15. Říjen Innosova roku 1025

Opět se k tobě vracím, věrný příteli. Chtěl jsem ti napsat už včera, že jsme bitvu vyhráli, ale nebyl ani čas, ani síla. Vyhráli jsme, ale cena byla vysoká. Teprve teď jsem pochopil, proč jsou skřeti tak nebezpeční a hrůzostrašní. Oni absolutně postrádají jakýkoliv smysl pro sebezáchovu. Bojují až do konce. Do posledního skřeta, do posledního dechu, i proti přesile, při již prohrané bitvě se ohánějí sekerami a meči a snaží se vzít s sebou do údolí smrti co nejvíce nepřátel.

Byl jsem toho svědkem, když jsem viděl, jak jeden skřet stál proti pěti našim vojákům na hradbách, tlačili ho zpět a už to vypadalo, že seskočí z hradby a bude prchat, namísto toho ale vyrazil proti nim. Jednomu rozrazil rukojetí těžké sekyry lebku, druhému pak skončila sekera v hrudníku, než ho zbylá trojice dokázala zdolat. Zbytečné ztráty, ke kterým došlo jen proto, že podcenili nepřítele.

Skřeti se shromáždili v dostatečné vzdálenosti od hradeb, abychom na ně nedostřelili z luků a kuší. Ryčeli, řvali, dupali a bubnovali do velkých bubnů.
„Nenechte se tím rozházet! My tu máme výhodu!” Burcoval nás Lee, když se některým v tom rámusu začaly podlamovat kolena.
„My máme na své straně Innose! Dohlíží na nás a dodává nám odvahu! S jeho pomocí pobijeme tyhle Beliarovy stvůry! Oplaťte jim to!” Přidal jsem se k Leemu a začal hulákat na naše vojáky.
„Innos! Innos! Innos!” Skandoval jsem a vojáci se ke mně postupně přidávali. Všiml jsem si Leeova pohledu, jak se mírně usmál, že jsem mužům dodal odvahu a sám se přidal k pokřiku.

I mně samotnému běhal mráz po zádech, když spojené výkřiky jména Boha Ohně a Spravedlnosti, křičelo téměř dvě stě vojáků. Zdálo se mi, že teď máme opravdu navrch. I skřeti napůl zmlkli. Už nedupali, jen dál bubnovali a občas zařvali, ale naše spojené výkřiky je všechny přehlušily!
„INNOS! INNOS! INNOS!” Rozléhalo se po údolí s takovou silou, až jsem cítil, že dnes bych dokázal porazit kohokoliv!

Po chvíli vyšlehly od skřetů plameny a kolem nás prolétla ohnivá koule. Jejich šamani se nás snažili zastrašit a umlčet a odhalili tím svou pozici. Dvě desítky šípů se snesly z kopce za jejich zády a zasypaly jejich zadní řady, kde stáli i šamani. Ozval se poplašený křik a třetina skřetů se ke kopci rozběhla. Nedoprovázel je ale žádný oheň, takže jsme usoudili, že lučištníci byli úspěšní. Měli ještě čas na jednu salvu a vlna šípů znovu zasáhla plnou silou! V šeru byly vidět velké stíny, jak se obracejí a padají zpět po zádech od kopce. Utíkejte už... zdrhejte... blesklo mi hlavou směrem k lučištníkům, kteří jako by mé myšlenky slyšeli. Další šípy už nepřišly a po pár minutách se skřeti vraceli na svá místa. Zloba z nich byla cítit až k nám.

Naši lučištníci se stále nevraceli a skřeti začali postupovat. Nejprve pomalu a pak se rozběhli.
„Připravit!” Zařval Lee se zdviženou pravicí. Natáhli jsme tětivy a zvedli luky směrem k obloze. Chvíli jsme čekali a pak se ozvalo generálovo:
„Pal!” A my pustili. Tětivy zadrnčely, jak se vracely do přirozené polohy a šípy se vznesly. Nebyl ale čas sledovat, kam dopadly a zda všechny zasáhly cíl. Jasné bylo, že některé ano, protože po jejich šepotu se ozval řev umírajících skřetů. Nám již vlastně celkem dobře známý. Znovu už jsme měli založené šípy a pouštěli tětivy. Další řev, už ale ne tak mocný jako předtím. Skřeti se blížili k hradbám a pořád jich byla velká spousta.

Přiblížili jsme se k okraji hradeb a znovu pálili. Teď už ne shora, jako předtím, ale přímo do nich. Jejich první řady dostaly zásah. Několik skřetů padlo, ale další pokračovali i přesto, že už v sobě měli zapíchnuté tři čtyři šípy.
„První linie! Meče!” Křikl na nás Lee, Monter na druhé straně hradeb zopakoval rozkaz. Odhodili jsme luky a toulce šípů a tasili zbraně na blízko. Přistoupili jsme blíž k okraji hradeb, hlavně v těch nejslabších místech a chránili lučištníky, kteří byli za námi a vedle nás a dál skřety zasypávali šípy.

V jednu chvíli kolem mne proletěla velká skřetí sekera. Jeden z nich dostal pod hradbami smrtelný zásah šípem, ale v poslední chvíli dokázal ještě vrhnout sekeru přes hradby. Měl jsem štěstí, že mi neusekla paži. Několik smrtelně raněných skřetů se dokázalo dostat až pod hradby a udělat pomyslný schůdek pro jejich druhy, kteří je obratně přeskakovali a vylézali nahoru.

První ze skřetů se objevil příliš daleko ode mě, abych mohl zasáhnout, ale na místě byl Drek, který mu jediným mocným švihem usekl hlavu, ještě než dokázal hradby zdolat. Skřeti se objevovali stále častěji. Vylézali k nám a boj propukl naplno. I já si připsal pomyslný první zářez. Jeden ze skřetů vylézal nahoru jen kousek ode mě. První se zachytil rukou, ve které držel sekeru. S rozběhem jsem ho do ruky kopl a jeho zbraň odlétla několik metrů daleko. Na místě jsem udělal otočku a mečem ho sekl přes tvář. Krev a obsah jeho nozder mi okamžitě zasáhly boty. Kopnul jsem ho do tváře a skřet padl zpět pod hradby. Už mrtvý.

V dáli jsem viděl Leeho, jak bojuje se dvěma skřety v těžkých černých plátových zbrojích. Nemohl jsem mu ale pomoci, protože u mě už opět byl jeden ze skřetů. První ráně jsem uhnul a couvl, podruhé taky a před třetím bočním úderem jsem se skrčil a udělal kotoul ke skřetovi. Proklouzl jsem mu mezi nohama, kam jsem ho ještě stihnul dýkou seknout. Objevil jsem se mu za zády a než se skřet, kterým probíjela agonie z rány do rozkroku, stačil otočit, bodl jsem ho do páteře a trhnul do strany. Okamžitě se sklátil k zemi a já spěchal na pomoc Hrekovi, který se bránil schovaný za štítem úderům od dvou skřetů.

Vrhnul jsem dýku po jednom z nich a ta se mu zabodla do lopatky. Skřet zaryčel a otočil se ke mně. V plném běhu jsem skočil nohama napřed a nakopl ho do hrudníku takovou silou, že přes Hreka, který se krčil za štítem, přepadl na druhou stranu. Ze země jsem podsekl nohy druhému skřetovi. Ten padl na záda a sekyra mu vypadla z rukou. Přetočil jsem se na zemi, zaklekl ho a probodnul mu hrudník. Rychlým pohledem za sebe jsem zjistil, že Hrek skřeta, kterého jsem předtím poslal přes jeho štít, už rovněž udolal a několika seknutími mu oddělil hlavu od krku.

Vytáhl jsem ze skřeta svůj Svist a hledal jiný meč, který bych vzal do druhé ruky. Našel jsem ho. Ležel před mrtvým Marefem. Zamračil jsem se a zlostně vyrazil proti dalším skřetům. Jeden z nich na mě zaútočil shora. Zkřížil jsem meče nad hlavou a odolal jeho útoku, trhnul jsem pak meči do strany a srazil jeho zbraň k zemi. Rychlá otočka přes jeho nohu, bodnutí mečem do druhé a zespodu jsem si skřeta přehodil přes ramena. Dorazit ho, když ležel na zemi, už nebyl problém. Byl jsem v tu chvíli plný zlosti a posilněn dosavadním úspěchem. Lee už dva elitní skřety zabil a bojoval s dalším.

V tu chvíli se ozval podivný zvuk. Už jsem ho slyšel a rychle jsem si ho dokázal zařadit i teď. Ohnivá koule se řítila směrem ke generálovi.
„LEE!” Zařval jsem ze všech sil. Naštěstí mě slyšel. Překroutil skřetovi ruku, vyhoupl se do vzduchu a kopl ho z boku do hlavy. Skřet udělal krok, přesně ten potřebný, aby ohnivá koule zasáhla právě jeho. Lee se mi na chvíli ztratil v záplavě plamenů, které skřeta odhodily pod hradby do města. Už ale mrtvého.
„Néé!!” Vykřikl jsem a rozběhl se k místu, kde by měl být generál. Cestou jsem občas sekl po nepřátelích, abych pomohl ostatním vojákům, ale hlavně jsem musel zjistit, jak je na tom Lee.

Ten ležel na břiše a zbroj na zádech mu hořela malým plamenem. Pustil jsem své meče a oheň rychle udusil otočením generála. Ten zakašlal a podíval se na mě.
„Kde je ten zmrd?” Zavrčel vztekle.
„Mrtvý, ta koule ho hodila...”
„Ale ne tenhle... ten šaman, kde je...” ptal se mě a rychle se dral na nohy.
„Někde dole, ale jste zraněný, generále!”
„Nic mi není, dostanu toho šmejda...” zašeptal, popadl svůj obouručák a rozběhl se ke kraji hradeb. Sebral jsem své zbraně a následoval ho.

Seskočil dolů a se zuřivým řevem se rozběhl mezi zbytky skřetů, kteří zůstali ještě dole. Běžel jsem za ním. Rychlost, s jakou máchal velkým mečem a doslova krájel skřety, kteří mu stáli v cestě, byla neuvěřitelná. Když nějakého jen poranil, v druhé vlně jsem ho já dorazil. Už proti němu stáli jen dva skřeti, kteří bránili svého šamana. Lee se zastavil, uskočil zpět, když zaútočili a sekl mečem. Jednomu podřízl hrdlo a druhého zranil ve tváři. Ten se s bolestivým řevem skácel k zemi, a když se otočil, sekl jsem ho s větší přesností přes tvář já a oddělil mu polovinu lebky od zbytku.

Zvedl jsem hlavu ve chvíli, kdy se Lee zrovna vyhnul další ohnivé kouli a spodním výpadem probodl skřetovi břicho i hrudník až meč vyjel na druhé straně. Lee se zadíval skřetovi do tváře.
„To máš za Anderse, ty špíno zasraná!” Zařval, protočil si ruce na meči a trhnutím se nejen otočil ke skřetovi zády, ale vyrval mu meč z těla horem, přes hlavu. Dvě poloviny velkého skřeta padly na dvě světové strany.

Lee ztěžka oddechoval a byl celý od krve. Stejně jako já. Pokýval mi hlavou a utřel si z tváře trochu krve, aby lépe viděl. Poslední ze skřetů padali mrtví k zemi a na hradbách se provolávalo vítězství!

Padl jsem na kolena a zhluboka vydechoval. Vzpomínám si, že jsem měl v očích slzy, slzy radosti a vyčerpání. Cítil jsem se se silami na dně. Jak ze mě spadlo to napětí a vzrušení z boje, začalo mě všechno bolet. Každý kousek mého těla, který dostal úder, přes který jsem se překulil, nebo kterým jsem do něčeho kopnul. Ale zvítězili jsme. Město jsme ubránili. To by byl možná přesnější výrok.

Lee mě po chvíli zvedl. I on byl vyčerpán a evidentně i zraněn.
„Vedl sis skvěle, od začátku až do konce,” řekl mi s mírným úsměvem. „Pyrth by na tebe byl právem hrdý, to mi věř. Musíme zkontrolovat ostatní, pojď.”

Vrátili jsme se do města, kde ještě na několika místech vojáci doráželi naše nepřátele. Trochu jsem kulhal, jak jsem měl naraženou nohu, ale jinak jsem byl naštěstí v pořádku. Brzy jsem narazil na Hreka, který mi okamžitě děkoval za pomoc se dvěma skřety. Byl kousek od Marefa, kterého už uložil na záda a překřížil mu ruce na hrudníku. Na stejné místo se začaly přinášet i těla ostatních padlých. Pět, deset, dvacet. Nakonec sedmadvacet mrtvých. Objektivně vzato to ještě nebylo tak hrozné číslo, ale co se mě týče, tak i jeden je až moc.

Dreka jsme našli, když spolu s Fregem přinášeli další těla. Tihle tedy byli v pořádku až na malá zranění, která ovšem dokáže během okamžiku uzdravit léčivý lektvar, kterých jsme měli ale poskrovnu. Hůř dopadl Carlos, toho jeden ze skřetů sekl přes hrudník. Naštěstí ne plnou silou a tak přežil, ale bude se nějaký čas léčit, je to otevřené zranění, bolestivé, takové, které léčivý lektvar nevyléčí okamžitě. Podle všeho ale bude žít.

Lučištníci se vrátili asi hodinu po bitvě, když se konečně zbavili všech skřetů, kteří je pronásledovali až do hor. Jeden z nich utrpěl zranění ruky, když upadl ze skály a Mih si vymknul kotník. Zachoval se ale prý víc než hrdinně. Kryl ostatní, než zmizeli v horách a pak je dobíhal. Právě přitom si vymknul kotník, ale i s ním je dokázal ještě dostihnout, než se z bolesti zhroutil. Ostatní pak z horských převisů zabili zbylé skřety a pomalu vyrazili k městu.
Uložili jsme Miha na postel vedle Carlose a zařídili, aby u nich alespoň jeden z nás mohl vždycky být. První tam zůstal Hrek, který si musel nechat beztak ošetřit pohmožděnou ruku, řádně pomlácenou od úderů sekerami do štítu.

My ostatní jsme šli odklízet těla.
„A teď si vezměte, kdyby přišla armáda těch šamanů... nebo kdyby používali luky a šípy,” zašklebil se Freg unaveně.
„Ani o tom nemluv... takhle máme aspoň nějakou výhodu. Ale dají se porazit, to už víme,” řekl pak Drek.
„Vyhráli jsme jenom proto, že jich přišlo málo... podívej, kolik se jich dostalo přes hradby. Patnáct? Dvacet? Možná třicet a dokázali skolit stejně tolik protivníků, i když tady byla trojnásobná, možná čtyřnásobná přesila na každýho z nich. Kdyby jich přišlo stejně jako nás, vyhráli bychom?” Pokračoval Freg naprosto klidně.
„To nevím,” odpověděl jsem tentokrát já, „ale dneska jsme vyhráli a to je to jediný, co by nás teď mělo zajímat. Pohřbít ty, co padli a jejich jménem pak vyhrát další bitvy. To je jediný způsob, jak vyhrát válku, nemyslíš? Jít od bitvy k bitvě a vyhrát je, nepřemýšlet nad tím, co by se stalo kdyby...”
„Asi máš pravdu,” pokrčil Freg rameny. „Jenom říkám, že jsme dneska měli štěstí.”
„Innos stál při nás,” opravil jsem ho.

Jsem o tom přesvědčen. Innos stál při nás, chránil nás. A bude to tak i nadále. Jsme přece jeho děti, a dokud bude na naší straně, věřím, že můžeme tuhle válku vyhrát. Možná se konce nedožiju, možná se ho nedožijí ani mí přátelé, ale lidstvo nakonec tuhle válku vyhraje.

Věřím, že tomu tak bude, Innosi, a děkuji ti za vše. Za to, že ochraňuješ mě, i mé přátelé. Mou rodinu, nás všechny. Kéž to tak zůstane i dále.

Dobrou noc, deníčku.