Válka - 1.série

Přehled povídky

Autor

Stranger

Diskuse

zde

Hodnocení

1,37 | 67x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Vybrat sérii

Seznam dílů 1.série

7.díl

10. Říjen Innosova roku 1025

Dnes toho mám pro tebe víc, deníčku. Začnu tím šťastnějším - všechny průzkumné jednotky už jsou zpět a Lee by měl zítra dorazit, podle toho, co tvrdili. Prý je zahlédli už vcelku nedaleko odsud. Lee určitě nebude moc potěšen tím, co se stalo.

Přišli jsme o Anderse a ještě jednoho jeho muže. V noci na včerejšek si vzal hlídku ve věži. Nevím, jak je to možné, ale v každém případě se až poblíž města dostal jeden skřet. Dle všeho to byl jejich šaman.

Byla zhruba půlnoc, když jsem seděl na schodech jednoho domu a přemýšlel, jak je na tom asi Drek tam venku. Byl poslední, kdo se ještě nevrátil a podle všeho byl v té nejhorší oblasti, takže strach byl naprosto na místě. Pak se ozvala děsivá rána. Bylo to skoro jako výbuch z děla. Vysoká dřevěná věž, ve které byli dva muži, kteří měli dohlížet na široké okolí, byla v plamenech. Třísky se rozlétly do všech stran, jak vrcholek věže doslova vybuchl.

Vypukl okamžitě povyk. Všichni běhali po městě a nosili vodu. Hasili jsme, ale nemělo to valný smysl. Trámy rychle prohořely až k základům věže a ta se následně zhroutila do sebe. Musel jsem vojáky odhánět od řítící se věže, abychom nepřišli ještě o někoho dalšího. Nebylo to snadné, protože všichni věděli, že na hlídce byl právě Anders a chtěli ho za každou cenu zachránit.

Mí muži i já jsme hasili pozůstatky věže a snažili se zabránit rozšíření požáru na okolní domy. Místní domobranci jen seděli na zemi, neschopní slova hleděli na pozůstatky věže, v tu chvíli pozůstatky hrobu jejich velitele a dalšího kamaráda. Chápal jsem jejich pocity, ale v tu chvíli jsme na to nesměli myslet. Hrozilo nebezpečí, že skřeti se přiřítí k městu a vypukne bitva.
„Vstávejte! Dělejte!” Řval jsem na ně a tahal je na nohy. „Běžte na hradby a sledujte okolí! Tak padej!” Řval jsem do tváře muži, který byl jednou starší než já.
„Když uvidíte skřety, zavolejte mě!” Křičel jsem pak na jiného. To je vcelku zburcovalo a rozběhli se na hradby. Druhý den jsem skoro nemohl mluvit, jak jsem musel překřičet všeobecný povyk kolem ohně a samotné praskání plamenů, řícení věže a dusot nohou všech těch, co mohli hasit.

Požár se nám podařilo uhasit až k ránu. Malé plameny na černých trámech ještě dohořívaly a já byl celý černý od sazí. Stejně jako všichni ostatní. Ruce jsem měl trochu popálené a byl jsem vyčerpaný. V tu chvíli jsem na to ale nemyslel. Hledal jsem ty, co měli hlídku na zdi v místech, odkud skřeti zaútočili.

Našel jsem ho. Byl to mladý kluk, jen o pár let starší než já.
„Odkud zaútočili...?” Zeptal jsem se ho chraplavým hlasem.
„Já... já nevím, pořádně jsem neviděl...” Začal roztřeseným hlasem a oči se mu začaly podlévat slzami.
„Jen klid, není to tvoje chyba... skřeti prostě využili svých kouzel a temnoty... potřebuju ale vědět, odkud zaútočili, aspoň přibližně,” řekl jsem mu mírně. Možná to byla i jeho nepozornost, ale kdybych mu to začal vyčítat, nedostal bych z něj už určitě ani slovo.
Nakonec trochu oddechl a třesoucí se rukou ukázal na jedno místo za hradbami.
„Mysl... myslím, že to přišlo odtamtud. Něco jsem tam zahlédnul, asi vteřinu předtím, než odtamtud vyletěl ten oheň. Ohromná ohnivá koule, co letěla přímo na věž...”
„Byl to skřet?” Zeptal jsem se ho.
„Ne-nevím... řekl bych, že jo... bylo slyšet vrčení a velká temná silueta... musel to být skřet. Asi ten jejich šaman...” vypověděl pak ještě nervózním hlasem.

To mi stačilo. Deset mužů se vydalo na to místo, já společně s nimi, ale nic zvláštního jsme nenašli. Jen pár stop, které patřily skřetovi. Ale jak se dostal tak blízko, aniž bychom ho zpozorovali, to zůstalo záhadou i nadále.

Během dopoledne se pak podařilo vyhrabat z trosek věže obě těla. Nebo spíš to, co z nich zbylo. Už jsem pár mrtvých za svůj život viděl, ale pohled na ohořelá těla, jejich rozlámané kosti, když se na ně zřítila věž a pohřbila je... To je daleko děsivější, než jsem si dovedl představit. Nebýt toho, že Anders byl poměrně vysoký, rozhodně vyšší než druhý muž, asi bychom je ani nedokázali rozpoznat. Oblečení bylo shořelé, vlasy a tváře taky. Děsivý obrázek navíc ještě podtrhl zápach spáleného masa.

Modlím se k Innosovi, aby to byl první zásah tou koulí, který je oba připravil o život. Představa, že ještě žili, když se na ně ta věž bortila a šaty na nich hořely... ne, to už museli být mrtví. Doufám, už kvůli nim.

Odpoledne jsme je pohřbili. Pomodlili jsme se Innosovi za jejich duše a vrátili se zpět k práci, které tu byla ještě velká spousta. Až do večera jsme se nezastavili. Stačilo, že jsem si lehl a během jednoho mrknutí jsem usnul.

„Tak já se ploužím lesem, hrabu se ve sračkách a ty si tu s klidem hajinkáš v pelíšku, jo? Ty vole, taky bych si chtěl takle užívat...” zašklebil se na mě Drek, když jsem dokázal otevřít oči.
„Aspoň už je pryč ta holka, co tu se mnou včera byla,” usmál jsem se na něj.
„No to určitě... s tebou by do pelechu vlezla možná tak stará Elis a to by ještě musela hodně snížit svoje nároky,” rozesmál se Drek. I já se zasmál při vzpomínce na starou Elis od řeky... Potrhlá stará babizna s bradavicí místo nosu, co žila v malé chajdě u řeky. Jako kluci jsme se jí něco natrápili.
„Pojď, něco pro tebe mám...” řekl pak Drek už vážným hlasem.

Vstal jsem a převlékl se. Večer už jsem si nestihl ani svléknout celou zbroj. Poslal jsem pak dva chlapy z města, aby ji vyčistili, vzal jsem si jen košili a kalhoty a vyrazil s Drekem.
„Skřeti se utábořili tady,” ukázal mi na mapě velkou louku za lesem na druhé straně údolí. „Je jich kolem stovky a vedou je dva šamani. Asi dvě desítky z nich jsou v těžkých zbrojích, zbytek jsou klasický válečníci jen v bederní roušce. Sem jim to potrvá asi tak den, ale zatím se k ničemu neměli. Freg mi řekl o tom šamanovi, co tady zaútočil. Možná právě na něj čekali, až se vrátí. Bez věže jsme...”
„Jako slepí... jo,” doplnil jsem ho. „Přemýšlel jsem... za tím kopcem, co je v údolí, se můžou klidně schovat a dozvíme se o nich dvě hodiny před útokem. S věží jsme přes něj viděli, ale teď jsme v hajzlu. Pokud ale pošleme dva chlapi sem...” ukážu na úbočí hory. „Měli by být schopní vidět jak město po levý straně, tak za kopec napravo... Pokud by tam viděli pohyb...”
„Dali by nám signál a měli bysme pár hodin na přípravu, rozhodně víc jak dvě... Mám tam jít?” Zeptal se mě hned Drek. Zakroutil jsem hlavou.
„Ty seš magor v boji, chci tě tady,” zasmál jsem se. „Ne, pošleme tam starší muže, co už nejsou schopní bojovat, ale dokážou vylézt na nějakou skálu a mít rozhled.”

Drek přikývl a vydal se takové muže najít a předat jim můj rozkaz. Nebylo to úplně snadné, pár starších mužů tu bylo, ale byli to starousedlíci, kteří už předtím odmítli opustit město při evakuaci a ani teď se jim odcházet nechtělo. Chtěli své město bránit. Drek jim vysvětlil, jak důležitá úloha to je a že se stihnou vrátit ještě před začátkem boje, to pak dva z nich nakonec přesvědčilo a vyrazili na cestu.

Odpoledne pak bylo ve znamení doplnění zásob vody. Při hašení jsme spoustu vody vypotřebovali a bylo potřeba ji rychle doplnit, než skřeti zaútočí a odříznou nás od řeky. Podzemní zásoby vody ze studně nebyly nekonečné a taky to pro ně byla zatěžkávací zkouška. Bez větších problémů se nám to naštěstí povedlo.

Teď už je večer a já si musím zas trochu odpočinout. Zítra by měl dorazit zbytek armády, tak uvidíme, s čím přijde Lee.

Dobrou noc deníčku, Innos ať stojí při nás a ochraňuje nás.


11. Říjen Innosova roku 1025

Ještě před polednem Lee, Monter a všichni muži dorazili. Nedostalo se jim nijak bouřlivého uvítání, spíš jen úleva, že jsou konečně tady a někteří si budou moci konečně trochu odpočinout. Od útoku na věž musely být stráže zdvojnásobeny a nikdo se od té doby pořádně nevyspal. Navíc tu stále panuje ponurá nálada kvůli ztrátě Anderse.

Lee tím byl taky okamžitě zarmoucen, hodně si Anderse vážil. Ale byla to jediná věc, která ho rozhodila. Zbytek už pro něj byly jen dobré zprávy. Měli jsme přehled o táboru nepřítele, měli jsme vymyšlené náhradní řešení za věž, abychom byli informováni, měli jsme okolí zmapované a hradby jsou relativně dobře zabezpečené, v rámci možností určitě. Lee tedy mě i všechny ostatní pochválil. I Dreka za jeho detailní průzkum skřetího tábora.

Oba generálové pak strávili zbytek odpoledne nad mapami a bitevními plány. Příliš jsem se nezapojoval, ale celou dobu jsem tam byl. Stejně tak i Monterův první důstojník. Tomu se přezdívalo Golem. Ohromná hromada svalů, na svůj věk až neobvyklá hromada. Krátký sestřih a kulatá hlava s drsným výrazem jeho zjev brutálního válečníka ještě podtrhovaly.

Při prvním pohledu na Golema jsem si myslel, že to bude stejný vůl, jako Monter. Jeho osobní řiťolez, který bude mít stejně pokřivenej pohled na svět jako on. Když si všiml, že si ho prohlížím, sjel mě pohledem a s něčím, co mělo připomínat mírný úsměv, mi přikývl na pozdrav. Už to mě překvapilo, ale ještě víc pak jeho přístup, když jsme byli posláni pro zvědy, kteří zmapovali oblast.
„My se asi ještě neznáme, co?” Zašklebil se na mě, když jsme mířili pro Dreka a ostatní. „Dost o tobě bylo slyšet, chlape,” zasmál se a poplácal mě po zádech. Málem jsem zahučel po držce do prachu na zemi, jakou to mělo sílu, ale udržel jsem se na nohou.
„Hele, vím, že s Monterem ste si moc nesedli, ale my snad budem v pohodě. Já jsem Golem, Gere... už předtím jsem chtěl jít s tebou, ale Monter si mě udržel u sebe. Snaží se mě proti tobě poštvat a nerad by, abys mi padnul do voka na týhle obranný misi,” rozesmál se. Pak mě chytl za rameno a otočil tváří k sobě. Naklonil se, až jsme se skoro dotýkaly nosy. Radši bych takový pohled zažil od skřeta, než od Golema.
„A víš co?” Řekl výhružným šeptem. „Srát na něj!” Rozesmál se na celý kolo. „Já s tebou problém nemám, chlape... poď, dem pro tvý nohsledy,” zasmál se zas. Tentokrát jsem mu smích opětoval, přestože jen před okamžikem jsem měl ruku položenou na rukojeti dýky.

Z každé průzkumné dvojice šel jeden s námi, ten který ji víceméně velel, a vypověděli Leemu a Monterovi všechno, co na průzkumu viděli, slyšeli a našli. Jakmile domluvil poslední z nich, Lee nás všechny vyhnal a zůstal tam jen s Monterem. Z toho, co jsem pochopil, se teď chtěli rozhodnout, jaký boj povedeme... zda budeme bránit město před dobytím, nebo na skřety vytáhneme na otevřené prostranství. Bránit hradby by bylo samozřejmě lepší, ale vzhledem k faktu, že tahle skřetí armáda má mezi sebou i šamany, je to příliš riskantní.

Ale to je teď rozhodnutí generálů. Já už se musím trochu prospat, snad si to zasloužím taky...

Dobrou noc, deníčku. Matko, otče, Pyrthe. Innos vás ochraňuj.


12. Říjen Innosova roku 1025

Dnes se nestalo nic zvláštního. Lee navrhl ještě nějaké úpravy na hradbách, zejména zákryty pro lučištníky a chtěl se rozloučit s Andersem.
„Byl to dobrej chlap,” řekl mi nad jeho hrobem. „Zasloužil si zemřít v boji po tom, co pobil desítky skřetů a ne takhle. Při zákeřným útoku, zatímco hlídkoval,” zakroutil hlavou. „Ten zasranej šaman si to šeredně odskáče, až se mi dostane pod ruku,” zavrčel Lee a pokynul mi, abychom se vrátili zpět do města.

Jinak bylo dnes volněji a já i padesát chlapů, které jsem měl na starosti, jsme měli volnější den, abychom nabrali síly. Bylo to potřeba, ráno jsem si přispal a dal si pak do pořádku svoje věci. Mrknul jsem se do místní kovárny, která je od evakuace opuštěná a přebrousil svůj meč. Na obědě jsem se sešel s klukama.
„Jak je to už dlouho, co jsme měli čas si společně sednout k jídlu, co?” Zeptal jsem se jich s úsměvem. Drek, Freg, Carlos, Mih i Hrek jen přikývli.
„Kdy myslíš, že to vypukne, důstojníku?” Ušklíbl se na mě Drek. Pokrčil jsem rameny.
„Netuším. Lee mi ještě neřekl ani plán bitvy, takže fakt těžko říct.”
„Doufám, že nepřijdou v noci, hovada chlupatý,” procedil Drek a nacpal si do úst kus slaniny. „Rád bych se vyspal,” dodal pak s plnou pusou.
„Co si myslíte o tom Monterově důstojníkovi?” Zeptal se pak náhle Mih a koukal na druhou stranu místnosti, kde se u stolu cpal Golem. „Včera večer se na mě podíval, až jsem se skoro bál, že mi chce urvat hlavu a sníst ji,” dodal trochu nervózně.
„Ani nevím, ještě jsem s ním nemluvil,” odpověděl Hrek. „Ale je fakt, že kdyby byl trochu chlupatější, tak by si ho možná skřeti spletli s jedním z nich,” ušklíbl se a všichni vybouchli smíchy.
„Je dobrej,” řekl jsem po chvíli já, když jsme se trochu uklidnili. „Chvíli jsem s ním mluvil, když jsem šel pro vás... je takovej svůj, ale není to Monterovej řiťolez a dá se s ním mluvit.”
„Počkej, on fakt umí mluvit?”

Odpoledne pak proběhlo v duchu dalších příprav a všeobecného klidu. Jak se říká, asi klid před bouří.

Dal jsem si večer pivo, co jsme tu našli zašitý v hospodě a chystám se jít spát. Poprvé za posledních několik dní jsem se upřímně zasmál a připadám si takový lehčí, tak snad i spánek přijde rychle a dobrovolně.

Dobrou noc, deníčku.


13. Říjen Innosova roku 1025

Je to asi příhodný, že skřeti na nás táhnou v den, jehož číslo často nosí smůlu. Dnes večer vypukne bitva, o tom nikdo nepochybuje. Skřeti tu budou za pár hodin a já mám sotva pár minut na sepsání alespoň něčeho.

Plán máme, Lee našel způsob, jak nás zbavit šamanů a poté bránit město. Je to hodně riskantní, ale asi jediná možná cesta. Dvacet mužů se vyrazilo schovat na úbočí hory, počkají, až skřeti projdou a dostanou se jim oklikou do zad. Jsou to lučištníci, ti nejlepší. Je mezi nimi i Mih. Postřílí tolik skřetů, kolik budou moct a hlavně šamany. Pak už bude následovat zdrhání. Pokud to půjde, tak oběhnout skřety a vyrazit zpátky do města. Pokud to ale nezvládnou, tak se jim musí ztratit v horách. Doufám, že to všichni zvládnou.

Hradby tím budou trochu oslabený, přeci jen my ostatní s luky tolik neumíme a ti elitní střelci budou pryč. Proto doufám, že se stihnou vrátit sem a zapojit se do bojů. Pak už to bude na nás, udržet skřety pod hradbami a pobít je, vším co půjde. Lee je známý svými riskantními plány a zatím se mu v nich daří. Dnešek snad nebude výjimkou.

Už je slyšíme bubnovat a já musím jít organizovat obranu.
Innosi, ochraňuj nás a pokud dnes padnu, doveď lidi zpět do míru a bezpečí. Daleko od Beliarových stvůr. Matko, otče, Pyrthe, miluji vás a věřím, že na mě také myslíte, jako já myslím na vás.

Deníčku, pokud je toto poslední zápis... děkuji ti za všechno. Ger
Načítám data ...
Nahoru