hele, co takhle si trochu zatrénovat?" mrkl na mě Drek.
"Cože? Jak to myslíš, Dreku?" podivil jsem se.
"No tamhle jsem našel pár pěknejch klacků, se kterejma bysme si mohli trochu zašermovat." oznámil mi Drek. Zamyslel jsem se nad tím, spát už stejně nebudu a trocha toho prokrvení mi neuškodí.
"Tak jdeme na to!" usmál jsem se na něj.

Vstali jsme a došli si pro klacky, byli to spíše nějaké asi 180 cm dlouhé tyče, každej sme si vzali jednu a naoko se do sebe pustili, Drek se opravdu výrazně zlepšil od školy, ale stejně jsem ho vícekrát sundal já. Nejlepší duel byl podle mého asi po půl hodině, kdy už jsme byli pěkně roztrénovaní. Drek si stoupl proti mně, byl připravený a já taky. Rozběhli jsme se k sobě a souboj začal. Drek udeřil jako první, ale já uhnul a zespoda se mu pokusil podrazit nohu, ale on vyskočil. Opět jsme stáli čelem proti sobě. Tentokrát jsem zaútočil jako první já. První rána šla na bok, tu ale Drek vykryl, a tak jsem udělal rychlou otočku a tvrdě ho udeřil do druhého boku. Drek tuto rychlou ránu sice vykryl, ale ne plnou silou a tak odletěl do strany, ale nespadl. To byl pouhý začátek, pak....nemůžu psát dál, loď právě podle všeho kotví v přístavu a pro nás jdou vojáci, cítím, jak se mi chvějou nohy, je to strach? Nebo spíš vzrušení?

Už je noc a jediné světlo v tomto mém příbytku, nebo co to je, je pouze jedna malá pochodeň v rohu. Hned jak jsme se vylodili, tak nás nahnali do jedné z velkých budov v nedalekém městě. Netuším, jak se to město jmenuje, v životě jsem tam nebyl. Pomalu hlásili naše jména a my jsme jeden po druhém přistupovali ke stolu, kde jsme se podepsali a pak pokračovali podél stolu do vedlejší místnosti. Tam nám dávali do rukou nejdřív brnění, vlastně to ani nebylo brnění, spíš jen takový oděv, jaký nosí královští vojáci, kteří jdou do předních linií. Vypadalo skoro jako lehká zbroj domobranců, ale byla namísto červené barvy sytě modrá a kalhoty byly tmavě černé. Vypadaly slušně, ale proti úderům skřetů nám byly platné jako trubky na lov. Vojáci u výdeje na nás pokřikovali hesla jako: "Pospěšte si!" "Rychle!" "Dělej, nebo ti zpřerážím hnáty!" Nebylo to nic příjemného, ale nic jsme nezmohli. U dalšího vojáka jsem dostal starý, ošuntělý meč, na kterém ještě byly vidět zaschlé fleky od krve, nejspíš už patřil někomu přede mnou. Byl to obyčejný, na několika místech vykouslý jednoručák, ale lepší než nic. Ze strany do mě strkal další novopečený voják. Rychle jsem se posunul k výdeji zbraní na dálku, měl jsem štěstí! Kuší bylo strašně málo a bylo jisté, že na ty, co jsou až ke konci vyjdou už jen luky. Já byl osobně radši za kuši. Rychle jsem ji sebral za stolu společně s malou zásobou šipek a vyšel na denní světlo. Šel jsem spolu s ostatními do další budovy, kam nás vedli vojáci. Tam jsme se všichni převlíkli, aby bylo vidět, že my patříme k těm, co jdou na smrt. Teprve teď mi docházelo, že takto musel začínat i Pyrth. Bylo mi záhadou, jak může už 8 let být v armádě a žít! Jak vůbec přežil první bitvu, když měl jenom TYHLE hadry! Pořádně jsem se na sebe podíval. Musím uznat, že ta modrá mi docela sekne. Když už jsme se všichni převlíkli, vyhnali nás na náměstí. Děsivý pohled. Nejspíš to bylo jedno z posledních měst před liniemi a bylo to znát. Polorozbořené domy, spálené stánky a cítil jsem i smrad spálených těl a mrtvol! Když jsem se rozhlíd, tak jsem uviděl, jak skrze bránu přinášejí desítky raněných vojáků. Ta zranění byla hrozná! Jeden z vojáků, které nesli na nosítkách měl na jednom boku roztrženou zbroj a tam byla vidět velká tržná rána, ze které mu proudem tekla krev. Několik málo jich mohlo alespoň chodit, ale ani tak na tom nebyli vůbec dobře. Téměř všichni měli z nějakého důvodu obvázanou hlavu, nebo měli zpevněnou ruku, nejspíš byla zlomená. Jeden měl převázané oko, obvaz byl celý od krve a voják se sotva udržel na nohou. Už k nám přišel i zbytek z našeho pluku a jeden těžkooděnec, říkám mu takto, protože na sobě měl pevnou rytířskou zbroj, zavelel, ať jdeme za ním. Někde v tom davu, který zrovna vyrazil směrem k bráně, byl i Drek, ale já neměl vůbec chuť, ale vlastně ani možnost ho hledat, bylo nás přinejmenším přes 50 a všichni se chtě nechtě tlačili k bráně, kdybych se třeba jenom pokusil otočit, tak by mě někdo shodil na zem a zbytek by mě ušlapal. Nechtělo se mi s nikým bavit, ale ostatně jsem nebyl jediný, to jediné, co jsem za sebou slyšel bylo hluboké oddechování, nebo funění.

Prošli jsme bránou a ocitli se tváří v tvář několika vozům. V každém bylo místo asi tak pro deset lidí, ale byli jen 3 a nás bylo okolo 50! Začali nás nahánět dovnitř, byl jsem jeden z prvních, a tak jsem měl jistotu, že nebudu muset sedět někde uprostřed povozu. Zalezl jsem si až dopředu a opřel se o stěnu vozu. Postupně sem nalézali další a další, řekl bych, že nás tam bylo rozhodně víc jak dvojnásobek úměrného počtu. Vedle mě si sedli další dva vojáci, ten po mé pravé ruce asi nikdy v životě neviděl břitvu. Měl hustý plnovous a dlouhé vlasy stažené do culíku. Dělalo ho to ale o to víc děsivějším. Měl široká ramena, silné nohy, ale taky dost nadváhu. Podíval jsem se doleva a uviděl přesný opak toho, co byl na druhé straně. Byl malý, hubený, vlasy měl ještě jakžtakž upravené a jeho tvářička byla dokonale hladká. Když si všimnul mého pohledu, vyjel na mě:
"Co na mě tak přiblble vejráš? Doufám, že nejsi teplej, protože jestli seš, tak tě zabiju!"
"Klídek, kámo! Nerad bych ti ublížil!" ušklíbl jsem se.
"Ty evidentně nevíš, KDO já jsem!" zahrozil a zdůraznil slovo kdo!
"To teda fakt netuším." řekl jsem s klidem v hlase.
"Já jsem Argon! Jsem syn jednoho z nejdůležitějších lidí v Myrtaně! Takže si moc nevyskakuj, protože můj otec má moc udělat cokoliv!" řekl namyšleně.
"Vážně?" zeptal jsem se ho ironicky "A co teda v tom případě děláš tady, co?!"

Argonovi moje troufalost vyrazila dech, a tak se radši otočil a koukal na druhou stranu. I já se otočil a rozhlédl se po ostatních, jestli tam náhodou neuvidím někoho známého. Nikdo koho bych znal a Dreka asi dali do jiného vozu. Kočí za mými zády zvolal k rozjezdu a my vyrazili. Ohlédl jsem se přes rameno, abych věděl, co táhne vůz. Nevěřil jsem vlastním očím! Byli to skřeti! Dva velcí zelení skřeti! Každý měl minimálně 2 metry a měli pestře zelenou, na pohled šupinatou kůži. Na zádech měli něco, co vypadalo jako terč. Sebral jsem veškerou odvahu a zeptal se vojáka, který seděl vedle "kočího":
"Ehm pane?" Zahlučel jsem a voják se otočil.
"Co?" promluvil drsným hlubokým hlasem.
"Chtěl jsem se jenom zeptat, co to mají ti skřeti na zádech?"
Voják i kočí se řehtavě zasmáli.
"Víš, chlapče" odpověděl mi voják, který mohl přes záchvat smíchu sotva mluvit "To jsou terče a pokud se pokusí nějaký skřet utéct, tak se vsázíme, kdo se trefí doprostřed!" smál se a důkladně poklepal na svou kuši.

Raději už jsem se na nic neptal. Bylo mi zle z jeho chladnokrevnosti, jenom doufám, že jednou neskončím stejně. Mám svou hrdost a raději zemřu v boji, než abych skončil jako nějaký nemilosrdný vrah, kterého smrt těší. Nemá smysl se nějak dlouze rozepisovat o té cestě, byla dlouhá a nijak příjemná, dorazili jsme až k večeru a já byl ještě rozlámanější než předtím. Dorazili jsme do tábora, kde byla velká armáda našeho "ctihodného" krále Rhobara. Je to parchant, nemůžu si pomoci, vždy jsem měl na každou věc svůj názor a za ním jsem si stál. Vím, že pokud někdy někdo najde tento deník, bude se mnou amen. Ale abych se vrátil k dnešku.

Poté, co nás všechny vypudili ven z vozů, nás opět vyvolávali a podle jmen řadili do několika řad. První řada byla od A-H, v té jsem stál i já a několik mužů ode mě i Drek, další řada byla od I-M, poté od N-S a poslední byla od T-Z. Když jsme byli všichni konečně seřazeni, tak přišel nějaký paladin a začal rozkazovat:

"Takže, mí mladí bojovníci, byla vám dána možnost bojovat za svobodu, za zem i za vaše rodiny ve válce proti skřetům! Věřím, že mnoho vašich příbuzných už padlo a přeji vám upřímnou soustrast. Jistě to všichni byli skvělí bojovníci a zemřeli se ctí (vzpomněl jsem si na svého bratra Bruce a lehce se ušklíbl, naštěstí byla tma a nikdo si mě nevšiml), ale určitě jsou tu i tací, kteří ještě stále bojují a právě tito muži by měli být vaše vzory! A nyní, prosím ať se první a druhá řada oddělí a jde tam k tomu velkému stanu. Zbytek prosím na opačnou stranu. Děkuji to je vše, pevně věřím, že se všichni ještě uvidíme! Právě vy určitě rozhodnete válku v náš prospěch! (tohle určitě říká všem) Hodně štěstí bratři!" skončil paladin, otočil se na patě a odešel.

Řídili jsme se jeho pokyny a vydali se směrem ke stanu, tam už čekali dva velcí statní muži, v nádherných zbrojích, ale ne paladinských, byly jako z pevného železa, byly rudé a jejich záře byla vidět už z dálky. Došli jsme až k nim a seřadili se přesně jako předtím. Oba se na nás podívali, ale ty pohledy byly různé. Jeden z nich se na nás díval opovržlivým pohledem a divně se přitom šklebil. Ten druhý si nás naopak se zájmem prohlížel a co chvíli si smutně povzdechl. Pak ten druhý, po jednom ze svých povzdechů, konečně promluvil:
"Vojáci! Mé jméno je Lee, ale pro vás jsem Generál Lee! Vím, že byste byli raději doma, se svými rodinami, ale nedá se nic dělat a čím dříve vyhrajeme, tím dříve budete doma, pamatujte si to! A teď, první řada, za mnou!!" rozkázal nakonec a vyrazil s rukama za zády. Všichni jsme se otočili a šli za ním. Drek se ke mně dokázal dostat a vzrušeně mi začal vyprávět své první dojmy:
"To je neuvěřitelný! Takže nás bude vést samotný Lee! Kolují o něm různé historky, údajně je to jeden z nejlepších vojáků této země a je prý velice slušný! Slyšel jsem, že narozdíl od jiných generálů, on se vrhá do boje v předních liniích! To bude něco! Už se těším až..." byl však přerušen generálem.
"Takže! Jsou tady stovky stanů, každý dostane jeden, takže se postupně rozdělte!" skončil a tak končí i můj zápis z dnešního dne, jsem strašně unavený a musím si odpočinout. Dobrou noc můj milý deníku. Dobrou noc matko, otče a Pyrthe. Všechny vás miluji a doufám, že budu mít ještě možnost říci vám to do očí...

3. Září Innosova roku 1025

Opět je noc. Tento den utekl strašně rychle. Měl jsem pocit, jako bych ani neusnul a už se mnou Drek lomcoval, abych vstal. Otevřel jsem oči a uviděl jeho rozzářený obličej.
"Konečně se mi povedlo tě probudit! Dnes jdeme trénovat boj!" usmál se a vyběhl ze stanu.
Mozek mi vůbec nepracoval, trvalo mi hodnou chvíli než mi došlo, co právě řekl. Nakonec jsem vstal, vzal svůj meč a připevnil si ho k opasku. Opustil jsem svůj stan a uviděl celou naši jednotku před stanem generála Leeho. Nebyli nijak seřazeni, prostě tam stáli a povídali si, i Drek se s někým bavil. Došel jsem k nim a Drek se samozřejmě okamžitě rozzářil: "Tady seš! To je dost!" pak si všiml mého pohledu směrem k jeho příteli a pokračoval: "A tohle je Hrek. Žije poblíž hlavního města." pak se otočil k Hrekovi "A tohle je můj dobrý kamarád Ger."
Kývli jsme si vzájemně na pozdrav, ale ani jeden z nás nepromluvil. Hrek byl statný chlapík menší postavy, měl černé havraní vlasy, malý nos a lehce předsunutou bradu. Na to, že byl menší postavy, tak měl hodně široká ramena a silné ruce. Byl štíhlý, ale měl velký hrudník. Bylo na něm vidět, že svou výšku si vynahrazuje trénováním svalů. Byl jsem jenom zvědavý, jestli umí i zacházet s mečem. To jsem se již brzy dozvěděl.

Ze stanu vyšel náš velitel Lee a na všechny se usmál. Konečně jsem si mohl tu jeho zbroj prohlédnout na světle, byla úchvatná, její rudá barva zářila jako večerní červánky. Na ramenech byly jemné kožešiny a na břiše bylo znázorněné břišní svalstvo.Silné železné plechy zbroje vedly až k lokti, kde byly zakončeny podivným ornamentem...vypadal jako plamen. Na zádech měl nádherný obouruční meč, byl nádherně šedý a měl zlatou rukojeť. Ta měla podivné tvary a vedla až k obvodu čepele. Meč měl na různých místech prohyby od těžkých úderů do pevných skřetích brnění, ale naopak to meč dělalo ještě impozantnějším! Lee byl vysoký chlapík s tvrdými mužskými rysy ve tváři, ale měl takové příjemné hnědé oči a podivný lesk v nich, okamžitě mě to zaujalo, tak upřímné oči jsem ještě neviděl. Bylo vidět, že už si toho určitě hodně prožil a velice ho to poznamenalo. I přesto mi však byl okamžitě sympatický. Hned jakmile vyšel, se všichni přestali bavit a upřeli pohled na něj. Lee si nás opět všechny důkladně přeměřil pohledem a spustil:
"Všichni už jsme se včera viděli, a tak nemám co říci, snad jenom, že se rozdělte do dvojic a začněte trénovat, já vás budu obcházet a řeknu vám, co děláte špatně."
Otočil jsem se k Drekovi a vyzval ho. S úsměvem přijal a tasil. I já jsem si vytáhl svůj ne příliš dobrý meč. Ještě jsem zaslechl generála:
"A nezabijte se prosím." řekl a zasmál se "Jde jenom o trénink."

Každá dvojice si okolo sebe udělala nějaké místo, aby se dalo dobře koordinovat pohyby i útoky. Okamžitě jsme se do sebe s Drekem pustili. Byl to skvělý pocit, opět držet v ruce meč, ale když jsem si uvědomil, proč ho držím, ten příjemný pocit mě opustil. Když jsem si představil, jak mám s tímhle rezavým mečem skolit nějakého skřeta, polil mě ledový pot... Ztratil jsem koncentraci a Drek mě skolil. Nepříjemně jsem dopadl na tvrdou zem a Drek se nade mnou skláněl s úsměvem od ucha k uchu.
"Už se zlepšuju." smál se.
"Nebo se já zhoršuju!" ušklíbl sem se.
Vstal jsem a tentokrát se plně soustředil na souboj. Útok na hlavu (vykryl), na levý bok (vykryl), na pravý bok (s obtížemi ale vykryl), rychlá otočka a úder do levého boku. Tento útok mě naučil můj bratr. Drek odletěl do strany a padl na zem, nezmohl se k protiútoku, všechno na něj bylo moc rychlé a teď ležel na zemi a poulil na mě oči. Usmál jsem se a pomohl mu na nohy.
"Tak ještě pořád tě dokážu skolit." zasmál jsem se.
"Chlapci!" ozval se za námi zvučný hlas. Oba jsme se rychle otočili a postavili se do pozoru. Před námi stál generál Lee a usmíval se na nás.
"Výborně, chlapci! Jen tak dál..." pak se významně podíval na mě, ty jeho oči byly úžasný! Měl hnědé upřímné oči a podivný lesk v nich. "Nejsi náhodou od Aragendu?"
"Ano! Jak to víte?" podivil jsem se.
"Měl jsem tu jednoho výtečného vojáka, nyní je to, pokud jsou mé informace správné, paladin. Jednou použil stejnou sestavu útoků jako ty...jmenoval se Pyrth. Neznáš ho?"
Můj bratr sloužil taky pod generálem Leem! Neuvěřitelné!
"Ano!" zazářil jsem. "Je to můj bratr!"
Generál se jenom usmál a šel k další dvojici. Nemohl jsem se pořádně vytrhnout ze svých myšlenek...okamžitě jsem se rozpomněl, jak mě Pyrth učil lovit, jak mě naučil stahovat kůže, jak jsme se poprvé společně porvali s bandity, jak jsme pečovali o nemocnou matku a tak dále. Po chvíli do mě strčil Drek.
"Měli bysme pokračovat." řekl.
"Co?" vytrhl jsem se ze své fantasie a vrátil se do tvrdé reality. "Jo, deme na to."

Den to byl vyčerpávající, s tréninkem jsme začali v 8 ráno a skončili v 8 večer. Měli jsme pouze skromný oběd během dne, byla to jenom malinká šunčička, půl bochníku chleba a láhev piva a vody. Pořád lepší než nic, i když chléb byl řádně okoralý a tvrdý, šunka seschlá a voda i pivo teplý. Až do oběda jsme trénovali v těch dvojicích, jako na začátku, ale pak nás rozděloval Lee. Dostal jsem proti sobě jako soupeře Hreka. Měl neuvěřitelnou sílu a jeho údery jsem jen tak tak odrážel. Naštěstí pro mě se příliš soustředil na tvrdost úderů, než aby se snažil rychle se vrátit do bojového postavení a tehdy přišla moje chvíle! Rychlý výpad a Hrekův meč už letěl vzduchem. Všiml jsem si, že Drek se postavil proti té obří chlupaté a tlusté gorile, se kterou jsem jel ve voze, tehdy seděl po mé pravici. Bylo na něm vidět, že se spíše spoléhá na ruce, než na meč. Ten malý jednoručák držel pevně oběma rukama a svýma velkýma černýma očima upřeně sledoval Dreka. Drek byl snad poloviční než ta gorila! Pohrál si se svým mečem a připravil se na útok. Ta gorila však udělala něco naprosto nečekaného, místo aby na Dreka zaútočil mečem, tak se proti němu s řevem rozběhl a než stačil můj přítel jakkoliv zareagovat, tak ho srazil na zem a vykopl mu meč z ruky.
"Co to...? JDI OD NĚJ!" zařval generál Lee.
Lee doběhl až k nim a vyjel na gorilu:
"Tohle není trénink zápasu jeden na jednoho ale trénink v šermu! Takhle skřeta neskolíš! Schválně," řekl generál a poodstoupil od něj několik metrů "zkus to na mě!"
Gorila se moc dlouho nerozmýšlela a opět zcela nečekaně vyrazila proti Leeovi. Generál byl štíhlý, nečekal jsem, že by se mu dokázal nějak ubránit, ale zahlédl jsem takový divný lesk v jeho očích, byl jiný, než když jsme ho zahlédli tehdy poprvé, tentokrát byl ne upřímný, ale zlostný! Lee se ani nezapřel nohama a bez problému gorilu chytl a přehodil přes rameno na zem.

"Vidíš! Když neskolíš mě, tak v žádném případě neskolíš skřeta!" řekl přísně. Pak mu pomohl na nohy a odešel od něj. "Tak, prohoďte zase dvojice a pokračujte!"
Dalšího jsem dostal do dvojice samozřejmě tu gorilu. Jmenuje se Brag. Příhodné jméno. Takové tupé, stejně jako on. Nebyl pro mě soupeřem. Prostřídal jsem ještě asi 5 dalších vojáků, jako mé protivníky. Nejvíce mě to bavilo s Argonem, to je ten, co jsem ho potkal ve voze. Takovej rozmazlenej parchant! První, co mi řekl, když ke mně přišel bylo toto:
"Radši mě nech vyhrávat! Jinak ti tady z toho udělám peklo!" řekl nabubřele.
Přistoupil jsem k němu a tiše mu pošeptal do ucha:
"Tohle už JE peklo!" Ani on pro mě nebyl řádným soupeřem. Sice držel správně meč, ale jeho údery postrádaly nápad, přesnost a tvrdost. Zaujal mě až můj poslední soupeř. Ani nevím, jak se jmenuje, ale byl skutečně dobrý! Viděl jsem, jak předtím trénoval s Drekem a bylo to velice vyrovnané. Nyní však stál proti mně a ani já to s ním neměl jednoduché. Párkrát jsem měl dokonce hodně namále! Když už to vypadalo, že mě porazí, ozval se generál:
"KONEC!! Jděte si pro večeři a do stanů! Večerka je v půl desáté večer! Koho nachytám, že je ještě vzhůru, tak ho vyčerpám tak, že zítra nevstane!" a odešel.

S chutí jsem zhltl večeři a šel do stanu. Přišli tam ještě Drek a Hrek (hmm škoda, že to nejsou bratři). Povídali jsme si a před devátou jsme si šli lehnout, tedy spíš oni si šli lehnout, já si ještě píšu deník. Už je skoro půl a tak si raději půjdu lehnout. Jsem totálně vyčerpaný...Dobrou noc matko, otče a Pyrthe. Miluji vás.

4. Září Innosova roku 1025

Další vyčerpávající den. Opět jsme od rána do večera trénovali, tentokrát to však bylo horší. Ti lepší už dostali obouruční meč a nebo, jako já, běhali vytrvalostní běhy! Několik hodin v kuse jsem musel běhat kolem tábora společně s asi 5 dalšími. Jeden z nich z toho byl hodně rozmrzelý a hodně si stěžoval, až ho zaslechl i Lee. Slyšel ho zrovna, když si stěžoval, že nám to není nic platný a že už nemůže. Generál nás zastavil a vysvětlil nám, proč potřebujeme takový trénink...údajně proto, že jinak nevydržíme dostatečně dlouho bojovat v bitvě (když to řekl, napadlo mě, že má skutečně pravdu, manipulování s mečem nebylo moc snadné a po několika hodinách byl člověk skutečně vyčerpaný) a že musíme případně být dostatečně, abychom skřetům unikli, toto řekl pouze jako vtip, pak dodal, že raději zemře, než aby utíkal. Přesto mu ten jeden voják (jmenuje se Alec a byl dost drzý, asi nevěděl, kdo to Lee je!) nevěřil, že on sám by to dokázal. Lee se pouze usmál a několik koleček (víc jak 15!!) odběhal s námi! V jeho těžkém brnění! A přesto byl vždy daleko před námi a nejevil žádné známky vyčerpání! Bylo to pro mě neuvěřitelné, pokud budu jednou schopný něčeho podobného, tak rád podstoupím tento trénink.

Na obědě jsem konečně měl možnost poznat toho bijce, se kterým jsem se utkal včera. Jmenuje se Farig. Prý je z hlavního města a je to syn jednoho obchodníka s nějakými artefakty nebo jak tomu říkaj...podle všeho je to hodně výnosné, ale od dob, kdy začala válka se skřety už se takové artefakty těžko nacházejí, protože málokdo se odváží opustit hradby města, natož jít někam do starých rozvalin, nebo tak. Dlouho jsem si s ním povídal, zdál se mi rozumný a i celkem vzdělaný. Což rozhodně byl! Svěřil se mi, že studoval jednu z nejlepších škol v zemi a pak dokonce jeden čas i u mágů! Údajně se i rozhodoval, jestli se k nim nemá přidat, ale než se rozhodl, tak ho sebrali vojáci a poslali sem. Oběd skončil...

Odpoledne už jsem pouze trénoval s mečem. Nejdřív jenom s jednoručním a pak i s obouručákem. Byl to vyčerpávající den, jsem celý špinavý, zpocený a bolí mě ruce i nohy. Půjdu si lehnout, nemám dost sil pokračovat dnes v psaní deníku...musím se trochu vyŔgkÖ

5. Září Innosova roku 1025

Omlouvám se deníku, za včerejší škrábance na konci dne, ale usnul jsem a ujela mi ruka. Probudil jsem se asi po hodině, ale šel jsem si rovnou lehnout. Opět se mi chce strašně spát, proto to nebudu moc natahovat...Je to den ode dne horší. Nevím jestli je to mojí stálou únavou, nebo toho po nás chce generál pořád víc a víc. V každém případě, opět jsem běhal, ale tentokrát už ne jenom dopoledne, ale celej den! Pořád! Jediná přestávka pro mě byla oběd! Už nemůžu...chce se mi křičet! Chtěl bych ze sebe vykřičet tu šílenou bolest, tu nesnesitelnou únavu i hněv. Jsem naštvaný na celý tento tábor! Až přijedu domů, tak zjistím, kdo mě prásknul vojákům a pomstím se mu! To ti přísahám, milý deníčku! To přísahám!

6. Září Innosova roku 1025

Další únavný den, ale není to tak hrozné, jak to bylo včera. Nemusel jsem celý den běhat, zřejmě si generál řekl, že už toho bylo prozatím dost, a tak jsem si tentokrát trénoval se všemi ostatními. Odpoledne nás Lee odvedl kousek mimo tábor. Bylo tam něco jako střelnice. Na stromech několik metrů před námi byly terče, do kterých jsme se museli trefovat. Nebylo to jednoduché, po těch několika dnech usilovného tréninku bylo těžké udržet kuši v klidu tak, aby se mi neklepali ruce a mohl jsem mířit přesně. S kuší jsem nebyl ani zdaleka tak dobrý jako s mečem. Několikrát jsem dokonce minul i celý strom. Tentokrát jsme skončili o něco dřív, prý abychom se mohli trochu uvolnit a řádně si odpočinout. Sedím tu u svého stolu ve stanu a je skoro devět. Je vidět, že je to tu velice provizorní, ale lepší než spát pod širákem. Trochu jsem si to tu od svého příchodu předělal. Pochodeň (dostáváme každý den novou, protože v noci ji nesmíme uhasit z bezpečnostních důvodů) jsem si zapíchl do země, přímo uprostřed, sebral jsem několik kamenů z okolí stanu, mečem vydlabal důlek a je to takový pěkný stojan. Postel jsem nechal na místě, vyhovuje mi, kde je a navíc je z těžkého (nejspíš dubového) dřeva a sám bych s ní asi jenom těžko pohnul. Nejvíce ze všeho se mi líbí rohožka! Je to kůže ze skřetího psa a od vchodu jsem si ji přesunul vedle postele, nerad bych, aby mi ji někdo ukrad a navíc je příjemné šlápnout po ránu na něco tak příjemného. Kůže je neuvěřitelně jemná, temně černá a zřejmě i docela nová! Slyším hlasy...někdo sem jde! Napíšu zítra....dobrou noc!

7. Září Innosova roku 1025

Tak už je to týden. Těžko tomu uvěřit, že už jsem v armádě celý týden! Je mi líto, že jsem se s tebou včera tak narychlo rozloučil, ale přišli sem Drek, Farig a Hrek. Každý měl brašnu a v ní několik lahví lihu a ginu! Ještě teď mě bolí hlava. Jediné štěstí, že je neděle a dnes se trénink pozastavil. Řekli mi to včera večer, když jsem nejprve odmítl s tím, že je příliš nebezpečné trénovat tady s kocovinou. Prý se byli zeptat samotného generála, jestli mají dovoleno pít. Řekl, že ano, pokud mu tam nechají jednu láhev (to bych od něj nikdy nečekal, ale i generál se evidentně rád odreaguje). Dnes přijela další parta nováčků! Je jich přes 200! Koukali jsme jen tiše z dálky, jak se tam vyděšeně řadí, stejně jako my před necelým týdnem, když jsme dorazili. Opět je stejně jako nás řadili podle jmen do řad...pak přišel ten paladin a přivítal je stejně jako nás...dokonce říkal stejná slova jako nám! A měl jsem pravdu...to, že zrovna my rozhodneme válku skutečně říká každému.
"S dovolením, chlapci!" ozvalo se za námi a my jsme se rozestoupili.
Okolo nás prošel Lee a kráčel směrem k tomu davu.
"Trénink prý bude trvat měsíc a pak půjdeme taky do boje. Než odejdeme, tak si generál vždy vybírá dva důstojníky z řad nováčků! To je dobrá příležitost, co říkáte?" šeptal nám Drek.

Být důstojník u generála Leeho. To by bylo něco! Ale nebudu si raději až moc věřit, třeba bude mezi těmi novými někdo, kdo nás všechny daleko předčí. Ale stejně jako byla ta jedna informace vzrušující, ta druhá mě srazila na kolena (jenom obrazně). Ještě před sebou máme víc jak 3 týdny takovýho tréninku! To je šílené! Zabijou nás dřív, než se vůbec dostaneme do pole. Jsem zvědavý, kolik jich to nevydrží. Můžu pouze pevně doufat, že se z toho nesložím, už proto, abych tady nějakým způsobem neztrapnil svého bratra.

Lee se o něčem dohadoval s druhým generálem, byl to ten, který stál vedle Leeho, když jsme přišli. Hádali se. Sice jsme neslyšeli o čem, ale soudě podle jejich výrazů (stáli mezi pochodněmi, proto jsme je viděli) byli oba dost naštvaní. Zahlédl jsem opět ten podivný lesk v Leeových očích. Opět mu v nich zářila zlost. Nechtěl jsem se do toho raději motat. "Jdeme pryč." zavelel jsem a ostatní souhlasili.

Došli jsme až ke mně do stanu (vždy jsme byli u mě, byl to jeden z nejlepších stanů, alespoň podle ostatních), posadili se a povídali si, nic jiného se v neděli nedalo dělat. Okolo půl jedenácté ostatní odešli spát. Už je to skoro hodina. Proč píšu tak pomalu? No protože Farig měl u sebe ještě pořád jednu láhev a všechno se tak podivně komíhá. Mám, co dělat, abych psal čitelně. Půjdu spát. Dobrou noc otče, matko a Pyrthe. Už se těším, až vás uvidím...