Válka - 1.série

Přehled povídky

Autor

Stranger

Diskuse

zde

Hodnocení

1,37 | 67x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Vybrat sérii

Seznam dílů 1.série

3.díl

12. Září Innosova roku 1025



Je ráno. Ano, je to nezvyklé psát do deníku už ráno, ale mám k tomu dobrý důvod. Dnes se netrénuje, protože hned ráno se do tábora přihnali zvědi se zprávou pro Leeho. Skřeti už táhnou na tábor. Mám strach, stejně tak i všichni ostatní. Nešel jsem ani na snídani, stejně bych do sebe nic nedostal. Cítím, jak se mi klepou kolena. Je to den ode dne horší, ta nervozita a nevědomost toho, co mě čeká mě ubíjí! Vím, že se nemusíme moc čeho bát, přece jen je tu tolik už zkušených vojáků, ale to mi moc nepomáhá, vždyť skřetů je možná několika násobná přesila!

Mluvil jsem s Fregem a shodli jsme se na tom, že skřeti jen těžko zaútočí za světla, takže jsem se přece jen trochu uklidnil, ale ne moc… Ten očekávaný útok se konečně začal projevovat i na rytířích! Už se tu jen neprocházej, začali trénovat a poučovat! To znamená, že ti, kteří se chtějí trochu protáhnout s mečem v ruce dostávají rady od těch pitomců. Se jim to tady poučuje, když mají na sobě ty jejich pevný brnění. Začínají mi lézt na nervy! Možná je to jen tou mojí nervozitou, ale všechno tu v tuhle chvíli nenávidím!

Je několik minut po obědě, konečně dorazil tolik očekávaný posel s dopisy. Ty byli jen pro Leeho a několik paladinů. Zato se mu dostalo pěkně velké hromady dopisů od nás. Nebyl jsem jediný, kdo psal domů, či někam jinam. Nikdy nezapomenu výraz toho poslíčka, který přijel na voze taženém několika nezvyklými druhy krysokrtů. Tyto exempláře byly temně hnědé, měly delší a silnější nohy a hlavně neměly zuby, které by byly jejich jedinou zbraní. Přesto však na nás nepříjemně chrčely a prskaly, když jsme jim dávali nějakou kukuřici, kus chleba a trochu vody. Alespoň nějaké vyvedení z každodenního stereotypu tohoto zasraného tábora, který jsem nenáviděl od jednoho konce k druhému víc, než cokoliv na světě. Ale to jsem poněkud odběhl. Ten poslíček se prý vrací nyní přímo do hlavního města, ale nevěděl, že tu dostane tolik dopisů. Společně s mými kamarády Fregem a Hrekem jsme mu je pomohli naložit na vůz, bylo jich neskutečné množství, rozhodně více, než pět set! Dlouho jsme si s ním povídali, ostatně jsme neměli nic moc jiného na práci. Byl to asi pětadvacetiletý vysoký chlapík s hnědými vlasy a strništěm na tvářích v krásné modré zbroji, který lehce kulhal na levou nohu. Prý se mu to stalo právě v tomto táboře. Prý tu nějak trénovali střelbu, když mu nějaký pitomec čirou náhodou prostřelil kuší koleno naskrz. Kus té šipky má údajně ještě v noze! Právě kvůli tomuto incidentu dělá tuhle práci.

"Ale chlapci, nemyslete si, že je to nějaká sranda, když na vás může každou chvíli odněkud vyběhnout skřet! A s touhle všivou hnátou bych mu asi jen těžko utek. To by spíš utekli tyhle bestie!" zasmál se a ukázal na krysokrty. Byl celkem vtipný a docela sympatický, ale tu jeho práci bych dělat nechtěl.
"A jak přespáváš, nebo tak něco…vždyť s těma bestiema asi nejezdíš moc rychle co?" usmál jsem se.
"Chlape, to se mejlíš!" zasmál se "Tyhle potvory občas utečou i před vlkem!" a znovu se rozchechtal a my s ním. "Ne, teď vážně. Díky tomu, že mají delší nohy, tak jsou o něco rychlejší a mají úžasný instinkt pro nebezpečí pánové!" dodal už vážněji.
"Jak to myslíš?" zeptal se Hrek.
"No, když už usínám, tak poznám, že je někde nebezpečí, protože náhle zrychlí, ale možná je to taky tím, že pak obvykle pouštím opratě!" rozchechtal se zase.

Společně s námi se naobědval a pak odjel. Dobře se mi s ním povídalo, byl to vážně sympaťák. Ale teprve teď si uvědomuju, že jsem se ho ani nezeptal na jméno!
To bylo tak jediné, co se zatím stalo. Celý den jsou všichni pohroužení ve svých myšlenkách a jen málokdo mluví. Ani já toho dnes moc nenamluvím, mám strach, že jakmile otevřu ústa, tak se pobleju. Myslím, že si dokáži přesně uvědomit, o čem asi tak přemýšlí. Myslím, že většina lidí má stejné myšlenky, jako já. Nejvíc myslím na domov. Na místo bezpečí, klidu a lásky. Myslím na svou rodinu, myslím na své přátelé a samozřejmě myslím i na sebe. Přemýšlím, co jsem kdy udělal, a co naopak neudělal. Jedna z věcí, které jsem kdy nejvíc litoval byla ta, proč jsem ji tehdy neřekl, co k ní opravdu cítím? Teď toho možná budu litovat, ona však ne…vdala se a patří mezi ty bohaté měšťanky. Proč jsem tehdy ty domobrance nezmlátil, když pro mě přišli? Proč jsem nedezertoval? Stále si více začínám uvědomovat pozici Bruce, ani mě moc nepřekvapuje, že chtěl utéct. Proč vlastně taky neuteču? Vždyť by to nebylo tak hrozné a kdybych to vzal přes les, tak možná ještě doženu toho chlápka s dopisy!

Je večer, znovu jsem se zamyslel nad tím, co udělat. První, nad čím jsem přemýšlel bylo to, proč jsem neutekl, nevzdal se toho bojování a nezdrhnul od všeho zlého. Teď mi to teprve opravdu racionálně myslí. Už mi všechno dochází. Nejde přece o to, že mám strach z toho, co přijde, jde o to, za CO bojuji. Vždyť já přece nebojuji jen za sebe, bojuji za všechny lidi, kteří něčemu věří, bojuji za svobodu, víru a hlavně lásku. Vždyť, co je to nejdůležitější na světě? Svoboda? Rozhodně ne, protože každý má svou určitou svobodu, které věří a je přesvědčen, že ji má. Bojuji snad za víru? Ani to ne, i tu má každý, kdo trochu přemýšlí. Nejde jen o víru v bohy, jde o víru v sama sebe, o víru v to, že na světě existuje něco, za co stojí žít a zemřít. Ano, správně můj milý deníčku, jde o to, že bojuji za lásku. Ne o lásku k někomu opačného pohlaví, ale za lásku k životu. Za lásku k tomu, co pro mě nejvíc znamená, za lásku k člověku. Uvědomuji si všechny chyby, které jsem v životě udělal i to, co jsem naopak neudělal a čeho můžu litovat. Co když už nikdy nedostanu možnost udělat to? Co když už nebude šance říct těm, které mám rád do očí to, že je mám opravdu rád? Ano, svým přátelům to řeknu, ale co rodina? Ti se o mě přece starali od mého počátku. Je mi líto, že jsem jim nenapsal v dopise pravdu o tom, jak se cítím a hlavně o tom, co k NIM cítím! Budu bojovat jak nejlépe dovedu!

Je to tady. Všichni už se připravují, oblékáme své zbroje a chystáme se na náš první opravdový boj. Innosi stůj při nás…

13. Září Innosova roku 1025

Vychází Slunce, bože jak je krásné, ještě nikdy jsem ho neviděl radši. Ještě teď cítím, jak se mi klepou kolena, všichni tu zatím jen sedí a odpočívají, děkuji všem těm rytířům za ten trebuchet, ten nám zachránil život. Nemám síly teď něco psát…a navíc je na čase, aby někdo odklidil těla.

Je to odklizeno, několikrát jsem byl zvracet, radši nic nejím. Ostatní se sice ládujou u oběda (ne všichni, přece jen), ale já se bojím, že kdybych do sebe cokoliv hodil, tak by to letělo pekelně rychle ven. Ale asi bych se měl zmínit o té bitvě…
Byla okolo půl desáté večer, když přišel rozkaz připravit se, každý byl ve svém stanu a modlil se. Někdo k Innosovi, někdo k Adanovi. Sám Lee nás zavolal, křičel, jak nejhlasitěji mohl, že už se máme připravit, už jeho hlas mi dodal jistou odvahu…Zkontroloval jsem svou výzbroj, pevně utáhl pásek i s pochvou od meče, do které jsem následně zasunul meč. Vzpomínám si, jak se mi točila hlava a zvedal se mi žaludek, ale nakonec jsem to přestál a vyrazil za ostatními. Ti už většinou byli připraveni před generálovým stanem a zatím se mezi sebou bavili, neměl jsem náladu se s někým bavit, tak jsem se radši držel dál a ryl špičkou boty do měkké hlíny.

"Taky nemáš náladu se s někým bavit, co?" ozvalo se vedle mě. Pomalu jsem zvedl hlavu a pohlédl do tváře Fregovi. Neodvážil jsem se promluvit, tak jsem jen přikývl.
"To úplně chápu, taky se mi do toho moc nechce, hlavně ne s Drekem…" povzdychl a pokračoval: "Ten je na ten boj fakt úplně nadrženej, už se těší, až se postaví tváří v tvář tý dvoumetrový potvoře a bude ji muset čelit v tom kusu hadru, kterýmu ti odvážnější říkaj zbroj." Celou dobu, co mluvil jsem jen nepřítomně přikyvoval a dál rýpal do země. Freg ale pokračoval:
"Je to strašný, vážně mi začíná lézt na nervy, pořád opakuje, jak se těší, až bude moct vyzkoušet to, co se naučil v opravdovém boji na život a na smrt, jako by mu nezáleželo na tom, jestli přežije…"
"Nezáleží." přerušil jsem ho. Freg na mě vyvalil oči. "Je mu jedno, jestli zemře, on nemá, co ztratit, narozdíl od nás. Vzpomínám si, že když jsme sem pluli lodí, tak mi říkal o jeho rodině, rodiče mrtví a sestra zajištěná." vychrlil jsem ze sebe jedním dechem. Pak jsem opět ztichl, protože jsem cítil, jak se mi houpe žaludek.
"Ach tak…v tom případě už tomu rozumím." povzdychl si nešťastně. "Ale konec konců je to důstojník, tak by nám měl jít spíš příkladem, jak přežít a ne zemřít." ušklíbl se a já přikývl.

Pak už jsme nepromluvili ani slovo a jen čekali na generála. Sledoval jsem žížalu, která se vydrala pode mnou ze země. Zajímavé, musí to být báječný život, jen tak si lézt a překonávat každou překážku, to mi ale připomnělo blížící se skřety, tak jsem radši přestal o tom přemýšlet.

Konečně přišel Lee, vedle něj byl Monter a za nimi několik vyšších důstojníků z řad rytířů a Drek, který se mezi nimi podle toho, jak se tvářil, cítil dost nesvůj. Monter se naopak tvářil dost povýšeně, kdežto Lee se na nás jen přátelsky usmíval, vypadal vskutku upřímně, ale cosi mi uvnitř říkalo, že není tak veselý, jak se zdá. Ostatním důstojníkům jsem do obličeje neviděl, protože měli spuštěná hledí. Lee promluvil jako první: "Dobrá přátelé, je to tady, ta chvíle, které jsme se upřímně řečeno tolik obávali. Úvodem vám musím říct, že NIKDO z vás nováčků nebude v první linii, protože váš výcvik zatím není zakončen, každý dostane luk, nebo kuši a k tomu samozřejmě i munici, přece po vás nechceme, abyste skřety mlátili holým lukem, nebo se je snad pokoušeli uškrtit na tětivě, že." usmál se Lee pobaveně, i kolem mě se ozvalo tiché "Heh." Já se však neusmál, nepřišlo mi to nějak vtipné, i když jsem věděl, že generál se jen snažil pozvednou morálku. Lee pokračoval: "Další věc. Budete rozmístěni podle pokynů důstojníku, mě a…generála Montera.(Proč ta odmlka? pomyslel jsem si) Doufám, že nás všechny budete bez výhrad poslouchat, závisí na tom životy nás všech, tak se ani nepokoušejte mě nasrat pánové!" zabručel výhružně k houfu mladíků, kteří na Dreka ukazovali nepěkné posunky. "Takže: NOVÁČCI, DO ČTYŘŘADU!" zařval na nás tentokrát Monter. Všichni ho ale beze slova poslechli, seřadili jsme se, jak nejrychleji to šlo, do čtyř řad tak, aby v každé bylo přibližně stejně mužů.

"Výborně, děkuji vám generále, ale myslím, že bych to zvládl rozkázat sám!" promluvil Lee k Monterovi nepříliš pěkným tónem, po kterém se Monter jen nuceně usmál.
"Výborně." Zopakoval Lee, ale tentokrát to bylo řečeno nám. "Takže, první řada: VPRAVO VBOK!" rozkázal Lee a celá přední řada se, jako kdyby je bičem mrskali, otočila doprava.
"Za mnou, vojáci!" řekl k první řadě jeden z důstojníků a vykročil k nim.
Bylo hrobové ticho, jediné, co bylo slyšet byly kroky odcházejících vojáků. Takhle to bylo s každou řadou, vždy se otočili, přišel k nim jeden z důstojníků, nebo i dva, jak to bylo u druhé řady, a odvedl si je.
"Tak to by bylo. Čtvrtá řada se bude držet u mě a Dreka, rozumíte?" řekl nám nakonec Lee.

Všichni jsme se mlčky vydali za nimi. Drek nenápadně zpomalil až se ocitl vedle mě.
"Nazdar kamaráde!" zahalasil vesele.
"Nazdar Dreku." odpověděl jsem bez jakékoliv barvy hlasu. Žaludek se mi zase zahoupal.
"Sakra taky se tak těšíš?!" halasil mi do ucha "Ani se nemůžu dočkat, až nějakýmu skřetovi useknu tu jeho smradlavou palici!" vřísknul a názorně mi ukázal jak to udělá, sek sem, sek tam. Teď mi teprve docházel význam Fregových slov, proč se s Drekem nechce bavit.
"Co je s tebou?" zarazil se Drek najednou a pohlédl na mě vážným pohledem, úsměv se vytratil z jeho tváře.
"Nic, jen...mám strach, Dreku. Strach ze smrti." vyhrkl jsem.
"Nejsi sám, na tom není nic špatnýho, jen si to nesmíš tak brát kámo. Já musím dopředu, uvidíme se ve vřavě, teda aspoň doufám!" zasmál se a odběhl dopředu.

Možná měl v něčem pravdu. Možná bych si to vážně neměl tolik brát, přece jen nebudeme uprostřed boje. Je tu přece tolik zkušených vojáků, kteří to udělají za nás. A hlavně, na naší straně je Lee, ten Lee, který u Neograssu rozprášil několikanásobně větší skřetí armádu. Ten Lee, ze kterého má strach snad každý zloděj, bandita i žoldák v celém království. Stačí, když se před někým řekne jenom jeho jméno a už se mu klepou kolena. Je to přece ten Lee, který ovládá svůj obouruční meč líp než kdokoliv jiný. A právě tento Lee nás vede, vede nás proti armádě skřetů, která pustoší naší zem! On je vůdce! Opravdový vůdce, který nás dovede k vítězství. Poprvé za dlouhou dobu jsem se cítil líp a dokonce se i usmál.

"Tak fajn chlapi. Tady máte připravený zbraně na dálku, doufám, že mě budete poslouchat, kdy střílet, protože jestli ne, tak vám nakopu prdel!" řekl Lee. "Střílet se bude pouze do doby, než se do boje vrhnou naší muži, pak by hrozilo, že někoho zasáhnete a to přece nechceme. Teda občas by se dala udělat vyjímka, ale..." podíval jsem se směrem, kam koukal Lee a uviděl Montera, který řval na své vojáky daleko od nás a usmál jsem se "...to teď nebudeme řešit. Hodně štěstí pánové. Pro vítězství!" zařval na konec. "PRO VÍTĚZSTVÍ!" zařvali jsme všichni sborem. Popadl jsem jeden z luků a šípy. Postavili jsme se do několika řad a připravili se...

To nekonečné čekání bylo snad to nejhorší, co jsme za celý den zažili. Stáli jsme tam v pozoru, čekali na jakýkoliv skřetí řev, na jakýkoliv rozkaz, jakýkoliv náznak blížícího se boje, ale nic se nedělo.
"Tak to rozpustíme ne? Beztak jsme tu zbytečně." ozvalo se šeptem za mnou. Několik vojáků kolem se tiše zasmálo. Otočil jsem se a pohlédl do tváře o něco staršího chlápka než jsem já.
"Servus." řekl a zasalutoval mi. Vyprskl jsem smíchy a radši se otočil nazpět. Akorát se na nás otočil Lee a chtěl nám něco vytknout, když se z druhé strany našeho rádoby vojska k nám hnal voják a řval:
"Skřeti! Skřeti na dohled!" doběhl až k Leemu a celý rudý mu řekl, ať nás připraví, že je čas na boj. Všichni se jako když utne, přestali smát a připravili si luky a šípy.
"Tak dobře hoši. Nadešel čas nakopat těm zelenejm potvorám tu jejich smradlavou prdel. Ale nestřílet dokud vám neřeknu." rozkázal nám Lee a opět se k nám otočil zády a vyhlížel skřety. Konečně se ozvali. Jejich zlověstné a krvelačné křičení se ozývalo z mnohem větší blízkosti, než se mi zamlouvalo. Lee najednou kývl na Dreka a ten na nás zařval:
"NATÁHNOUT TĚTIVY A PŘIPRAVIT KE STŘELBĚ!" všichni beze slova uposlechli. Natáhl jsem tětivu s šípem, zvedl luk, připravil se vystřelit do vzduchu a čekal na další rozkaz. Stále nic, téměř minutu jsem držel nataženou tětivu, cítil jsem, jak se mi odkrvuje ruka a nabíhají žíly. Udržet tětivu napnutou nebyla žádná legrace, už mě začaly chytat křeče, když Lee konečně zařval:
"Páááááál!!! Zabte ty svině!" A všichni jako jeden muž pustili tětivu. Desítky šípu od nás, desítky od dalších skupin letěly na blížící se skřety. Zatím bylo slyšet jen smrtící šepot letících šípů, které vyletěly vysoko do vzduchu a posléze padat na dvoumetrové skřety. Řev umírajících skřetů mi rval uši, ale přesto jsem opět natáhl tětivu a po dalším Leeho výkřiku: "Pááál!" jsem pustil. Skřeti padali jeden po druhém a ti kteří zásah šípu přežili byli nejspíš udupáni ostatními na život bojujícími skřety. Vypálil jsem asi pětkrát, když na nás Lee zařval: "Poslední rána!!" Uposlechl jsem a vystřelil. Tak i ostatní. Poslední salva šípů zasáhla skřety, kterých nebyla už ani polovina. Přesto jsem to nechápal. Byli ještě dost daleko a rytíři stáli jako sloupy. Mohli jsme klidně pálit.

"Seržante! PALTE!" zařval Lee napravo od nás. Podíval jsem se tam a uviděl jednoho z rytířů stojícího u trebuchetu. Ten přikývl a přesekl lano před ním. Obrovský trebuchet jako by ožil a katapultoval před sebe hromadu kamení. Ta letěla přímo na skřety. Slyšel jsem, jak skřetům praskají kosti a desítky jich padají k zemi.Cítil jsem, jak se zem pode mnou třese s každým dalším dopadem kamene víc a víc. Postavil jsem se na špičky, abych viděl přes vojáka přede mnou a díval se na tu krvavou podívanou. Už jen několik desítek skřetů se hnalo na rytíře, ti byli dokonale připraveni, aby ne, když nejvíc práce jsme obstarali my. Když byli skřeti jen několik metrů před nimi, rytíři se rozestoupili a mezi nimi se na skřeti z bezprostřední blízkosti vyslala další salva šípů. Další mrtví skřeti. Teď konečně přišli na řadu i samotní rytíři. Vyběhli na skřety a pustili se s nimi do boje. Věnoval jsem se plně sledování toho boje, dokud mě nevytrhlo zpět do reality něco jiného.
"...a nedržkuj mi tady! Řekl jsem, že ne!" řval Lee na Dreka.
"Ale Lee! Kurva! Řekl jsi, že tam budu moct!" řval Drek stejně nahlas jako Lee.
"Řek jsem ti už jednou, Dreku, abys na mě nedržkoval! Prostě ne a konec!" ukončil debatu
Lee rázně. Drek už už otvíral ústa, ale nakonec je naprázdno zase zavřel, otočil se a odešel na druhou stranu našeho pluku, aby byl od Leeho co nejdál a dále sledoval bitvu mezi rytíři a skřety- výhra rytířů byla jistá. Celou hádku jsem sledoval s jistým zadostiučiněním. Drek není připraven vykonávat takovou funkci, to mi bylo jasné od začátku, on touží jen po krvi a po boji. Někdo takový nás vést nemůže, to musí být jasné každému.

Z mých myšlenek a mého přemítání o tom, jaký je Drek vůdce mě vytrhl vítězný výkřik rytířů, když skolili posledního ze skřetů. Všichni zdvihli ruce nad hlavu a řvali jako o život "Vítězství!" a podobně. I já se přidal a poprvé po více jak dni jsem se od srdce smál. Vítězné opojení ale netrvalo příliš dlouho, protože několik rytířů bylo zraněno a to nám opět ukázalo i stinnou stránku války. Jeden z nich měl na boku proražené brnění, jehož ostré hrany mu rozervali kůži na boku až do masa. Druhý z nich měl ošklivě poraněnou ruku, hluboká rána ukazovala, jakou sílu má taková tupá sekera v rukou silného skřeta. Ostatní měli jen nějaké šrámy a zbroj od krve, ta ovšem nevypadala jako jejich. Když jsme ráno vstali, za východu Slunce, šli jsme odklidit těla těch mrtvých skřetů. Nebyla to moc příjemná práce, spousta z nich měla rozsekaná těla, usekané ruce, nohy i hlavy a vnitřnosti byly snad všude, kam jen oko dohlédlo. Není divu, že mnoho z nás se bylo několikrát vyzvracet, včetně mě...

Tak, konečně večer. Celý den jsme pomáhali rytířům s trebuchetem, balením věcí i zásob na cestu. Podle mě nám tady toho moc nezbylo, ale co s tím...Hlavně, že už jsou ty namyšlený pitomci pryč. Neustále nás buzerovali, že se jim něco nelíbí a nedali si pokoj. Jako by celou bitvu vyhráli oni. Jediným povzbuzením pro mě i ostatní bylo to, co nám řekl Lee krátce po obědě.

"Gratuluji pánové, máte za sebou první bitvu se skřety. Snad vám to pomůže obstát v dalších bitvách a vyhrávat. Protože právě to potřebujeme, stejně jako potřebujeme odvážné a silné muže, jako jste vy. Už dlouho jsem neměl tak bojeschopnou jednotku jako jste vy. Děkuji." Všichni se mu za tento pochvalný proslov odměnili potleskem a není divu, nikoho tak schopného vedení jsem dlouho neviděl. Jeho pověst je mu přisuzovaná právem. Tedy ne všichni tleskali. Drek se stále tvářil stejně naštvaně jako včera večer. Možná se za ním ještě dneska stavím a promluvím si s ním. Celé odpoledne jsem se držel dál ode všech a trénoval se. Sám...to tu sice není moc zvykem, ale při pořádném tréninku nemusím na nic myslet a nádherně se odreaguju. Alespoň, že mi zůstal ten meč od té výpravy za skřety, mám ho stále raději. Ten zvuk, který vydává mi dodává pocit pohody, možná mi to bzučení připomíná ranní bzučení brouků z louky, nedaleko mého domova...ach domov. Až příliš často na něj myslím, milý deníčku, až příliš. Neustále se nemohu zbavit toho špatného pocitu, že rodičům hrozí nebezpečí, když tam nejsem já, ani nikdo z mých bratrů. Přeci jen otec stárne a už to není takový bojovník jako býval před lety a matka byla už několikrát vážně nemocná, zřejmě by taky nemohla moc dlouho vzdorovat. Hned jak tady skončí můj trénink a bude příležitost, vypravím se za nimi...teď si skočím za Drekem a pak za ostatními. Napíšu zítra, dobrou noc deníčku.

14. Září Innosova roku 1025

Je právě poledne a dění v táboře se vrací do normálu. Tedy alespoň do takového, jaký tu byl před skřety. Opět se začalo na plný plyn trénovat, dnes byl boj jeden proti skupině. Velice zajímavý trénink. Rozdělili jsme se na skupiny po pěti a vždy byl jeden proti zbytku. Pro jistotu nám dali dřevěné meče. Mám několik bolestivých modřin od tvrdých úderů mých přátel. Alespoň, že jsme se mohli rozdělit jak sme chtěli. Byl jsem ve skupině s Hrekem, Fregem, Mihem a Lesliem. Leslie je ten chlapík, který stál tehdy v bitvě za mnou. Příjemnej člověk. Kvůli jeho hláškám jsme se víc smáli než cvičili, ale to je rozhodně i dobře. Trochu nám to zvýšilo morálku a hlavně Mih už aspoň není takovej vystresovanej a trochu se uklidnil. Ta změna mu prospěla, barva pleti se konečně přiblížila normální živé barvě a i se mu mnohem líp cvičilo. No budu muset jít zase trénovat...

Je večer a mě zase bolí celé tělo, jsem šíleně unavený. Odpoledne bylo vyčerpávající, nejdřív jsme pokračovali v dopoledním tréninku "jeden proti přesile" a pak přišel na řadu trénink "jeden na jednoho". A pak se to zase převrátilo, bez jediné přestávky jsme víc jak šest hodin v kuse cvičili. Jdu spát, dobrou noc, deníčku.

15. Září Innosova roku 1025

Dnes jsme opět trénovali. Lee nám dává opravdu čím dál víc do těla, opět jsme běhali, ale ne vytrvalostní běhy, nýbrž sprinty. V plné výzbroji!! Je zajímavé, že běhy běháme tak často, například Monterova jednotka neběhá skoro vůbec narozdíl od nás. Zajímalo by mě, co tím Lee zamýšlí, ale určitě ví, proč to dělá, nezbývá než mu důvěřovat. Jinak se nic moc zajímavého nedělo, jen jsme chvíli rozumovali s Fregem o tom skřetím útoku. Ani jednomu z nás nešlo do hlavy, že byli tak neorganizovaní. Normálně mívají údajně dokonale promyšlenou taktiku, tentokrát ale jen běželi kupředu, nehledě na ztráty. Zajímalo by mě, čím to. Hlavní ale je, že už máme polovinu cvičení za sebou! Už jenom patnáct dní a půjdeme do války...mísí se ve mě strach se vzrušením, zároveň se těším na další bitvu, ale mám strach ze smrti...

Načítám data ...
Nahoru